Éra dominance Západu nad většinou světa se kryje s původně západoevropským kolonialismem. Když se etnika kolonií postupně ze západoevropské kolonizace vymanila, západní kolonialismus přešel plynule v neokolonialismus, jehož nejvyšším stádiem (a snad i posledním) je éra amerického unipolárního systému, který prodělává krizi a nachází se na ústupu. Jako další z mnoha experimentů světových dějin, které se takzvaně „historicky znemožnily“.
Současná mnohovrstevná krize projevující se v paradigmatech jedné války nacházející se ve velice pokročilém a vysoce rizikovém stadiu, několika jiných krveprolití v různých částech světa a v řadě bobtnajících konfliktů, též s obchodní válkou na krku, je výsledkem snahy vládnoucích struktur Západu udržet hegemonii neokolonialismu, tedy možnost nadále zajišťovat zisky pro početně nevelkou vrstvu nejbohatších rodin, jednotlivců, pavučin i mafií. Třebaže obyvatelstvo v mateřských zemích koloniálních i nekoloniálních impérií těžilo a stále těží z (neo)kolonialismu „elit“, patologická touha či přímo životní potřeba oněch vládnoucích struktur udržet svůj diktát nad velkou částí planety je symptomem výhradně jejich myšlení, kterému občané zatím nedokážou účinně čelit. Především proto, že demokratické mechanismy jsou ze všech stran torpédovány nedemokratickými metodami vládnoucích struktur a občané se nacházejí pod permanentním vlivem vysoce toxické propagandy deformující reálný obraz událostí.
Když západnímu (neo)kolonialismu zmizela jeho „výživa“ plynoucí z vytěžení zdrojů a sil velmi mnoha zemí planety, snaží se tyto západní majetkové „elity“ načerpat síly nové ovládnutím zdrojů jednoho jediného státu, zato toho největšího na světě, Ruské federace. Kdyby se toto podařilo (a kvůli tomu především byla vyprovokována a je stále udržována válka na Ukrajině), koloniální Západ by nabyl ztracené síly (alespoň v to doufá) a mohl by si pozici světového hegemona a koloniálního vládce/diktátora, pod vedením USA, držet i nadále.
Militaristické a (neo)koloniální „elity“ Západu svou dravostí, neutišitelným hladem a neúprosností poněkud připomínají literárního hraběte Drákulu, kterému už nebezpečně hrozí východ Slunce (Slunce jaksi vychází na Východě, jako se na Východě rodí mnohopolární systém)) a on, chudák „nemrtvý“, se potácí skoro mrtvý hladem ulicemi pustého města, které se ale už začínají pomalu jasnit nenáviděným denním světlem. Potácí se, klopýtá vyčerpán prvními paprsky v už zuřivé snaze objevit ještě někoho, komu by bylo možné se zakousnout do krku a sát. A sssáááát!!! Protože když neobjeví, tak mu právě naopak „Slunce“ hrozícího spravedlivějšího a k míru více ochotného uspořádání světa vysaje tu jeho noční sílu. Máme fandit Drákulovi?: No, chce se to po nás!
Jako císař Augustus, když volal zoufale: „Vare, vrať mi moje legie!“, tak volá západoevropský (neo)kolonialismus po ztracených koloniích, té vydatné potravě pro růst, moc a zisky. Možná se kdysi v mytologických časech právě takto nešťasten rozhlížel bůh Apollón hledaje svá stáda, která mu ukradl ten darebný Merkur. Apollón daroval Merkurovi lyru a ten mu vrátil stáda. Jenomže (neo)koloniální západní „elity“ to se získáním nových krmných kolonií za ty ztracené tak snadné nemají. Dříve stačilo přivézt „domorodcům“ několik starých dek, pár tuctů zrcátek a hřebenů a bílý kolonizátor si mohl naložit na loď tunu zlata, bedny koření, sudy kávy, brambor a kukuřice. Několik stovek otroků a k tomu i něco místních omamných látek. Jo, kdeže loňské sněhy jsou. Svět se změnil a mění nadále, což se lidem, kteří si uchovali koloniální mentalitu, pochopitelně nelíbí.
A tak se na východním křídle NATO pořádají provokativní vojenská cvičení na Baltu a v těsné blízkosti ruských hranic. Z polského území vzlétnou stíhačky do vzduchu kdykoliv, když na ukrajinském území nastane situace, která nabídne možnost zahrát si na vojáky. Každé vzlétnutí stíhačky stojí tisíce dolarů nebo eur, vytažených z kapes daňových plátců. Možná stojí ještě více. Tohle hraní na pohotovost, když vůbec nic zemi nehrozí (vládnoucí režimy vědí dokonale, fantasticky přesně, že nic nehrozí, ale mají za úkol hrát tuhle hru, neboť vydělává peníze), jsou úplně vyhozené prostředky. Stejně jako většina nákupů mnohonásobně předražené vojenské techniky, nota bene nepoužitelné k obranným účelům. Jak je možné, že zbraně týchž parametrů a téže účinnosti, které produkuje západní vojensko-průmyslový komplex, vyrábí Rusko třikrát až pětkrát levněji? Kam vlastně ve skutečnosti plynou ohromné peníze údajně určené na obranu v zemích NATO? A NATO chce ještě víc. Ještě mnohem víc!
A generální tajemník NATO, Rutte, ujišťuje, že je třeba zbrojit a zbrojit a zbrojit, neboť Rusko prý hrozí a hrozí a hrozí. On ví, že lže a lže a lže, nemá pro svá tvrzení důkazy, ale byl pro tuto lež nominován do funkce. A to se stalo proto, že se dříve „osvědčil“. Všichni, kteří na Západě plují z jedné vysoké a dobře placené funkce do jiné, a často tak činí desítky let, někteří dokonce dokud se udrží na nohou, se prostě „osvědčili“. Ví se, že je na ně spolehnutí. Občané evropských států, kterým při pohledu na ně a při poslechu jejich projevů, které se sobě navzájem podobají jako vejce vejci, neboť se přehrávají ze stejné partitury, stoupá krevní tlak, si často myslí, že ti lidé jsou prostě hloupí. Ne, nejsou hloupí. Vědí velice dobře, co dělají, zač jsou placeni a díky čemu zůstávají vysoko na oběžné dráze nad hlavami lidí, jejichž osudy určují. Vědí, co činí, a tím hůř pro ně. Vojensko-průmyslový komplex chce peníze, moře peněz, oceány dolarů a eur, a tak se musí zbrojit. Aby se mohlo zbrojit, musí se věřit, že existuje hrozba. Když neexistuje, musí se vyprovokovat. Je to vlastně docela obyčejný byznys lhaní, který je součástí obchodní strategie. Provokování hrozeb za účelem zisku je docela obyčejný podnikatelský nápad.
Nebo se ve Finsku, jehož počet obyvatel (5,5 miliónu) nedosahuje ani populace Petrohradu, mobilizují mladé ženy a dívky, oblékají se do maskáčů a cvičí se ve střelbě. Když mluví na kameru, připomíná to z jednoho úhlu pohledu tak trochu jednu scénku z vynikajícího vizionářského polského filmu Sexmise (bohužel, je to již film pro pamětníky, ačkoliv je právě dnes fantasticky poučný, varovný a vskutku aktuální). V ní dvě dívčí hlavičky v obinadlech říkají v televizi, jak jsou rády, že jsou ženy, když byly předtím ještě muži. Pointa scénky spočívala v tom, že skuteční muži zůstali muži, neboť unikli vynucené změně pohlaví. Takže ony dvě dívky v televizi byly prostě klam, iluze, podvod. V době, kdy se film točil, někdy v 80. letech minulého století, nebylo ještě zdaleka v módě měnit si pohlaví. Ve filmu se jednalo o jiný problém, který v této souvislosti ale není podstatný.
Ty finské dívky a ženy v maskáčích a připravené bojovat s jaderným Ruskem jsou ale realita. Ony zřejmě skutečně uvěřily masivní propagandě, že se Rusko chystá napadnout NATO. A že hodování na zemích Evropy začne Finskem. A tak se ženy chystají k boji. Přitom mír a bezpečí v Evropě by byly dosažitelné a zajistitelné jedním prostým krokem: Kdyby západní (neo)koloniální a militaristické „elity“ už konečně daly ruce pryč od Ruska. Ale tohle přesně ony neudělají. Mají totiž hlad. Ukrutný hlad a Slunce hrozí, že skutečně brzy vyjde na svoji nebeskou pouť. Mnohopolární systém s přenosem centra světové ekonomiky, technologií a vědy do Asie, jež byla kdysi vydatným zdrojem kolonií, naději na pokračování hegemonie a (neo)kolonialismu ruší. Co teď, když západní „elity“ bez kolonií a hegemonie prostě nedokážou existovat?! Kolec kolonialismu se rovná konci západní dominance. Neúprosné! „Válka musí bejt?“ zeptal by se možná Dobrý voják Švejk, který svého času o válce s Turkem ale nepochyboval. Zatím to vypadá, že z pohledu militaristických „elit“ Západu opravdu „válka musí bejt“. A také, že válka je!
Rusko má 150 miliónů obyvatel a rozlohu srovnatelnou s kontinentem Jižní Ameriky. Státy evropské části NATO/EU se všechny vejdou pohodlně na mapu pouze evropské části Ruska, a ještě něco zbude. Nachází se v nich minimum surovin, zato téměř půl miliardy obyvatel. Myšlenka, že Rusko zamýšlelo a i nadále zamýšlí anektovat státy EU/NATO, a vynásobit si svoje domácí problémy číslem tisíc, tak tato myšlenka je hodná „myslitele“ s IQ v záporných číslech. Přesto s touto myšlenkou militaristé a jejich média tvořivě pracují. Už jen samotný tento fakt je snad skutečnou urážkou občanů evropských států. Tohle se přece baštit nedá! Nebo ano?
Žádná ruská hrozba pochopitelně nehrozila a nebude hrozit do okamžiku, kdy ji NATO svým jednáním, provokacemi a eskalacemi nevyvolá. Že žádná ruská hrozba nehrozila a ještě stále nehrozí, věděli a vědí architekti západní strategie proti Rusku stejně dobře, jako to ví Kreml. Vědí, že o existenci či neexistenci takzvané ruské hrozby rozhodují právě oni a jedině oni. Ruská hrozba je plně v kompetenci vládnoucích (neo)koloniálních a militaristických kruhů Západu. Moskva ji může v případě nezbytí pochopitelně uskutečnit. V plánech ji ale zcela jistě od rozpadu SSSR nikdy neměla a ještě stále nemá. Od Západu Moskva chtěla pouze respekt k ruským bezpečnostním zájmům, rovnocenné postavení. A toho se jí nedostalo. Jejím přáním bylo se západní polovinou evropského kontinentu obchodovat na vzájemně výhodné bázi. Ne válčit. Rusové patří k několika málo národům Evropy, které děsivou zkušenost z druhé světové války nezapomněly. Naopak, připomínají si ji, zejména proto, aby se nikdy neopakovala a aby se nikdy neobnovila etnická nenávist, fobie gradující v šovinismus, jehož specifickými variantami jsou nacismus i fašismus. Západu naopak vzkříšení etnické nenávisti nevadilo a stále nevadí.
To, co probíhá v současné době, není ale nic nového pod Sluncem. Vládnoucí kruhy na Západě dělají z občanů členských států NATO/EU vlastně pouze to, co dělal mnich Petr Poustevník s francouzskou chudinou, když roku 1095 ve francouzském městě Clermont papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu. Údajně proti nevěřícím (seldžuckým Turkům) a právě tak údajně na pomoc Byzanci. Nic z toho nebylo skutečným cílem výpravy křižáků do Svaté země, o čemž se velice rychle přesvědčily nejprve Uhry, jejichž územím křižáci procházeli, a potom samotný byzantský císař Alexios. A propos, Petr Poustevník byl špinavý nevzhledný malý človíček jezdící po vzoru Ježíše Nazaretského na oslu. Byl to žebravý mnich živící se, jak praví dobové kroniky, rybami a vínem. Měl ale jisté charisma, uměl mluvit, uměl si získávat davy, zkrátka dokázal nadchnout (zblbnout) lidi, jako to dělají média hlavního proudu a četné nevládní organizace na současném Západě, jež byl národům čert dlužen; a to za mohutné pomoci široce rozšířeného nezájmu velmi mnohých občanů o fakta, souvislosti, o dějiny.
Ta připomínka první křížové výpravy není v souvislosti se současným vývojem krizí a válek v Evropě úplně náhodná. Rozhodnutí západního křižáctva vyrazit do války na Východě nevyplynulo jen tak samo od sebe. Mělo, stejně jako je tomu vždy v dějinách, širší souvislosti. V době, kdy římský papež vyhlašuje křížovou výpravu, nachází se středověká římská říše uprostřed takzvaného boje o investituru (jmenování církevních hodnostářů), který vypukl mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. A pokračoval i za Urbana II. Bylo to krátce poté, kdy vypukl konflikt mezi západní (římskou/latinskou) církví a východní ortodoxní církví (řeckou). Konflikt vyvrcholil v roce 1054, kdy se papež a ortodoxní patriarcha dali navzájem do klatby. (Dějiny vynikaly smyslem pro humor vždy, nejenom v našich časech.) Západní část Evropy zkrátka prožívala krizi, jejíž součástí se stalo dokonce i papežské schisma. To se potom ještě několikrát opakovalo.
Rozdvojení Evropy na Západ a Východ je fakt velmi starého data, jehož významným bodem bylo už přenesení sídla římského císaře do Konstantinopole (Byzantion, Cařihrad, Istanbul, můžeme si v průběhu času vybrat). Stalo se tak v roce 324 n. l. a nové hlavní město dostalo nejprve jméno Nova Roma. K hlavním motivům křížových výprav (všech, nejenom té první) patřila snaha zakládat na Východě nové kolonie, čehož se ochotně ujímali mladší synové evropských hrabat a vévodů, na které se doma nedostalo dědictví ani pořádná funkce, která by je uspokojila. (Funkce se hodí vždycky.) Ti se vydávali na cestu i s celými rodinami a jměním, jež na Východě mělo být bohatě rozmnoženo. Kopírovali tak Řeky, kteří v čase takzvané velké řecké kolonizace (přibližně od 6. století př. n. l.) rovněž vyplouvali na moře, aby zakládali na březích Středozemních moře, Černého moře a dalších moří nové osady, ze kterých později vyrostla kvetoucí města. Například Marseille, Syrakusy a jiná. I tito kolonisté byli často mladší synové, na které se doma nedostalo dědictví.
Ony nové kolonie, křesťanská království na Východě, v Byzanci, měla pochopitelně politický záměr, jímž bylo pronikání západního křesťanství do prostoru křesťanství ortodoxního, východního. Vedle toho francouzští Normani krátce předtím připravili Byzanci o jižní Itálii, na kterou si Byzanc kladla nároky. Byzantský císař, Alexios Komnénos, sice potřeboval vojenskou pomoc proti seldžuckým Turkům, kteří sužovali jeho říši, ale představoval si ji dost jinak, než jakou skutečně nabízeli křižáci, kteří neváhali rabovat už cestou v Uhrách, Srbsku i v samotné Byzanci. Křižáci byli při příchodu do císařského sídla, Konstantinopole, ohromeni bohatstvím, přepychem a civilizovanými mravy. Později dokonce i nečekaným humánním zacházením se zajatými Turky. Západní křesťanské země byly ve srovnání s byzantským řeckým Východem krajinami barbarskými. A podle toho si také křižáci i počínali. Až na vzácné výjimky. Jednou z čestných výjimek byl jistý Raimond, hrabě z Toulouse, důvěrník papeže Urbana II., jeho křižáci byli ale výjimeční už méně. Podobně nelichotivě vyznívalo také jiné civilizační střetnutí, ke kterému došlo o několik století dříve na Pyrenejském poloostrově. Nově příchozí arabští dobyvatelé s sebou přinášeli podstatně vyšší kulturu, civilizaci i vzdělanost, než jaké převládaly pod Pyrenejemi. Ostatně, první univerzity na evropské půdě zakládali Arabové a stejně tak to byli Arabové, kdo ve svých překladech vraceli do Evropy mnohá díla starých řeckých filozofů, i s komentáři.
O křížových výpravách západního rytířstva do východních zemí se dá říci, že byly časově předsunutým prologem k pozdějšímu rozmachu západoevropského kolonialismu, který nastupuje po velkých zámořských objevech v 15. a 16. století. Po mořeplavcích přicházejí dobyvatelé a s nimi obchodníci a misionáři. Západní kolonialismus vždy doprovázejí „duchovní mise“, neboť Západ je notoricky přesvědčen o tom, že je nositelem světla a že je třeba kolonizovat nejenom území a obyvatelstvo, ale též i duše. Je třeba naučit kolonizované, že kolonizace je v jejich zájmu, že je to dobro a nic než dobro. Žádný nekřesťanský zisk! Jak to jenom může někoho vůbec napadnout?!
Když Španělé kolonizovali pozdější latinskoamerický kontinent a na něm obraceli na křesťanskou víru indiánské národy, tak přinutili krále Inků, Aztéků a další vládce indiánských říší k uznání svrchovanosti španělského krále za Oceánem, kterého indiánští panovníci neznali, nikdy neviděli, ani o něm doposud nikdy neslyšeli. A potom se najednou dozvědí, že jsou jeho poddanými. Atlantik nebyl dost široký na to, aby je ochránil před evropskou dobrotou. Krát Inků, Atahualpa, byl dokonce souzen Španěly, jak by byl poddaným španělského krále. Obviněn byl též i z odpadnutí od víry, která mu byla cizí. Cestou na popraviště ho doprovázel španělský kněz, který mu ještě na hranici s krucifixem v ruce domlouval, aby se Inka zřekl své indiánské, tedy pohanské víry a přijal víru křesťanskou. Nakonec to Atahualpa při pohledu na hořící pochodně nevydržel, dal se pokřtít a byl „milostivě“ popraven španělskou metodou „garrote“, tedy uškrcením. Logika kolonialismu: Přijedou cizí dobyvatelé, chovají se v cizí zemi jako doma, a nakonec začnou soudit a popravovat. A když to má skončit, tak zuří, křičí, že jsou ohroženi, no a tak válčí…
I takto se rodil kolonialismus, který pomáhal udržovat hegemonii evropského a později i severoamerického Západu nad světem půl tisíce let. Španělsko si ale v Americe nakradlo tolik zlata a stříbra, že si tím úplně rozložilo ekonomiku a mohlo po čase vyhlásit bankrot. Teď hrozí konec hegemonie, ale (neo)koloniální militaristické jestřábí „elity“, které se v posledních desetiletích zmocnily vlády nad současným Západem a drží ji všemi prostředky, i nedemokratickými, to nechtějí dopustit. Proto je válka, proto trvá a nemá skončit formou rozumné dohody o novém, daleko spravedlivějším a bezpečnějším uspořádání na světě.
Nejedná ten, kdo nemá argumenty, a hlavně nejedná, kdo se nechce dohodnout. Současný vývoj ve světě, zvláště na Západě, není nový v ničem jiném, než ve stupni nebezpečnosti. A také v tom ohledu, že o životě a smrti rozhodují lidé, kteří se ocitli ve vysokých funkcích ještě dříve, než je mohl normální život mezi normálními lidmi naučit rozeznávat dobré od zlého.
