Epocha rozkladu iluzí a důvěry na Západě

Tomáš Kempenský v knize Následování Krista napsal slova, která vstoupila do samostatného života jako varování o pomíjivosti všeho, co se dříve jevilo jako trvalé, věčné: „Sic transit gloria mundi“. V éře postupného rozpadu amerického unipolárního systému, tedy válkami poseté diktatury západního kolonialismu, jsme u nás, na „Západě“, svědky rychlého „pomíjení slávy“ západní civilizace doslova v přímém přenosu.

Epocha rozkladu s sebou nese rozsáhlou škálu symptomů, nicméně povšimněme si pro tuto chvíli alespoň jednoho z nich. Hraje totiž roli, jejíž nejnebezpečnější důsledky se projeví teprve časem. Vše, co bylo o světě vedeném Západem dříve (pro nás na konci minulého století) vymalováno v optimistických barvách jako pro dětský obrázkový časopis nebo do slabikáře, zažívá rozpad důvěry. Odhaluje se to jako mnohovrstevná iluze. Můžeme jednotlivé příklady dekadence zmínit jen telegraficky v pořádku nikoliv abecedním, ale spíše co do vážnosti a zajímavosti.

Tak nejprve se v posledních letech naplno projevila neschopnost Organizace spojených národů (OSN) plnit své zadání, tedy dbát o dobré vztahy mezi 193 státy, které jsou členy OSN, a hlavně chránit mír, zůstávat nezávislou objektivní platformou pro posuzování toho, co se děje na planetě a zaujímat stanovisko na principu „padni komu padni“. Zejména současný generální tajemník OSN, Portugalec António Guterres (od roku 2017 ve funkci) v tomto ohledu úplně propadl. Hlavním sídlem OSN je New York. Otázka zní, zda se na fungování této mezinárodní instituce náhodou neprojevil faktor jejího „amerického zajetí“.

Obdobně se rozpadla autorita Mezinárodního olympijského výboru, Mezinárodní hokejové federace a řady dalších mezinárodních sportovních organizací, které na popud militaristického křídla hlubokého státu ve Washingtonu a s ním propojených oligarchických struktur i jinde na Západě uplatnily princip kolektivní viny na etnickém základě vůči sportovcům z Ruské federace a z Běloruska. Vzhledem k tomu, že tyto organizace nepoužily týž princip vůči řadě nesrovnatelně agresivnějších států, než je Ruská federace, je přijetí kolektivní viny za pouhou etnickou příslušnost k některé zemi jednoznačně prokazatelné. Tento postoj je o to více odsouzeníhodný, vezmeme-li v úvahu, že takto otevřeně a masově se postupovalo proti lidem odlišné rasy v nacistickém Německu a u jeho četných tehdejších evropských spojenců, vazalů či v zemích Němci přímo okupovaných. Uplatnění principu kolektivní viny na etnické bázi se ze sportu rozšířilo také do dalších oblastí, do kulturní sféry a sféry svobodného pohybu osob, a Západ tímto způsobem v podstatě zničil tradiční iluzi o tom, že se dokázal vypořádat s neblahým historickým dědictvím z času druhé světové války. Uplatnění principu kolektivní viny na etnické bázi představuje jeden z nejnebezpečnějších skutků z posledních let. Je to v podstatě poprava vysokého morálního a etického statutu západní civilizace, toho proklamovaného i faktického.

Ve světle vrhání nelegitimních sankcí na právnické i fyzické subjekty v různých zemích světa s cílem poškodit jejich soukromé hospodaření a s ním i ekonomiku vybraných zemí se zpochybňuje tvrzení o existenci svobodného trhu coby základu tržní ekonomiky Západu. Tyto nelegální zásahy do volného trhu doprovázejí ještě další formy, které poškozují ekonomiku vybraných subjektů i celých států. Jejich vrcholem jsou pochopitelně nátlak, výhrůžky, agrese, otevřené krádeže ohromných nalezišť energií, únosy legitimních hlav států, vraždy jiných hlav států. A k tomu přibyly také krádeže aktiv a zlatých rezerv států, které se ukrývají pod pojmem „zmrazení“. Samotnou špičkou ledovce je potom i organizované námořní pirátství, jaké se zmocňuje plavidel a nákladů cizích zemí. S ohledem na tento neúplný výčet zásahů do volného trhu a svobodné tržní ekonomiky se zdá být zřejmé, že nic takového jako svobodná hospodářská soutěž v zemích Západu už neexistuje. Konec hodně velké iluze! Specifickou složkou poškozování cizích zemí, která se stala významným nástrojem Západu v boji s jeho geopolitickými konkurenty, je západní ekonomické poradenství. To je skutečným trojským koněm z produkce tesařů a řezbářů Západu, jaký po jeho případném dobrovolném vtažení do hradeb dokáže úplně zničit a rozložit stát, který uvěřil, že se jedná o dárek z lásky a empatie. Moskva by o tom mohla vyprávět celá léta bez přestávky…

Porážka americké armády v Afghánistánu výrazně relativizovala pověst ozbrojených sil USA jako nejsilnější armády na světě. Samotný fakt, že Spojené státy investují do zbrojení daleko nejvíce peněz ze všech států planety, mnohem více než hlavní jejich soupeři dohromady, vede k otázce, zda armáda nejvíce zasypaná miliardami dolarů je skutečně vojensky nejschopnější. Západní zbrojní průmysl se zakládá především na ziscích oligarchů, což mimo jiné znamená, že všechny zbrojení zakázky jsou enormně drahé. Další mohutnou ránu pověsti amerických ozbrojených sil zasazují neúspěchy americko-izraelské nevyprovokované agrese proti Iránu. Na tom nic nemění ani prohlášení amerického prezidenta, Donalda Trumpa, který, podle vlastních slov, prý už zvítězil osmatřicetkrát. Slova plynou a skutek utek… A Nobela cena míru také!

Další ztráta důvěryhodnosti postihla Severoatlantickou aliance už v roce 1999, kdy se tato Aliance pod vedením Spojených států dopustila nevyprovokované agrese v rozporu s mezinárodním právem proti zbytkové Jugoslávii. Záminkou pro agresi byla údajná ochrana albánského obyvatelstva srbské provincie Kosovo, kterou vojensky organizovala takzvaná Kosovská osvobozenecká armáda, která ještě do okamžiku agrese NATO byla v samotných Spojených státech vedena jako teroristická organizace. A takto se skutečně i chovala. Útokem na Jugoslávii popřelo NATO svůj obranný charakter vyplývající už z prvního článku Washingtonské smlouvy, a to způsobem NEPŘEHLÉDNUTELNÝM! Paralelně s demonstrací svého útočného charakteru formou agrese proti jednomu státu Evropy se rozpadal „mírový a obranný“ charakter NATO postupným přibližováním se k hranicím Ruské federace. Útočná podstata zachování existence NATO zůstala skryta jen slepým a hluchým. A s nimi těm, kteří si na slepotě a hluchotě vybudovali svoji kariéru a své zisky.

Se zpožděním přibližně tuctu let se začal rozpadat také původně snad skutečně mírumilovný, tvořivý a na alespoň částečné rovnosti států založený étos Evropské unie. Po nástupu do funkce současné předsedkyně Evropské komise, Ursuly von der Leyenové a sestavením jejího týmu, zmizel onen étos kompletně. Důvěra občanů EU v tuto „rodinu evropských národů“ vysychá jako voda v misce umístěné na Sahaře. Evropská komise na to reaguje nervozitou, zvyšováním agresivity, vyšší frekvencí schůzek, objetí a polibků, a hlavně urputnou snahou zničit poslední zbytky autonomních jednání členských států.

Velmi podobně se rozpadá také důvěra v samotné tradiční národní a státní instituce v členských zemích EU, ve Velké Británii i jinde. Postupný úpadek kvality politických stran a osob, které tyto strany generují, a které často pocházejí z ideologických a propagandistických „vzdělávacích“ líhní sorosovských struktur v USA i jinde na Západě, je jednou z hlavních příčin tohoto jevu. Ne však jedinou. Pojmy jako prezident, premiér, ministr vlády, poslanec nebo senátor, ztrácejí na lesku. Například ve Velké Británii nemůže snad už žádný Brit brát vážně kteréhokoliv z krátkodobých nájemníků Downing Street Number 10. Ta budova začíná připomínat dětský kolotoč, ze kterého při rychlejší rotaci padají dítka z koníčků na ulici. A v České republice Petr Pavel opravdu nezvyšuje prestiž prezidentského úřadu. Přesto hrozí nebezpečí, že může být zvolen do funkce znovu.

Stejně jako na Západě (i u nás, kteří jsme nebyli, nejsme a nikdy nebudeme Západ) mohutně upadá důvěryhodnost tradičních médií hlavního proudu včetně těch, která se těšila velmi dobré pověsti, viz například BBC, Le Monde, Le Figaro, Frankfurter Allgemeine Zeitung a další. I když stále v členských státech EU žije mnoho lidí, kteří si utvářejí svůj pohled na domácí i mezinárodní situaci výhradně jen na základě návodu těchto médií, i oni už ale nezůstávají jejich zcela ortodoxními „věřícími“. Spíše se jedná o důsledek široce rozšířené lhostejnosti vůči realitě, tedy o pohodlné bezpracné, tedy nekritické přijímání hotových „pravd“. Úpadek vzdělání na Západě nešťastným způsobem kopíruje starší vzory ze Spojených států (viz např. Evan Hunter: Džungle před tabulí), ve kterých se „školy pro obyčejné Američany“ v podstatě už dávno vzdaly pokusů poskytovat dětem a studentům vzdělání. Ve Francii se tento jev stal už koncem století námětem řady publikací, jejichž samotné názvy už působí zděšení. To, co se děje nyní v ulicích Paříže, ale i jinde na Západě, je do jisté míry výsledkem také rozkladu vzdělávacích systémů. (Autor tohoto článku se osobně setkal s několika pedagogy v ČR, kteří naprosto vážně, dokonce s nejhlubším přesvědčením soudili, že děti a studenti se mají ve škole především hezky bavit. Učitel-bavič či klaun by měl být asi to nejlepší, co si současný vzdělávací systém Západu přeje pro děti a studenty. Komenského „škola hrou“ se tak realizuje, ovšem vzhůru nohama. Ale to jen na okraj.)

Podpora masové migrace legální, ale i ilegální, jejíž důsledky v zemích EU narůstají každým rokem, přivedla velmi mnoho občanů EU k vážným pochybnostem o tom, zda jejich volení zástupci to mají v hlavách v pořádku. V mnoha školách se dokonce započalo s mohutně podporovanou výukou takzvaného „multikulturalismu“, kdy učitelé měli studentům líčit naprostou bezproblémovost údajného velice prospěšného obohacujícího vzájemného srůstání kultur na evropské půdě. Pokud se učitel zapomněl a ve výuce náhodou zmínil příklady „ze života“, kdy tomu tak není, byl pozván na kobereček. To v lepším případě. Masová migrace mimo jiné, či hlavně, posloužila k odstranění nezaslouženého pocitu bezpečí Evropanů. Zneklidnila je a připravila takto půdu pro zasévání dalších forem strachu, jaký by měl cílit k utužení podpory vládnoucích „elit“, což se naštěstí v řadě evropských států nepotvrzuje. Spíše naopak, a to je dobře.

Po zneklidnění evropské populace projevy a důsledky masových migračních vln se podařilo rozšířit paniku v čase takzvané pandemie covidu-19. Během ní předstírala Evropská komise a s ní vlády v podstatě všech členských států EU veliký zájem na ochraně zdraví občanů EU. Asi s ohledem na jejich city se podařilo před občany utajit umělý původ viru a jeho rozšíření se svedlo na konzumaci nedostatečně upraveného masa netopýrů. Mnohem více než na ochranu životů a zdraví občanů EU se ale dbalo na to, aby si vybrané farmaceutické firmy na pandemii hezky vydělaly. A s nimi i všichni ti, kteří ucítili příležitost.

Vybrané firmy dostaly zelenou, před ostatními firmami se naopak rozsvítilo světlo červené. Vakcíny, možná skutečně účinné, z Ruska a z Číny nesměly demokratickému Evropanovi přes práh jeho domu. Ursula von der Leyenová zde, v mobilní i jiné komunikaci s vybranými farmaceuty, sehrála velkou a velmi podezřelou roli. Dostalo se jí dokonce obvinění, nicméně vzhledem k tomu, že důsledně podporuje zájmy nejbohatších a nejvlivnějších struktur Západu, tak se těší beztrestnosti. Vedle žalobce chybí i soudce. Mohutné omezení svobod a práv občanů členských států EU spolu se stejně aktivním šířením strachu a paniky ad hoc povolanými na televizní obrazovky a do tisku „experty“, někdy i příjemci štědrých grantů od farmaceutických firem, sehrálo roli generálky na již nacvičované představení s takzvanou „ruskou hrozbou“. V čase covidu-19 vládnoucí struktury na Západě věděly už velmi dobře, že ruský vynucený vstup na obranu dvou separatistických ruskojazyčných a rusky cítících republik na Donbasu před agresí pučisty ovládnutého Kyjeva bude jen otázkou krátkého času. Hodiny tikaly. Co se výtečně osvědčilo u migrace a u covidu, se stejně výtečně uplatní i během organizované nenávisti k Rusku. „Jen nechte občana, ať se bojí, pak můžeme jeho jménem spáchat úplně cokoliv a vystrašený, předpisově nenávidějící občan bude stát při nás.“

Covidová panika u některých občanů EU přežila samotnou covidovou epochu tak důkladně, že i dnes, po letech, jsou někteří lidé schopni hledat covid i u zlomené nohy. Vladimír Putin vynuceným ruským vstupem do Američany a Brity podporované a financované války Kyjeva na Donbase, vyléčil Evropskou unii z covidu během jediného dne. Inu lékař zdatnější než Hippokrates a Avicena dohromady! Západní „elity“ mohly stáhnout z repertoáru covidové představení ve prospěch nového nastudování hry O zlém Rusovi. A zase ohromný úspěch u nevědomých! Ach, lidé jsou opravdu nepoučitelní. Chodí na obehranou frašku obsazenou špatnými herci stále dokola a tleskají jako pominutí.

Západní mnohoaktovka O zlém Rusovi či v aktuálním nastudování O zlém Putinovi, měla ale svoji předehru, jak by to byla snad přímo opera nebo alespoň opereta či muzikál. Nejprve se pracovalo na akcích pod falešnými vlajkami. Nejprve „aféra Skripalových“ z března 2018, kterou britské tajné služby zinscenovaly pro město Salisbury. Státy evropského Západu začaly ihned vyhánět ruské diplomaty z ambasád, aniž by vyčkaly důkazů. Ty se samozřejmě u akcí pod falešnými vlajkami nedostavují nikdy. Se svojí troškou do mlýna přispěchala v dubnu 2021 – vlastně skoro až na poslední chvíli – česká vláda, když vzkřísila z hrobu jako Lazara šest let spící takzvanou vrbětickou kauzu. Rusko obviněno, důkazy nepředloženy, dlouhá série oprávněných otázek nezodpovězena. Ostatně, nebyly ani nikomu položeny. Další ruští diplomaté si balili kufry. Česká vláda tehdy skočila na špek Bezpečnostní informační službě ještě v několika narychlo spíchnutých příbězích, které už nebyly jen pro zasmání, ale na diagnózu autorů. Takto se na pražském letišti například procházel ruský diplomat s kufříčkem plným údajného novičoku, kterým se zcela jistě snažil zabít trojici mezinárodně (i pro ČR) úplně bezvýznamných politických nul. V kufříčku byl nakonec nalezen jen ricinový olej. Tak tomu se říká úlovek! Moskva se nejspíš musela ukrutně nudit, když se chtěla pobavit pohledem na trojici českých komunálních „politiků“ s očima vytřeštěnýma hledajících marně toaletu. Asi jako chudák vrátný z britské komedie nazvané Největší filmová katastrofa. Je sice pravda, že ruský statkář Oblomov trávil většinu času doma na gauči a své hosty častoval křikem, že mu přinášejí z venku dovnitř, do tepla, zimu, ale různé „Oblomovy“ Kreml asi nezaměstnává. Tak klidné časy, aby si to mohlo dovolit, Rusko neprožívá, a neprožívalo vlastně nikdy.

Tímto způsobem padá do hlubin také důvěra v tajné služby. Oslavovaná západní demokracie dostala v několika zemích EU těžký nářez v časech volebních. To, když v Rumunsku tamní ústavní soud zrušil výsledky prvního kola prezidentských voleb, ve kterých zvítězil pro vládnoucí militaristickou oligarchii Západu nevhodný kandidát. V Německu se vláda ve službách téže militaristické oligarchie zase pokoušela diskvalifikovat pro volby nepohodlnou, zato pro německé voliče nadějnou politickou stranu, Alternative für Deutschland (AfD). Podobně ve Francii si „Napoleon malý“ (řečeno slovy Victora Huga), Emmanuel Macron, odstranil před prezidentskými volbami z cesty nejvážnějšího protivníka, Marinu Le Penovou. Nyní se ale zdá, že jej ona Marine Le Penová v Elysejském paláci brzy vystřídá. Alespoň nějaká snad naděje pro Francii, a tím i pro Evropu. V České republice se opoziční prezident, Petr Pavel snažil velice dlouho překážet sestavení mírňounce reformní vlády Andreje Babiše. I tak platonická opozice vůči sorosovské části hlubokého státu ve Washingtonu a Evropské komisi, jakou představuje současná vláda v ČR (ANO, SPD, Motoristé), stojí jejím nepřátelům složeným ze stran bývalé Fialovy koalice s Hradem v pozadí za vysílání agresívního davu proti vládním poslancům v Poslanecké sněmovně. Těmito události a s nimi mnohými dalšími, pro jejichž výčet zde už nemáme místa, padá do hlubin pověst západní demokracie, západních svobod a samozřejmě i západních vlád.

Bilance je to tedy neveselá. Zvláště, když si právě připomínáme 108. výročí založení Československa, které představovalo velkou naději pro Čechy (i s Moravany a Slezany) a po rozpadu Velké Moravy to byl vlastně první skutečný autonomní státní útvar pro všechny Slováky. Nebyl bez chyby, ale nedostatků bylo jistě méně než pozitiv. Jaká ale v epoše rozpadu iluzí a důvěry na Západě zbývá naděje pro občany EU? Je snad ještě naděje, nikoliv v soudnost a zdravý rozum západních „elit“ (to nehrozí), ale spíše v jejich vynucené pochopení, že tuhle epochu rozpadu unipolárního amerického systému udržujícího diktaturu západních „elit“ nad všemi národy, které nemají sílu a prostředky se bránit kolonialismu, zkrátka nezvládly a bude nezbytné se přizpůsobit nově se utvářející realitě. A pokud se tak nestane, tyto „elity“ ve válce se silnými protivníky, nejenom s Ruskou federací, nemají šanci na vítězství, které by nebylo vítězstvím Pyrrhovým. K tomuto pochopení by mohli vládnoucí militaristickou a koloniální oligarchii Západu, již byl občanům EU čert dlužen, přivést samotní občané zemí EU/NATO, pokud konečně ve větší míře než dosud pochopí, že onu největší hrozbu mají ve skutečnosti doma. A vlastně jen u sebe doma, uvnitř svých hradeb. A bojovat by se přece mělo tam, kde stojí reálný nepřítel, ne někdo, na koho ten skutečný nepřítel ukazuje prstem. To je taková jeho obvyklá úplně průhledná finta. Vždyť se přece říká: „Zloděj křičí, chyťte zloděje!“