Účastnit se něčeho jako „persona non grata“, vlastně jako vetřelec, jehož se nepodařilo vystrkat ven z lodi, tak to vskutku vyžaduje hroší kůži. Tu samozřejmě Petr Pavel, osoba nacházející se momentálně (bohužel!) v úřadu prezidenta České republiky, má. Premiér Andrej Babiš, který povede českou delegaci na červencový sabat (pardon, chtělo se napsat na summit) NATO do Turecké Ankary, má ale možnost ještě včas, před začátkem jednání, Petra Pavla před ostatními delegáty jaksi identifikovat.
Tedy vysvětlit, že Petr Pavel, jehož cestu do Ankary zajistil, dnes už víme, že plnohodnotný člen protivládní opoziční koalice v ČR, kupodivu právě ten, který by měl nejvíce dbát na respektování výsledků parlamentních voleb, tedy Ústavní soud, nepřijíždí na shromáždění NATO (volíme raději neutrální pojem) ve jménu občanů České republiky, aby reprezentoval vůli těchto občanů ČR, ale přijíždí tam v zájmu svém a jeho „přátel po boku“. Tedy ve jménu přesně těch osob a struktur, které při posledních parlamentních volbách voliči České republiky zřetelně odmítli ponechávat u moci. Věděli zatraceně dobře, proč tak činí. Nezvolili sice jejich úplný protipól, což jistě měli, ale jen jakýsi vlažný kompromis. Ale aspoň něco málo pro osud své vlasti do cizích struktur zavlečené učinili. Nemusí vždy pršet, stačí, když kape…
Persona non grata v české delegaci, Petr Pavel, by si tak mohl z Ankary odvézt velice zasloužený „z ostudy kabát“. Je ale otázka, zda už tradičně opatrný Andrej Babiš, reformátor „strany mírného pokroku v proklatě úzkých mezích nastavených západním imperialismem, kolonialismem, militarismem a revanšismem“, tak učiní. Měl by. Kdyby Petr Pavel v rámci české delegace dohlížel třeba na rozdávání dárkových igelitových tašek s bločky a propisovacími tužkami nebo hlídal čas, aby členové české delegace nezmeškali některý coffee-break, pak by se účast na setkání (opět raději neutrální pojem) mohla obejít bez rizika. Spustí-li jej ale ministr zahraničí, Macinka, na okamžik z očí, bude to z jeho strany vskutku velká neopatrnost. Asi jako když si maminka v parku nevšimne, že se jí batole naklání z kočárku.
Pokud se jedná o ztrátu kreditu Ústavního soudu České republiky kvůli tomu, že „zaběhl trať“ vydávání předběžných rozhodnutí ve prospěch „přátel po boku“ Petra Pavla ve světovém rekordu několika hodin, až se stopky málem zavařily, pak se na současném Západě v podstatě nic nestalo. Vždyť už žádná instituce Západu nemá platný kredit. Copak ho má Evropská komise Ursuly von der Leyenové? Copak se jím může pochlubit NATO Marka Rutteho? OSN generálního tajemníka Antónia Guterrese? Mezinárodní olympijský výbor legalizující princip kolektivní viny na vybraném etnickém základě? Nebo se kreditu těší snad Bílý dům, jehož 47. prezident unáší legitimní prezidenty cizích států, krade venezuelskou ropu, napadá země, které Ameriku vůbec neohrožují, jiným zemím vyhrožuje, vydává rozkaz k agresi, jejíž první obětí je 164 dětí, podílí se na rozhodnutí zavraždit nejvyšší duchovní autoritu cizí země, ohlašuje anexi území členského státu NATO, tedy formálního spojence USA? A lže, jako když mediální mainstream tiskne?! Nebo jaký je snad kredit současného prezidentského úřadu zastávaného v ČR Petrem Pavlem? Asi stejný, jako byl kredit Fialovy vlády. Slovo kredit pochází z latinského credere, což znamená věřit nebo dokonce odevzdávat se v ochranu. Chce-li někdo tady tomu všemu věřit či se tomu dokonce svěřovat v ochranu, pak je to jeho problém, ale ať do své „církve“ či sekty nevleče celý národ, celou Evropu, celý svět. Tahle víra opravdu nikoho ještě nespasila!
+++
A propos, Petr Pavel není první a jedinou pozornost budící osobou sídlící na Pražském hradě. V minulosti jich zde bylo několik. Za pozornost stojí jistě už Rudolf II. Zvolil si Prahu za sídelní město nejenom proto, že byla tehdy větší a výstavnější než Vídeň, ležela ale hlavně dál od Turků. Další kuriozitou v dobrém slova smyslu byl v prosinci 1848 abdikující habsburský císař Ferdinand I., přezdívaný Vídeňany i Pražany „Dobrotivý“. Říkalo se mu ještě i jedním, tentokrát dost ošklivým jménem, ale to nebudeme citovat. Ferdinand si ho nezasloužil. Na moravském arcibiskupském zámku toho roku předal Ferdinand žezlo do rukou svého synovce, Františka Josefa I., kterému žezlo i sloní paměť vydržely do roku 1916, tedy do smrti. Ferdinand údajně synovci tehdy kladl na srdce, aby byl hlavně hodný. Myslel tím hodný na poddané, což bylo u feudála neobvyklé a u pozdějších západních oligarchů už zcela vyloučené.
Ferdinand I. „Dobrotivý“ měl rád Pražany. Chudým lidem rozdával peníze. Rád se procházel po Praze v doprovodu komorníka, který rozdával mince jeho jménem každému, na koho pensionovaný císař ukázal. Dětem se na procházkách Malou Stranou a po Karlově mostě rozdávala cukrátka. Ferdinand pocházel ze vznešeného rodu a dostalo se mu tudíž solidního vzdělání. Měl rád i hudbu. Bohužel, upřednostňoval říznou muziku vojenských kapel, což přivádělo mladého skladatele a klavíristu, Bedřicha Smetanu, jehož si císař zval na Hrad, k zoufalství. Smetana hrál císaři své polky a valčíky, Chopinovy Polonézy, Lisztovy Uherské rapsodie, ale císař chtěl, aby Smetana bušil do klavíru vojenské pochody, až by klávesy létaly vzduchem. To pochopitelně nebyl vůbec Smetanův styl. Pravda, Petr Pavel budí pozornost lidu z jiných důvodů než Rudolf II. nebo Ferdinand I. Ale to jen na okraj. Raději otočme list…
