Sudetoněmecký sjezd s přízrakem Kounicových kolejí v Brně

Památník v areálu Kounicových kolejí v Brně. Foto: Wikimedia

Sedmnáctý listopad roku 1989 úplně překryl jiné listopadové historické datum, a sice 17. listopad 1939, kdy Němci uzavřeli všechny vysoké školy na území Čech a Moravy, které německý nacistický vůdce anektoval 15. března 1939 jako druhý krok při zničení české státnosti, ke kterému otevřela cestu takzvaná Mnichovská dohoda uzavřená mezi Německem, Velkou Británií, Francií a Itálií o půl roku dříve.

Že dojde k anexi už bezbranného státu zbaveného nejenom nespolehlivých spojenců, ale také pohraničí, a tím pádem i opevnění, nadto rozříznutého napůl a ze severu pohotově porcovaného dokonce i Poláky, muselo být úplně všem signatářům „Mnichova“ absolutně jasné. Kdepak „nevědomost“, kdepak „podcenění Hitlera“. Nic takového, prostě sázka západních evropských demokracií na trochu jiný vývoj událostí, než ke kterému nakonec později došlo. Chybička se vloudila!

V popředí pozornosti je nyní Brno

V současné době, 81 let od konce druhé světové války na území Evropy, se v popředí pozornosti ocitla moravská metropole, Brno. Zde se má ve dnech 22. – 25. května letošního roku totiž uskutečnit sjezd krajanského sdružení takzvaných „sudetských“ Němců (Sudetendeutsche Landsmannschaft) pořádaný poprvé v České republice. Takzvané „sudetské“ Němce do Brna nepozvali občané města, ale nevládní organizace nazvaná Meeting Brno, a to se souhlasem a podporou Zastupitelstva města Brna a některých osobností politiky i kultury. Než se budeme věnovat této události a jejím organizátorům, uveďme si alespoň něco málo k otázce takzvaných „sudetských Němců“a k jejich údajné snaze dosáhnout smíření s Čechy a Moravany na základě stejně tak údajného upřímného vyrovnání se s tragickou minulostí let předválečných, válečných i „těsně“ poválečných. Je třeba zde uvést několik upřesňujících a velmi zásadních informací.

Tak především, není pravda, že se Němci ocitli jako menšina v „cizím státě“ až po vzniku Československa v říjnu 1918. A stejně tak není pravda, že někdy v dlouhé historii českých zemí existovalo jakkoliv geograficky a správně ustavené území „Sudet“, které by náleželo německému etniku a mohlo být chápáno jako německé. Jedná se o dva účelové omyly, se kterými pracuje poválečná „sudetoněmecká“ menšina žijící většinově na území Bavorska a které pomáhají udržovat v chodu i Češi, kteří z nějakého důvodu nároky takzvaných „sudetských“ Němců vůči českému státu podporují.

Pro objasnění rozporu mezi skutečností a proklamacemi musíme na okamžik sestoupit do historie. Po příchodu Slovanů do Střední Evropy osídlily západoslovanské kmeny rozsáhlá území Střední Evropy, tedy nejenom polské, moravské, slovenské a české země, ale osídlili také pobřeží Baltického moře (Rujána, Usedom a další teritoria). Slované pronikli i na rakouská území, do Korutan, do Panonské nížiny. Lužické kmeny se usadily v oblasti současného Saska, západ nynějšího Polska osídlily kmeny slezských knížat a Slované sídlili podél velké části toku Labe (Polabští Slované). Známe jména mnoha slovanských kmenů na Labi i u Baltu, jako například Obodrité, Veleti, Lutici, Ránové a další.

Území české kotliny chráněné ze tří stran pohořími osídlilo množství západoslovanských kmenů, z nichž některé později území opustily a putovaly směrem na jih, na Balkán. Další kmeny podlehly expanzi českých Přemyslovců. Se Slovany nacházejícími se na teritoriu současného Německa a na východ od současných německých hranic vedli boje východní Frankové a po nich německá knížata, králové, císařové. Těchto bojů proti Slovanům se bohužel někdy účastnila i knížata česká a polská. Inu, existovalo sice povědomí o blízkosti jazykové, kulturní a zvykové, nikoliv však povědomí o blízkosti národnostní. Tohle středověk neznal. A tak se v průběhu středověkých ale i novověkých dějin stalo, že germánské kmeny část slovanských národů vyhladily nebo si je alespoň podrobily a postupně germanizovaly. S největší pravděpodobností hraničící s jistotou, nebylo německy mluvící a germánsky cítící obyvatelstvo, které žilo v pohraničních oblastech Čech nikým jiným než potomky germanizovaných slovanských kmenů, které samozřejmě doplňovali příchozí z německých krajů, ale i ze vždy přelidněných oblastí Brabantska, Flander, Nizozemska a podobně, tedy etnika, která Slované nerozlišovali od Němců, neboť jejich jazyk se německým dialektům podobal a podobala se i kultura.

Žádné souvislé jakkoliv právně vymezené „německé území“, žádná „sudetská země“, na teritoriu západoslovanských Čech nikdy neexistovaly. Neuspěl ani rakouský pokus z roku 1890, takzvané „Punktace“, kterým se čeští Němci snažili vyčlenit na českém a moravském území ryze německá teritoria, takzvané „die Abgrenzung“, tedy rozhraničení. Impulz k tomuto pokusu ve skutečnosti pocházel z již sjednoceného císařského Německa, které zamýšlelo postupně k Německu připoutat v závislé pozici přinejmenším rakouskou část Habsburské monarchie (pokud by se nepodařilo zmocnit se celé monarchie i s uherskou částí) a v ní totálně eliminovat (odnárodnit a zlomit) slovanské národy. Proti tomu se naštěstí zvedl mohutný odpor v českých zemích, které postupně nabývaly sebevědomí, třebaže se jim nepodařilo dospět k „vyrovnání“ s Vídní, jaké se povedlo Uhrám. V čele odporu proti „Punktacím“ stál T. G. Masaryk, který na sebe upozornil už odvážným a pro sebe riskantním vstupem do sporu o „Rukopisy“. K vyčlenění německých území v rámci českých zemí tedy nedošlo, třebaže se potomci vysídlených Němců právě pojmem „Sudety“ snaží historická fakta ignorovat. Zkrátka chovají se, jako by k „abgrenzungu“ došlo. Nedošlo. Žádné „Sudety“ ustaveny nikdy nebyly. Němci tak sami pouze říkali pásmu hor táhnoucích se severem Čech až k Jeseníkům.

Němci, původně tedy jen na teritoriích bezprostředního kontaktu „většinou“ postupně germanizovaní Slované, se tedy neocitli v roce 1918 na území cizího státu, ale žili vždy na území Českého království, které si status království (a na Moravě markrabství) udržovalo i po dobu začlenění českých zemí do Habsburské monarchie, což se stalo 1526. Jak ale nedávno na jednom semináři v Praze poznamenal historik Michal Téra, specialista na dějiny Slovanů, takzvaní „sudetští“ Němci pouze rozpadem Rakousko-Uherska ztratili širší německé zázemí, které v monarchii představovala vládnoucí německá (rakouská) vrstva. A se zázemím ztratili namnoze i privilegované postavení. Ztráta privilegií může být jistě pociťována jako diskriminace.

Vždy se u tohoto obyvatelstva českých zemí jednalo o to, jaký zaujímá vztah ke státoprávnímu celku, v jehož právním formátu české země nebo později celé Československo existovaly. A pochopitelně stejně důležitý je také vztah takového státního útvaru vůči této konkrétní skupině obyvatel. Přičemž nepopíráme, že prvorepublikové Československo pozici českých Němců nevyřešilo vždy ideálním způsobem. O nějaké diskriminaci nebo dokonce o pronásledování na národnostním principu ale nemůže být řeči. Československá vláda se dokonce zdráhala zasáhnout vojenskou silou proti excesům, které měli po celou druhou polovinu třicátých let minulého století na svědomí agresívní příslušníci Sudetoněmecké strany založené Konradem Henleinem a od 17. září 1938 takzvané Sudetendeutsche Freikorps, oni nechvalně proslulí „ordneři“.

V průběhu dlouhé historie se řada slovanských kmenů tedy poněmčila, a bylo zásluhou knížat, elit, duchovního stavu, ale i cítění lidových vrstev, pokud jiné kmeny a národy dokázaly germanizaci odolat. Češi a Moravané toto zvládli, Slezané mnohem hůře a Lužičtí Srbové dnes ztrácejí poslední zbytky své slovanské příslušnosti. Češi a Moravané mohli dopadnout úplně stejně, z vůle Adolfa Hitlera, Reinharda Heydricha a „sudetských“ Němců, K. H. Franka a K. Henleina, ale s největší pravděpodobností měli skončit ještě nesrovnatelně hůře. A to v horizontu ne staletí, ale několika málo let. Během dvou generací neměla zůstat na českém a moravském území ani jedna slovanská noha. Tak zněly plány německého nacistického vedení. Nebýt osvobození Československa, většinou Rudou armádou, byly by tyto plány uskutečněny.

Německá mučírna, Kounicovy koleje v Brně

Sjezd takzvaných „sudetských“ Němců nepozvali do Brna občané města, ale spolek Meeting Brno a koalice politických stran, která řídí brněnský magistrát. Ačkoliv pamětníci německého protektorátu zřízeného nad územím Čech a Moravy vymírají v Brně stejně rychle jako na celém území státu, a také jejich děti jsou dnes už v důchodovém věku, přesto v Brně zůstává alespoň trocha uchované historické paměti. A s ní nepochybně také hrůzná vzpomínka na německou věznici, mučírnu a popraviště, které si Němci zřídili dokonce v akademickém prostoru vysokoškolských kolejí, jež nesly jméno Kounicovy koleje upomínající tak na kancléře císařovny Marie-Terezie, knížete Kounice, jehož rod byl vlastníkem zámku v nedalekém Slavkově na Moravě.

Jak tato skutečnost souvisí s pořádáním sjezdu takzvaných „sudetských“ Němců na území České republiky, v moravském centru, v Brně? Jistě nepřímo, ale zároveň velice symbolicky. Jedná se přece, mělo by se jednat, o usmíření? Jenže problém je v zásadně rozdílném přístupu ke všemu, co se dělo v letech třicátých a v první polovině let čtyřicátých minulého století. Vůbec se totiž nezdá, že by na straně potomků českých Němců (asi přesnější pojem) vysídlených po porážce nacistického Německa došlo k pochopení příčin tragédie, na které měli mnozí jejich předkové nikoliv malý zanedbatelný, ale přímo obrovský vliv. Uvádí se, že dodali Hitlerovi na 50 tisíc členů jednotek SS a na půl miliónu vojáků wehrmachtu. A při samotném prosazení nacistické politiky sehráli úlohu velice aktivní páté kolony. Znalost češtiny je pak zavedla do služeb vyšetřovatelů a mnohdy i udavačů českého obyvatelstva. Smíření může být asi jen těžko pouhým odhozením minulosti někam na smetiště, bez pochopení, co celou tragédii rozpoutalo.  

+++

V Brně se dodnes nachází čtyřposchoďová architektonicky impozantní budova takzvaných Kounicových kolejí. Její adresou je ulice Králova 643/45 v brněnské městské části Žabovřesky. V roce 1939, kdy Adolf Hitler přikázal zavřít Čechům a Moravanům vysoké školy, se v této budově, jež tvoří nepřehlédnutelnou dominantu zmíněné městské čtvrti, nacházely vysokoškolské koleje. K tomu původnímu účelu se budova vrátila i po osvobození Československa a dnes jsou zde opět vysokoškolské koleje Veterinární univerzity v Brně. A to, ačkoliv se po válce organizace zvaná Klub Kounicových kolejí snažila o to, aby se toto místo stalo památníkem týraných a umučených vězňů německého nacistického režimu. Kounicovy koleje se totiž během anexe českých zemí Německem staly skutečným místem hrůzy. Bylo zde za německého protektorátu vězněno v nelidských podmínkách odhadem 150 tisíc osob. Tito lidé byli týráni, mučeni, vražděni přímo na místě, v Kounicových kolejích, nebo odváženi na popravu jinam. O hrůzách německého mučení „Untermenschen“, jak Němci vnímali slovanské obyvatelstvo, se zachovaly četné doklady, z nichž většina pochází od samotných vězňů, mučených a zavražděných osob.

Během německé okupace Brna byly pro obyvatele Brna Kounicovy koleje místem hrůzy, kolem kterého se neodvažovali ani projít, skutečným „Abteilungem“ Pekla. A ještě dlouho po osvobození města Rudou armádou zůstávaly tyto bývalé vysokoškolské koleje proměněné v mučírnu a popraviště hrůzným přízrakem vznášejícím se nad několika generacemi obyvatel. Než tedy došlo k zapomnění…

Jen pro zajímavost: Ví se o tom velmi málo a v podstatě se to dnes nijak nepřipomíná, ale na území nacistického protektorátu nedošlo pouze k atentátu na Reinharda Hendricha, ale právě v Brně na samém konci okupace, dne 7. února 1945, zastřelili členové jedné moravské odbojové skupiny vysokého úředníka SS a kriminálního radu Augusta Gölzera. Atentát provedli s největší pravděpodobností Vladimír Blažka a Alois Bauer. Gölzer nesl odpovědnost za brutální výslechy zatčených vlastenců, z nichž mnohé probíhaly právě v Kounicových kolejích. Byl jednoznačně zločincem odpovědným za popravy Čechů, Moravanů i příslušníků dalších národů. Odbojová skupina, která jej zastřelila, měla údajně v plánu atentát také na Otto Koslowského, obávaného a nelítostného šéfa brněnského gestapa. Němci oba odbojáře dopadli a na příkaz K. H. Franka byli Vladimír Blažka a Alois Bauer právě na dvoře Kounicových kolejí zastřeleni ranou do týla. Popravu provedl (přesněji řečeno vraždu spáchal) přímo Otto Koslowski, kterému údajně Blažka při výslechu vmetl do obličeje, že původně chtěli zabít jeho, Koslowského. Po válce, v roce 1947, byl Otto Koslowski Mimořádným lidovým soudem odsouzen k trestu smrti. Bude na sjezdu takzvaného „Sudetoněmeckého“ krajanského sdružení řeč také o týrání, mučení a o popravách vězňů z Kounicových kolejí? O „práci“ Gölzera, Koslowského a jiných? Sotva…

Klub Kounicových kolejí péčí především dr. Jaroslava Zatloukala už v roce 1946 vydal útlou knížečku sestavenou z oněch nalezených a pečlivě utříděných písemných záznamů i ústních svědectví vězňů. Útlý svazeček o 118 stranách, nazvaný Svědectví Kounicových kolejí, vydal v září 1946 v Brně Melantrich. Tato kniha nepochybně existuje už jen v několika antikvariátních jednotkách, možná desítkách exemplářů. V našich časech, kdy se v knihkupectvích objevují desítky monografií nacistických generálů a obdivné práce amerických a britských autorů o německé vojenské taktice za druhé světové války, se knihy tohoto druhu už nevydávají. Měla by být tedy alespoň tato knížka vydána znovu a měla by být také čtena a nabídnuta mladším generacím. Možná by epocha zapomínání mohla takto přejít opět v čas užitečného rozvzpomínání se. Ze zmíněné knihy v následující části tohoto článku přineseme několik citací.

Nemáme v úmyslu šokovat čtenáře popisem brutalit, jakých se Němci a jejich spojenci dopouštěli na anektovaných územích. V minulosti bylo vydáno dost publikací, vzpomínkových knih, studií, které se věnují tomuto tématu a měly mít potenciál udržet paměť národů živou. V minulosti lidé také viděli dokumenty natočené po odchodu nacistických okupantů nebo nalezené po jejich porážce a dokládající všechna zvěrstva způsobem, jaký nebylo možno zpochybnit. Dnes tato svědectví odpočívají v archivech. Nehodí se k aktuálním politickým procesům na Západě. Mluvily by totiž proti nim.

Ostatně, ono s tím údajným usmířením mezi Čechy a Němci to není ani zdaleka tak jednoduché, jak se může zdát, jestliže opomíjíme připomínat to úplně nejpodstatnější. Anexe Čech a Moravy Němci nebyla nějakým „pouhým“ ovládnutím (zabráním) cizího území, na kterém by okupanti respektovali alespoň v minimální míře okupovaný národ a jeho kulturu. Takto Němci okupovali možná Francii, Belgii, Nizozemsko nebo Dánsko. Čechy a Moravu absolutně nikoliv. Tohle zde neplatilo ani v nejmenším ohledu. Anexe českých zemí byla prologem k totální likvidaci nenáviděného (a překážejícího) slovanského národa, vůči němuž okupanti, a bylo mezi nimi velmi mnoho bývalých krajanů z pohraničí, pociťovali extrémně vypjatou rasovou nenávist, šovinismus nejhoršího druhu. Byl to podobně likvidační postoj, jaký Němci zaujímali na území Jugoslávie, zejména vůči Srbům, a na starých ruských územích evropské části SSSR (Bělorusko, Ukrajina, Rusko). Také z tohoto pohledu je proto absolutním nesmyslem jakkoliv srovnávat německou okupaci Čech a Moravy s takzvanou okupací „ruskou“ (sovětskou) po srpnu 1968. Tyto události navzájem nespojuje absolutně žádný charakteristický rys. Skutečné smíření, úlevné odsunutí tragédie do minulosti, by bylo možné pouze za předpokladu, kdy by si německá strana přiznala plně vinu svých předků a historickou odpovědnost. A kdyby nehrozilo zneužití k aktuálním německým procesům v Evropě. To se ale nestalo a současný revizionismus, který se v podobě militarismu a revanšismu opět ujímá slova v Německu, vůbec nesvědčí pro nějakou katarzi. A Češi, kteří podporují existenci českého státu v nějaké nesvéprávné regionální podobě v rámci znovu expandujícího militaristického Německa, jednají jednoznačně a velmi nebezpečně proti svému státu a národu. I proti Evropě jako takové.

Velmi mnoho v Kounicových kolejích vězněných a zavražděných osob pocházelo z Brna, i když zde byli internováni lidé z obou zemí „protektorátu“ i někteří cizinci. Symbolem německého přístupu k Čechům a Moravanům byly samozřejmě nejenom brněnské Kounicovy koleje, ale také či především Lidice, Ležáky, Terezín, pražský Petschkův palác a mnohá další místa. Jak jsme už uvedli, nejsou to současní Brňané, kdo zve do svého města krajanské sdružení takzvaných „sudetských“ Němců, jsou to Německem (třeba „jen“ Bavorskem?) podporované a financované aktivistické organizace, jako Meeting Brno, a také Zastupitelstvo města Brna, ve kterém mají pohodlnou většinu členové bývalé Fialovy vládní koalice. Z 55 členů zastupitelstva je jich na brněnském magistrátu 39 a vedle nich také s nimi spříznění Piráti (4) a Zelení (3). Také v Zastupitelstvu Jihomoravského kraje mají tyto politické subjekty většinu, byť ne velkou. Z 65 členů krajského zastupitelstva drží tyto strany 34 křesel. Sudetendeutsche Landsmanschaft tedy do Brna pozvali aktivisté a zastupitelstvo. Nesou-li Brňané za něco skutečnou odpovědnost, pak „jen“ za to, že při posledních volbách do městského zastupitelstva si nevšimli, komu odevzdávají své hlasy a co s nimi ti dotyční udělají.  

Proměna vysokoškolských kolejí v mučírnu

Dr. Jaroslav Zapletal, kterému (a jeho spolupracovníkům) vděčíme za sestavení knihy Svědectví Kounicových kolejí, píše v úvodním slově: „Byl to hrůzný den, kdy esesáci 17. listopadu 1939 obsadili všechny východy kolejí a oznámili, že Kounicovy koleje zabírá gestapo. Většina studentů se musela shromáždit ve velkém sále a postavit čelem ke zdi. Část esesáků prohlížela ubikace a hledala protinacistický materiál. Mnozí studenti byli ihned zatčeni…“

Esesáci hledali „protinacistický materiál“. Každá totalitní moc vždy usilovně pátrá po písemnostech, které odhalují její vlastní podstatu. Dnes se o podobném „nevítaném materiálu“ mluví jako o „dezinformacích“. A Jaroslav Zatloukal pokračuje: „Jako všude, tak i zde počínali si Němci od počátku barbarsky. Spálili knihovnu a strhali všechny obrazy, ničili, loupili a pálili. V lednu 1940 byli do Kounicových kolejí přivedeni první vězni, a tak z budovy, v níž se rozpínal svobodný český duch, aby nabíral ze zdrojů věd a umění a sílil pokrokem a demokracií, stal se proslulý žalář… Okované boty stráží, řev, nadávky, zvuk plechových konvic, kopance, facky, to tvořilo život v Kounicových kolejích ve znamení krvežíznivé Germanie.“

Kdepak dnes mluvit o „krvežíznivé Germanii…“ O několik řádků dále doktor Zatloukal pokračuje: „Jsou nám dnes již dokonale známy všechny hrůzy koncentračních táborů, ale je třeba říci, že Kounicovy koleje byly již dobrou průpravou. I zde se lámala žebra a dodýchávalo až k smrti. Ač ještě nebyli žádní vězni odsouzeni k smrti, přece téměř každé ráno vyjíždělo nákladní auto, které odváželo v hrubých bednách mrtvoly povražděných. Vězni v celách neměli klidu. Esesáci z kratochvíle různě se jimi bavili. Vylili například na chodbě vodu a vězeň břichem musel chodbu do sucha vytřít. Nebo musel udělat sto padesát dřepů, běhat z poschodí do poschodí, až padl vysílením. Kdo omdlel, byl vodou a pažbou pušky vzkříšen a týrání pokračovalo… Když se umývaly chodby, se sadistickou rozkoší šlapaly stráže okovanými botami na prsty vězňům. Různé byly tu i mučicí prostředky. Vězeň byl spoután na rukou i nohou a vypjat na postel, na níž byla jedna jen drátěná vložka. V této poloze byl bit a připoután celé dny. Tělesnou potřebu vykonával pod sebe…

Hrozné bylo, že těsně utažená pouta vyvolala hnisání a stávalo se, že ruce i nohy v těch místech uhnily až na kost. Při výsleších byla vyslýchanému na holé šlapky přiložena tenká lepenka a na ni padaly rány rákoskou. Na noze nebylo nic vidět, ale maso bylo odraženo od kosti. Jindy byly opět vyslýchanému vráženy do pat špendlíky, párátka pod nehty nebo prsty stlačovány do rámů na vypínání rakety. Dalším stupněm výslechů byl výslech vodou. To znamenalo, že vězeň byl položen do vany a hadicí mu byla vstřikována voda do úst, nosu a uší. Tento zdánlivě jednoduchý prostředek byl však jedním z nejhroznějších muk, kterého se vězni nejvíce obávali.“

Toto „simulované topení“, které výše popsanou formou užívali Němci v Kounicových kolejích i jiných nacistických mučírnách, dovedli k „dokonalosti“ agenti CIA ve formě takzvaného waterboardingu, kterého užívali Američané v proslulé středověké mučírně na Guantánamu. Mučení tohoto druhu oficiálně posvětil viceprezident USA za působení G. Bushe mladšího, Dick Cheney. Týrání vězňů vodou vyvolávající pocit topení je ale mnohem staršího data. V Amsterdamu 17. století byli vězni připoutáni k tyči v úzké komoře, do které se napouštěla voda postupně a pomalu tak vysoko, až zaplavovala dýchací orgány vězně. A potom byla voda odpouštěna a zase napouštěna, až se vězeň už skutečně topil. Svědectvím je dodnes takzvaný Amsterdamse Tuchthuis (Rasphuis) s nápisem Castigatio. Lidé jsou velice vynalézaví, pokud se jedná o nacházení způsobu, jak týrat své bližní. A pokud se v některé zemi ujmou vlády psychicky narušené figury, pak jejich praktiky vypadají podle úrovně jejich duševního „zdraví“.

Zpověď vězně Kounicových kolejí, Františka Kratochvila

Opusťme nyní na chvíli vyprávění autora sborníku nazvaného Svědectví Kounicových kolejí, Jaroslava Zatloukala, a ocitujme několik odstavců z přímé zpovědi vězně Kounicových kolejí, Františka Kratochvila. Začíná slovy: „Začalo to roku 1943… Na Den svobody (28. října) přijelo ke mně do bytu gestapo a zatkli mě, nedbajíce, že moji tříletý a třináctiletý chlapci prosí nakolenou toho pána, aby jim tatínka nebrali… Zavezli mě na číslo 60, Blok A, druhé poschodí. Odtud jsem viděl právě na popraviště a jeho tři šibenice, kde byly vyvražďovány stovky našich nejlepších lidí lidskými vyvrhely v pravém slova smyslu…

Dne 3. listopadu 1943 jsem byl vyšetřován. Od 8 hodin ráno do 23 hodin večer. Nejprve začali torturou pohlavkovou, ale nic pozitivního se ode mne nedozvěděli. Pak položili mě, vlastně shodili mne na zem, dva z nich na mne sedli a ostatní tloukli hlava nehlava. To však jim nestačilo. Přivolali si na pomoc ještě dvě „esa“, ti mně svázali ruce, za ně pověsili mě do výšky na hák a pětipraménkovými důtkami tloukli znovu. V pravém slova smyslu jsem byl bičován po celém těle. To však zase zůstalo bez výsledku, mé utrpení jim nestačilo. Přes svázané ruce mně prostrčili tyč mezi kolena, abych se nemohl hýbat a bili do mne železným stočeným drátem tak dlouho, až jsem byl úplně v bezvědomí. Když jsem se po dlouhé době poněkud probral, zjistil jsem, že ležím na dlažbě lékařské fakulty před vrátnicí. U mě stál německý voják a tento, když zpozoroval moje probírání se z mrákot, kopal do mne a zařval: ,Auf tschechischer Hund!“

Německý voják tedy zařval: „Vstaň, český pse!“. Když se František Kratochvil ráno na cele probral, zjistil, že mu Němci vyrazili tři přední zuby a několik dalších se mu kývalo v ústech. Neviděl na oči, uši měl plné krve, a jak sám píše, dvakrát neudržel stolici. V dalším textu se zmiňuje o utrpení dalších spoluvězňů. Tak jednoho profesora z Boskovic nedaleko Brna odnesli od výslechu s polámanými všemi žebry a se zlomenou rukou. Na závěr své Zpovědi se František Kratochvil zmiňuje s vděčností o Rudé armádě, která jej a jeho druhy vězněné Němci zachránila před smrtí. Kniha byla vydána v roce 1946, tedy ještě dva roky před „únorem 1948“.

Poslední zprávy pro své bližní

Mezi dokumenty a svědectvími, které spolu s několika spolupracovníky sestavil dr. Jaroslav Zapletal, nacházíme dojemná svědectví lidí, kteří v prostoru cel, kde byly pouze stůl, židle, postel, trojdílná skříň, umývadlo a kbelík na vykonávání potřeby, s vědomím blížícího se neodvratného konce psali poslední zprávy pro své bližní, vzpomínali na děti, hledali útěchu v modlitbách, uváděli jména svých spoluvězňů i s daty jejich zastřelení. Tyhle texty, tahle svědectví, nemohou nechat netečnými nikoho, kdo si uchoval kulturu a historickou paměť. Jelikož tato svědectví, snad jen dočasně, oněměla, velmi mnoho potomků válečných generací si vůbec neuvědomuje, jak tenoučká je kulturní vrstva národů a jak málo stačí k tomu, aby se začala sloupávat, drolit. A pokud se tak stane a lidé si nepovšimnou symptomů odloupávání kulturní vrstvy, pod níž se stále nachází barbarství dávnověku, hrůzy z minulosti se okamžitě vracejí zpět.

Někteří čtenáři tohoto článku si možná pomyslí, že připomínka německých nacistických zvěrstev z epochy let 1939 – 1945 nutně nesouvisí s konáním sjezdu „Sudetoněmeckého“ krajanského sdružení přímo na území ČR, v katastru Brna, města, kde stála a „fungovala“ svým hrůzným způsobem tato mučírna. Možná by takové připomenutí skutečně nebylo nutné, kdyby německá strana a potomci nikoliv takzvaných „sudetských“ Němců, ale Němců žijících na území českého knížectví, Českého království (nebo Moravského markrabství), později v Československu, nevnímali ono proklamované „smíření“ s Čechy jako výhradně jednostranné ústupky z české strany a ochotu znovu se nechat Německem ovládnout a řídit. O nic jiného se Berndu Posseltovi a jeho druhům ve skutečnosti nejedná. Oni se neobracejí k vyrovnání se s minulostí, oni postupují znovu ve směru starého německého pochodu do slovanských zemí. Jistě, je pravda, že jim jde, jak sami říkají, o budoucnost. Jenomže jejich představa budoucnosti v Evropě se liší od představy české. Měla by se lišit, protože pokud se někteří Češi ztotožňují s německou vizí Evropy, například se Spojenými státy evropskými, potom tito Češi realizují německé plány, nikoliv české. A německé zájmy se s českými skutečně nikdy v dějinách nesetkávaly. Pouze se střetaly a srážely.

František Palacký měl pravdu, když české dějiny definoval jako stýkání se a potýkání se s Němci. Němci vždy usilovali o ovládnutí slovanských zemí na Východě a tato jejich tendence nikdy neskončí. Jsou hluboce přesvědčeni o svém právu vládnout přinejmenším ve středoevropském prostoru. Velmi neopatrné a iluzemi přeplněné české politické reprezentace po listopadu 1989 umožnily Německu české země připoutat velice těsně hospodářsky, což je první krok k úplnému ovládnutí. Například v prostoru důsledně centralizované EU coby přípravy ke vzniku Spojených států evropských. Současné německé vedení Evropské komise (von der Leyenová) a revizionismem i revanšismem zaujatá současná spolková vláda v Německu (Merz) vyzývají k velké opatrnosti. Samozřejmě jen toho, kdo si pamatuje dějiny! Osoby s historickou amnézií, ty, jež opustila Mnémosyné, netrápí nic do okamžiku, než se samy srazí s realitou.

No a v této atmosféře, kdy se i v Maďarsku probouzí imperiální revanšismus a v Polsku je už dávno v plném proudu, velmi neodpovědní lidé zvou do Brna sjezd potomků českých Němců, kterým vůbec nejde o smíření a o nápravu zla, ke kterému jejich předkové (jistě že ne všichni) přispěli velkým dílem. Kdyby toto bylo jejich cílem, udělali by všechno pro to, aby Německo například vyplatilo České republice válečné reparace, jejichž výše je dnes vpravdě astronomická. Jenomže, jejich optika je obrácená o sto osmdesát stupňů. Podle jejich mínění kát se mají Češi a platit mají také Češi. Němci jen blahosklonně něco málo připustí. Možná…

Ale pokračujme ještě chviličku ve svědectví vězňů v Kounicových kolejích. Tak například vězni z cely číslo 7 si zaznamenali počty zastřelených osob za jeden jediný týden v krásném letním měsíci, červnu 1942. Tak: 21. 6.: 188 lidí, 22. 6.: 200 lidí, 23. 6.: 221 osob, 24. 6.: 221 osob, 25. 6.: 233 obětí, 26. 6.: 245 popravených, 27. 6.: 240 osob. Toto je svědectví o pouhém jediném týdnu. Kolik takových týdnů v německé mučírně bylo? V zápiscích vedených podle jednotlivých bloků a cel čteme jména a příjmení mužů, žen. Jsou doplněna místy, odkud tito lidé pocházeli, často i datem zatčení a místem, kde se tak stalo. Tyhle zápisky, tato svědectví, jsou obrazem skutečné tváře německého nacismu, který bohužel nalezl na evropském kontinentu velmi mnoho sympatizantů, přívrženců a lidí ochotných jej podporovat, dokonce vydat se s Hitlerem na východní frontu proti SSSR.

Během osvobozování Brna Rudou armádou, byly samozřejmě osvobozeny také Kounicovy koleje. Údajně skupina Rusů si z jedné cely této německé věznice odvezla domů dřevěnou desku skříně, do které byla vyryta jména umučených a zavražděných ruských partyzánů, kteří byli Němci do Brna deportováni nebo možná padli Němcům do rukou i někde na území protektorátu.

Z básně Antonína Štuky zavražděného vězniteli v Kounicových kolejích

Mezi svědectvími vězňů Kounicových kolejí v Brně vyniká báseň, jejímž autorem je Antonín Štuka. Rukopis byl nalezen v cele 33 A bloku ukryt pod parketami. Báseň byla napsána na toaletním papíru a jejím autorem byl poštovní úředník z Brna, který byl 7. října 1943 popraven (tedy zavražděn) ve slezské Vratislavi. Báseň poštovního úředníka z Brna nám tak trochu a symbolicky připomíná jiného básníka, Petra Bezruče, který shodou okolností někdy před válkou pracoval jako úředník také na jedné brněnské poště, té která se nachází u hlavního nádraží.

Báseň vězně čekajícího na smrt, poštovního úředníka z Brna, Antonína Štuky, má nepopiratelnou literární hodnotu a místy snad až baudelairovský naturalismus, možná i kousíček z Villona nebo od Františka Gellnera: Ocitujme na ukázku několik úryvků této básně a pokusme se o nemožné, tedy představit si v jaké atmosféře je tento Antonín Štuka psal.

„Pamatujte na strašná muka / když není možno močiti. / Nádoby plné, měchýř puká, / světnice marně volá, klepe / a čeká hodinu, dvě, tři, / strážce se kdesi v závětří / tvé křeči chechtá. Velkolepé.“

A na jiném místě: „Modlíme se za konec blízký / a přísaháme, když se stýská, / nezapomenem na řetízky, / nezapomenem na želízka!“

Ale poštovní úředník, Antonín Štuka, má ve své básni takovouto sloku, jež možná promlouvá k budoucím pokolením. A nemluví k nim právě s velkou důvěrou: 

„Ó, znám tě, český člověče, / i slabost tvého pokolení! / Až budeš míti plné břicho / a rány se ti zahojí, / okřikneš svědomí, buď ticho, / a křivdu, ty lež v pokoji, / jak bych tě neznal, človíčku, / sedneš si zase pod svíčku / a vzdychneš zbožně, Pánbíčku, / odpouštím těm, kteří mě bili, /aby mi svatí v nebíčku / mé hříšky také odpustili, / ó znám tě, český človíčku…“

Lidé, kteří doma, ve svých městech, tlačí své vozíky nekonečně dlouhými cestičkami mezi bohatě zásobenými regály západních hypermarketů a kladou do nich zboží v atraktivních obalech s logy západních firem, výběr skoro nekonečný, v  kapse, aktovce či v dámské kabelce mobilní telefon nejmodernější značky přehuštěný aplikacemi, na nohou značkovou obuv, přes rameno značkovou tašku, se otázkami, nakolik je jejich vlastní země vlastně ještě vůbec nadána autonomií, právem rozhodovat o vlastním osudu, příliš nezabývají. Nedávno autoru tohoto článku jeden úspěšný, vysokoškolsky vzdělaný třicátník z velkého města řekl tuto větu: „My jsme všichni Němci, kteří náhodou mluví česky.“

No, co k tomu dodat? Antonín Štuka, který ve své básni nenadával, nevyhrožoval Němcům, nespílal nikomu z věznitelů, naopak hleděl vstříc hrozným vyhlídkám s vyrovnaností, jakou by mu mohl závidět leckterý stoický filozof, nemohl tušit, jak snadno někteří jeho krajané v budoucnu přijmou uskutečnění toho, co si přáli tihle jeho věznitelé. Předvídal možná křesťanské odpouštění, takové dobrovolné podrobení se, odnárodnění, bez bití a bez pohledu z okna na hrozivé šibenice, ale předvídat opravdu nemohl. Netušil v čase válečných hrůz a utrpení, čím se dá vlastně národní duch zlomit nejsnáze…

Bylo by asi užitečné, kdyby se účastníci plánovaného sjezdu potomků českých Němců v Brně seznámili s příběhem Kounicových kolejí. Mohli by se jít podívat na místo činu. Jezdí tam tramvaj, trolejbus i autobusy. Místo je spojeno přinejmenším s jedním velmi významným členem SS, který pocházel z českého pohraničí, K. H. Frankem. Ještě užitečnější by ale bylo, kdyby se s příběhem Kounicových kolejí v Brně seznámili také čeští organizátoři této akce, lidé z Meeting Brno, ze Zastupitelstva města Brna, členové místních poboček TOP-09, KDU-ČSL, ODS, Pirátů, STAN, Zelených. Těm všem vděčí město Brno za tuto aktuální pozornost. Velké univerzitní město a kulturní centrum Moravy by se bez zrovinka této pozornosti opravdu obešlo.