O tom, že Západ je nemocný, svědčí v posledních desetiletích velké množství symptomů, jaké se jinak než vážnou poruchou zřejmě nedají vysvětlit. Stane-li se některá civilizace nemocnou, začne pociťovat obrovské vnitřní napětí, které hledá cestu uvolnění, katarze. Téměř nikdo si uvnitř takto trýzněné společnosti ale neuvědomuje, co se s ní ve skutečnosti děje a jaký lék na svoji záchranu hledá. Přesto už prastaré kmeny a dávné civilizace znaly prostředek uvolnění takového vnitřního napětí a sahaly k němu. Hledaly a nacházely „obětního beránka“, bouc émissaire.
Podívejme se nyní na dva starověké příběhy, které nám pomohou odhalit cestu některé konkrétní lidské komunity k uvolnění, spáse, ke katarzi na základě „objevení viníka“ nesnází, sporů, neúspěchu, který ve skutečnosti nemá s příčinami těchto potíží vůbec nic společného. Byl však „objeven“ někým, komu společenství věří. A takto odhalen byl i zničen a společenství uvěřilo, že po chaosu nastane opět řád. Byl objeven, protože byl hledán, společnost jeho vyhledání neúprosně žádala, ačkoliv nikdo uvnitř společnosti nikdy neprozradil smysl takového hledání. Vlastně si jej společnost asi nikdy plně neuvědomovala.
Ilustrácia: Pixabay
Příběh první: Apollónios z Tyany a slepý žebrák náhodou objevený v davu
Starověký řecký spisovatel Flavios Filostratos (170 – 245), původem z ostrova Lémnu a později v Athénách žák Antipatrův, napsal poměrně rozsáhlý životopis Apollónia z Tyany. Apollónios byl mladším současníkem Ježíše Nazaretského, dožil se však podstatně vyššího věku, zemřel někdy před koncem prvního století našeho letopočtu. Původně byl novopythagorejský filozof, zřejmě i autor Pythagorova životopisu. Podobně jako Ježíš i Apollónios konal zázraky a téměř vše, co o něm víme, je legendou, neboť jeho působení z něj učinilo ve starověku jakéhosi divotvorce.
Filostratos, jeho životopisec, nám o Apollóniovi zanechal následující příběh. Řecké město Efesos údajně zachvátil mor a efeští občané, když si nevěděli rady, zavolali na pomoc Apollónia z Tyany, který se zázrakem zjevil přímo ve městě. Všude byla spousta lidí v dychtivém očekávání, co se bude dít. A tehdy k nim Apollónios promluvil: „Dnes učiním konec epidemie, která vás sužuje.“ Na ta slova zavedl dav do divadla, kde byl obraz nebo socha boha ochránce města Efesu. V té chvíli si Apollónios povšimnul podivného člověka, který připomínal žebráka. Vlekl se a mžoural očima, jak by byl slepý. V ruce držel ten člověk kůrku chleba. Vyvolával soucit, ale zároveň v něm bylo, jak se zmiňuje Filostratos, i něco, co odpuzovalo.
Lidé, kteří přišli za Apollóniem do prostoru divadla, kolem filozofa-divotvorce utvořili kruh a v očekávání hleděli na něj. A tehdy Apollónios řekl osudovou větu: „Posbírejte kamení, kolik jen můžete a házejte je na toho nepřítele bohů.“ Dav ale viděl před sebou politováníhodného chudáka a neměl se k tomu začít ho kamenovat. Chudák zřejmě vycítil nebezpečí a začal hledat cestu k úniku, ale Apollónios nařídil, aby mu Efeští zabránili v úniku. A tehdy se jeden člověk z davu shýbnul k zemi, uchopil kámen a hodil jím po žebrákovi. Byl to přesně ten první kámen, po kterém následovalo „mimetické jednání“, jaké Apollńios očekával. Když byl vržen první kámen, další přítomní toto chování napodobili. Takto byl nešťastník ukamenován.
Významný francouzský myslitel, literární historik a znalec mytologií, René Girard (1923 – 2015), věnuje rozboru tohoto Filostratova příběhu pozornost v knize „Je vois Satan tomber comme l´éclair“ (Vidím Satana padat jako blesk). Knihu vydalo nakladatelství Grasset v Paříži roku 1999. Girard píše, že davová psychóza nakonec vedla k tomu, že dav v ubohém žebrákovi začal spatřovat symptomy démona. Z jeho slepých očí údajně vyšlehly blesky a on začal připomínat zvíře, šelmu, která hynula pod ranami. Taková byla moc důvěry davu v divotvorce Apollónia a takové bylo nakonec puzení zabít „nepřítele bohů“, protože onen „mor“ byl důsledkem toho, že se bohové od města Efesu odvrátili. To bohové žádají trest pro toho, kdo je „jejich nepřítelem“. A Apollónios, divotvorce, kouzelník, objevil v davu škůdce, označil ho a vydal pokyn. V takových situacích žádat Sokratův dialog argumentů nemá nikdy nejmenšího smyslu. Girard při popisu tohoto příběhu vyslovil názor, že pojem „mor“ neměl nic společného s diagnózou konkrétní epidemie, ale ve skutečnosti označoval vnitřní sváry a konflikty, které zachvátily a dlouhou dobu sužovaly město Efesos. Byla to takto metafora, obraz vnitřního rozkladu, pro který starověcí spisovatelé někdy používali označení některé zhoubné nemoci. Ostatně jako „mor“ se obrazně označují společenské choroby i do dnešních dnů.
Příběh druhý: Ježíš a cizoložná žena, pro kterou dav žádá ukamenování
René Girard klade k tomuto příběhu uskutečněného kamenování osoby označené za nepřítele bohů, tedy společného nepřítele občanů, jiný příběh, ve kterém ke kamenování oběti nedošlo. Uvádí příběh z Janova Evangelia, ve kterém farizeové přivedli za Ježíšem údajně cizoložnou ženu a pravili k němu: „Pane, tato žena byla přistižena in flagranti při cizoložství. Mojžíš nám v Zákoně přikazuje takovouto ženu ukamenovat. A co ty? Co říkáš ty?“ Ale Ježíš se údajně namísto odpovědi sklonil k zemi a začal prstem něco kreslit do půdy. Ale oni trvali na odpovědi, naléhali, a tak se Ježíš zvedl a tehdy pronesl ona slova, která zůstala živá až do dnešních dnů: „Ten, kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem jako první.“ A na ta slova se opět sehnul k zemi. A dav se začal rozcházet a Ježíš zůstal s obviněnou ženou sám. Řekl jí, že on ji neodsuzuje, ať jde domů a dále nehřeší.
Tento příběh, ve kterém nebyla davu předhozena oběť, se udál v přibližně stejné historické epoše, jako příběh Apollóniův. Ve starověku nějaké desetiletí nehrálo roli. Dokonce ani staletí, čímž se staré časy nesmírně liší od naší současnosti, v níž se věci mění skoro z hodiny na hodinu. René Girard zde upozorňuje na skutečnost, které si musel být vědom každý člověk, který odepřel davu uspokojení a následnou katarzi při pohledu na zabití „obětního beránka“. V takových chvílích se jím totiž mohl stát právě ten člověk, který se rozhodl davu oběť neposkytnout. Právě on mohl být náhradní obětí, protože dav, ve kterém po dlouhou dobu probíhají procesy, ve kterých se hromadí nespotřebovaná energie, jaká začíná škodit a rozkládat společenství, oběť skutečně žádá a potřebuje.
Podle Girarda ono Ježíšovo sklonění se k zemi a kreslení do hlíny nějakých obrazců, nebylo bez významu. Ježíš tak unikal pohledem pohledům davu, který čekal na pokyn ke kamenování a začínal být netrpělivý. Když Ježíš ale namísto pokynu ke kamenování usvědčil každého přítomného z toho, že nikdo není bez viny, a takto není nikdo oprávněn kamenovat jiného člověka, dosáhl cíle a ženu zachránil před smrtí. Bylo to od něho nesmírně riskantní. Respektive bylo by to od něj velkým rizikem, kdyby nepožíval autority mistra, učitele.
Každý živý organismus má k dispozici více energie, než kolik nutně potřebuje ke své existenci
Tyto dva příběhy ze starověku, i kdyby se neudály tak, jak je jejich autoři popsali, ukazují na skutečnost, jaká se ukrývá hluboko pod povrchem viditelných jevů. Odhaluje ji jiný francouzský všestranný myslitel dvacátého století, Georges Bataille (1897 – 1962), a to v knize „La Part maudite“ (vyšla i v češtině pod názvem Prokletá část / Teorie náboženství, Nakladatelství Herrmann a synové, Praha 1998). Bataille píše, že každý živý organismus disponuje větším množstvím energie, než kolik jí potřebuje na svůj růst, na uchování života, rozmnožování a podobně. Takto u každého organismu, a je jedno zda u zvířete nebo u člověka, vznikají nebo mohou vznikat přebytky, jaké pokud nejsou přetvořeny v nějaké dílo, nejsou „spotřebovány“ kreativně, pak je dobré takové přebytky raději zahodit. Co platí pro člověka jako jednotlivce, platí úplně stejně pro jakoukoliv lidskou komunitu. Pro kmen či národ, pro stát nebo i pro větší celek, než jakým je stát, který se ale vnitřně spojuje v kulturní či civilizační prostor vyznačující se jakousi společnou charakteristikou.
Vyjdeme-li z této základní myšlenky o potřebě přebytky energie buďto účelně proměnit v dílo nebo je raději zahodit, aby se přebytky energie neproměnily ve vnitřní konflikt a lidské společenství nerozvrátily, možná lépe pochopíme onu proslulou Nietzscheho tezi o tom, že „dlouhá válka je zlá, ale ještě horší je dlouhý mír“. Co se děje s energií uvnitř lidské společnosti, která nebyla účelně vynaložena nebo alespoň neúčelně zahozena? Přesně tento problém vidíme právě na současném Západě, kde přebytky energie převracejí žebříček hodnot, na kterých ochrana samotného života, starost o mír, péče o kulturu a vzdělání, starost o bezpečí člověka a společnosti, čest, smysl pro spravedlnost, důstojnost a pravdu, zákonnost, potřeba svěřovat úřady kompetentním a odpovědným lidem a další původní skutečné hodnoty, jakých jsou ještě desítky, opouštějí horní příčky onoho pomyslného žebříčku a na jejich místa se tlačí v nejlepším případě marginálie, v případě nejhorším dokonce projekty odstraňující samotné pilíře společnosti, dokonce zpochybňující samotné biologické zákony, oslabující funkci rodiny, snižující zájem o děti a budoucí generace a podobně.
Takto se společnosti zmocňuje vážná nemoc, která se odvíjí ze ztráty její duchovní stránky. Materiální stránka se rozvíjí, zatímco duchovní oblast strádá a ve společnosti vytváří napětí, jaké se stává časem nesnesitelným a hrozivým právě tím, že není jasné, kudy vnitřní přetlak nakonec unikne ven. Ale on uniknout někudy a nějak musí! Společnost volá po katarzi, ale není si vědoma toho, že ji potřebuje. Její tělo potřebuje nabrat novou sílu. Odkud ji vzít? Nemocný člověk někdy podstoupí i velice bolestivý zákrok nebo riskantní operaci. Co udělá společnost? Nemocný člověk ví, že je nemocný, ale společnost si své nemoci není dlouho vůbec vědoma. Nemocný člověk konzultuje svůj zdravotní stav s lékařem, zatímco nemocná společnost od sebe vyhání každého, kdo by jí byl schopen skutečně pomoci. A takto se propadá stále hlouběji a pohled na ni budí vážné obavy, někdy i hrůzu a odpor.
Mesto Guernica po bombardovaní 26. apríla 1937. Foto: Store norske leksicon
Přebytky energie. Co s nimi, aby se nehromadily uvnitř společnosti a nedovedly ji k vnitřním svárům, konfliktům, k válce každého s každým, ke krevní mstě, k vyřizování účtů? Kmeny lidí a později státy řešily vnitřní přetlak válkou proti vnějšímu nepříteli. Pokud takový byl, tím lépe. Pokud nebyl, bylo třeba ukázat nějakým směrem ven z hradeb města a válka, jejímž hlavním smyslem nebyla ani tak loupež a posílení moci, ale katarze, mohla začít. Pokud se nepodařilo zaměřit nenávist k vnějšímu nepříteli, tu začala nenávist řádit doma, v hradbách města, v hranicích státu. Ono staré přikázání, které zní: Nezabiješ, znali v podstatě všechny starověké národy. A všechny národy také nabízely transgresi, tedy možnost přestoupení tohoto zákona, jímž se chránilo vlastní společenství například před krevní mstou. Nezabiješ! se tedy vztahovalo jen na členy vlastní obce. Cizince zabít bylo možné. Mnohé starověké zákony (přikázání) nabízely nějakou cestu, jak je beztrestně přestoupit.
Jak použít či „zahodit“ nahromaděnou přebytečnou energii, aby se neobrátila proti společnosti?
Ano, tohle dokáže přebytečná energie, jaká se hromadí uvnitř jednotlivce i společnosti. Mláďata zvířat i ta dětská odvádějí svoji energii hrou. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Když děti trochu povyrostou a už si nehrají, je vskutku velmi užitečné je něčím zaměstnat. Něčím rozumným a užitečným. Pokud nejsou zaměstnány užitečnou činností, prací nebo studiem, poflakují se dorůstající lidská stvoření po ulicích a mohou svoji přebytečnou energii vybít způsoby, o jakých moderní společnosti, bohužel, vědí své. Dospělý medvěd, když v sobě cítí přebytek síly a je dost nasycený malinami a medem, takže se nepotřebuje vydat na lov, začne prostě třeba vyvracet stromy z kořenů. Jaguár se rychle rozběhne a jen tak vyskočí na strom a okamžitě ze stromu seskočí na zem, aby za chvíli udělal totéž. Svaly na jeho čtyřech nohou jen hrají, kolik má ta mladá šelma v sobě nevybouřené energie. Strom padne na zem a medvěd je uspokojen. Jaguár pak na jedné větvi zůstane ležet, a je také spokojen. Nadbytečná energie byla spotřebována.
Starověký mezopotamský hrdina Gilgameš údajně nechal postavit ve svém městě Uruku mohutné vysoké hradby. Soudí se, že měly chránit město před nepřáteli a lupiči. I když Gilgameš asi nebyl psycholog z povolání, dost možná věděl, proč nutí všechny dospělé obyvatele města, svobodné i otroky, aby na hradbách pracovali ve dne v noci. Možná mu nešlo ani tak o to ochránit město před nepřítelem vnějším, jako je chránit před přebytky energie samotného obyvatelstva.
Někdy přemýšlíme, proč starověk budoval tak gigantické stavby, na jejichž konstrukci nebylo možno použít techniky. Vše musela zvládnout lidská nebo zvířecí síla. Žádné stroje, nanejvýš kladky, smyky a podobně. Možná ta megalomanie měla i skrytý smysl právě v potřebě zaměstnat lid. Možná pověstná Čínská zeď měla vedle účelu ochrany čínského území také tento psychologický a sociologický smysl. Ostatně známe nápad krále a císaře Karla IV. postavit v Praze Hladovou zeď. Zde existoval účel zaměstnat ve městě se hromadící pracovní sílu docela transparentně. Když je někde v regionu vysoká nezaměstnanost a trvá to příliš dlouho, pak zpravidla naroste i kriminalita. Není to jen kriminalita z nouze, Jean Valjean, který z hladu ukradne chleba. Je to důsledek znehodnocení času a vyprázdnění existence.
Moderní myslitelé se už velmi dlouho těší na to, že technologický pokrok přináší obyvatelstvu volný čas. Netřeba tolik pracovat, když práci zvládají technologie a v poslední době se rýsuje slibná budoucnost s umělou inteligencí. Jen velmi málo sociologů, filozofů, ekonomů, politologů a dokonce i psychologů a psychiatrů uvažuje o tom, jak moderní člověk naloží se svým volným časem. A takto tedy i s energií, která nebude přetvořena v díle, jaké by mělo nějaký smysl, a nebude dokonce ani zahozena způsobem, jaký znaly už kmeny v paleolitu, když pořádaly pravidelné slavnosti spojené s fyzicky náročnými obřady a tanci, které končily fyzickým vyčerpáním tanečníků. Evropan hleděl nechápavě na tance domorodých válečníků a šamanů v Africe, Jižní Americe, v Austrálii, na obřady iniciace chlapců spojené rovněž s námahou a rizikem. Evropan netušil, protože už zapomněl, že společnost lidí se chrání sama před sebou. A běda, když se chránit přestane!
U počítače nebo u tabletu či s mobilním telefonem v ruce se moderní člověk asi fyzicky nevyčerpá. Vyčerpává se na duchu, ale není si toho vědom. Hodně lidí se naštěstí věnuje cvičení, jízdě na kole, běhání. Ano, sport byl původně velice užitečnou náhradou za fyzické vyčerpání válkou. Ale ani zdaleka nesportuje celá populace. Fyzická práce v továrnách také už dlouho nepřitahuje zájem nových generací. Všichni chtějí studovat, respektive získat diplom, případně nějaký titul. Na oboru, předmětu studia, zas tak nezáleží, že? Továrna neláká a umělá inteligence sníží časem potřebu lidské práce úplně na minimum. Plná automatizace a úplná digitalizace. Kam tedy s lidskou energií? Herec Josef Somr v populární filmové pohádce Tři veteráni stále se zrakem zvlhlým nadějí navrhuje: „Budeme se válet!“ Že by?
Kam odtéká přebytečná energie nyní na Západě?
Kam odtéká přebytečná nespotřebovaná energie, vidíme v posledních desetiletích skoro na každém kroku. Dost energie se spotřebuje na masových akcích, kdy do města přijede nějaká populární hudební skupina, zpěvák či zpěvačka, a přitáhnou tisíce diváků, kteří se jejich vystoupení v podstatě sami účastní vlněním, tancem, skandováním, potleskem. Toto je v podstatě jistá obdoba starověkých rituálů. Podobně odtéká množství energie na masových protestech, jakých se velmi mnoho lidí ve skutečnosti neúčastní proto, aby dosáhli potřebné užitečné politické nebo sociální změny, ale účastní se jich pro atmosféru sdílení emocí, tedy vlastně pro ono mimetické chování, které jsme popsali výše. Někteří lidé přímo čekají, až se v jejich bublině objeví pozvánka na takovýto happening. A už se hrnou na místo srazu. Výsledek je nezajímá. „Důležitý není cíl, ale cesta,“ pravil moudrý Konfucius. Jenže u těchto happeningů nejde ani o cíl, ani o cestu, ale o to být v akci. Velmi mnoho lidí odcházelo do války proto, že jejich životům se nedostávalo naplnění, a tak když zazněl trubky hlas, uniforma a zbraň náhle daly životu směr.
Replika Picassovej Guernicy v Santiago de Chile. Foto: Wikimedia
Ale vedle těchto forem existují další způsoby, jimiž společnost, kterou prostupuje nemoc zadržované energie, dosahuje jakéhosi uvolnění. Tu se stane, že skupina osob, kterým vadí stará kultura tím, že podle jejich mínění není dostatečně „moderní“, vylije do slavné římské barokní Fontány di Trevi, díla Nicoli Salviho, plechovku s hustou modrou barvou. Nebo jiná skupina pronikne do slavné galerie obrazů, Mořicova domu v Den Haagu, s polévkou v plastové misce, kterou z podobného zvráceného důvodu jako pachatelé z Říma vylije na barokní obraz, třeba Vermeera z Delftu. Takoví pachatelé jsou trestáni jen velmi mírně, protože nemocná společnost se velice ostýchá „nejít s dobou“, nechápat dobu. Takto se zakrývají obrazy starých mistrů, protože jsou na nich nahá těla. Cenzurou procházejí staré lidové pohádky, protože v nich není vyřešena generová problematika. Cenzura zaútočila dokonce i na Vinnetoua Karla Maye. Ani ten nebyl dostatečně „kulturně probuzený“. Nezahozené přebytky energie dospěly k názoru, že minulost byla nemravnou, nerespektovala gender, práva menšin, práva žen, práva lidí s jinou barvou kůže a podobně. Dokonce, považte, nesledovala ani uhlíkovou stopu! Proto taková minulost musí být odstraněna a zapomenuta. Takto se původní cenná kultura stane nejprve nežádoucí a poté již nepotřebnou, neboť „nepoznaná kultura přece nechybí“. Nic, co člověk nepoznal, mu nemůže chybět. Kdo nečte knihy, ten se dokáže dívat na požár Alexandrijské knihovny, aniž by pocítil zármutek v srdci.
V západní polovině Evropy nebyla válka osmdesát let a v USA nebyla dokonce od roku 1865
Symptomy nemoci Západu jsou všude kolem nás hojné. Přetlak se hromadí. Lidé v západní polovině evropského kontinentu a v Severní Americe už osmdesát let nepoznali na vlastní kůži, co je to válka. V Americe to vlastně nevědí už od války Sever proti Jihu, občanské války (1861 – 1865). Žijí v podstatě v bezpečí a válku si skoro nikdo nedokáže představit. Knihy o ní vyprávějí a filmy ji zobrazují. Tohle je ale něco úplně jiného než válku prožít. Ale pro lidská společenství bylo vždy mnohem běžnější žít ve stavu nějaké nejistoty a ohrožení než v bezpečí a míru. Válka a ohrožení nějakým způsobem Západu chybí. Málokdo na Západě si to uvědomí, ale v hlubině pod povrchem reálného a přítomného zůstávají ukryty strachy i tužby celých tisíciletí. Společnost, v níž se uvnitř něco tektonického děje, hledá cesty k uvolnění přetlaku a někde v hloubi společenské „duše“, dá-li se to tak říci, zůstává vzpomínka na válku jako na řešení vnitřní krize a takto na katarzi. Společnost hledá a očekává nějakého svého Apollónia z Tyany, který ukáže prstem na někoho, na národ, na stát, a řekne: „Tohle je nepřítel bohů! Kamenujte!
Dnes Apollónios nebude mluvit o nepříteli bohů, ale o nepříteli našem, o hrozbě pro nás. Nemusíme se vracet o dva tisíce let do starověku, abychom studovali tento jev. Známe ho z minulosti nedávné, a dokonce jej můžeme zaznamenat i v současné době. Když Německo prohrálo první světovou válku, kterou spolu s několika spojenci vyprovokovalo, bylo nuceno platit válečné reparace a přišlo o část území, které drželo. Německá ekonomika se zhroutila, marku postihla hyperinflace, která měla za následek, že bochník chleba vážil méně než hromada papírových bankovek na jeho zaplacení. Německo porážkou ve válce bylo navíc ještě hluboce poníženo. Takto, aby se Němci mohli vyrovnat se zhroucením ekonomiky i ponížením, potřebovali najít viníka. A jak jsme viděli v úvodu tohoto článku, viníkem může být úplně kdokoliv, na koho se ukáže prstem a o kom se řekne, že je „nepřítelem bohů“. Nebo je nepřítelem národa a hrozbou pro stát.
Rakušan Hitler či rodák z estonského Tallinnu, Alfred Rosenberg, a s nimi mnozí další nacisté, ukázali směrem, který byl v celé Evropě v podstatě běžný. Označili za viníky německé porážky, německého úpadku a ponížení, židy. Evropou protižidovské nálady procházely od raného středověku. Čerpaly svůj materiál ve skutečnosti, že židům bylo umožněno podnikat v oborech, které byly původně křesťanům zakázány. Židé se tedy věnovali bankovnictví a lichvě. Málo se ví o tom, že v raném středověku v některých evropských zemích kvetl obchod s otroky a že také tomuto obchodu se věnovali židé, neboť křesťanům bylo původně zapovězeno obchodovat s lidmi. Pověstný trh s otroky se nacházel dokonce i ve středověké Praze, kde, jak píše spisovatel a znalec národních dějin, Eduard Bass, si téměř nikdo nebyl jist bezpečím, zda se také on náhodou neocitne ve spárech těchto obchodníků. Na trhu s otroky. Dávná Praha ještě neměla městská práva, ale byla už vyhledávaným tržním místem ve středu Evropy.
Materiál pro různé formy antisemitismu tedy existoval všude po celé Evropě. Projevy nevraživosti vůči židovskému etniku nacházíme dokonce i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Například v dílech i korespondenci vynikajících umělců dokonce 19. století. Za účelem školní četby bylo nutné maličko vypreparovat dokonce i Malostranské povídky Jana Nerudy, neboť i v nich se tu a tam objeví pár nelichotivých poznámek na adresu židovské populace. Nepěkně se konkrétně o židovských obchodnících zmiňuje ve své korespondenci dokonce i noblesní a aristokraticky jemný polský skladatel Fryderyk Chopin. Ale těchto příkladů najdeme obrovské množství a snad ze všech zemí Evropy. Pogromy na židy byly běžné na celém území carského Ruska. Ve vykonstruované nacistické tezi o „vině židů na porážce Německa“ tedy nebylo vůbec nic originálního. Nacisté prostě převzali a k hrůznému vyústění dovedli starou evropskou nevraživost vůči židovským průmyslníkům, bankéřům, obchodníkům, ale i právníkům, lékařům, univerzitním profesorům a podobně. Takto bylo ukázáno na „nepřítele bohů“, který měl být zničen, aby bohové odpustili Německu a přivedli Německo zpátky k velikosti a k úspěchu. Přivedli ho k další porážce.
Obětní beránek, bouc émissaire
„Nalezený viník“ má splnit funkci obětního beránka (bouc émissaire). Takto má být vyhnán z obce nebo zničen. Zabit, ukamenován, zkrátka odstraněn, aby se do společnosti, která byla něčím postižena, vrátil řád. Nalezený „viník“ nemá ve skutečnosti vůbec nic společného s vinou, která je mu přisouzena. Žádná racionální věcná diskuze opírající se o fakta a argumenty se zde nepřipouští. Dav chce krev, lační po krvi, protože je zoufalý a potřebuje pomoc. Nemocná společnost se chce vyléčit krví předhozené oběti. Je v principu jedno, zda je obětí jednotlivec nebo celý národ. Kdo odpírá davu jeho oběť, ten bývá davem sám rozsápán. Vůbec nepřekvapí, že současné vládnoucí kruhy na Západě také nezajímají fakta a argumenty a že média hlavního proudu se dialogu úzkostlivě vyhýbají. Debaty se nemůže účastnit ten, kdo nechce debatovat, nemá po ruce fakta a argumenty, ale kdo naopak chce strhnout lavinu. Argumentovat znamená odpírat davu jeho oběť. Kdo chrání oběť, tedy může být sám rozsápán.
Ostatně, také v případě Ježíše Nazaretského se uskutečnilo jeho obětování. A po jeho ukřižování volal přítomný dav. Římský místodržitel, Pilát Pontský, jak je tento správce provincie Judea zván v pramenech, nabízel milost pro jednoho ze čtyř odsouzených, které před něj přivedli. Milost podle starého zvyku. Dav si mohl vybrat, ale pro Ježíše se nevyslovil. Proč? To by vyžadovalo samostatnou úvahu. Ostatně, byla jich už napsána spousta a tak „nenosme sovy do Athén“. Jistě, snad můžeme konstatovat, že vybraná oběť musí splňovat určité vlastnosti, kterými na sebe upozorní. Asi – a je to pouze naše domněnka – nemůže v sobě nést nějakou konkrétní hmatatelnou „obyčejnou“ vinu, jakou v ní dav nehledá a nepotřebuje najít. Barabáš, Dismas a Gestas byli odsouzeni k ukřižování za to, že se dopustili reálných zločinů, proto asi jejich oběť by dav neuspokojila. Dav potřeboval oběť nevinnou, které teprve samotný dav a hlavně ten, kdo na oběť ukáže prstem, vybere její vinu. Tak byl osvobozen Barabáš, zatímco Dismas a Gestas (jejich jména známe z Apokryfů) skončili na křížích vedle Ježíše. Dějiny samozřejmě mnohokrát prozkoumaly roli židovského velekněze Kaifáše při odsouzení Ježíše k ukřižování. Pro její pochopení je nutné vzít v úvahu Kaifášovu roli ve vztahu k římské okupační správě a jeho zřejmou snahu zabránit novému lidovému povstání proti Římu, k jakým v dějinách této provincie došlo několikrát, a nakonec vzpoury dovedly židovské etnikum k hořkému konci, což se stalo za římských Flaviovců. (Viz pro ilustraci Josephus Flavius Válka židovská a Lion Feuchtwanger románová trilogie Židovská válka.) A propos, velekněz byl motivován, jak už to na světě bývá, také či především osobními zájmy. Když měl v provincii klid, dali mu Římané pokoj.
Společnost, jaká prožívá vnitřní krizi, je snadno zranitelná, neboť neovládá své vnitřní procesy. Dne 22. března 1915 napsal Albert Einstein dopis francouzskému spisovateli Romainu Rollandovi (je uložen v Rollandově Deníku, Journal 1914 – 1918, vydaného u Albin Michel v Paříži 1952), ve kterém mu Einstein děkuje za odvahu, se kterou se tento francouzský spisovatel snaží „écarter les malentendus si pénibles“ (odstranit tak nepříjemné nedorozumění) mezi Francouzi a Němci, jaké vedlo k válce, která v tom roce 1915 už byla v plném proudu. Humanisté se vždy snaží odvrátit nedorozumění, neboť vede ke konfliktům a ty směřují k válce. Jenomže hlas humanistů dav již zachvácený emocemi pocházejícími z vnitřního pnutí a z toho, že někdo, kdo má autoritu, už ukázal na „nepřítele bohů“, neposlouchá.
Tyto modely se v dějinách stále opakují, třebaže okolnosti a kulisy, aktéři i oběti, to vše se mění podle dobové situace. Princip, kdy se uvnitř společnosti nahromadí emoce pocházející z přebytečné energie, jež nebyla přetvořena prací v dílo, ani upotřebena stavbou megalitických pyramid, hradeb města Uruku, Hladovou zdí, Čínskou zdí, nebo kolosy na Velikonočních ostrovech či Stonehenge na Britských ostrovech, prostě zůstává beze změny. Pak se může stát, že se u kormidla lodi ocitne neodpovědný lodivod, jehož ještě neodpovědnější kapitán žene přímo na útesy. AKCE za každou cenu! Ať teče krev, to napětí je už k nevydržení…
Podobný model, který přivedl Německo k antisemitismu, jaký vyústil v pokus o likvidaci celého etnika, se bohužel aktuálně uplatnil také na Ukrajině, a to poté, co země získala rozpuštěním Sovětského svazu nezávislost. Namísto odpovědných politických i hospodářských reforem, se Ukrajina stala kořistí domácích oligarchů, z nichž mnozí patřili k exponentům bývalého komunistického režimu na sovětské Ukrajině. Vedle nich přispěchali na Ukrajinu pro kořist také cizinci. Ti se objeví vždy a všude, kde je zle. Země, která měla docela privilegovanou hospodářskou pozici v rámci SSSR, neboť zde byla soustředěna velká část průmyslu, byly zde jaderné elektrárny, velké přehrady na velkých řekách, hustá železniční síť, doly, vědecká výzkumná pracoviště, odborné kapacity, zkrátka všechno možné, se mohla stát úspěšnou bohatou suverénní zemí Evropy. Nestalo se tak, naopak místní oligarchie ji bezohledně vykrádala natolik, že milióny Ukrajinců zemi opustily ještě dlouho před osudovým rokem 2014. Odcházeli také z politických důvodů, neboť země s početnými národnostními menšinami přestala být dokonce pro mnoho jejích původních obyvatel, kteří ji obývali tisíc let, domovem.
A takto, podobně jako v rozvráceném Německu, se i na Ukrajině začal hledat viník neúspěchu. A byl „objeven“ u Rusů na východě Ukrajiny, u Rusů v Ruské federaci, a dokonce i u ruskojazyčných Ukrajinců, kteří se odmítali rozloučit s ruskou částí jejich identity, protože v tom neviděli nejmenší smysl. Byl objeven ve všem, co napojuje ukrajinskou existenci na tu ruskou, tedy v celých dějinách, v kultuře, náboženství, jazyce, literatuře, ve vědě, v symbolech, zvycích. Prostě úplně ve všem! A tak se pomalu rodila ukrajinská tragédie, jíž jsme již jedenáct let svědky, a na kterou Západ reagoval přesně obráceně, než jak reagovat měl. Zhoubné procesy na Ukrajině Západ podpořil, namísto toho, aby se pokusil je tlumit. Podpořil je proto, že tento vývoj vyhovoval hlubokému státu ve Washingtonu i dalším oligarchickým, militaristickým a (neo)koloniálním strukturám Západu. A takto si Západ sám ještě mohutně prohloubil rozsáhlou krizi, jíž dlouhodobě prochází na cestě k zániku své planetární dominance.
Velká válka, ke které Západ v současné době směřuje, má pochopitelně celou řadu příčin, mezi nimiž jsou patrné tradiční příčiny mocenské, zištné, kořistnické. Riziko války je umocněno skutečností, že ve veřejném prostoru politiky a u hlavních médií úplně absentují osobnosti schopné ba vůbec i ochotné strhnout kormidlo stranou, aby se loď západní civilizace vyhnula skaliskům pod hladinou. Varovné hlasy několika osamocených lidí zanikají v řevu volajícím po válce. Ostatně, ani Romainu Rollandovi a Albertu Einsteinovi se v tom roce 1915 nepodařilo odvrátit evropskou loď od útesů. Nepomohl ani hlas významného filozofa a matematika Bertranda Russella, který zněl v podobném varovném duchu. Tehdy, stejně jako v předvečer druhé světové války, velmi mnoho osobností varovalo. Mezi nimi také jiný humanista, rakouský spisovatel, Stefan Zweig, který nakonec ztratil víru v to, že se svět vypořádá s fašismem a nacismem a 22. února 1942 spáchal spolu se svojí druhou ženou, Charlottou Altmannovou, v brazilském exilu sebevraždu. Jeho milovaný bezpečný Svět včerejška mu zmizel nenávratně před očima, jako mizí i nám ten náš „svět včerejška“, který byl také rozhodně bezpečnější než ten současný. Jestli Stefan Zweig v roce 2023 pozoroval z nebeských svých výšin, jak kompletně celý kanadský parlament aplauduje ve stoje příslušníku jednotek SS, asi jej napadlo, že jeho tehdejší skepse nebyla vůbec bez příčiny.
Ano, varovné hlasy byly vždy, ale copak se dá vážná nemoc ve společnosti vyléčit jen varovnými hlasy?
Jedna odpoveď
Skutočne zásadný a hlboko cieliaci článok o spoločenskej dynamike. Originálnym vysvetlením niektorých doteraz záhadných spoločenských procesov je teória prebytku energie. Neschopnosť využiť prebytočnú energiu alebo sa jej zbaviť vedie k prázdnote, ktorá maskuje vnútorné zúfalstvo. Spoločnosti sa začínajú osudovo sebapoškodzovať. Vymyslieť, ako naložiť s touto energiou, je urgentnou úlohou. Ďakujem za podnetný článok.