Fenomén lidských práv je v první řadě problémem imanentního rázu, jenž plyne ze samotného sousloví lidská práva. Smysl tohoto namnoze užívaného, jako něco samozřejmého a nezpochybnitelného chápaného sousloví tkví ve spojení dvou, svým původem a platností zásadně odlišných požadavků či nároků. Jaké dva typy odlišných nároků to jsou a jaký je mezi nimi vztah? Adjektivum lidská má ve spojení se substantivem práva význam nároku univerzální, všem lidským bytostem připisované platnosti jako filosoficko-mravního smyslu a účelu lidské existence jako takové. Takový nárok každopádně lze v případě tří základních lockovských práv na život, svobodu a majetek mezích přirozeného zákona (law of nature) co do jeho univerzální platnosti na základě filosofického nahlédnutí věrohodně zdůvodnit a obhájit i vůči dnes stále frekventovaným tezím ideologie multikulturalismu. Na druhé straně ale stojíme před problémem při důrazu na substantivum práva. Práva jsou reálně platná, a proto i vymahatelná, jedině tehdy, uznává-li je daná společnost a její stát. Tedy existující jako práva občanská, jejichž platnost je dána nikoli pouze literou příslušných zákonných ustanovení, nýbrž mnohem spíše převažujícím společenským konsensem. Bez takto reálně existujícího konkrétního uznání coby občanských práv jsou univerzálně požadovaná práva všech lidí pouhou, byť prokazatelně odůvodněnou, myšlenkou, tedy co do reálného vlivu a reálně jsoucí platnosti, nejsou téměř ničím. Tuto základní podmínku možnosti reality univerzálně požadovaných práv člověka lze konkrétně doložit například primárně podmiňující skutečností dnešního globálního kontextu existence a šíření takových práv. V první řadě by tato univerzálně vyžadovaná práva nemohla být součástí reality současného světa, pokud by reálně neexistovala jako zaručovaná skutečnost občanských práv pro svobodné občany liberálně-demokratických států dneška. Na druhé straně je zřejmé, že by se skutečnost státně zaručovaných občanských práv jako jediná možnost existence univerzálně chápaných lidských práv nemohla šířit bez rozhodující aktivní a účinné mocenské podpory a spolehlivého zázemí států, jimž jsou občanská práva a svobody vlastní jako běžná, jako samozřejmost chápaná skutečnost. Co platí pro současnost, platí neméně pro minulost, jejíž opakování nelze nikdy zcela vyloučit. Nebýt množství obětí vlastních životů v Evropě a jinde ve světě vyžadujícího trojího aktivního zásahu nejmocnějšího světového liberálně demokratického státu, jehož státní ideou a právě tak vůdčí realitou jsou občanská práva, tedy Spojených států amerických, Evropa by nyní rozhodně nebyla územím, kde početně převažují, domněle jako samozřejmost, demokratické státy, jak ústavně, tak reálně zaručující základní občanská práva. Problém lidských a občanských práv není jen uvedeným, v novověku vzniklým, dodnes přetrvávajícím problémem závažného rozdílu a napětí mezi univerzálním, filosoficky zdůvodnitelným nárokem, a podmínkou možnosti konkrétní reálné platnosti takových práv. Od dvacátého století jsme svědky v současné době vystupňovaného sporu o povahu lidských práv v důsledku vzniku a stále ofenzivnějšího nárokování práv, jež lze označit za právní požadavky zejména sociálně-hospodářského druhu. Tyto jako obecně platná práva na úrovni základních lidských a občanských práv formulované a prosazované nároky se vesměs týkají jednak pracovních podmínek zaměstnanců (délka pracovní doby, výše mzdy, stav pracovního prostředí, právní nároky odborových organizací), jednak sociálně zaměřené zaopatřovací péče státu o občany (výše důchodů a nároku na ně, sociální podpory, státní zdravotní péče, a to včetně právně vyžadovaného nároku na lékařské zákroky eticky diskutabilní povahy), jednak i právně formulovaných a požadovaných pravomocí zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů přímo se ze zákona podílet na rozhodování státu s ekonomickým a sociálním dopadem. Obecně, resp. univerzálně a na úrovni základních občanských práv formulované a prosazované právní nároky ekonomicko-sociálního typu vytvářejí závažný konflikt, jenž zasahuje a zásadně problematizuje samotnou podstatu existence občanských, a takto lidských práv vůbec. Tento závažný problém spočívá nejen v požadavku uznání sociálně-hospodářských práv na úrovni elementárních občanských práv typu práva na život, práva na svobodu a práva na majetek, nýbrž i v přání (jako výrazu domnělého dějinného pokroku lidstva) nadřadit sociálně-hospodářská práva nad uvedená elementární občanská, resp. lidská práva. Tento závažný soudobý problém sporu o povahu základních občanských, resp. lidských práv vyrůstá z povahy uvedených sociálně-hospodářských požadavků, vyžadovaných v podobě univerzálního, resp. primárně univerzálního právního nároku. Lze totiž vcelku snadno zjistit, že takto nárokovaná sociálně a hospodářsky požadovaná, domněle elementární občanská, resp. lidská práva jsou druhotně odvozena, a to jako rozmanité, specifické dílčí požadavky, ze základního, elementárního práva na život a na majetek. Jejich základní vlastností je, že je lze oproti třem elementárním občanským právům v zásadě donekonečna rozšiřovat. Tuto skutečnost konkrétně dokládá Charta základních lidských práv Evropské unie. Zde rozsah nadto velice vágně formulovaných a někdy si i odporujících (např. u práva na informace a právě tak na soukromí) sociálních a hospodářských práv zcela zjevně převyšuje zastoupení elementárních občanských práv a o jejich ekvivalentní platnosti s elementárními právy, z nichž jsou sociálně-hospodářské specifické právní nároky odvozeny, tato listina lidských práv nepřipouští pochyby. Navíc je zřejmé, že právě tato zásadně problematická práva mají vytvářet specifiku Evropské unie jako takové, jež podle formulací unijních smluv i mnoha autoritativních politických stanovisek spočívá v tzv. evropském sociálním modelu, jenž má vytvářet a zajišťovat zásadní politickou odlišnost a konkurenčně rivalizující postavení EU jako primárně politického útvaru zejména ve vztahu k USA. Z této prokazatelné skutečnosti vyplývá, že eurounijní Charta základních lidských práv v zásadě ideologicky–právně nadřazuje v chartě zřetelně převažující sociálně-ekonomicky zaměřená práva nad elementární občanská a lidská práva, přestože jsou z nich sociálně-ekonomická práva odvozena jako specifické dílčí požadavky. Jejich zpětné faktické nadřazování nad občanská práva elementární povahy je závažným ohrožením platnosti a vůbec záruky existence elementárních občanských, resp. lidských práv na území Evropy. Charta základních lidských práv EU měla být podle záměru svých zastánců přijata jako právně závazná součást smlouvy z Nice z 26. února 2001. Pro odpor některých členských států ale byla přijata jen jako deklarativní, nikoli právně závazný text. Právně závazným textem by se stala po přijetí Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu, kterou však zamítlo francouzské a nizozemské referendum z 29. května, resp. 1. června 2004. V textu Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu je totiž Charta základních práv již zahrnuta jako právně závazná listina. Přestože po zamítnutí této smlouvy je tzv. evropská ústava zahrnující chartu podle primárního práva EU právně zamítnuta a tudíž neplatná, Evropský soudní dvůr o ni své judikáty již běžně opírá. Spor o povahu a samotnou existenci elementárních lidských, resp. občanských práv se tak v Evropské unii závažným způsobem prohlubuje. K tomu v nemalé míře přispívá skutečnost, že přestože byla Smlouva o zřízení ústavy pro Evropu, jež měla původně nahradit smlouvu z Nice, zamítnuta, bylo již před ratifikujícími referendy zahájeno postupné začleňování jejích prvků v podobě různých typů unijních předpisů, jež jako takové ratifikační proces údajně nevyžadují. Tímto způsobem již probíhá postupná implementace 85 percent textu po právní stránce zamítnuté, a proto neplatné euroústavy. Zbývající část má podle záměrů Německa, předsedajícího Rakouska a dalších federalisticky orientovaných politiků EU formálně přijmout mezivládní konference EU, plánovaná za tímto právně sporným účelem na r. 2007, kdy má Německo Evropské unii předsedat. Přípravný summit EU by měl za nynějšího půlročního rakouského předsednictví proběhnout poslední týden v květnu. Jeho hlavním úkolem má být získání Francie a Nizozemí pro takový právně neudržitelný postup. Se závažnějším odporem zemí jako je Česká republika či Polsko se údajně nepočítá. Jestliže by se tento záměr zdařil, znamenalo by to, že priorita, resp. nadřazenost specifických sociálně-hospodářských práv ve vztahu k elementárním občanským právům, jakými jsou právo na svobodu, právo na život a na majetek se stane právní realitou Evropské unie. Samotná existence elementárních občanských práv jako reálné existence univerzálně nárokovaných práv člověka se tímto krokem dostane do nanejvýš prekérní situace. Samotný požadavek přijetí Charty základních práv EU navíc postrádá věcně-právní opodstatnění. Členské státy za prvé přijaly jednotlivé listiny základních občanských práv jako nedílné, a tedy primárně závazné součásti svých ústavních listin. Za druhé tyto státy přijaly právní závaznost Evropské konvence lidských práv, jež je listinou lidských práv a svobod Rady Evropy. Její přijetí, právě tak jako přijetí těchto států za členy Rady Evropy, jež vznikla v r. 1949 a není součástí institucionální struktury Evropské unie, je přitom předběžnou, nikoli však dostatečnou podmínkou, umožňující členství jakéhokoliv evropského státu v Evropské unii. Záruka právní platnosti a odpovídající vymahatelnosti občanských, resp. lidských práv v členských státech EU je ve světle uvedených dvojích právních záruk nepopiratelnou skutečností. Záměr zavést nadto v EU ještě navíc Chartu základních lidských práv jako právně závazný dokument Evropské unie jako takové je proto z hlediska platnosti občanských a lidských práv v EU zjevně nadbytečný. Zřetelná tendence zavést postupně nadřazenost právních požadavků sociálního a hospodářského typu nad elementární práva občana má navíc varovný nejen historický, nýbrž právě tak současný kontinuální precedens. Je jím marxistická doktrína o lidských právech, přejatá komunistickými totalitními režimy. Podle ní jsou lidská práva demokratických států historickým přežitkem. Ten má být ze stanoviska marxistické komunistické ideologie údajných objektivních historických zákonů třídního boje nahrazen právy hospodářskými a sociálními v podobě centrálního zajišťování ekonomického a sociálního zaopatřování a dalších podobných údajných práv, ve skutečnosti striktně vyžadovaných povinností, zavedených a uplatňovaných komunistickými totalitními režimy. Uplatňování těchto údajně pokrokových základních lidských práv v komunistických diktaturách bylo a je podstatným rysem masového totalitního teroru jako podstaty existence totalitních režimů. V komunistických režimech vždy znamenalo drastickou likvidaci základního občanského práva na svobodu ve všech jeho podobách, právě tak jako práva na život a majetek. Totéž se týká nyní existujících komunistických totalitních režimů všude na světě. Takto režimně ustavená priorita hospodářských a sociálních práv vede navíc např. v komunistické Číně při hospodářskými a sociálními právy zdůvodňované trestnosti vyššího počtu dětí nejen k systematickému porušování práva na svobodu. Důsledkem této z ideologicky odůvodňované priority sociálních a hospodářských práv vyvozené zákonné normy je rovněž rodiči praktikované zabíjení novorozenců ženského pohlaví, tedy běžné neuznávání práva na život. Spor o povahu občanských, resp. lidských práv, jenž se vede o hierarchii těchto základních práv mezi právy elementárními a z nich odvozenými specifickými požadavky sociálního a hospodářského typu je závažným konfliktem. Je tomu tak proto, že v něm jde o samotnou existenci nezadatelného práva na svobodu, život a majetek jako podmínku možnosti existence demokratické civilizace, tedy svobodného občanského života jako takového. Text bol zverejnený na stránke www.vulgo.net
