Štefan Kvietik: „Tie slová vydajte až po mojej smrti…“

O roce, který jsem strávil po boku doyena československých herců Štefana Kvietika + odtajněná část rozhovoru z našeho posledního odpoledne

Ztraceno „v překladu“

Začnu od konce. Po zveřejnění mého rozloučení se Štefanem Kvietikem v Krajských listech se mi ozvala čtenářka J. S:

„Pane Koloci, velice vám děkuji za váš krásný a dojemný článek. Smrt mistra Kvietika mě velice zasáhla, protože jsem ho platonicky milovala od svých dívčích let. Byl to vynikající charismatický herec, nádherný chlap. Milovala jsem televizní pondělky a filmy, v kterých hrál. Slovenská televize po jeho smrti uvedla několik pořadů s panem Kvietikem Zlaté časy, kde byl ještě v plné síle a včera uvedli trilogii Červené víno. Mrzí mě, že naše televize se zmínila o smrti tohoto velikána pouze v titulcích. Stydím se za naše sdělovací prostředky i za politiky, že svými postoji vyhloubili hluboký příkop a rozdělují národy, které tvořily jeden stát, jednu kulturu. Je mi z toho smutno.“

Čtenářce jsem odepsal:

„Paní J. S., vidím to stejně, a dokonce mi přijde, že to není osud jen náš, ale celé východní Evropy, jejímž údělem po pádu Východního bloku v 90. letech bylo, aby se její slovanské federace (SSSR, SFRJ a ČSFR) politicky i kulturně rozdělily a jejich národy ztratily kontakty. Ty nám od té doby zprostředkovává západ až do takových absurdních detailů, že pokud do naší slovanské země, píšící latinkou, přijde někdo ze země, píšící azbukou, nesmíme na rozdíl od dřívějška jeho jméno ani psát našimi pro slovanské jazyky uzpůsobenými písmeny – původem ruský podnikatel Cukernik se musí psát Tsoukernik a šermíř přišlý z Běloruska Šupenič dokonce Choupenitch. Pány našeho života se stali generálové Iks a Ypsilon z pohádky Šíleně smutná princezna, kteří se v ní domluví, že kdyby válka, která je po léta dobře živila, nakrásně skončila, stanou se překladateli – když občanům svých zemí úspěšně vsugerují, že jejich národy mluví vzájemně nesrozumitelnými jazyky. V tomhle porovnání Češi a Slováci dopadli ještě dobře, protože jim jediným po rozpadu jejich federace alespoň odpadla ,mezifáze‘ války. Zatím…?“

Jak vznikl (jediný) rozhovor k jubileu

Na jaře minulého roku jsem si prohlížel, kdo bude mít kulaté výročí (to my novináři občas děláme), a objevil jsem, že panu Kvietikovi bude devadesát. Zavolal jsem paní Janě Kociánové, která mi jako dcera významné herečky Slovenského národního divadla Márie Kráľovičové na pana Kvietika sehnala telefon. S tím, že je nemocný a že ho moc často nezvedá. Měl jsem štěstí – mně ho zvedl napoprvé. A přiznal se i proč: Protože svítilo sluníčko. Tak jako v den, kdy odešel…

Domluva, která z telefonátu vzešla, byla jasná. Já pošlu papírovou poštou své otázky, pan Kvietik se na ně podívá, a když bude chtít, tak se ozve. Mistr Kvietik se ozval až po nějaké době. Tehdy jsem ještě nevěděl, že v té době „na druhé straně drátu“ zaúřadoval Eduard Chmelár, rektor bratislavské Akademie médií, který pana Kvietika s jeho nechutí k tisku přemluvil, že k devadesátinám MUSÍ udělit aspoň jeden rozhovor.

„Poslal ti niekto otázky, ktoré by boli čo k čomu?“ zeptal se docent Chmelár svého hereckého přítele. „Všetko je to na vyhodenie. Cenu majú len dvaja. Jeden z nich je z Čiech, ten má tie lepšie,“ odpověděl pan Kvietik. „A ako sa volá?“ „Neviem, já ti to napíšem.“ Po napsání se ujasnilo, že ten s těmi lepšími otázkami je jistý Koloc. Toho docent Chmelár znal, a tak mistru Kvietikovi skoro „přikázal“: „Tak s Kolocom ten rozhovor urob určite.“

Mistrovy odpovědi jsem dostal mailem prostřednictvím jeho dcery a článek jsme dobrušovali po telefonu. Štefan Kvietik ocenil v první řadě, že jsem si všiml, že zatímco na Českomoravské vysočině je obec Nová Včelnice, která nemá více než dva tisíce obyvatel, a přesto zrodila velké herce Rudolfa Hrušínského a Luďka Munzara, tak ve slovenském pohoří Krupinská planina leží nějakých pět kilometrů dlouhá Plachtinská dolina o třech vesnicích (Horné, Stredné a Dolné Plachtince), v níž celé dnes dohromady žije jen patnáct lidí, ale kde se postupně zrodili velcí herci Ctibor Filčík, Július Pántik, Štefan Kvietik a Milan Kňažko. A ve vedlejším městečku Modrý Kameň navíc herečka Viera Strnisková, která byla manželkou Štefana Kvietika ve slavném dílu Majora Zemana Tatranské pastorále (kde hrála vedoucí horské boudy, která kvůli svému manželovi zavraždí rekreantku).

Nejvíc ho ale potěšila moje formulace, kterou jsem označil dvě vrcholná národní díla, v nichž hrál, slovenskou Jarošovu Tisícročnou včelu a českou Hrubínovu Romanci pro křídlovku, jako „mistrovská díla z jednoho kusu dřeva, ve kterých je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor – prostě národ jako takový“, a trval na tom, abych ji určitě neměnil. Shodli jsme se na nenahraditelné kvalitě minulých časů, kdy divadelní tradici v jejich jmenované na velké herce bohaté slovenské dolince založil český farář, a kdy ve slovenské „včelí“ národní sáze polovina českých herců, zatímco v české národní „křídlovkové“ romanci hrála polovina herců slovenských. (Je to paradox. Doba, kdy všechny slovanské národy krom Poláků, Bulharů a Lužických Srbů žily v mezinárodních federacích, dělala pro jejich národní kultury tolik, co dnešní doba samostatných národních států kupodivu nemůže dohonit – dodal bych já…)

Tak tedy vznikl náš první, a celkově vůbec jediný rozhovor k loňským květnovým devadesátinám mistra Kvietika:

Rozhovor k devadesátinám přinesl mnoho reflexí, a protože jsem během jeho vzniku zjistil i mistrův zdravotní stav, rozhodl jsem se mu (kromě malého osobního dárku) poslat ty nejlepší z nich: včetně těch od Jany Kociánové, která mistrovi tlumočila během jeho návštěvy Paříže na jaře 1977, kde se setkali s výtvarníkem Stvoření světa Jeanem Effelem, autorem Tisícročné včely Peterem Jarošem, Lenkou Filipovou a Janou Brejchovou. A vedle toho řadu dalších reflexí na náš rozhovor ze sociální sítě, z nichž jeden skrze lapidární zhodnocení mistrových odpovědí přesně charakterizoval můj dojem z mistra Kvietika: „Mladistvý pohled zralého člověka…“

Jako odpověď mi z Bratislavy přišel milý telefonát a pohlednice s krásnými slovy jak na rubové straně, určené pro text, tak na straně, určené pro grafický líc:

Na přelomu loňského srpna a září jsem pak jel do Bratislavy. Vlastně kloudně poprvé, protože jedna cesta letadlem z Bratislavy do Skotska a zpět v roce 2009 a jedna dvoudenní cesta na bratislavskou konferenci Středoevropské fórum 2011 se nedají počítat. Ne že by to tentokrát byla cesta o mnoho delší, ale kamarád Peter byl skvělý průvodce, který se mnou za jeden den prošel celou Bratislavu, a další dva dny jsem se pak setkával anebo dělal rozhovory: s filmaři Vladimírem Godárem, Martinem Šulíkem a Markem Leščákem, herečkou Božidarou Turzonovovou, novinářkou a spisovatelkou Gabrielou Rothmayerovou a autorem ságy o slovenském národu, legendární Tisícročné včely, spisovatelem Peterem Jarošem.

Osobní setkání s panem Kvietikem, s nímž jsme rozhovor už udělali a vydali, jsem si „nechal na konec“, jako dárek za odměnu. Díky Lukáši Pernému z Matice slovenské (s nímž mě seznámila Gabriela Rothmayerová) jsem měl ale oficiální poslání: odevzdat panu Kvietikovi cenu za přínos slovenskému umění.

Foto: Peter Krákorník

Za svůj národ jsem v ruce žádnou cenu neměl, ale řekl jsem panu Kvietikovi, co jsem měl na srdci. Že bez jeho díla by někdejší kultura ČSSR nebyla tím, čím je. Přídavné jméno „československý“ či „slovenskočeský“ ve spojení s dílem pana Kvietika je na místě, protože pan Kvietik hrál i v českém filmu hodně, a i jeho poslední film, vytvořený těsně po zániku federace, v roce 1997, byl poetický slovensko-česko-německý příběh z přelomu 40. a 50. let s názvem Tábor padlých žien. (Mimochodem vzácně neideologický příběh z doby, kdy se minulý režim teprve rodil a kdy existovali i členové KSČ, kteří pro lidi dělali, co mohli, za což pro ně jejich spolusoudruzi právě chystali špagáty.) Hrál v něm s pány Kukurou, Víznerem a paními Gregorovou, Bočanovou… A pak už nehrál. Skoro třicet let. „Nejsou písmenka,“ říkal. Jinými slovy: V tom, co se dnes píše, už člověk s vkusem nemůže figurovat. Naprosto jsme se shodli i v tom…

Setkali jsme se v úterý 3. září poblíž jeho domova, v hotelu, který patříval jeho synovi. Synovi, který se stal podnikatelem během divoké privatizace 90. let a od té doby se slovenský tisk a pan Kvietik přestali mít rádi… Na kalendáři už bylo babí léto, ale fakticky byl jeden z nejteplejších letních dní. Seděli jsme s panem Štefanem a mým bratislavským kamarádem Peterem (který fotografoval) ve stínu na zahrádce hotelové restaurace a pan Kvietik byl v dobré náladě. Peter i já jsme mu řekli, co pro naše dětství znamenal. Kluci z obou dvou částí jeho někdejší vlasti…

Povídali jsme si. Mistr Kvietik mluvil úplně o všem. S Peterem jsme se potom shodli, že i o tom, s čím na veřejnost dosud nikdy nevyšel. Mistr mi zakázal, abych si zapnul diktafon, ale povolil mi psát si poznámky. Když jsem se pana Kvietika zeptal, co můžu udělat s jeho slovy, která jsem si zapsal, odpověděl: „Vydajte to až po mojej smrti.“ Ta chvíle nyní nadešla…

Pár úryvků z posledního rozhovoru

Na Slovensku vy, u nás Jaromír Hanzlík, Viktor Preiss, Jan Hartl a nově Petr Nárožný jste umělci, kteří se netají tím, že z dnešního umění odcházejí či už odešli, protože to, co se dnes nazývá herectvím, už nemá nic společného s fenoménem kultury…

Já jsem ještě stará škola, začínal jsem v divadle v Martině, což tehdy bylo zájezdové divadlo, takže nebylo výjimkou, že jsme večer hráli v nějakém lokále na prknech, položených na pivních sudech. Kdo tohle dělal, musel moc dobře vědět, proč to dělat chce. Tehdy bylo divadlo základ práce herce – dnes je „základ“ seriál. Mám vnuka, který v jednom z nich hraje, tak vím, jak se to dělá. Oni za jednu noční frekvenci natočí třeba dva díly, ale přitom ti dva, co tam mají dialog, se vůbec nevidí, protože natáčí každý zvlášť. Ty dialogy jsou navíc nejen hloupé, až v nich často chybí i logika. To i kdybyste měl talent jako Eiffelovka – co se z takové „herecké práce“ můžete naučit? A je smutné vidět, jak v tom, aby se uživili, hrají všichni – i mí skvělí kolegové, se kterými jsme kdysi dělali skutečné poctivě napsané a natočené televizní inscenace, skutečné televizní seriály, dobrou práci. A protože je to špatné, i oni jsou špatní. Jediný, na koho se v tom dá koukat, je Emilko Horváth… 

Chtěl jsem se vás zeptat na slovenské režiséry-fachmany té doby, kdy se ještě dělala dobrá umělecká práce. Jak jsem se probíral vaší filmografií, čím dál víc mi přišlo, že se vás musím zeptat na jednoho konkrétního. Už proto, že u nás je taky velmi známý: absolvoval FAMU a často dělal u nás – třeba filmy jako Signum laudis, Tichá bolest, Zámek v Čechách… Bude to trefa do černého, když vyřknu jméno Martin Hollý?

Přesně do černého. Já už jsem si všiml, že se umíte trefit. S Martinem Hollým jsem točil od našich společných začátků, od filmu Havrania cesta z roku 1962, což byl takový film o partě montérů elektrického vedení, kde nám hlavní milovnici hrála Věrka Galatíková. Tehdy se poprvé projevilo, že Maroš (Martin Hollý) mě sice respektoval jako herce, ale cítil vůči mému (tehdy chlapáckému) zjevu nějakou chlapskou řevnivost. Když jsme točili Havraní cestu, tak jsem trénoval box na film Boxer a smrt, a Martin, jak mi pak prozradil, se na mě připravoval, sparingpartnera mu dělal bratr Milana Kňažka, boxer. Jednou při filmování mě vyzval na souboj, uskutečnili jsme to s vyloučením veřejnosti. Maroš ale neměl dost natrénováno a nezvládal nohy, takže to prohrál. Druhý den se pan režisér zpozdil a pak přišel, nos jako bambuli a neřekl ani slovo. Věra Galatíková se pídila, co se mu stalo – a pak přišla s tím, že „v hotelu narazil do dveří“…

Když jsme pak točili horský film Medená veža tak zase strašně dlouho pršelo a my seděli ve Smokovci v Baru Lucullus a pili jsme a Maroš Hollý zas, že si zahrajeme karty. Jak jsme tak hráli, tak jsme skončili sami dva a Maroš řekl: „Když teď budeš mít červeného krále, já se vzdávám a ty bereš bank,“ a dal do toho banku tehdy franky, které vydělal, když někde venku pracoval. Jenže já toho červeného krále měl. Maroš se vztekle zvedl: „To jsi to krásně našvindloval…“ Kdyby to řekl kdokoli jiný, dal bych mu do zubů, takhle jsem se ale zvedl, dal jsem číšníkovi celý ten bank, zeptal se, co mají nejdražšího – což tehdy bylo Black & White – a řekl, že to se odteď bude pít. A že to bude na mě. A sám jsem odešel na pokoj. Žádné rvačky, žádné orgie…

Kdysi jsem ve Francii potkal Belmondova otce, výtvarníka, a ten mi vyprávěl, že jeho syn se kdysi s Delonem zpil pod obraz a celé vybavení pokoje naházeli oknem do hotelového bazénu – ale ředitel hotelu jim pak řekl, že nemusí nic platit, protože je to pro něj čest a bude mu to dělat reklamu. (smích) Neříkám, že bych občas nechtěl mít taky takovou popularitu – ale my jsme vnitřní přetlak většinou vyřešili jinak: Když jsme točili tu scénu, jak neseme na skálu klavír, Maroš si nás vychutnal: museli jsme s Ivanem Mistríkem ten klavír táhnout asi 400 metrů mnohokrát – a Marošovi se to pořád nezdálo. Prý čekal, až bude na nebi mrak.

Já se ale nezlobil. Byl jsem Marošovi vděčný, že mě obsadil do filmu s takovou nádherou našich Tater s vysokohorským obsazením Rajniak, Mistrík, Milka Vášáryová, Vlado Müller, Dočolomanský, Vašek, Drozd. Pamatuju si všechny kluky z horské služby, kteří točili s námi a kteří by za to hrdinství, co dělali pro záchranu lidí na horách, měli mít větší slávu, než my: Gálfy, Jamnický, Janiga, Vávra, Kriššák, Estočko, Husár, Húska, Hudák. Naučili mě principu tří pevných bodů při lezení, který jsem pak aplikoval v životě. Ten film se, myslím, stal nejen součástí mne, ale i dalších, kteří ho se mnou točili.

A Maroše vztek z prohry časem přešel a nabídl mi další a další role. Jednou dokonce studenta Geľa Sebechlebského v divadelní hře svého dědečka, klasika slovenské literatury Jozefa Hollého. Toho slavného luteránského faráře, z jehož manželství vzešla další kopa skvělých umělců. Jedním z jeho vnuků byl i váš český herec Josef Abrhám. Maroš Hollý, Abrhámův bratranec, rád točil filmy o tvrdých chlapech v mezních situacích, vázaných na fyzické výkony, ačkoli sám byl ve skutečnosti městský intelektuál. To, že ty filmy dělal skvěle, mu ale nestačilo: chtěl se nám vyrovnat i fyzicky, na což neměl, a proto tak trochu žárlil. To mu ale člověk nemohl zazlívat. (otočí se) Mimochodem – vidíte támhle za zahradou ten dům? To je dům Martina Hollého. Bohužel už bez něj. Letos je to dvacet let…

Když jsem publikoval náš rozhovor, ozvala se mi herečka Kateřina Macháčková, která vzpomínala, jak poprvé, coby patnáctiletá, stála před kamerou v seriálu Sám vojak v poli, což byl i váš debut – před kamerou seriálovou. Ten seriál tehdy režíroval její otčím, režisér Slovenského komorního divadla Otto Haas, rázovitý muž, který se vyučil jako asistent Nikolaje Ochlopkova, pokračovatele Stalinem umučeného tvůrce sovětské divadelní avantgardy Vsevoloda Mejercholda. S režisérem Haasem jste prý k sobě taky měli blízko…

Otík byl zlatý muž. V Moskvě vystudovalo víc našich divadelních kolegů: třeba pánové Podskalský, Sequens, Suchařípa, a nakonec i můj drahý kolega Jozef Adamovič (známý jako seriálový král Madagaskaru Móric Beňovský), ale jen o dvou z nich bylo známo, že si z Moskvy přivezli dva typické rysy ruského umělce: byli děsně nepraktičtí a pili jen vodku (zatímco my tehdy jeli zmíněné Black & White). Jedním z těch dvou byl Otík, kterému se několikrát stalo, že scénu perfektně připravil, naaranžoval, ale pak sáhl po vodce o kapku dřív a scénu za něj fakticky odrežíroval někdo jiný – jednou dokonce i já. To nebylo nic výjimečného, to se, pokud vím, občas stalo i takovým legendám jako byl režisér Martin Frič – ale Otíkova nepraktičnost, ta byla bezbřehá. Jednou se nám stalo, že jsme se o prázdninách potkali u moře v Jugoslávii (dnes se říká v Chorvatsku). Zranila se mu dcera a nechtěla si sundat ponožku, kde měla ránu. Nakonec jsem to byl já, kdo ji musel odvézt do nemocnice a přesvědčit ji, aby si ponožku svlékla. To ale ještě nebylo všechno: když jsme se pak vrátili, přišel za mnou Otík, děkoval mi – a s sebou nesl konzervu. Přišel mě požádat, zda bych mu ji otevřel. On sám to neuměl…

Když jsme se zmínili o Martinu Fričovi – pokud vím, potkal jste i toho, jemuž dělal po celý svůj život dvorního filmového režiséra. Tedy Jana Wericha…

Ano. Když Vojtěch Jasný přišel s tím, že Werich dělá něco z doby Ludvíka XIV. a že by mě v tom chtěl mít, šly na mě zimomriavky (vy říkáte: měl jsem husí kůži). Vypravili jsme se na Kampu, tam na schodech stál Werich v županu a hlaholil: „Pojďte dál mladý muži, co říkáte na toho vola na Hradě?“ (Tehdy byl prezidentem Antonín Novotný, známý svým katastrofálním vztahem ke Slovákům.) Já jsem se pochlapil a odpověděl jsem: „Promiňte, pane Werichu, ale to je váš vůl.“ Werich šel ke stolu, vzal blok, na jeden papír namaloval kruh a přizval mě, abych se podíval. Pak řekl: „Pokud to znám jen tam, kde je ten kruh a nikde dál, ale proto hlásám, že jen v tom kruhu je pravda, tak jsem vůl – a je úplně jedno, jakou mám národnost.“ Tím mě úplně odzbrojil. Musel jsem přiznat, že má pravdu. Mimochodem: ten film jsme tehdy nenatočili – někdo nahoře ho zakázal. Nevím, jestli to byl Novotný anebo někdo jiný, ale určitě to byl někdo, kdo si myslel, že pravda je jen v jeho kruhu…

V našem (prvním) rozhovoru jsme to téma mírně nakousli a já bych se k němu rád vrátil. Mám na mysli film Oáza o Čechoslovácích uprchlých z francouzské cizinecké legie, který se odehrává v saharské poušti Alžíru. Z Bratislavy jste tam hráli vy a Jaroslav Rozsíval, od nás Rudolf Hrušínský, Radoslav Brzobohatý, Josefové Bláha a Vinklář, Zdeněk Řehoř, Jiří Krampol a Ladislav Potměšil. Točili jste ho půl roku. Na začátku sedmdesátých let. V tehdy sovětské poušti Karakum v Turkmenistánu…

Ten film byl problém od samého začátku. Původně měl být pacifistický, ale pak si ho pod křídlo vzala armáda, a ta samozřejmě nemůže pacifismus připustit – takže film nakonec končí tím, že všichni zahynou. Přijeli jsme a zjistili, že nic není. Nebyla nalezená oáza, ve které jsme měli točit, nebyl tam nikdo, kdo by nám vařil, byly jsme tam jen my a vojenské kasárny na okraji pouště. Úplně holé ubikace, jen stůl, židle a postel. Z těch ubikací jsme ráno vymetali tak dvaceticentimetrový nános písku. Občas dovezli nějaké suchary, ale když jsem viděl, jak přes ně běhají potkani, řekl jsem si, že umřu hlady, ale tohle jíst nebudu. Taky tam nebylo co pít – voda z kohoutku plná písku a mikrobů se pít nedala. A naproti kasárnám čtyři stany, v nichž bydleli hoši, kteří nás od rána do večera strážili. Já a Radek Brzobohatý jsme jediní uměli rusky, tak jsem kromě toho všeho pořád tlumočil. S sebou jsem si vzal fotky rodiny. Dal jsem si je na ten stůl a po několika dnech jsem se při pohledu na ně přistihl, že brečím, když si představuji, jak slunce zapadá za kopečky bratislavské Koliby…

Člověk, který se o nás měl starat, byl vojenský invalida. Trochu kulhal. Ten naštěstí vzal ty naše zásoby, vždycky někam odjel a vojenskou bucharou přivezl melouny, za které ty „zásoby“ vyměnil. Po nějaké době přivezli od nás z domova dvě ledničky a zásobovali nás minerálkami, a tak jsme žili z nich a z těch melounů. Bohužel, když se ptali, kdo chce tu ledničku mít na pokoji, měl jsem ten hloupý nápad, abych se přihlásil, takže když jsem v noci v tom vedru konečně zabíral, ozývalo se ze tmy pořád „promiň“ zaskřípání ledničky a cinkání flašky s minerálkou, kterou někdo chtěl uhasit žízeň po perném pouštním dni.

Tomu správci se nás jednou zželelo a vzal nás na rybačku na Kaspik. Ten funguje tak, že čím dál hlouběji do moře jedete, tím je voda modřejší. Najednou na obzoru vidím bílou tečku, která se zvětšovala – on si tam dal na jedno místo bóji. Pak si svlékl kalhoty a bylo vidět, že místo jedné nohy má protézu. Tu si odepnul a po hlavě skočil do vody. V tu chvíli jsem myslel, že Rudolf Hrušínský omdlí…

Chlap se dlouho nevynořoval a my jsme si už říkali, že jsme v troubě, protože s tou lodí jsme jednak neuměli a jednak bychom netrefili zpátky. Když už mezi námi došlo na repliku: „Chlapci, my tady umřeme…“ chlap se vynořil, v ruce plnou síť, ryb a pravil: „Takhle se u nás dřív všude lovívali jeseteři.“ Hodil ryby do člunu a nevím ani jak se do něj vyškrábal sám, načež jsme viděli, že na břehu začíná pouštní bouře. Logicky provázená vlnami, které hrozily, že se nám to proroctví přece jen splní. Byli jsme na moři několik hodin. Zapomněl jsem říct, že to bylo na samém jihu Turkmenistánu, kousek od hranic s Íránem…

Když jsme se vrátili, už na nás čekaly sanitky i vozidla KGB, a dřív, než nás vyšetřili doktoři, si nás kágébáci rozebrali k výslechu:

„Proč jste chtěl emigrovat do kapitalistického Íránu?“

Snažil jsem se vyšetřovateli vysvětlit, že to nemám zapotřebí. Do písku na podlaze jsem nakreslil mapu:

„Tohle je Bratislava,“ vysvětloval jsem. „A tady je kapitalistické Rakousko. Od baráku ho mám čtyři kilometry. Můžete mi říct, proč bych měl chtít ke kapitalistům emigrovat zrovna tady – do Íránu!“

Nevím, co jim řekl Rudla Hrušínský, který notabene neuměl rusky, ale dodnes si myslím, že ten trest, který následoval po jeho návratu, kdy pět let nesměl být v žádných médiích (měl utrum s filmem, televizí i rozhlasem a v divadle směl hrát jen čurdy), vzešel z toho, co tehdy řekl těm lidem od KGB. Já jsem pak tehdy taky pět let nenatočil film – ale jinde jsem směl…

Nejhůř ale dopadl náš průvodce. Objevil se až za pár dní, s vylepanou lebkou a plný modřin. Pak jsme se skamarádili. Jednou jsme se pak bavili, ptal jsem se ho, jak přišel o nohu. Kupodivu to nebylo ve válce – byl dělníkem, a jak šel podél trati do práce, zachytil ho vlak. Tehdy tam na východě neměli vůbec nic z umělé hmoty – a mně manželka před odjezdem koupila veškeré vybavení ke stolování. Všechno jsem mu to dal. Když jsem pak dotočil a odjížděl, chlap se mě smutně ptal: „Ty odjíždíš? Zrovna teď, když zrajou melouny?“

(zapálí si další cigaretu)

Pane Kvietiku, vy jste národní poklad – a možná o tom i víte. Nedalo by se něco dělat s tím kouřením?

To se mě ptala i moje paní doktorka, a když jsem jí říkal, že kouřím, zakrývala si uši a říkala: „Neslyším.“ Pak se mě ptala, co na tom kouření mám. Stejně tak že taky nechápe, co vidím na tom lovení. Zeptal jsem se jí, jestli si někdy po těžkém dni zapálila. Ne. A jestli někdy byla v lese, když vycházelo slunce? Ne. A když vycházel měsíc? Ne. A když po dešti vysvitlo slunce, zafoukal vítr a začal z větví shazovat všechnu zbylou vodu, což udělalo duhu? Ne. Tak nemůžete rozumět tomu, proč kouřím a proč chodím lovit, řekl jsem.

Epilog

Jak už jsem naznačil, věty, které jste si přečetli, byly jen úryvek z rozhovoru, který jsme vedli. Vynechal jsem věci, které mi přišly (nejen na dobu, kdy truchlíme) příliš citlivé. O odchodu Ivana Mistríka, se kterým léta lovili, a který se pak zastřelil zbraní, kterou si u něj uschoval. O jeho synech, kterým po kolegově pohřbu slíbil, že se na něj mohou v čemkoli obrátit. O vztahu s jeho vlastním synem, který ho žertovně oslovoval „efendi“. Vynechal jsem milé, ale osobní zmínky o mistrově ženě a jejich celoživotní lásce, i prosbu, abych pozdravoval jeho bývalou kolegyni, do níž byl, dokud s ní pracoval, tak trochu zakoukaný…

Pan Kvietik mi taky polichotil. Řekl, že kladu skvělé otázky a že by v dialogu se mnou rád pokračoval u něj na chalupě v Nízkých Tatrách. Že bychom konečně udělali druhý díl jeho pamětí, protože autor prvního dílu mu odešel.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli.  Začali jsme kolem druhé a končili, když už slunce začalo klesat. Pak se stejně svižně a elegantně, jako dělal všechno, rozloučil: „Bolo to príjemné, sviatočné popoludnie, páni.“ Nabídli jsme, že ho doprovodíme. „Nie je treba, ešte nie som tak starý,“ usmál se chápavě. Zlatý křížek na chlupaté námořnické hrudi se mu přitom hrdě dmul…

My dva jsme si pak slíbili, že budeme ve styku, a jakmile se panu Kvietikovi uleví, ozve se a na své chalupě mi poví víc nejen o svém životě, ale i o Tatrách – o tamních slunce východech a západech. Ten, kdo z nás dvou, jeho „mladých“ příznivců, se s ním pak ještě uviděl, byl ale paradoxně Bratislavan Peter, když mu v listopadu na moje přání nesl matiční časopis Slovenské pohľady, ve kterém náš rozhovor vyšel poprvé a naposled i na papíru. Vzkázal mi tenkrát poděkování a přání dalších sil. Že on sám už jich moc nemá, jsem věděl od jeho paní, když jsem občas na jejich rodinné číslo zavolal…

Přemýšlím, zda mám smutnit. Necítím to tak. Byl jsem velmi obdarován. Bylo mi dáno na konci života potkat velkého umělce (a i velkého člověka, což, věřte mi, není vždy tak samozřejmě propojené), který se nejen v mých očích stal tělem Sama Pichandy (z onoho jednoho mistrovského kusu dřeva, ve kterém je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor, Tisícročné včely), a taky (to asi hodně v očích mých, který si tu 51 let starou televizní inscenaci vrcholného románu Thomase Manna, pro slovenského režiséra Horňáka zdramatizovanou českým scenáristou Dietlem, pouštím tak jednou za měsíc) Tomášem Buddenbrookem, jehož předobrazy byli tatínek a strýček autora, nositele Nobelovy ceny.

Věděl jsem, že pan Kvietik má ke mně důvěru, kterou neměl k většině lidí mého povolání. Mluvil se mnou o své nevyléčitelné nemoci, aniž se bál, že něco prozradím a udělám mu z konce života bulvární peklo, které bylo „dopřáno“ některým jeho kolegům. V jeho pokoji visela mnou malovaná ikonka Panny Marie, kterou jsem mu daroval. Bylo mi ex post velmi poděkováno a řečeno, že pan Kvietik si s ní někdy povídá…

To setkání, jak naznačeno, bylo o to milejší, že jsem Čech, příslušník národa, který, chtě nechtě, pan Kvietik v době okolo rozdělení v 90. letech cítil tak trochu kontroverzně, utiskovatelsky. Ale to všechno vyléčil čas. Pocítil jsem to, když mi paní Kvietiková po několika měsících řekla do telefonu: „To popoludnie s vami bolo, čo si spomínam, posledný taký pekný deň v jeho živote…“

Štefan Kvietik (plným titulem Doc. Štefan Kvietik, ArtDr.), který miloval východ slunce, zemřel v první jarní den a zároveň jeden z nejslunečnějších dosavadních dnů roku 2025, padesát dnů před svými 91. narozeninami…

V původní podobě vyšlo ve dvou textech, napsaných pro český deník www.krajskelisty.cz