Pětiměsíční vyjednávání mezi Řeckem a Evropou skončilo ve slepé uličce, protože Wolfgang Schäuble si to tak od začátku přál.
Když jsem se začátkem letošního února účastnil prvních jednání v Bruselu, v rámci takzvané euroskupiny se brzy vytvořila mocná většina. V jejím centru stál od začátku německý ministr financí Wolfgang Schäuble a kladl si za cíl zabránit jakékoliv dohodě mezi naší vládou a zbytkem eurozóny. Celých pět měsíců intenzivního vyjednávání proto nikam nevedlo. Mělo skončit v bezvýchodné situaci. A mělo vytvořit cestu pro to, co Dr. Schäuble podkládal za optimální řešení dávno před tím, než jsme si v Řecku zvolili vládu: totiž že Řecko má být vyloučeno z eurozóny. Tím by „zpracoval“ ostatní členské země, které odmítají jeho plán. Tohle není nějaká moje spekulace. Jak vím, že Grexit (odchod Řecka z Eurozóny) je důležitou součástí Schäubleho plánu pro Evropu? Protože mi to sám řekl.
Toto nepíšu jako řecký politik, který kritizuje způsob, jakým německý tisk očerňoval naše návrhy. Nepíšu to ani kvůli postoji Berlína, jenž odmítl posoudit náš plán na zkrocení státního dluhu. A nepíšu to ani kvůli rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) přiškrtit naši vládu nebo kvůli rozhodnutí dát ECB souhlas k zavření našich bank. Píšu to jako Evropan, který sleduje rozvoj jistého plánu pro Evropu – plánu Dr. Schäubleho. A informovaným čtenářům kladu jednoduchou otázku: Je tohle plán, se kterým souhlasíte? Je tento plán opravdu dobrý pro Evropu?
Schäuble a jeho plán pro eurozónu
Lavina toxických záchranných balíčků po první finanční krizi eurozóny je dostatečným důkazem, že klauzule Lisabonské smlouvy, jež zakazuje finanční pomoc státům EU (klauzule „no bailout“), byla mizernou náhradou za politickou jednotu. Wolfgang Schäuble to ví a jeho plány míří na vytvoření ještě užší jednoty: „V ideálním případě by Evropa měla být politickou unií,“ napsal ve společném článku s Karlem Lamersem, bývalým zahraničněpolitickým funkcionářem německé Křesťanskodemokratické unie (Financial Times 1. září 2014).
Schäuble správně doporučuje ústavní změny, které by měly eurozóně dát chybějící politické mechanismy. Nejen proto, že to je jediná možnost, jak zareagovat na současnou krizi, ale také šance, jak se připravit na krizi příští. Jenže otázka zní: Je tohle krok správným směrem? Měla by tento plán Evropa chtít? A jak si jeho autoři představují, že by měl vypadat v praxi?
Schäuble a Lamers opřeli svůj plán o dvě myšlenky. Zaprvé: „Proč nemáme samostatného evropského komisaře, který by dohlížel na rozpočty?“ ptali se. Tento komisař by měl mít „pravomoc odmítnout národní rozpočty, pokud nesplňují kritéria, na nichž jsme se společně dohodli“. A zadruhé k tomu dodali: „Také jsme příznivci ‚Parlamentu eurozóny‘ složeného ze členů Evropského parlamentu a jednotlivých zemí, jenž by posílil demokratickou legitimnost rozhodnutí, která ovlivňují blok s jednotnou měnou.“
Euroskupina zaprodaná Schäubleho plánu nikdy neměla žádné vážné úmysly vytvořit novou dohodu s Řeckem, která by odrážela společné zájmy věřitelů i národa, jehož příjmy byly zlikvidovány a společnost rozbitá následkem hrozivého „programu“
Nyní je ale potřeba upozornit na klíčovou věc: Plán Schäubleho a Lamerse jednoduše odporuje všem principům demokratického federalismu. Federální demokracie, jakou mají třeba Německo, USA nebo Austrálie, se totiž zakládá na suverenitě občanů. To znamená, že politici mají určitou pozitivní moc a můžou uzákonit vše, co je třeba vykonat jménem jejich občanů.
Jenže plán Schäubleho a Lamerse je přesně opačný. Předpokládá totiž jen negativní moc: navrhuje vytvořit jakéhosi nejvyššího mocnáře pro rozpočet eurozóny (zřejmě jde o vylepšenou verzi předsedy euroskupiny), který má právo veta proti všem národním parlamentům. To ale vytváří dvojí problém. Zaprvé, nebude možné dostatečně pojistit makroekonomiku eurozóny. A zadruhé, plán bude porušovat základní principy liberální demokracie.
Vezměte si události, které se staly před vypuknutím krize eura v roce 2010. Pokud by tenkrát Schäubleho finanční dozorce existoval, pak by mohl vetovat rozhazovačnost řecké vlády, ale nebyl by v takové pozici, aby zamezil přívalům půjček ze soukromých bank ve Frankfurtu a Paříži do bank na jihu Evropy. Tyto odtoky kapitálu jen podtrhly neudržitelný dluh, který byl nevyhnutelně převeden na bedra veřejnosti ve chvíli, kdy se zhroutil finanční trh. A v době po krizi by bylo Schäubleho rozpočtové monstrum také bezmocné – tváří v tvář potenciální zadluženosti několika států jako následek toho, že (přímo či nepřímo) poskytly nouzovou finanční pomoc soukromým bankám.
Řečeno ve zkratce: nový evropský funkcionář, kterého si Schäuble a Lamers představují ve svém plánu, by nebyl schopný předejít příčinám krize ani se vypořádat s jejími následky. Navíc by s každým vetováním národního rozpočtu anuloval suverenitu Evropanů, aniž by ji dokázal nahradit suverenitou na vyšší úrovni, například federální či nadnárodní.
Schäuble s obdivuhodnou vytrvalostí hájí svůj návrh politické jednoty, která však jde proti základním principům demokratické federace. Už v článku z 15. června 1995 zveřejněném v listu Die Welt Schäuble zcela zamítl „akademickou diskusi“ o tom, zda by Evropa měla být „federací“ nebo „aliancí států“. Jenže měl pravdu v tom, že mezi „federací“ a „aliancí států“ není žádný rozdíl? Tato neschopnost rozlišovat mezi oběma pojmy podle mě představuje klíčový problém a zásadní nebezpečí pro celou evropskou demokracii.
Zapomenuté podmínky
Máme sklon zapomínat, že legitimnost zákonů a ústav liberálních demokracií je dána nejen jejich právním obsahem, ale hlavně politickou praxí. Tvrdit, že (jak Schäuble napsal už v roce 1995 a totéž naznačil v roce 2014) neexistuje žádný rozdíl mezi tím, je-li eurozóna „aliancí“ suverénních států, anebo „federálním státem“, znamená jediné: záměrnou ignoraci toho, že federace smí vytvořit politickou autoritu, kdežto aliance nikoliv.
„Aliance států“ samozřejmě může dospět ke vzájemně prospěšným dohodám proti společnému nepříteli (třeba v případě obranné vojenské aliance), dále v dohodách o společných průmyslových standardech nebo při budování obchodních zón. Ale taková aliance suverénních států nebude nikdy schopná stvořit funkcionáře s pravomocí svrhnout suverenitu celých států. Jednoduše k takovému kroku nemá dostatečnou politickou autoritu.
Právě proto je klíčové rozlišovat mezi „federací“ a „aliancí států“. Zatímco federace může národní či státní suverenitu nahradit suverenitou jinou, jakákoliv centralizovaná moc uvnitř pouhé „aliance států“ je ze své podstaty nelegitimní a postrádá suverénního politického činitele, který by tuto moc posvětil. Tedy ani žádná další komora Evropského parlamentu nemůže posvětit funkcionáře pro rozpočet a jeho právo veta vůči národním parlamentům.
Jinými slovy: malé suverénní národy, například Island, mají možnost volby v rámci širších omezení, které jsou dány třeba jejich přírodními podmínkami. Ať už je ale jejich možnost volby jakkoliv omezená, islandská politika má stále nejvyšší autoritu a na zvolené zástupce klade odpovědnost za rozhodnutí, které učinili. Má tedy právo stáhnout jakýkoliv zákon, který byl schválen v minulosti. Jen pro srovnání – ministři financí eurozóny často po návratu z bruselských schůzek kritizují rozhodnutí, k nimž se upsali, a přitom tvrdí, že „to byl ten nejlepší kompromis, jakého bylo možné v euroskupině dosáhnout“.
A právě krize eura rozšířila tuto propast v Evropě ještě více. Euroskupina, neformální těleso, které nevede zápisy, neřídí se žádnými psanými pravidly a v podstatě nikomu není zodpovědné, stojí u kormidla největší světové ekonomiky. V ní se i Evropská centrální banka snaží držet jakýchsi nejasných pravidel, které si vytváří za pochodu. A žádný politický činitel neposkytuje základy pro politickou legitimitu, o niž by šlo opřít finanční rozhodnutí.
Napraví plán Dr. Schäubleho tento neudržitelný systém vládnutí? Když už nic jiného, mohla by současnou neefektivní nadvládu euroskupiny a politické autoritářství zahalit do pláště pseudolegitimity. Zhoubnost současné „aliance států“ by ovšem byla stejně vyryto do kamene a sen o demokratické evropské federaci by se opět posunul hlouběji do nejisté budoucnosti.
Nebezpečný plán Schäubleho a Lamerse
Během dalšího setkání euroskupiny v květnu jsem měl tu čest mluvit se samotným Dr. Schäublem. Obsáhle jsme hovořili o Řecku a budoucnosti eurozóny. Později téhož dne bylo do agendy schůze zahrnuto téma budoucích institucionálních změn. Během tohoto rozhovoru však vyšlo najevo, že vše se točí okolo jediné osy, zmíněného Schäubleho plánu.
Přestože se na zmíněném setkání euroskupiny s devatenácti ministry a řediteli institucí nemluvilo přímo o Grexitu, rozhodně byl přítomen v mlhavých náznacích. Slyšel jsem kolegu, jak říká, že členské státy, které nejsou schopny plnit svoje závazky, by se neměly spoléhat na nedělitelnost eurozóny, protože vynucená kázeň je klíčová. Někteří zmínili, jak je důležité poskytnout stálému předsedovi euroskupiny právo vetovat národní rozpočty.
Z diskusí s německým ministrem financí vyplývá, že Grexit figuruje v jeho plánu jako zásadní tah. Utrpení Řeků, zesílené zavřenými bankami a zmírňované humanitární pomocí, bylo pojato jako předzvěst nové eurozóny. Na jedné straně by osud „marnotratných“ Řeků mohl fungovat jako morální příběh pro vlády, které si pohrávají s myšlenkou porušení existujících „pravidel“ (třeba Itálie) nebo odmítají předat národní suverenitu nad svými rozpočty euroskupině (Francie). Na druhé straně, vyhlídky na (omezené) peněžní převody (například bankovní unie a společný fond podpor pro nezaměstnané) by mohly fungovat jako mrkev na králíka (takže by pro návrh byly zlákány menší národy).
Pomineme-li morální i jiné zábrany vůči myšlence vytvořit lepší unii pomocí dávkovaného utrpení zakládajícího členského státu (Řecka), máme před sebou několik dalších palčivých otázek:
– Je zvolený prostředek vhodný k dosažení cíle?
– Pomůže rituální obětování jednoho členského státu stmelit Evropany?
– Je zrušení ústavní nedělitelnosti eurozóny bezpečným prostředkem k zajištění její budoucnosti?
– Zvyšuje důvěru v evropské instituce argument, že volby v zadlužených členských státech nezaručí žádnou změnu?
– Anebo to všechno bude mít přesně opačný účinek, jelikož strach a hnus se staly již zavedenými součástmi evropských vztahů?
Evropa na rozcestí
Chybné základy eurozóny se naplno projevily v Řecku, pak se krize rozšířila i do dalších zemí. Řecko je dnes opět středem pozornosti a jediný německý dosud aktivní státník, jenž byl u vzniku eura, – Wolfgang Schäuble – má plán na rekonstrukci evropské měnové unie, jehož součástí je hodit naši zemi přes palubu. Tvrdí totiž, že řecká vláda nenabízí žádné „schůdné“ reformy.
Faktem je, že euroskupina zaprodaná Schäubleho plánu nikdy neměla žádné vážné úmysly vytvořit novou dohodu s Řeckem, která by odrážela společné zájmy věřitelů i národa, jehož příjmy byly zlikvidovány a společnost rozbitá následkem hrozivého „programu“. Oficiální stanovisko Evropy, aby naše nová vláda tento neúspěšný „program“ přijala, „nebo bude zle“, není nic jiného než výzva k tomu, aby se prosadil Schäubleho plán.
Vypovídající je i to, že v okamžiku, kdy vyjednávání selhala, byl se zpožděním uznán argument naší vlády, že řecký dluh je nutné restrukturalizovat, aby šlo uzavřít jakoukoliv dohodu. Mezinárodní měnový fond byl první institucí, která tak učinila. Dokonce i sám Schäuble uznal, že oddlužení je potřebné, ale vzápětí dodal, že je politicky „neproveditelné“. Jsem si jistý, že ve skutečnosti chtěl říct, že je nežádoucí, tedy hlavně pro něj, protože jeho cílem je ospravedlnit Grexit tak, aby jeho plán pro Evropu dostal zelenou.
Německo je loajálním „občanem“ Evropy a německý lid – pro své dobré jméno – vždy usiloval o to, aby jako národ tvořil součást sjednocené Evropy. Takže otázka zní:
Co si o tom, milý čtenáři, myslíš ty? Odpovídá plán Dr. Schäubleho tvým snům o demokratické Evropě? Anebo odstartuje tento plán, v jehož počátcích bylo s Řeckem zacházeno jako s vyvrhelem a obětním beránkem, mechanismus ekonomické nestability a autoritářství, které se vzájemně přiživují?
Autor je ekonom a bývalý řecký ministr financí.
Z anglického originálu Dr. Schäuble’s Plan for Europe: Do Europeans approve?, publikovaného na webu yanisvaroufakis.eu, přeložila Linda Fořtová.
Vyšlo na A2larm 7. 8. 2015