Příští prezident Spojených států, Donald Trump, se dal opakovaně slyšet, že by se sousední Kanada měla stát 51. státem USA. Když se o tom zmínil poprvé, znělo to jako žert, neboť Kanada má větší rozlohu než Spojené státy, pokud k nim tedy nepřičteme Aljašku kdysi koupenou „za hubičku“ od ruského cara nacházejícího se ve finančních nesnázích. Když Trump svůj nápad zopakoval, a to v souvislosti s odchodem stávajícího kanadského premiéra, Justina Trudeaua, začíná plán na anexi Kanady (na Západě se ale tomu tak nebude smět říkat) vyhlížet jako míněný snad i docela vážně.
Když jeden obří had geneticky stižený vrozenou nevyléčitelnou pažravostí (něco jako západní korporace) zhltne hada srovnatelné velikosti, téměř nikdy tyto své hody predátor nepřežije. Případy podobného chování byly v přírodě pozorovány mnohokrát. Had prostě žere a žere, a nepřemýšlí. Plní si žaludek podobně jako korporace svá konta. Někdy se stane, že se dva hadi zároveň zakousnou do králíka, a zatímco menší had ještě stále žere králíka, ten větší už polyká jeho. Domorodci potom najdou natažené hadí tělo, uvnitř kterého se naprosto zřetelně rýsuje stejně natažená kořist. Dva hadi v jednom. Oba, predátor i kořist, to tedy „mají za sebou“. Inu, patologická žravost se nevyplácí. Korporace by měly zpozornět…
Jak impéria rostla, až zanikla?
Žravostí bývají ovšem stižena také impéria. Dějiny nám mohou nabídnout celou kolekci případů, kdy některá říše nedokázala ovládnout svoji chamtivost a takto si způsobila vlastní zánik. Helénistické Řecko pod vládou makedonské dynastie krále Filipa a jeho syna Alexandra zatoužila vrátit Peršanům jejich dřívější snahy o anexi Řecka a Alexandr vyrazil na Východ. Dospěl až do Indie, odkud jej při návratu stihla v Babylóně smrt. Jeho říše se rozpadla na několik údělů, které neměly dlouhého trvání a postupně podlehly Římanům. Naposledy ptolemaiovský Egypt. I s Kleopatrou. Díky tomu získal Plutarchos hezký námět pro své Životopisy, ze kterých pak čerpali náměty Shakespeare i Bernard Shaw. A nejen ti dva.
Chamtivost po nových územích se nevyplatila ani římskému impériu. To ovládlo větší část tehdy známého světa, čímž Věčné město ukouslo mnohem větší sousto, než jaké dokázalo spolehlivě strávit. Nakonec se i římské impérium rozpadlo na dvě části a poslední západořímský císař byl vlastně už jen komická atrapa bájného Romula. Dějiny mají velký smysl pro humor. Takže tohoto posledního císaře kdysi slavného a velikého Říma nazvaly Romulus Augustus, zvaný Augustulus. Byl to vlastně dvojnásobný žert, neboť i oním druhým jménem se tento panovník odkazoval ke slavné minulosti, k principu (císaři) Augustovi, původně Octaviánovi. Dějiny se prý podruhé opakují jako fraška.
Také říše španělských Habsburků nedokázala pochopit, že připojováním nových území, dokonce velikých území, se impérium nestává silnější. Je jenom větší. Nic víc. Čím více celků do sebe vtáhne nějaká říše, tím se naopak stává slabší, protože si vytváří a rozmnožuje vnitřní problémy. A jsou-li ony anektované celky dokonce navzájem nesourodé, tím hůř pro impérium. Na neustálé rozšiřování, které Evropské unii zlomyslně doporučily právě Spojené státy, neboť si přály vytlačit z Evropy Rusko, už EU doplatila. Její integrační proces se v éře „covidu“ a v průběhu války na Ukrajině zastavil. Ne snad proto, že by ve Washingtonu ubylo chuti na další rozšiřování EU do prostoru ruských zájmů, to nikoliv, jde jen o to, že EU velice rychle ztrácí atraktivitu. Začala být až příliš znát její naprostá závislost na Washingtonu. A takto v podstatě nulová autonomie. Kdo by toužil nechat se řídit někým, kdo se sám zbavil svéprávnosti?
Jen pro zajímavost: Ve slavném televizním seriálu BBC z osmdesátých let 20. století nazvaném Jistě, pane ministře/premiére, cynický realista, první tajemník ministra/premiéra, sir Humphrey Appleby, rozšiřování tehdy ještě Evropského společenství komentoval přibližně těmito slovy: „Čím více mají členů, tím více si vytvářejí problémů.“ Ano, svatá pravda!
Zmíněná španělská říše, „nad kterou Slunce nezapadalo“, se nejprve přesytila stříbra a zlata ukradeného v amerických koloniích, čímž si vytvořila obrovský hospodářský problém, jenž se stal začátkem jejího konce. Následně dospěla do podoby takzvaného „španělského dědictví“. Tedy tuto mohutnou koloniální říši si rozebraly říše jiné. Z impéria se stala kořist. Dost podobně skončilo také panství Osmanů nad velkými kusy Blízkého východu, severní Afriky i samotné Evropy. Pravda, turecká říše se držela velice dlouho, celá staletí. Pořád rostla a bobtnala, ale nakonec dospěla do stavu, kdy sultán v Cařihradu už nebyl schopen řídit jednotlivé místní vládce, kteří si začali dělat, co chtěli. Porobené národy se začaly bouřit a v 19. století bojovat za nezávislost. No a Osmanská říše vykročila směrem k vojenským porážkám, rozpadu a záhubě. I ona se proměnila v kořist, na kterou se vrhli jiní imperiální predátoři. Člověk zkrátka patří stále do přírody, takže i v jeho světě přírodní zákony nepřestávají platit. Platí v něm také fyzikální zákony. Zkrátka větší, silnější, rychlejší vítězí. Otázkám morálky a práva nebyla při stvoření světa jaksi věnována pozornost. Tak proč se divit Washingtonu?
Také Britské impérium vynikalo nekontrolovaným apetitem. Anektovalo, na co kde přišlo. Bohatlo z kolonií a naučilo se mimořádně vytříbené elegantní aristokratické koloniální aroganci. Po druhé světové válce to byli Američané (respektive prezident F. D. Roosevelt ještě před koncem války), kdo Brity přesvědčil, aby přestali s kolonialismem. Tak zanikla další mimořádně rozpínavá říše. Ale zrodila potomstvo.
Impéria nedokážou včas změnit svůj kurs. I proto zanikají
Je docela zajímavé, že rozpínavé říše si nedokážou uvědomit chvíli, kdy se dostanou do vnitřní krize. Naopak, tuto svoji vnitřní krizi se snaží porazit právě pokusy o rozšíření území svého vlivu. Počínají si jako jedlík švestkových knedlíků, kterému je po pátém hlubokém talíři tohoto sladkého pokrmu už špatně. Ale lžičku žrout neodloží ani za nic. Vládcové impérií mají pocit, že nové anexe jim zajistí bohatství, kterého oni pak mohou využít pro své další války a upevnění moci. (Jak rádi by se Anglosasové dostali k bohatství Ruska i Ukrajiny!) Jistě, bohatství často přichází, ale s ním přicházejí nové vnitřní konflikty a spory, a říše slábne.
Ilustračné foto: Flickr/ ClaraDon
Když Donald Trump už během své volební kampaně vyhlásil jako svůj hlavní program, že Amerika bude opět velkou, domácím voličům a pozorovatelům ze zahraničí nejspíš nedošlo, že této velikosti Trump hodlá dosáhnout anexí Grónska, kdy by USA získaly cca dva milióny čtverečních kilometrů a nový přírůstek obyvatelstva v rozsahu okresního města (56 tisíc). Ještě mnohem větší kořistí by mohla být Kanada. Ta má rozlohu téměř deset miliónů čtverečních kilometrů a populaci přibližně 40 miliónu lidí mluvících anglicky nebo francouzsky.
Anexe z důvodu „většího bezpečí“. Vtip? Nikoliv. Divoký západ!
Anexi Grónska Spojenými státy Trump následně vysvětlil přesně v duchu dlouhodobě na Západě užívané výsměšné argumentace. A sice tak, že „Dánsko by mělo Spojeným státům přenechat Grónsko z důvodu ,většího bezpečí svobodného světa‘. Tento argument se nejspíš zapíše do historie jako další z dlouhé série nejapných žertů Washingtonu vůči obyvatelstvu „kolektivního“ Západu. Předpokládá totiž, že soudnost obyvatelstva západních zemí již dosáhla dna nejhlubší možné propasti bezmoci, marnosti a ubohosti. Tedy, že dílo amerických figurek na evropském kontinentu již bylo završeno. Vysvětlit krádež cizího území, nota bene území „spojence“, potřebou zvýšit bezpečí „svobodného světa“ je psychologie z časů dobývání Divokého západu na indiánech. Zní vcelku stejně, jako když bandita řekl náčelníkovi: „Bereme vám vaše území, aby se vám žilo lépe.“ Fundament americké politiky se od časů Divokého západu neposunul směrem k diplomacii a civilizaci ani o tisícinu milimetru. Vězí pořád tam, kde se zrodil v 18. a 19. století.
Při pohledu na tyto Trumpovy plány, které vypadají jako žert, ale možná žertem nejsou, se objevuje celá řada situací tragikomických jiným způsobem. Pokud by k realizaci těchto územních zisků Spojených států skutečně mělo dojít, bude se samozřejmě jednat o anexe, třebaže „kolektivní Západ“ nad nimi pochopitelně zavře obě oči. Spojené státy si prostě mohou dělat, co chtějí a nikdo si nesmí dovolit je jakkoliv kritizovat. Washington vymyslí „příběh“ (narativ), podle kterého se nebude jednat o anexe (už se tak asi i stalo), ale o dobrovolný ba nadšený vstup nových zemí do lůna USA. Anektovaná území a státy, které anexe postihnou, samy požádají Washington o laskavost, aby si s nimi dělal, co chce. Až tak hluboko se propadla civilizace současného západního světa. A lidé, kteří se nenechají oklamat a podvést a pokusí se poukázat na skutečnou podstatu celé věci, tito lidé se dočkají nejenom nadávek, výhrůžek a ostrakizace ze strany vládnoucího režimu, ale dokonce – a to je na věci úplně nejhorší – i nepochopení svého okolí. Budou od něj slýchat: „Co pořád máte? Proč s tím nepřestanete? Čeho chcete dosáhnout?“ A tak podobně. Šílenost světa bez opory práva, morálky, pravdy, cti a spravedlnosti se stává normálností, což je přesně ten poslední hřebík do rakve západní civilizace. Už se zatlouká…
Bude jistě docela zajímavé sledovat právní eskamotérství, jaké jednomu členskému státu NATO (USA) umožní „převzít“ území, které patří jinému členskému státu NATO (Dánsku). Dánsko, které „zhnuseno na nejvyšší míru ruskou anexí na Ukrajině“ bojuje v první linii proti Rusku, a je příkladně rusofobní „na jedničku s hvězdičkou“ (spolu s Pobaltím) tedy dobrovolně odevzdá dva milióny čtverečních kilometrů svého království Spojeným státům, aby se Washingtonu usnadnil přístup k Arktické oblasti a jejím surovinám, zlepšila se americká pozice vůči jiné arktické velmoci, Rusku, a konečně aby se grónské ledovce ozdobily americkými vojenskými základnami. Inu, bezpečnost „svobodného světa“ nade vše. V orwellovském slovníku se pochopitelně bezpečí rovná ohromnému nebezpečí.
Spojené státy požádají a dostanu vše i s políbením ruky. Rusko dlouho trpělivě žádá o jednání, vysvětluje, ustupuje, nabízí kompromisy, upozorňuje, že „už prostě stačilo“. A nic. Nedostane nic! A tak jedná, co mu zbývá? A dostane se mu křížové výpravy. A ohromné organizované nenávisti! No, toto je náš současný Západ, jehož jsme se stali součástí.
Asi komické bude jednání Washingtonu s anglickým králem, Karlem III., o přátelském odebrání Kanady Britské koruně. Tak dlouho čekal princ Charles na královskou korunu. A sotva mu ji posadili na hlavu, přijde o Kanadu. Ach, ty dějiny jsou lepší satirik než Oscar Wilde. Do politických dějin vstoupí „odebrání“ Grónska Dánsku a Kanady britským vzpomínkám na impérium nejspíš pod slovníkovým heslem „kamarádské okradení“, „demokratická loupež“ nebo „soudružská anexe“. Britská monarchie je v podstatě jen jakousi operetní kulisou, a to nejenom na Britských ostrovech, ale i v některých bývalých koloniích. Britská sláva žije ze snů a vzpomínek. Přátelé se sice navzájem neokrádají (okrádat se smí jen Rusko), ale copak má Washington nějaké přátele? Jen vazaly nebo nepřátele. Některé nepřátele je Washington nucen brát vážně. Nerad, se skřípěním zubů. Vazaly nikdy…
Rozmnožení domácích potíží importem problémů anektovaných zemí nejspíš nebude cestou k velikosti
Plány na obnovení americké velikosti formou rozšiřování území, dokonce na více než dvojnásobek rozlohy, ale svědčí ze všeho nejvíce o hluboké krizi Spojených států. Pokud by je Donald Trump myslel skutečně vážně (skoro to tak vypadá), přiznává se vlastně i před světem, že jiné velikosti než územní už Spojené státy dosáhnout nedokážou. Technologicky a hospodářsky už prohrály souboj s Čínou a v širším rozměru i s celou BRICS+. Jejich obliba ve světě podle očekávání i logiky věcí stále klesá a americké zasloužené neúspěchy v zahraničním působení snižují míru strachu, jež tvoří jednu z podmínek udržování americké dominance. Na ukrajinské frontě jejich vojenská technika i strategie (včetně strategie NATO založené na agresích proti slabým státům) propadly a z hlediska vývoje nejmodernějších zbraní i z hlediska výrobní kapacity vojenského průmyslu rozhodně nemají převahu nad Ruskou federací. Přetékající konta nezřízeně chamtivého vojensko-průmyslového komplexu a mnohonásobně předražené zbraně nevypovídají nic o kvalitě a schopnostech armád. Stále větší část světa odmítá americkou hegemonii a nelibě nese diktaturu dolaru a sankcí. Vývoj směřuje buďto k velké válce nebo k multipolárnímu uspořádání.
Spojené státy ale mají také nemalé problémy i doma. Jsou zatíženy rekordním dluhem. Celý západ a jihozápad Spojených států je zaplavován španělsky mluvícím obyvatelstvem pocházejícím z celé Latinské Ameriky, nejvíce Mexičany. Mexiku dříve patřil velký díl území na Západě a jihozápadě USA. Mexičtí migranti se nelegální migrací svým způsobem vracejí domů. Velice početná je pochopitelně černošská populace. Bílé obyvatelstvo na východním pobřeží USA začíná představovat úplně jinou Ameriku, než jaká je v mnoha státech dále na Západ. Občas se objevují úvahy o tom, že se Spojené státy blíží ke druhé občanské válce. V zemi je vysoká míra inflace, pro většinu obyvatel draho, rekordní kriminalita, velice nízká úroveň školství i zdravotnictví pro neprivilegované vrstvy. Politický systém už dávno přešel na úroveň oligarchicko-plutokratickou. Na kandidáty do Bílého domu se střílí a volby probíhají s minimálním zabezpečením jejich regulérnosti. (Volební urny mnohdy nikdo nehlídá a do voleb zasahuje neblaze proslulé korespondenční hlasování.) Průmyslovou výrobu Spojené státy dávno odvedly ze země za oba oceány a jen velice těžko ji budou schopny doma obnovovat. Technologicky prohrávají s Čínou a brzy i s Indií a dalšími rychle se rozvíjejícími oblastmi planety. Oprátku kolem krku Washington utahuje (s pomocí evropských dobrovolníků) snad už jen Evropské unii. A za této nedobré domácí situace si Washington zmnohonásobí problémy přátelskými anexemi z lásky obrovských území? Zajímavé…
Jaký může být konečný cíl této strategie? Trump a jeho tým se nejspíš pokusí postupně si vytvořit jakousi vlastní planetu, v níž se postupně ocitne celá Severní, Střední i Jižní Amerika. Kolonií tohoto amerického superstrátu bude západní polovina Evropy, která přijde o poslední zbytky autonomie. Vedle ní možná ještě několik dalších zemí. Spojené státy postupnou anexí celého amerického kontinentu (pochopitelně v zájmu zvýšení bezpečí civilizovaného světa, že?) získají suroviny potřebné na pokračování nelítostného souboje s takzvaným globálním Jihem, který se bude nejspíš rozšiřovat.
Představa, že by Washington, pod jakýmkoliv prezidentem, byl ochoten a schopen přijmout své místo v multipolárním světě, je zřejmě utopií. Nemůže-li Amerika dále diktovat celému světu, tedy rozšíří své území na několikanásobek a na tomto prostoru bude pokračovat v diktování svých podmínek. Pod diktátem má zůstat co největší díl Evropy, takže boj s Ruskou federací bude zcela jistě pokračovat i nadále. Třeba se některé jeho formy transformují do jiných podob.
Spojené státy jednoduše neumí, nedokážou, i kdyby chtěly, sedět u jednoho stolu a jednat s jinými státy na bázi rovnosti. Výchova a mentální dědictví z časů Divokého západu jim to prostě nedovolí. V mnohých národech světa vidí prostě „indiány“. A s těmi přece Američan nejedná! A když, tak to přece nemyslí vážně, že? Proto Washingtonu dost možná skutečně nezbude než si vyrobit vlastní menší planetu složenou z vlastních Spojených států, anektovaných (pardon, dobrovolně a s radostí připojených) území na americkém kontinentu, v Evropě a možná i někde v Asii nebo v Austrálii. Tohle může být královstvím Ameriky pro 21. století. Tady se bude poslouchat na slovo! Ostatní, ať si hrají na spravedlivý svět, na multipolaritu. Tohle Washington nikdy neuzná.
A propos, podobného výsledku může dosáhnout kterýkoliv šílenec, který dospěje k přesvědčení, že je například Bůh nebo alespoň Caesar. Po hospitalizaci na psychiatrické klinice šílenec obdrží své vlastní království v místnosti, jejíž stěny jsou z měkkého polstrování. Nikdo mu nic nerozmlouvá, rádi ho nechají i anektovat vedlejší cimru. Pánové v bílých pláštích mají pochopení též i pro rozmary vládce; a studené sprchy příjemně prokrví tělo. Co si přát více?
Epilog o Kanadě. A o jejím premiérovi…
Ale vraťme se ještě na okamžik k oné Kanadě. Trump přednesl své úvahy o připojení Kanady v podobě 51. státu USA ve chvíli, kdy se objevila zpráva o tom, že kanadský premiér, Trudeau, ve své funkci končí. Poznamenejme, že jej rozhodně nebude škoda. Proslavil se nejméně dvakrát. Poprvé tím, že nechal zablokovat firemní i soukromé účty dopravcům včetně řidičů kamionů, když se tito rozhodli protestovat proti nesmyslným opatřením přijímaným v zájmu zvyšování zisků farmaceutických firem v době koronavirové pandemie. Dopravci ucpali svými vozy centrum Ottawy, aby si jich Trudeau všiml. Stalo se. Všiml si jich. Dopravci se nedostali ke svým penězům. Inu, demokracie! A podruhé si tento kanadský premiér vysloužil, věřme, že jednou provždy, pozornost světa, když spolu s celým kanadským parlamentem aplaudoval ve stoje příslušníku nacistických jednotek SS. Takže „Adieu, Monsieur Trudeau! Po tom aplausu nacistovi v parlamentu, jehož jednotku rovněž odsoudil Norimberský tribunál, jste měl abdikovat ještě téhož dne! Prozradil jste něco, co celý ,kolektivní Západ‘ o sobě úzkostlivě tají.“
Jedna odpoveď
Zaujimave ze chcu celu Kanadu ako 51 stat, ked sa Kanada sklada z asi 10 provincii. Britska Kolumbia, Alberta, Saskatchewan,Manitoba,Ontario, Quebec,NewFoundland a zopar ostrovnych provincii Nova Scotia, Prince Edward Island….
Niektor amju aj dost velaobyvatelov,napriklad Britska Kolumbia, Ontario a Quebec. Pricom v Quebecu je hlavna uradna rec francuzstina. Tito v Quebecu vedia ako to skoncilo s francuzstinou v Louisiane, kde este v roku 1960 rozpravalo francuzsky vyse 1 miliona obyvatelov,dnes sotva 160 000. Nuz mame sa na co tesit.