Jak si NATO osvojilo pohádku Boženy Němcové?

Děti v českých zemích i na Slovensku si kdysi nechávaly vyprávět nebo si i samy četly pohádku Boženy Němcové O chytré horákyni. Ona Chytrá horákyně byla vskutku chytrá dívka, která když dostala za úkol, aby přišla za soudcem, ale nebylo to ani ve dne, ani v noci, nepřišla ani nahá, ani oblečená, a nadto aby nepřišla pěšky, ale ani se nevezla na voze, tak ona dívka našla rafinovaný způsob, aby splnila každé z těchto zadání tak nějak napůl. Způsobem, že to zkrátka vypadalo zároveň tak i úplně naopak. Prostě udělala ze soudce to, co se mnozí politici a západní média hlavního proudu snaží udělat ze svých čtenářů, posluchačů a diváků…

Vtipnou myšlenku této Chytré horákyně převzal i Jan Werich, když do svého Fimfára, v němž čtenář najde například i Tři veterány, zařadil pohádku O královně koloběžce. Je to ostatně staré a přitažlivé téma: Jak konat skutky, aby to navenek vypadalo, že to přesně tyhle skutky nejsou? Že jsou to skutky vlastně úplně opačné?

V politické praxi, jež se táhne celými dějinami, se nejčastěji jedná o metodu, jak to narafičit před domácí i světovou veřejností, abychom mohli třeba někoho napadnout, a ono to vypadalo, že vlastně on napadl nás?! Tento oříšek řešilo v dějinách už velmi mnoho darebáků a zlosynů. A – bohužel – nejčastěji měli úspěch, třebas jen dočasný. Spisovatel Franz Werfel v tomto duchu nazval i jednu svoji novelu: Ne vrah, ale zavražděný je vinen…

Americký nástroj zvaný NATO se pustil do vyprávění pohádky O chytré horákyni už mnohokrát. Nejprve samotným tvrzením o svém obranném charakteru. Sice ohrožuje, tísní, vydírá a útočí, ale vždy „koná v obraně svobody, demokracie, lidských práv“ a tak podobně. Jak také jinak, že? Vzpomeneme-li si na několikasvazkové Dějiny Říma (od založení Města), historické dílo Tita Livia, vybaví se nám, že jsme se při četbě docela hezky bavili pravidelně se opakujícím výkladem agresí podnikaných Římany u sousedních obcí. Výklad fungoval jak přes kopírák. Řím byl vždy požádán o pomoc. A Řím tuto pomoc s dobrosrdečností a laskavostí sobě vlastní, a pochopitelně zcela nezištně poskytl. Jakousi shodou okolností se během těchto „laskavostí“ moc Říma zase o kousek geograficky rozšířila a ve Věčném městě přibylo boháčů. Ale to byly jistě jen náhody. Později jeden z nich, jmenoval se M. C. Crassus, podnikal ve stavebnictví. I nechal postavit mnoho několikapatrových domů, u nichž bylo velmi šetřeno na materiálu. Asi polovina těch domů se zřítila nájemníkům na hlavy. Takto se rodil svět podnikání.

Leč vraťme se do, bohužel, vskutku žhavé současnosti. Nyní NATO vypráví, a činí tak soustavně a náruživě, pohádku O chytré horákyni s touto novou myšlenkou: „Dodáváme jedné válčící straně zbraně, určujeme dokonce cíle jejich použití a navádíme tyto zbraně prostřednictvím našich satelitů a koordinačních dat. Cvičíme vojáky jedné válčící strany doma i přímo na místě konfliktu. Posíláme na frontu své instruktory, jimiž jsou převlečení vojáci našich armád. Posíláme jedné válčící straně i spoustu peněz, z nichž sice většina zůstane u nás doma, hezky v teple, tedy na kontech našich multimiliardářů… Ale to přece nevadí. Ve válce s Ruskem prostě nejsme! To si račte uvědomit! Eskalujeme konflikt, ale světovou válku rozpoutat nechceme…“

Je úžasné, jaká intelektuální strava je současné populaci na Západě předkládána ke konzumaci. I s přáním dobré chuti. Božena Němcová i Jan Werich byli velcí spisovatelé. Jejich talent i fantazie neznaly mezí. Nicméně, na takovou Chytrou horákyni či Královnu koloběžku ani jeden z nich nepřišli.

Mistři pohádek nebo bajek jsou spisovatelé, o nichž soudíme, že psali a píší pro děti. Ale to je chybné omezení. Andersen, bratři Grimmové, Perault, La Fontaine, Krylov, Ezop, Puškin, Saltykov-Ščedrin, O. Wilde, K. J. Erben, B. Němcová, nebo J. Werich oslovovali také dospělé. Sledujeme-li současné vojensko-politické hrátky s ohněm, pak četbou starých i nedávných autorů zjišťujeme, že „všechno tady již bylo“. Nihil novi sub sole (Nic nového pod Sluncem) je výrok pocházející už ze Starého zákona, třebaže bývá někdy připisován Giordanu Brunovi, italskému mnichu, filozofu a astronomu upálenému roku 1600 v Římě. Proč se tak stalo? Inu za to, že přemýšlel a to, nač přišel, si nenechal pro sebe. Jistě mu přátelé dobře radili, aby se rozhlédl kolem sebe po světě, ve kterém žije. Bruno ale raději hleděl na noční oblohu a myslel na to, že na nebeských tělesech dost možná žijí inteligentní bytosti. Logická úvaha, nicméně poněkud předčasná. Inkvizice nevěděla, jak sloučit svá dogmata s existencí mimozemských bytostí. A tak problém vyřešila hranicí. Jednoduché řešení.

Problémy zůstávají, metody boje s nimi se mění. Ale nikoliv zásadním způsobem…

(Celkovo 450 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Jedna odpoveď

  1. Hovorí sa (ľudové porekadlo a múdrosť generácií), že v jednoduchosti je krása. Tak v jednoduchosti doplním k téme zopár myšlienok.
    Mamon, hamížnosť a koristnícka parazitická ziskuchtivosť sú u časti ľudí stále rovnaké. Celú históriu ľudstva. Ale keďže sú to navonok spoločensky „nežiadúce“ vlastnosti, lebo sú extrémne sebecké, nemorálne (neetické), a vo svojej podstate „anti-sociálne“ (protispoločenské) a idú proti slušnosti a morálke väčšiny ľudí, tak nositelia týchto vlastností musia tieto svoje ciele a praktiky nejako skrývať, aby nepopudili voči sebe a nenaštvali ostatných ľudí (spoluobčanov). A tak sa k tomu rafinovaná hra na schovávačku. Spôsob zakrývania je rovnaný – všetko má navonok vyzerať opačne. Tak sa to deje celú históriu ľudstva. Obete majú byť vinné. Aktéri, ich skutky a ciele musia zostať schované, aby proti sebe nevyvolali voči sebe vlnu (spoločenskej) nespokojnosti. Všetko má vyzerať tak, že kreátori sú tí dobrí, ktorí pomáhajú, aby bolo dobre (všetkým). No a aby to fungovalo, treba maľovať Čerta na stenu, aby ten Čert bol nositeľom všetkého zla a teda aj adresátom všetkej nespokojnosti voči všetkému zlému, čo ľudí obchádza. Ale to zlo vymýšľajú, vyrábajú a živia kreátori, schovaní za oponou dejov (dejín). Tí, ktorí sú nespokojní so svojím, s tým čo majú, ale chcú stále a vždy (len) viac, táto ich individuálna psychopatická a sociopatická zvrátenosť (deformácia) ich vedie k tomu, že vyrábajú (na opakovačku) ostatným Peklo na Zemi. Im (ako skupine rovnako zmýšľajúcich) pokoj a mier nevyhovuje, im vyhovuje cyklicky sa opakujúce Peklo. A to Peklo pre ostatných, pre mierumilovnú väčšinu, pre ľudí práce. Lebo na inštalovaní Pekla sa dá viac zarobiť. Nič osobné, je to len byznys (!). Len byznys – banálna a cynická trivialita, ale tak to je a tak to funguje. To je tá naša slávna Transatlantická civilizácia. K tomu sme sa vývojom dopracovali. Všetko ostaté sú len reči okolo (tejto podstaty).

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter