„Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“ Pokračujeme v textech dalších dvou tragických příběhů, ve kterých se Ukrajině a ukrajinskému nacionalismu dostalo cizí „pomoci“ v souvislosti s cizí válkou proti Rusku a za ukrajinské zdroje. Samozřejmě „ideálně vzato“ také za ruské zdroje. Leč ty tak nějak stále unikají z dosahu…
Německá „podpora“ ukrajinskému nacionalismu za Hitlerova vpádu do Sovětského svazu
Oproti prvním dvěma příběhům cizí „pomoci“ Ukrajincům, Ukrajině a ukrajinskému nacionalismu, je tento třetí příběh vcelku známý. Omezíme se proto jen na fakta, jaká jsou obzvláště alarmující. Na začátku musíme ale zmínit některé události, které se týkají vývoje Sovětského svazu po Leninově smrti v lednu 1924[1].
Za nástupce V. I. Lenina se považovali hned dva komunističtí vůdci. Jedním z nich byl Lev Trocký, druhým Josif Vissarionovič Stalin. První z nich byl extrovertní řečník přesvědčený o vlastní genialitě, který byl zapálený pro šíření revoluce směrem z Ruska ven. Druhým naopak introvertní zastánce revoluce jen uvnitř sovětského státu. Z mnoha a mnoha důvodů se oba revolucionáři ocitli proti sobě, a v tomto duelu Stalin zvítězil. Trocký putoval do emigrace, ve které si ho nemohli nepovšimnout všichni ti, kteří si přáli dovést bolševické Rusko k vnitřnímu rozkladu. Ustavit v něm nějakou koloniální správu a takto se dostat k jeho obrovské rozloze a zdrojům. Nemohlo tomu být jinak.
Když Stalin ve druhé polovině třicátých let zahájil takzvané moskevské procesy (1936 – 1938)[2], ve kterých byla doznání často vynucena násilím a stejně tak i vzájemná udávání obviněných, jednal sice do jisté míry pod vlivem jakési paranoie, ale pochopitelně sledoval i reálně existující vlákna směřující z ciziny k místní opozici či páté koloně a odtud k akcím, které měly za úkol bolševické impérium poškodit či zničit. Není jistě kouře bez ohýnku, čímž pochopitelně stalinské procesy nijak neomlouváme. Na druhé straně, každá revoluce požírá své děti. V jakobínské revoluci se revolucionáři posílali navzájem pod gilotinu, až nezbyl skoro ani jediný a moci se mohl ujmout Napoleon Bonaparte. A stejně tak ve stalinských čistkách umírali střelou do týla ještě nedávno uznávaní, oslavovaní a mocní bolševici. Zemřeli málem všichni – Zinovjev, Kameněv, Bucharin, až nakonec dostihl nájemný vrah Trockého v Mexiku. To se už psal rok 1940.
Sovětský svaz tedy prožíval ve třicátých letech dvacátého století dramatické období, které bylo na druhé straně zároveň provázeno i znatelnými posuny v průmyslové výrobě, ve stavbách, silnicích, elektrárnách, ve zbrojním průmyslu, zkrátka v budování socialismu a obrany. Takto se Sovětský svaz těšil nemalé oblibě především u evropských intelektuálů a umělců. V českých zemích snad nebylo velkého básníka a spisovatele, který by budovatelskému kouzlu bolševiků nepodlehl. Alespoň na určitý čas. Slavných jmen jsou desítky. A například ve Francii tomu nebylo jinak. Západní země stále prožívaly důsledky kapitalismu, jenž se potácel od krize ke krizi a plnil tak předpovědi Karla Marxe. Hodně se protestovalo a stávkovalo a tu a tam i střílelo do dělníků. A to dokonce se souhlasem prezidentů těšících se pověsti velkých humanistů. Například při pověstné Mostecké stávce v roce 1932 v Československu byli prvorepublikovou policií zastřeleni dva horníci. O takových věcech se v českých zemích ovšem už nejméně 34 let nemluví.
Byla to obecně složitá doba, ale jaká doba není složitá? Zatímco si Stalin vyřizoval účty v bolševickém aparátu, Hitler vraždil své odpůrce a v „noci dlouhých nožů“ (1934) dokonce i dřívější nejbližší spolupracovníky a osobní přátele (major Ernst Röhm, údajně jediný nacistický pohlavár, který Hitlerovi směl tykat). O čtyři roky později (1938) zorganizovali nacisté jinou „noc“, tentokrát „křišťálovou“, což byl v podstatě starý známý středověký pogrom na židy, jaký pořádali feudální králové vždycky, když jim začaly docházet peníze v pokladně. To už měla Evropa na kontě habešskou válku 1935 až 1935, kterou zahájil Benito Mussolini italské tažení za zámořskými koloniemi. Také ve Španělsku už proběhly masakry spojené s nástupem generála Franka (1936). O život při nich přišel básník a dramatik Federico García Lorca, autor například Krvavé svatby. Sovětský svaz a Mexiko podporovaly legální vládu složenou ze socialistů a komunistů, Německo a Itálie pučisty generála Franka. A západní demokracie se oficiálně neangažovaly, třebaže z různých evropských zemí přijížděli bránit legitimní síly nejrůznější dobrovolníci, interbrigadisté. Z takzvaného demokratického tábora pak postupně odpadával jeden stát za druhým a některé země se i rozpadly, aby se pak jejich části staly spojenci Adolfa Hitlera. Rozpadla se i Jugoslávie, a to v důsledku zavraždění krále Alexandra I. v Marseille roku 1934. Vrahy byli chorvatští ustašovci, kteří se stali spojenci Adolfa Hitlera a vynikali obzvláštní krutostí. Spolu s králem Alexandrem v Marseille zahynul i francouzský ministr zahraničí, Louis Barthou. Oba státníci byli odpůrci paktování se s Hitlerem. Byli ve svých zemích nahrazeni naopak lidmi, kteří smýšleli opačně. Hnědá barva předválečné Evropy byla bohužel alarmující.
Nebyl to tedy ani zdaleka jen Sovětský svaz, kde se ve třicátých letech děly nepěkné věci. Západní demokracie sledovaly, jak se Německo vyzbrojuje a rozšiřuje sféry svého vlivu v Evropě. Britové Němcům umožnili stavět loďstvo, Švédi dodávali Hitlerovi železnou rudu a ocel, nizozemská firma Shell tajně sponzorovala nacistickou NSDAP, velké americké firmy, ty největší a nejslavnější, dodnes existující, obchodovaly s Německem bez uzardění. Velká Británie a Francie v Mnichově v roce 1938 darovaly Německu nejenom české a moravské pohraničí, ale zbavením Československa obranného valu, tedy možnosti sebeobrany, vědomě darovaly Hitlerovi i zbývající území Čech a Moravy. A s ním celý arsenál zbraní. A bylo jich tolik, že se Hitler nestačil radovat. Vždyť v čase Mnichova mělo Československo čtyřicet dobře vyzbrojených divizí, zatímco Německo jen 60. A v tehdejších podmínkách války potřeboval útočník trojnásobnou převahu. Britové se v Mnichově zcela ztotožnili s míněním Adolfa Hitlera, podle kterého české země vždy náležely německé říši, a tak přepadení zbytku státu 15. března 1939, nikdo za začátek války nepovažuje. Ostatně, ani anšlus Rakouska. Inu, také Rakousko bylo přece součástí středověké římské říše, kterou Němci považují za svoji.
Opravdu nic hezkého pod Sluncem. Ani nic nového… Především Britové počítali s tím, že Hitler hodlá pokračovat v oblíbeném německém projektu Drang nach Osten a že se tedy bude orientovat jen na východní, slovanskou Evropu. Na tu část Evropy, která Brity netrápila. „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi – Československu – hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“ Tak pravil Arthur Neville Chamberlain na adresu národů Československa. Britové tedy soudili, že se Hitler srazí se Stalinem a obě totality se vyčerpají, pak si Britové rozeberou, třeba s Francouzi a Američany ruské kolonie. Hlavně úrodnou Ukrajinu a z pozice síly budou dohlížet na Evropu. Nebo Hitler „kolos na hliněných nohou“, tedy Rusko, porazí a Britové si rozdělí Evropu s Německem a jako bonus si ponechají „zbytek zámořského světa“. Britové se vůbec nehrnuli do války s Hitlerem a Francouzi, otřesení vzpomínkou na první světovou válku, se řídili podle Britů. Co Londýn, to potom i Paříž. Takže obě demokracie nebojovaly, ani když povinně už konečně vyhlásily Hitlerovi válku kvůli Polsku. Nebojovaly, protože to, co dělala britská a francouzská vojska, byla „drôle de guerre“, tedy válka podivná či vlastně směšná.
Ani Hitler se nehrnul do války s Brity. I on kalkuloval s tím, že „my bychom se přece mohli dohodnout“. „Jsme Germáni, jsme panská rasa“. Zřejmě i tzv. „Dunkerský zázrak“ z května a června 1940 je do jisté míry vysvětlitelný neochotou Hitlera dospět ke skutečné válce s Brity. Britové i Francouzi se u Dunkerku dopustili řady taktických chyb, díky kterým se jejich jednotky dostaly do pasti. Německý velitel tankových vojsk, Heinz Guderian[3], je mohl snadno zničit. Čekal na Hitlerův rozkaz, ale ten přišel v jiné podobě, než jakou Guderian očekával. Nařizovalo se mu, aby postup zastavil. Haltbefehl. Díky přestávce, kterou Hitler daroval Britům, Britové zorganizovali ústupovou operaci. Vyslali lodě, mnohdy dočasně zabavené soukromníkům a rybářům, aby postupně odvážely Brity i Francouze na Ostrovy, do bezpečí. Německá Luftwafe lodě sice bombardovala, ale Göring útoky nesměřoval ke skutečnému úplnému zničení záchranných lodí. Třebaže jich několik skutečně zničeno bylo. I tak Britové zanechali na plážích Dunkerku dva a půl tisíce děl a 64 tisíc nákladních automobilů a dalších dopravních prostředků.
Hitler stále ještě chtěl jednat s Brity a část britských aristokratických a průmyslových kruhů, takzvaný Clivedenský klub, scházející se v luxusním venkovském sídle v Buckinghamshire (Cliveden Set), rovněž preferoval spíše podporu Německa než jakékoliv paktování se s Rusy. Hitler si přál ukázat Britům převahu, aby s nimi mohl jednat z pozice silnějšího partnera. Během jednání s Chamberlainem dospěl Hitler k názoru, že Británii vedou slabí a druhořadí politici. Chamberlaina si nevážil ani trochu. Dunkerská operace ale udělala na Brity opačný dojem, než jaký si Hitler přál učinit. Začala posilovat tu část veřejného mínění, která se vymezovala proti Hitlerovi. A když se Hitler veřejně prořekl, že Německo bude usilovat i o zámořské kolonie, dostala britská námořní koloniální velmoc velké obavy. A Hitler se dopustil dalších pro něho osudných chyb. Pustil se do dobývání států západní Evropy. Padaly mu k nohám velice snadno. Dokonce i Francie, kterou rozdělil a z jedné poloviny vytvořil vazalský stát, takzvanou Vichistickou Francii (po válce souzený maršál Pétain a Pierre Laval, po válce souzen a popraven). Pak Hitler zaútočil i na Velkou Británii a začal bombardovat Londýn. Letecká válka o Británii trvala od července do října 1940. Tímto aktem definitivně skončily plány na německo-britské spojenectví proti Sovětskému svazu, na které se těšila i řada dalších evropských zemí. A blížil se dějinný okamžik, kdy Britové budou donuceni okolnostmi uzavřít dokonce dočasné velice účelové a pro ně nepříjemné spojenectví s bolševickým Sovětským svazem. Jakmile válka skončí, bude muset skončit i toto spojenectví.
Dějiny samozřejmě nejsou černobílé, a tak i do této nechuti ke spojenectví s Rusy se občas vloudily světlejší paprsky. Dokonce i Churchill, který Rusy nenáviděl, musel tu a tam uznat hrdinství a obětavost Rudé armády i to, že na Stalina bylo v podstatě většinou spolehnutí, že co slíbil, to se snažil také udělat.
Pakt Molotov-Ribbentrop byl uzavřen v Moskvě 23. srpna 1939, tedy mnohem později, než uzavíraly s Hitlerem smlouvy jiné státy. Stalin jej podepsal teprve ve chvíli, kdy mu bylo naprosto jasné, že se západními demokraciemi se na ničem nedohodne. K jednání do Moskvy mu posílaly vojenské přidělence, kteří hned ve dveřích oznámili, že nemají pověření cokoliv podepsat. Takže se mohli otočit na podpatku a zase se vrátit domů. Cílem uzavření paktu s Německem bylo získat odklad[4]. Stalin nebyl na válku dostatečně připraven. Jeho velitelský sbor stihla čistka (případ Tuchačevského), a tak byla Rudá armáda téměř bez zkušených velitelů. Sověti měli za sebou také válku s Finskem, která vznikla kvůli Stalinovu přání, aby Finsko posunulo východní hranici o cca 30 km na západ a umožnilo tak Rusům vybudovat kolem Leningradu obranné pozice. Jenomže Finsko vojenského vůdce, Mannerheima (narozen roku 1867 ve Finsku, ale rodem šlechtic z Hamburku, zemřel v roce 1951 ve Švýcarsku), už dávno spolupracovalo s Hitlerem[5], který plánoval vést severní útok na Sovětský svaz ve směru na Leningrad. Tedy přes Finsko. Marně Stalin nabízel Finsku dvakrát tak velké území v Karelii. Mannerheim dal přednost dohodě s Hitlerem a později, když Němci spolu s množstvím vazalů vpadli do SSSR, severní směr jejich útoku skutečně směřoval na Leningrad, který se ocitnul v obležení na téměř 900 dnů. Zemřelo více než milión obyvatel Leningradu.
Když Rudá armáda zformovala životně důležitou dopravní cestu před zamrzlé Ladožské jezero a řeku Něvu, finské dělostřelectvo ostřelovalo konvoje vezoucí nezbytné potraviny, topivo, zdravotnický materiál, pokrývky a podobně do města. Na obsazených územích na severu Finové zřizovali koncentrační tábory, ve kterých internovali v nelidských podmínkách ruské obyvatelstvo severních krajů. Koncentrační tábory jsou dodnes uchovávány jako památka na válečnou hrůzu. Když Rusko nedávno žádalo u OSN, aby byly oběti blokády Leningradu uznány jako oběti genocidy spáchané Němci, bylo Rusko odmítnuto. Německo vyjádřilo ochotu odškodnit pouze židovské oběti blokády. Rusy ne! Šostakovičova Leningradská symfonie tedy obsahuje rozsáhlejší poselství, než jaké se jí obvykle přisuzuje.
Nemecký pešiak pred padlým ruským tankovým vojakom a horiacim ľahkým tankom BT-7 v južnom Sovietskom zväze počas prvých dní operácie Barbarossa. Foto: Wikimedia.org
Operace Barbarossa. Dne 22. června 1941 vtrhly německé nacistické jednotky na území Sovětského svazu. Název operace byl zvolen podle německého císaře Fridricha I. Barbarossy (Rudovouse, 1112 – 1190) a jejím cílem bylo zahájit vyhlazovací válku proti Slovanům. V principu se jednalo o pokračování tisíc let trvající války germánských kmenů proti kmenům slovanským. Když Němci a jejich četní spojenci z evropských zemí, ve kterých se formovaly jednotky SS, vpadli na Ukrajinu, setkali se zde dílem s odporem místního obyvatelstva, ale zároveň s podporou nacionalisticky a protirusky orientovaných skupin. Protiruská orientace se zde pojila, tak jako všude v Evropě, s orientací proti bolševikům a proti stalinské politice včetně té její části, která představovala budování hospodářství a příznivějších sociálních podmínek. Podpora nacistům poskytovaná částí nacionalisticky orientovaného obyvatelstva Ukrajiny ztěžovala Rudé armádě bojové operace. Zároveň se také u ní projevovaly četné nedostatky ve výcviku, ve vybavení i ve zkušenostech velitelského sboru. První měsíce nacistického útoku byly pro Rudou armádou tragické.
Ukrajinští separatisté věřili, že Němci přicházejí pomoci Ukrajině získat nezávislost. Pochopitelně se, jako už nejméně dvakrát předtím, fatálně zmýlili. Už v červenci 1941 jmenoval Adolf Hitler říšským komisařem pro připravovaný Říšský komisariát Ukrajina, skutečného nacistického zločince velkého formátu, Ericha Kocha. Hitler mu dal za úkol, aby kromě toho, že začne Ukrajinu systematicky vysávat do dna a posílat z Ukrajiny do „říše“ obilí, suroviny, rudy i pracovní sílu, tak aby se zaměřil na vyčistění „nežádoucích národností“, tedy především slovanských národů a etnik židů a Romů. Na etnických čistkách se ideologicky podíleli Alfred Rosenberg a Heinrich Himmler.
Plán vůči slovanskému obyvatelstvu byl bezohledný. Mnozí nacističtí důstojníci mluvili otevřeně o formách, jakými má být provedena čistka mezi „nežádoucími národnostmi“, aby mohla být Ukrajina připojena přímo k „říši“ pod názvem Gotenland, Země Gótů. Také současní nacionalisté na Ukrajině se po uskutečnění protiústavního krvavého puče na kyjevském Majdanu snaží objevit vazby ukrajinského obyvatelstva na ony germánské Góty[6], aby se tak mohli etnicky separovat od slovanských Rusů. Dost možná s tím souvisejí i snahy odstranit na současné Ukrajině pravoslaví[7]. Způsobů, jak eliminovat původní obyvatelstvo, mělo být několik. Himmler, Koch a další nacističtí zločinci plánovali zlikvidovat na Ukrajině, v Bělorusku a na obsazených územích Ruska přibližně třicet miliónů Slovanů. Mělo se tak stát dílem vyhladověním, alkoholem, sterilizacemi i přímým zabíjením. Další Slované měli být použiti v říši a na obsazených územích jako otrocká síla. Počítalo se také se zhoubným vlivem alkoholu a s nemocemi. Alkoholismus měl být podporován.
Ukrajinští nacionalisté, kteří formovali neblaze proslulé banderovské jednotky Bandery, Melnyka, Šucheviče a dalších pohlavárů, bojující po boku jednotek nacistických SS a podílející se na masakrech židů v roce 1941 v roklině Babij Jar, na masakrech v Pavloči, u Volyně a na mnoha dalších místech, napomáhali vlastně plánům hitlerovských zločinců likvidovat slovanské národy na území bývalého ruského carského impéria. Erich Koch dokonce zastával názor, že „na Rusy je nejlépe poslat Ukrajince“. Proč? No přece proto, že takto jedni Slované vraždí jiné Slovany, což „panské rase“ dobyvatelů usnadňuje ovládnutí obrovských úrodných a bohatých prostor starých ruských zemí – Ruska, Ukrajiny, Běloruska. Ukrajince Němci od Rusů nerozeznávali. Pro ně se jednalo o stejné etnikum vyznačující se stejnými vlastnostmi a určené dílem k zotročení, dílem k likvidaci. V „životním prostoru Německa“ překáželo. Jeho část mohla panské rase, „nadlidem“ (der Übermensch) sloužit, ale to je vše. Také proto se Němcům jevili Ukrajinci jako nejvhodnější nástroj války proti Rusům. Nepřipomíná nám to náhodou něco aktuálního? Také Spojené státy a Velká Británie si najaly Ukrajince a Ukrajinu pro svoji válku proti Rusku. A vtáhly do ní své vazaly, takzvaný „kolektivní Západ“, aby takto poškodily i celou Evropu.
Vlastenectví je chvályhodný cit, nacionalismus, který blahodárný cit k vlastnímu národu doplňuje nevraživostí vůči národům jiným, už méně. A ultranacionalismus velice snadno plodí šovinistickou vražednou nenávist k jinému etniku, čímž plynule přechází v nacismus německé provenience, jehož podstatou je zločin. Pokud se národně osvobozenecké hnutí spojí s některým zločinným režimem, ztrácí étos osvobození národa a stává se spolupachatelem zločinců. Proto banderovské hnutí na Ukrajině nemůže být nikdy a nijak rehabilitováno. Obdobně, jestliže se nacionalismus stane vazalem mocnosti, jejíž cíle jsou zištné, kořistnické, koloniální, imperialistické a beze stopy práva a oprávnění, stane se spolupachatelem ve zlé věci. A takto ztrácí étos vlastenectví rovněž zcela a nenávratně.
Takto se můžeme posunout na časové přímce historie do současnosti, k americko-britské „pomoci“ nacionalisticko-oligarchické vrstvě na Ukrajině v jejím boji proti Rusům (doma) a Ruské federaci. Je to pořád v podstatě jeden a týž příběh. Mění se pouze jednající osoby a historické kulisy. Dochází k drobným proměnám v taktice, strategii, ale úmysly zůstávají pořád bez velkých změn. Jde o starou válku Západu o přístup k ruským zdrojům, mezi kterými počínají kralovat obrovské zásoby lithia na Donbase a v Luhansku. Jelikož cena zdrojů roste úměrně s tím, jak se zásoby energií, surovin a zdrojů obecně snižují, stává se i tato válka imperialistů a koloniálních mocností proti Rusku stále zuřivější a nevybíravější. Jde o zisky, což znamená, že lidské životy ztrácejí jakoukoliv cenu a ze „západních hodnot“ zůstává jen šaškovský škleb. Aby tuto válku veřejnost přijímala jako válku demokratického světa se světem nedemokratickým, Dobra se Zlem, „evropské zahrady s džunglí“ (J. Borell), je třeba velkého úsilí prorežimních médií, jež mažou myšlení diváků, posluchačů a čtenářů, jako školní houba smývá popsanou školní tabuli.
Americko-britská „pomoc“ Ukrajině v jejím boji proti Rusům (doma) a v Ruské federaci za humny
Příčiny této války a s ní i západní „pomoci“ Ukrajině, respektive místním nacionalistům a oligarchům, jsou složité, mnohočetné a mají dlouhý, velice dlouhý vývoj. Omezme se opět jen na to nejpodstatnější. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Ukrajina získala nezávislost. Ukrajinci se stali nezávislými na Moskvě, na Rusech a ostatních národech Sovětského svazu. Takto se ztratil důvod pro národně osvobozenecký boj. Kdo je samostatný, nezávislý na cizí moci, ten nemá důvod k národněosvobozeneckému hnutí.
Přesto se po desetiletích svobodné Ukrajiny obnovil starý dřímající ukrajinský nacionalismus a obnovil se ve své nejnebezpečnější podobě, jako nevraživost vůči Rusům. Proč? Co Ukrajinci Rusům vyčítají? Že ruská knížata, carové a vojevůdci vybojovali četná území pozdější Ukrajiny na Tatarech, Turcích, Polácích, Němcích a na Švédech? Že založili ruská/ukrajinská města v Oděse, Charkově, že vlastně spolu se Skandinávci založili Kyjev Rurikovců? Že už za posledních carů se na Donbasu budoval těžký průmysl a s ním doly? Že sovětští bolševici soustředili na Ukrajině velkou část průmyslového potenciálu celého SSSR a s ním vystavěli přehrady a na nich elektrárny? Vyčítají jim bolševické vedení státu? Ale ve stranickém aparátu Kyjeva zasedali skoro výlučně Ukrajinci a v ústředních moskevských orgánech jich bylo skoro tolik jako Rusů. Ukrajina byla druhou nejlidnatější republikou Sovětského svazu. A když získala v roce 1991 nezávislost, byli to opět ukrajinští komunističtí pohlaváři (setrvali ve funkcích pod jinými názvy) a s nimi spojení noví oligarchové, kteří se vrhli na tuto svoji zemi, aby z ni vyrvali všechny její skryté poklady. Tak, jako to dělali za Jelcina, pod dohledem amerických ekonomů, rádců a poradců v Rusku. Tak proč v časech nezávislosti a svobody najednou znovu tak vyhrocený protiruský nacionalismus?
Odpověď není vůbec složitá. Můžeme si pro ni dojít například do Německa po porážce v první světové válce. Němci vlastně její výsledek nikdy nepřijali. Versailleský systém jim připadal jako národní urážka. Jak ale bylo možné, že byly prodány německé zájmy? Kdo je vlastně prodal? Kdo prodal Německo? A tak se začal rodit názor, že za historický kolaps Německa mohou vlastně židé. Židovští bankéři, průmyslníci, podnikatelé, židovská inteligence, profesoři na univerzitách, spisovatelé. U nich se zrodila porážka Německa. Vždyť Němci bojovali tak statečně. Oni mohou za hyperinflaci, za nezaměstnanost, za bídu… A tak docela analogicky vznikla podobná otázka (i s odpovědí) i na nezávislé a svobodné Ukrajině. Kdo může za to, že tato velká a bohatá země, jaká mohla patřit k nejúspěšnějším v Evropě (má obrovské bohaté zdroje), patří naopak k těm nejhůře spravovaným? Ukrajinští oligarchové, kteří se po zisku nezávislosti vrhli na vlastní zemi jako mračna kobylek, ji dovedli do stavu, ve kterém bylo jednak zapotřebí najít nové zdroje peněz (pro oligarchy, ne pro obyvatelstvo) a také najít, odhalit a usvědčit viníka. Kdo tohle způsobil Ukrajině? Rusové!
Když se ukrajinští nacionalisté dostali krvavým pučem a s podporou Washingtonu a Londýna k moci (západní korporace se chtěly dostat k ukrajinským zdrojům a fantasticky na nich vydělávat), zahájili proces vyřizování účtů s Rusy. Vzhledem k tomu, že bolševici stanovili hranice mezi sovětskou Ukrajinou a sovětským Ruskem svévolně, bez ohledu na etnickou mapu, na historické souvislosti a na podobná hlediska (a Lenin a později Chruščov velkoryse rozdávali Kyjevu z dobytých starých ruských území), žilo na ukrajinském území mnoho miliónů Rusů. Přibližně osm miliónů. Vedle toho naprostá většina obyvatelstva Ukrajiny byla ruskojazyčná, i když se lidé považovali za Ukrajince. Ruština a s ní ruská kultura, literatura, vědy, pravoslaví a statisíce rodinných vazeb mezi Ukrajinci a Rusy, to vše z pohledu nacionalistů negativně ovlivňovalo jejich úsilí, aby Ukrajina a Ukrajinci už jednou konečně přestali být jakkoliv spojováni s Rusy. Také ve světě si je pletou s Rusy. Když se chtějí ve světě domluvit, sahají k ruštině, protože ukrajinsky svět nerozumí a nemluví. Rusky přece jenom alespoň část světa ano.
Takto se ukrajinští nacionalisté pokusili inspirovat se v Pobaltí, které z místního ruského obyvatelstva učinilo občany druhé kategorie. Když budou Rusové na Ukrajině postupně zbavováni občanských práv, jako je tomu v Pobaltí, a když začnou konečně už chápat, že opravdu zde nejsou vítáni, pak se snad začnou stěhovat pryč. Do Ruska, kamkoliv jinam, hlavně pryč odsud. A ti, kteří budou chtít zůstat, musí se zříct ruské identity, jazyka, zkrátka zapomenout, že kdysi byli Rusy. Nejspíš toto byl důležitý motiv, jaký spojoval různé složky ukrajinského nacionalismu. Západ tradičně nenávidí Rusy, takže ukrajinští nacionalisté právem očekávali, že Západ si přinejmenším nebude diskriminace ruského etnika všímat. Jenže, stalo se něco, s čím sice počítal Washington, ale nepočítal nacionalisty ovládnutý Kyjev. Donbas se zcela právem rozhodl odmítnout zůstávat v jednom státním celku s nepřátelsky se vůči ruskému etniku vymezujícímu režimu, jenž navíc získal moc krvavým pučem, a vyhlásil nezávislost.
Ukrajinská „protiteroristická“ operácia proti separatistickým republikám na východe, august 2014. Foto: Wikimedia.org
Nesporně po konzultaci s Washingtonem zahájil Kyjev masivní útok vedený dělostřelectvem, tanky i letecky proti dvěma separatistickým republikám, Doněcké lidové republice a Luhanské lidové republice. V Jugoslávii prezident Milošević nevyslal proti kosovským teroristům z UCK tanky, letectvo a těžkou artilerii a nezabil patnáct tisíc civilistů, a přesto se Západ ujal separatistů. Zde se Západ ujal vládnoucího režimu proti separatistům. (Čert aby se vyznal v morálce Washingtonu!) Zavřel obě oči, aby si nevšimnul charakteristiky tohoto režimu. Ostatně, znal jeho podstatu velmi dobře. Proto si jej i vybral. Chtěl ukrajinské území jako prostor proti Rusku a jako zdroj obrovských zisků. Jakého druhu je spolupracující režim, Washington nezajímá nikdy. Když jde o zisky (jediná hodnota současného Západu!), neváhal by se spojit s Luciferem, Balem, Belzebubem, Satanem, Gorgonou, Hydrou, Sutechem i s Tanit, jíž byly v Kartágu obětovány děti. Lodě plující do New Yorku by neměla vítat Socha svobody, ale nějaké božstvo zasvěcené moci, ziskům a vládě peněz. Nějaký Bůh bezohlednosti.
Casus belli pro Washington a Londýn byl tak na světě. Podněcování Ukrajiny ke vstupu do NATO, všemožná podpora ukrajinských nepřátel Ruska, nesplnitelné sliby, ujišťování o úspěchu, peníze, vojenská podpora, zbraně, výcvik, to všechno mělo připravit Ukrajinu pro válku s Ruskem. „Na Rusy je nejlépe poslat Ukrajince.“ Washington měl celou ukrajinskou operaci dobře promyšlenu. Vykopal pro Rusko hlubokou past. Věděl, že se Rusko do ní nepožene (čekalo a přešlapovalo osm let), ale ukrajinská karta byla silná. Rusko v průběhu přibližování nepřátelských vojenských základen, techniky a vojáků NATO stále blíž a blíž k ruským hranicím a k citlivým bodům Ruské federace stále upozorňovalo Washington, že se cítí být ohrožováno. A žádalo zastavit rozšiřování NATO a zahájit jednání o nové architektuře bezpečí v Evropě. Washington ale mlčel. Byl hluchý. Dělal, že neslyší. Slyšel dobře a těšil se tím marným voláním, jaké velmocensky ignoruje. Čekal a nemohl se nedočkat. Čím více Rusko mluvilo o červených čarách, tím radostněji řídil Washington jeho obkličování. Bylo v tom něco šíleného, psychopatického. Východní Evropa se řítila nezadržitelně ke krveprolití, ale Washingtonu planuly oči červeným světlem. Washington věděl, že Rusko NATO na Ukrajině nepřipustí. Nesmí připustit, protože to by byl obrovský skok k jeho zániku. A navíc těžká urážka. Bylo by to, jako by Rusko umístilo svoji vojenskou základnu v Mexiku nebo dokonce až na Floridě.[8]
A protože Washington věděl, že Rusko tlačí k válce, ještě přitlačil na pilu. Ale Putin nevzdával snahy o mírové vyřešení krize. Rusko bylo (spolu s Donbasem) jedinou zainteresovanou stranou, která se chtěla vyhnout válce. Zorganizovalo tedy jednání v Minsku. Jedno, druhé. Při druhém se Putin s Donbasem dočkali západního podvodu. Západ nemyslel dohodu z Minsku upřímně. Chtěl jen čas pro lepší vyzbrojení Ukrajiny pro toužebně očekávanou válku s Ruskem. Válku proti Rusku, proti Evropě a euroasijskému projektu, válku de facto i proti Ukrajině. Válku za udržení hegemonie a za zisky, kvůli kterým byli Slované z Ukrajiny i Ruska nuceni umírat. A umírají stále.
Rusku přece jednou musí dojít trpělivost! Rusko se přece nemůže dívat věčně na to, jak „azovci“ a jim podobní vraždí civilisty na Donbase. Patnáct tisíc obětí a mezi nimi stovky dětí musí přece Rusko dohnat k akci. Putin musí vzít do rukou zbraň. Byla to léčka, do jaké nebylo vyhnutí než spadnout. Ale i tento pád do nastražené léčky Rusko zvládlo s jistou mírou opatrnosti. Teprve těsně před vstupem ruské armády na Ukrajinu Rusko po osmi letech uznalo obě separatistické republiky za státy a do války vstoupilo na jejich oficiální pozvání. Takto udělalo něco, co alespoň částečně respektuje mezinárodní právo zničené Američany v Jugoslávii, Iráku a na dalších místech. Zatímco Washington si s literou zákona a práva nikdy nedělá hlavu, protože se považuje za pána planety, Rusko si je vědomo toho, že Washington proti němu sjednotí své vazaly a že využije situace k rozpoutání absolutní války proti Rusku na úplně všech představitelných frontách, dokonce i na poli sportu a kultury.
Takzvaný „kolektivní Západ“ pochopitelně i tentokrát Ukrajince a Ukrajinu podvedl. Využil ukrajinského nacionalismu zrozeného tentokrát zcela bezdůvodně ke křížovému tažení proti Ruské federaci, jehož cíle jsou obdobné cílům, jaké měli Napoleon Bonaparte, Vilém II., Piłsudski i Hitler. Šlo a jde o přístup k ruským zdrojům, energiím, obrovské rozloze, velkému trhu, levné pracovní síle. Jde o kolonizaci Ruska. Vedle těchto imperialistických, zištných koloniálních cílů jsou ale ve hře i cíle jiné. Washington se snaží maximálně poškodit a takto oddálit realizaci hospodářského projektu Eurasie, který má dokonalou logiku a je výhodný jak pro západní část evropského kontinentu, tak i pro Rusko. Washington si přeje zamezit obchodování Evropy s Ruskem, protože Rusko nabízí své zboží a služby levně a v dostatečné kvalitě. Navíc spolehlivě. Washington vede válku proti Rusku na Ukrajině proto, aby oddálil ustavení spravedlivějšího multipolárního systému na Zemi, na jehož straně stojí Ruská federace, Čína, a hlásí se k němu stále více a více zemí. A ne jen nějakých nevýznamných. Naopak. Washington si chce udržet moc, zisky a vládu nad světem. Chce se chovat podle svých potřeb a nikomu neskládat účty. Nechce být za nic stíhán a trestán. Jestliže přijde o svoji moc, pak se může stát, že postupně přijde o všechno. Washington nechce pustit otěže z rukou, protože v americké mentalitě chybí schopnost jednat s jinými národy jako rovný s rovným. Amerika, která získala svoji vlastní zemi násilím, vlastně genocidou původního obyvatelstva, se nedokáže vzdát násilí jako nástroje.
Válka na Ukrajině není válkou Rusů proti Ukrajincům, a už vůbec ne válkou Ruska proti Ukrajině. Velmi mnoho komentátorů, kteří před tím, než něco řeknou nebo napíší, nepřemýšlejí, soudí, že Rusko má velký problém Ukrajinu porazit. Myslí si, že Rusko může na Ukrajině bojovat metodou amerických agresí. Jenže, v tom spočívá jádro omylu. Zatímco Amerika vede války proti cizím zemím, cizím národům, které Američany vůbec nezajímají, ke kterým nemají žádný vztah, žádné vazby, a tudíž jim nezáleží na civilních ztrátách a na rozsahu škod, tak Rusko vnímá Ukrajinu jako obrovský kus své vlastní identity, národní existence. Rusko ví, že Ukrajina zůstane jeho sousedem jednou provždy. USA napadly Vietnam, Irák, Sýrii, Libyi, Jugoslávii, Afghánistán a řadu dalších států. Žádný z nich není sousedem USA. Žádná z napadených zemí USA nikdy nijak neohrožovala, ani z jejího území Americe nehrozil žádný cizí útok. Americké agrese jsou vždy absolutně nevyprovokované! Jejich motivem jsou zisky a nadvláda. Nikdy šíření demokracie, ochrana něčích práv, podpora blahobytu. Dlouhá, pomalá a váhavá válka Ruska proti kyjevskému režimu, ukrajinským oligarchům a nacionalistům a proti jejich zahraničním podporovatelům není důsledkem nedostatečnosti ruských sil. Je to proto, že Rusko prostě nejsou Spojené státy a Ukrajina není pro Rusko tím, kým pro Spojené státy byl například Vietnam. Tam Spojené státy nasadily chemické zbraně, Agent Blue, Agent Orange, napalm, takzvaný „včelí úl“ naplněný drobnými jehlami zabodávajícími se do kůže obětí. Na americké metody vedení válek by se nemělo nikdy zapomenout. Rusko nejsou Spojené státy, které po útěku z Vietnamu jen tak, bezdůvodně, svrhly na sousední země více pum než za celou válku na německá města.
Na závěr ještě malá poznámka. Evropa čelí kromě všeho negativního také důsledkům takzvaného „zeleného údělu“, se kterým se tak nějak pojí i snaha nahradit spalovací benzínové a naftové motory elektromobilními dopravními prostředky. Stojí za tím obrovský byznys, nikoliv zájem o ekologii planety. Je docela zajímavé všimnout si drobného detailu, a sice že začátek masivní propagace elektrických aut se časově kryje s krvavým převratem na Ukrajině, v jehož důsledku se dostal k moci režim těšící se obrovské podpoře Washingtonu a jeho vazalů. Ti všichni investovali do kyjevského režimu desítky miliard dolarů a eur. Na Ukrajině, především na Donbasu, se nacházejí obrovská naleziště lithia nezbytného pro výrobu baterií. Byznys založený na elektromobilech nejspíš začal porcovat medvěda, ještě než ho skolil. Donbas se zásobami této suroviny těmto korporacím uniká bez ohledu na to, že mimo jiné i kvůli tomu přišly o život už statisíce Ukrajinců[9].
SÚVISIACE:
IVO ŠEBESTÍK: Během sta let byl ukrajinský nacionalismus použit proti Rusku čtyřikrát | Část I.
[1] V roce 1922 Lenina ranila mozková mrtvice, která se postupně negativně projevila na jeho psychické kondici. Zřejmě byla i hlavní příčinou jeho úmrtí na prahu roku 1924. Lenin se z mrtvice dokázal částečně zotavit, ale uzdravit se úplně, jak to dokázal svého času německý hudební skladatel Haendel, když se vytrvale léčil koupelemi v Cáchách, nedokázal. Teorie o tom, že Lenin trpěl syfilidou, se nepotvrdila.
[2] Moskevské procesy byly celkem čtyři. Hned v prvním byli odsouzeni k trestu smrt přední revolucionáři, Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv. Ve druhém procesu byly souzeny osoby obviněné ze spolupráce s Trockým, takzvaní „trockisté“. Ve třetím procesu byl obviněn z velezrady a následně i popraven maršál Tuchačevský, a s ním dalších sedm vysokých důstojníků. Mnohá obvinění byla vykonstruovaná a důkazy manipulovány. Okolnosti konkrétně údajně zrady Tuchačevského nejsou spolehlivě objasněny. V roce 1936 maršál Tuchačevský navštívil Francii, Německo a Británii. Zde měl být údajně kontaktován nepřáteli Sovětského svazu. Je známo, že západní země hledaly uvnitř SSSR osoby ochotné ke spolupráci, tedy ke zradě. Existují dokonce jisté indicie, že obvinění Tuchačevského podstrčili Stalinovi němečtí nacisté. Nicméně, vyšetřování jeho údajné zrady probíhalo v maximálním utajení.
[3] Heinz Guderian po válce skončil, podobně jako spousta nacistických důstojníků v americkém zajetí. Nebyl obžalován z válečných zločinů, minul jej Norimberský proces. Zemřel v roce 1954 v Bavorsku. Americké zajetí pro Němce, ale i pro chorvatské ustanovce nebo ukrajinské banderovce, představovalo mnohem příznivější osud než zajetí u Rudé armády. Spojeným státům a Kanadě se fronty druhé světové války zdaleka vyhnuly a na území těchto států civilní obyvatelstvo neutrpělo nejmenší škody. To se o osudu Běloruska, Ukrajiny a Ruska říci rozhodně nedá.
[4] Před Molotovem byl lidovým komisařem pro zahraniční věci SSSR Maxim Maximovič Litvinov. Zastával tuto pozici v letech 1930 – 1939. Litvinov byl architektem sovětsko-francouzské smlouvy o vzájemné pomoci z roku 1935 i obdobné československo-sovětské smlouvy. Byl velkým odpůrcem nacistického Německa a měl velký vliv na Stalinově snaze o vytvoření protihitlerovské koalice spolu se západními demokraciemi. Litvinov byl jediným zahraničním politikem a diplomatem, který v emotivním projevu na půdě Společnosti národů odsoudil Mnichovskou smlouvu z roku 1938 namířenou proti Československu. Když Stalin pochopil, že se s Brity a Francouzi nedohodne, nahradil Litvinova ve funkci Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem.
[5] Současné Rusko reaguje na dlouhodobě na Západě pěstovanou rusofobii otvíráním skříní s kostlivci západních států. Nedávno byl v Rusku sestaven dokument, na kterém jsou četné záběry předválečných kontaktů finských politiků a důstojníků s nacistickými veliteli, vzájemné inspekční cesty Finů do Německa a Němců do Finska. Na Západě je sovětsko-finská válka líčena jednoznačně bez souvislostí s nacistickým Německem, tedy jako sovětská agrese vůči demokratickému Finsku. Účast Finů na blokádě Leningradu a finské koncentrační tábory na dobytých územích na severu SSSR tato „verze“ vynechává rovněž.
[6] Gótové se ve starověku a raném středověku rozšířili na velkém území Evropy, od západu po východ. Skupiny Gótů obývaly dokonce i poloostrov Krym, odkud vedly boje s Chazary a Kyjevskou Rusí. Zoufalá snaha ukrajinských nacionalistů zbavit se všeho ruského, slovanského a pravoslavného, a stát se někým jiným, nejraději někým „ze Západu“, svědčí o těžkém komplexu vůči skutečnosti, že ukrajinská identita i samotná existence je s tou ruskou spojena tisíc let a tisíci vazbami. Na každém kroku narážejí ukrajinští nacionalisté na stopy tohoto spojení. Čím více vazeb, tím více nenávisti. A čím více nenávisti vůči Rusku, tím větší zájem o Ukrajinu v některých zemích Západu.
[7] Toto téma západní média hlavního proudu stoprocentně ignorují.
[8] Přirovnání základen NATO na Ukrajině k případným ruským základnám na Floridě není od věci. Ukrajina byla součástí ruského impéria a potom Sovětského svazu. Florida je státem americké konfederace. A propos, rozsáhlá území současných Spojených států patřila až do poloviny 19. století Mexiku. V Kalifornii byly dokonce drobné ruské enklávy, ještě po nich zůstala jména některých měst a lokalit. Ruskou nebyla na americkém kontinentu jen Aljaška.
[9] Podrobnosti viz aktuální článek Vladimira Malyševa: Lidé umírají kvůli kovu (Nové slovo, 1. 8. 2024)
Jedna odpoveď
Vazeni
Chcem sa pripojit k clanku Iva Sebestika. Vela tzv. komentatorov s usklabkom komentuje predaj Aljasky Ruskym carom USA. Nuz tento stat podobny podnebim Cukotke nema ani 1 milion obyvatelov. Tymto komentatorom to sluzi ako rusofobny vysmech, ‚ajhla ti Rusi‘, ako sa nehali prekabatit! Ze vsak predtym Francuzsky cisar Napoleon predal USA, Francuzsku Louisianu v roku 1803, uzemie o rozlohe 2,1 milion km stvorcovych. O tom uz cudne mlcia, dostal za toto uzmie 15 milion dolarov.Na tomto uzemi sa v celosti rozpresiteraju tieto staty: Arkansas-3 milion obyvatelov, Iowa-3,2 ; Kansas-3;Missouri-6;Nebraska-2;Oklahoma-4;South Dakota-1;Takze len v tychto statoch zije 22 milion obyvatelov. Ciastocne patrili do Francuzskej Louisiany aj: Montana, North Dakota, Minesota, Texas a Louisiana. Kolko obyvatelov zije dnes na uzemiach ktore kedysi patrili pod Francuzsku Louisianu sa neda zistit. Jedno je iste ze Francuzi prerobili na tomto predaji ovela horsie ako Rusi na predaji Aljasky. A co je zaujimave na zapad od Francuzskej Louisiany mali kolonie Spanielsko a Anglicko. Moj znamy mi tvrdil, ze keby Francuzi nepredali Francuzsku Louisianu vzali by si ju Americania nasilim. Ja tvrdim nevzali. Keby Francuzi, Spanieli a Anglicania sa dokazali spojit proti prenikaniu USA na zapad, tito by sa na zapad nikdy nedostali a dneska by neohrozovali cely svet. Francuzska Lousiana tymito fakereportermi zamenre neni spominana. Ake to malo dosledky na pritomnost Francuzskej kultury a jazyka? V state Louisiana hovorilo po Francuzsky este v roku 1960 vyse 1 milion obyvatelov.Dnes len mizernych 160 000. Keby postupovali, ako som horespomenul Francustina sa mohla tiahnut z Quebecu, cez Manitobu a cast Saskatchewanu az po New Orleans,ktory sa sice nazyva centrom francuzskej kultury- ale to je skanzenova kultura, a nie ziva. A rovnako je to aj s vysmievanim sa tychto fakereporterov zo zlych ciest. Ako napriklad Lena hwy. Neberuc do uvahy permafrost ktory sa v letnych mesiacoch roztapa az do hlbky jedneho metra. Za Putinovej vlady tento problem na Lena Hwy vyriesili tak, ze po celej dlzke a sirke Lena Hwy, vykopali kanal a postupne ho zasypavali najprv velkymi kamenmi potom mensimi a napokon jemnym strkom a na mnohych miestach asfaltom. O tomto som sa dozvedel cirou nahodou. Od E.Kasperskeho,ktory ma dostojnesi sposob ako informovat o svojom cestovani. Avsak uz sa potom ti co sa vysmievali zo zleho stavu na Lena Hwy uz viac na internete neobjavili. Cize za ziadnu cenu nepriznat, ze Rusi dokazu vyriesit svoje problemy. Ci uz na cestach,alebo zelezniciach, alebo ineho charakteru.