(Aj o tom, ako doputoval autorov rozhovor s jubilujúcim Štefanom Kvietikom do Slovenských pohľadov)
Včera to bylo právě 29 let, co mi v Čáslavských novinách vyšel první (mimochodem už tehdy drze antikapitalistický) fejeton – což guinnessovského člověka jako já provokuje k bilanci rekordů. Za tu dobu jsem přispěl určitě do víc než stovky periodik a médií. Psal jsem pro média katolická, evangelická, antroposofická i židovská, objevil jsem se v liberální Peroutkově Přítomnosti, bakalových Hospodářkách, levě-chartistických Listech, babišových Lidovkách, socanském Právu i komoušských Haló novinách. Z komerční sféry jsem (ale to opravdu jen na chvíli!) skrze jejich periodika podojil České dráhy, Vodafone a dokonce i ČEZ (který mě jako autora rozhovorů s umělci bral na hůl úplně stejně jako svého odběratele). Literární časopisy jsem vymetl všechny: od zaniklých Iniciál, přes Tvar, Literárky, Salon, Dobrou adresu i trockistický Obrys-Kmen (v ultraliberálním Hostu jsem byl autor non gratus, tak jsem zařídil, aby tam aspoň vyšla mojí knize recenze). Dokud jsme dělali anekdoty ve dvojici s Mirkem Vostrým, obsadili jsme taky všechny humoristické časopisy. S rádii jsem začínal na Evropě 2, načež jsem prošel Evropu Svobodnou, ČRo i Radio Proglas (o trvalejší zaměstnání, v němž usiluju teď…) a kromě čétéčkových a nováckých televizních soutěží jsem (v době, kdy to ještě šlo) spolupracoval na jednom dokumentu pro ČT a do Novy jsem nosil náměty Gumáků (jestli si na ně ještě někdo vzpomíná).
Pokud jde o rekordy, které jsou sexy pro naše současné zřízení, největší náklad jsem měl 2 miliony 800 tisíc (to když si ČEZ vymyslel časopis Šťáva do schránek všech, co od něj berou proud a já v něm měl titulní rozhovor se Z. Svěrákem, který tehdy nebyl hradním panákem), a pokud jde o to, co zajímá nás, internacionalisty, aspoň jednou jsem se prostřelil či byl jsem prostřelen do čtyř médií německých, dvou švýcarských, po jednom z USA, Británie, Rakouska, Ruska, Švédska a Srbska – přičemž kupodivu ne vždy byl příspěvek v jazyce dané země! Nevím, zda už vyšel můj cestopis v plánovaném almanachu vydávaném nakladatelstvím sice německým, ale v jazyce lužickosrbské menšiny (každopádně mi byl dávno zaplacen, což je v dnešních podmínkách unikum!), zatoť přesně vím, kdy a která mi vyšla básnička ve znění česko-rumunském – bylo to v časopise sice srbském, ale vydávaném tamními menšinovými Slováky!
U Slováků a Slovenska bych se chtěl zastavit. Není národa, kde bych se jako autor cítil tak doma, dokonce ani u svého vlastního národa ne! Řeč je hlavně o Emilu Polákovi, který přebírá moje texty z Krajských listů. Některé moje texty si „půjčuje“ i časopis DAV DVA- což jsou obojí ctěná periodika s dlouho tradicí: DAV si slovenští levicoví kulturträgeři založili už v roce 1924, načež o 20 let později, během Slovenského národního povstání se Nové slovo stalo jejich širší a lidovější platformou.
A jsme u níže zveřejněného: Kromě českého časopisu Květy s tradicí sahající k roku 1829 a J. K. Tylovi (kde nám s Mirkem Vostrým ovšem vyšla tuším jen jedna kreslená anekdota) jsem nikdy nepublikoval ve starším periodiku, než jsou Slovenské pohľady, které byly založené roku 1846. To už pro našince, ctícího a milujícího tradici, něco znamená. Moje cesta do Slovenských pohľadů, které vydává Matica slovenská, a do čísla, na jehož titulní straně je symbolicky vypodobněn můj krajan Franz K., taky nebyla úplně jednoduchá. K tomu abych tam došel, mi svými přímluvami postupně pomohli Eduard Chmelár, manželka mého novoslovového šéfredaktora Emila Poláka Gabriela Rothmayerová, svou redakční autoritou ve Slovenských pohľadech Lukáš Perný a svou stálou pomocí během mého letního pobytu v Bratislavě Peter Krakornik. Ten vždy nenápadný muž, bez něhož by ale vposledku nic nedorazilo tam, kam má. Ten, který (mimo jiné) vyfotil níže zveřejněnou fotku mého respondenta ve chvíli, kdy jsem mu předával cenu Matice slovenské a který na mé přání v těchto dnech také sehnal dvě poslední volná čísla Slovenských pohľadů, z nichž jedno poslal mně do Hradce a druhé na mé přání osobně odevzdal tomu, kolem něhož se celá tato historie točila: mistru Štefanu Kvietikovi (to kvůli němu jsme totiž po několika vydáních digitálních chtěli, aby náš rozhovor vyšel i na papíře – aby ho koryfej slovenského dramatického umění mohl vzít do rukou). Jistěže na Slovensku nemá našinec vše jen jednoduché – kupříkladu slovenský deník Pravda, ač jím postupně prošlo několik mých známých (stejně jako mnohé tištěné české časopisy) taky neměl zájem o vydání jediného rozhovoru k mistrovým devadesátinám, který s ním pořídil „podezřele dezolátní“ Čech. Nakonec ale rozhovor díky pomoci všech zmíněných přece jen vyšel – v jednom z nejstarších a nejctěnějších národních periodik Evropy, jehož chvályhodně zakonzervovaná tradice se projevuje i v tom, že ač jde o periodikum nekomerční, autorům za příspěvky platí (další unikum!). A tak moc děkuji a přeji mnoho dalších dobrých let Emilu Polákovi z Nového slova, Viěře Benkové (Benková Viera) ze srbsko-slovenského Nového života, Eduardu Chmelárovi, Gabriele Rothmayerové, Lukáši Pernému, Peteru Krakorníkovi – a především Štefanu Kvietikovi, Slovenským pohľadům a celému slovenskému národu!
(Status na FB, 16. decembra 2024)
