Pavel Šik: Ruský pohled na válku

Po čtyřech a půl letech bychom měli být schopni přečíst si také ruský pohled na válku

Česká média nám pravidelně přinášejí projevy ukrajinských a evropských politiků, zatímco ruské postoje většinou redukují na několik vybraných vět doplněných vysvětlením, co si o nich máme myslet.

Nemusíme s Lavrovem souhlasit. Měli bychom ale vědět, jak Rusko válku vysvětluje, z jakých událostí skládá svou argumentaci a co považuje za podmínky jejího ukončení. Bez znalosti ruského pohledu totiž nemůžeme pochopit ani to, proč válka pokračuje a o čem by se má jednat.

Sergej Lavrov vystoupil 23. září na zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde se Česká republika chce stát nestálým členem, s projevem, jehož hlavní teze lze shrnout následovně.

Lavrov začal ironickým poděkováním evropským zemím. Podle něj to byla právě Evropa, která svými zásahy postupně připravila Ukrajinu o území, jež dnes požaduje zpět.

Jeho vyprávění začíná rokem 2004, kdy podle něj Brusel přinutil Ukrajince vybrat si mezi Ruskem a Evropou. Stejnou chybu měl zopakovat v roce 2013, když tlačil na podpis asociační dohody s EU, aniž by bral ohled na hospodářské vazby Ukrajiny s Ruskem a Společenstvím nezávislých států.

Klíčovým okamžikem byl podle Lavrova únor 2014. Prezident Janukovyč a opozice tehdy za přítomnosti ministrů Německa, Francie a Polska podepsali dohodu o předčasných volbách, vládě národní jednoty a ukončení násilí. Jenže už následující den opozice převzala vládní budovy a vytvořila, Lavrovovými slovy, nikoli „vládu národní jednoty“, ale „vládu vítězů“.

Evropští politici novou moc okamžitě uznali. Kyjev se následně pokusil zrušit zvláštní postavení ruštiny a proti protestům na Krymu a Donbasu nasadil bezpečnostní síly a později armádu. Z ruského pohledu tedy rozpad Ukrajiny nezačal vstupem ruských vojáků na Krym, ale převratem v Kyjevě, porušením dohody z 21. února a odmítnutím části ruskojazyčného obyvatelstva přijmout novou moc.

První Lavrovova hlavní teze proto zní, kdyby evropské země přinutily opozici dodržet dohodu z února 2014, Ukrajina mohla zůstat v hranicích z roku 1991.

Druhou promarněnou příležitostí byly podle něj Minské dohody z roku 2015, které schválila také Rada bezpečnosti OSN. Donbas měl zůstat součástí Ukrajiny, ale získat zvláštní status, místní samosprávu a právo používat ruštinu.

Kyjev podle Lavrova tyto závazky nikdy nechtěl splnit a Německo s Francií na něj nevytvořily skutečný tlak. Připomněl také pozdější výroky Angely Merkelové, Françoise Hollanda a Petra Porošenka, podle nichž Minsk poskytl Ukrajině čas na vojenské posílení.

Lavrov z toho vyvozuje druhou tezi, kdyby byly Minské dohody splněny, Donbas by zůstal na Ukrajině. Evropa však místo prosazování dohody využila diplomatický proces k získání času a vyzbrojení Kyjeva.

Třetím bodem jsou ruské návrhy bezpečnostních dohod z prosince 2021. Moskva tehdy požadovala především zastavení dalšího rozšiřování NATO a neutrální status Ukrajiny. USA a NATO tyto návrhy odmítly. Lavrov tvrdí, že současně probíhala příprava ukrajinské operace k vojenskému ovládnutí Donbasu, a ruský útok z února 2022 proto popisuje jako vynucený preventivní krok.

Následovala jednání v Bělorusku a Istanbulu. Jejich základem měla být ukrajinská neutralita, bezpečnostní záruky a respektování tehdejší situace na bojišti. Podle Lavrova vznikl text přijatý oběma delegacemi, ale britský premiér Boris Johnson přiměl Ukrajinu od dohody ustoupit a pokračovat ve válce.

To je podle něj třetí promarněná možnost, kdyby byla istanbulská jednání dokončena, Ukrajina by podle Lavrova zůstala téměř v hranicích z roku 1991, pouze bez Krymu a části Donbasu.

Stejný vzorec měl pokračovat i po setkání Putina a Trumpa na Aljašce v srpnu 2025. Putin podle Lavrova přijal americké návrhy obsahující určité kompromisy. Evropští představitelé se však vyděsili možnosti dohody a přesvědčili Washington, aby svou iniciativu opustil. Macron a další politici se pak měli chlubit tím, že „pohřbili Anchorage“.

Lavrov tím Evropu obviňuje, že opakovaně blokuje dohody nikoli proto, že by nabízela lepší řešení, ale protože každé ukončení války založené na kompromisu považuje za ruské vítězství.

Moskva je podle něj stále připravena jednat o trvalém míru, nikoli však o dočasném příměří. Během jednání proto kvůli těmto zkušenostem Rusko bojové operace nepřeruší. Příměří by podle Lavrova Evropa využila pouze k doplnění ukrajinských zbraní a sil, stejně jako podle ruského výkladu využila Minské dohody.

Další část projevu se věnovala právům ruskojazyčných obyvatel a Ukrajinské pravoslavné církve. Lavrov tvrdí, že ukrajinské zákony vytlačují ruštinu ze školství, médií, kultury a veřejného života a že Evropa tato omezení přehlíží, přestože se jinak neustále dovolává lidských práv. Stejně interpretuje i ukrajinskou národní symboliku a uctívání historických osobností spojených s kolaborací s nacistickým Německem.

Podstatou jeho argumentu je, že Ukrajina podle Ruska nehájí univerzální „evropské hodnoty“, ale pouze geopolitické zájmy současného evropského vedení. Proto jí Brusel toleruje jednání, které by u jiné země označil za porušování práv menšin, náboženské svobody nebo glorifikaci nacismu.

Zřejmě nejzajímavější byla závěrečná část o územní celistvosti a právu na sebeurčení.

OSN v případě Ukrajiny trvá na územní celistvosti státu a odmítá aplikovat právo na sebeurčení na Krym a Donbas. Když se však začalo hovořit o připojení Grónska ke Spojeným státům, představitelé OSN najednou zmínili vedle územní celistvosti Dánska také právo obyvatel Grónska na sebeurčení.

Lavrov proto ironicky poznamenal, že „Grónsko není Krym ani Donbas“, a položil otázku, jak bude OSN asi jednou posuzovat případné odtržení Skotska, Walesu nebo Severního Irska.

Celý projev tak stojí na jedné hlavní myšlence, evropské země podle Ruska opakovaně odmítly nebo zmařily kompromisy, které mohly zachovat většinu ukrajinského území a zastavit válku. Pokaždé věřily, že dalším tlakem a dalšími zbraněmi dosáhnou lepšího výsledku. Výsledkem však byla pokaždé horší situace pro Ukrajinu.

S některými Lavrovovými tvrzeními lze souhlasit, jiná jsou sporná a další evropský či ukrajinský pohled zcela odmítá. To ale není důvod tento projev ignorovat. Je to ruský výklad konfliktu a současně rámec, z něhož Moskva vychází při formulování svých mírových podmínek.

Můžeme jej poněkolikáté odmítnout, nazvat ho prokremelskou propagandou, ale nemůžeme předstírat, že ruský výklad ohledně příčin války a možného řešení neexistuje. Pokud chce Evropa jednou válku ukončit, nestačí donekonečna poslouchat pouze vlastní argumenty a druhé pro občany zakázat cenzurou. Musíme vědět, co říká druhá strana, abychom se mohli připravit na nějaký kompromis.

(Status na FB, 26. septembra 2026)