Na medzinárodnom knižnom veľtrhu v Havlíčkovom Brode bola prezentácia románu spisovateľa Ľuboša Juríka v českom preklade, ktorý vyšiel vo vydavateľstve IDEÁL s názvom Rok delší než století. Životopisný román o Alexandrovi Dubčekovi preložila Milena Poláková. Autorkou príhovoru je známa signatárka Charty 77 Eva Kantůrková.
Román súčasne vyšiel aj v ukrajinskom preklade Ivana Jackanina vo vydavateľstve TIMPANI, prekladajú ho do srbského jazyka, poľštiny a maďarčiny, pripravujú sa preklady do nemčiny a taliančiny.
Eva Kantůrková: Potlačený mýtus
Príhovor ke knize Ľuboša Juríka Rok delší než století
Uplyne padesát let od vnitrostranického převratu, během něhož byl do čela mocenského netvora, který se jmenoval Komunistická strana Československa, zvolen Alexander Dubček. Tedy doba zdánlivě dost dlouhá, aby minulost ze sebe stihla střást přízraky sevebevýkladů a falešných vědomí; protože ale doba následná na sebe navěsila ideologie vlastní, odkrývaná minulost se v nich spíše utápí, než vyjasňuje. Současnému mainstreamovému politickému výkladu splývá minulý komunistický režim do jednoho plynulého celku totalitního vládnutí, byl o tom vydán dokonce samostatný zákon, a nově tvořené historické povědomí má sklon vymýtat ani ne tak zločiny komunismu, jako pozitivní rysy místy rozjitřeného a občas i zviklávaného minulého vládnutí.
Šedesátý osmý rok patří mezi tato období, a v současné politické atmosféře je až neslušné přiřknout tomuto reformnímu pokusu o demokratizaci společnosti cokoli historicky cenného. Ostatně, pro dnešní politický mainstream je podobné vzpomínání nadbytečným přepychem: dnešní spory o demokracii se nevedou proti stranickým aparátčíkům a totalitním konzervativcům, ale proti finančním žralokům a mocenským buranům. A jak jsou dějiny ironické, Dubček, duše svobodomyslnějšího programu, muž s nejvyšší mocí ve státě, který jako první svůj proticenzurní čin zrušil trestná usnesení ústředního výboru strany o Literárních novinách, by se dnes, podle zas jiného zákona, nemohl ucházet ani o podřadné místo ve státní službě. Vnějším způsobem je komunistická minulost odepisovaná o to halasněji, oč více vycházejí postupně najevo někdejší dohody mezi režimem starým a nastupujícím. Sice v menšinovém mínění, avšak přesto je étos šedesátého osmého roku nejrůzněji připomínaný. Velice výrazně se toho ujal autor této knihy o Alexandru Dubčekovi. Je to kniha otevřená a statečná, vůči Dubčekovi nepředpojatá, nic nezakrývá, ničemu se nevyhýbá, ani možnému pozadí jeho tragické smrti a, upřímně řečeno, mohla vzniknout jen na Slovensku.
Dubček byl možná zvolen jako ten příslovečný nejslabší článek reformního řetězu, jako ten málo známý a snadněji ovlivnitelný, a i symbolem a posléze mýtem Pražského jara se stal spíš bezděčně, až trochu překvapivě, nikoli, že by své vůdčí postavení vědomě budoval. Stal se symbolem touhy po přeměnách prostě proto, že jednal, jak mluvil, a mluvil a choval se podle svého vnitřního světa a přesvědčení. Ve světě politiky, i té minulé, byl zjevením: politik, který nic nepředstírá a pro kterého je politika součástí nejen mocenského, ale i lidského jednání, politik, který má svědomí a smysl pro čest, který pouze netaktizuje a je se svým názorem spojen bytostně. A šla bych ještě dál: politik, který se umí upřímně usmát, plavně skočit z desetimetrové výšky do bazénu a v těžké situaci i plakat.
V Čechách, snad aby byl jeho mýtus snadněji potlačen, se připomínají hlavně dva Dubčekovy osudné kompromisy, ten v Moskvě a ten v šedesátém devátém, podpis pod Moskevské protokoly o pobytu vojsk a podpis pod hrubě nedemokratický policejní pendrekový zákon. Oba podpisy jsou výsledkem drtivé porážky Pražského jara, jedné od mezinárodních spojenců-ručitelů, druhé od odpůrců vnitřních; ale v logice celkového Dubčekova jednání jsou to dva zcela mimořádné zlomy, nad nimiž už Dubček nemá vliv. Kde vliv má, Dubčekova tvář září, je to ona pomyslná a tolik vykřikovaná lidská tvář socialismu, a kde vliv ztratil, jeho porážka se nestala hanbou. Porážku přiznal, ale v názoru neotočil, nesložil funkci, neodešel do soukromí, nechal se vyloučit z veřejného života i ze strany.
Jsou boje, které nelze vyhrát, při kterých lze nanejvýš vytrvat. Boje, kdy poražený mravně převyšuje vítěze. Kdy přijatá porážka je spíše ctí. Kdy není zradou. Lze namítnout, že František Kriegel v Moskvě souhlas s okupací nepodepsal, je ale nutné dodat, že Dubček měl přece jen jinou odpovědnost: vrátit se a vytrvat. Dokonce bych řekla, že i díky Dubčekovu podpisu možná František Kriegel neskončil někde v gulagu. Vytrval, stále jako připomínka předchozího vzepětí, až do porážky vnitřní, přemožen odedávným rivalem. Taky proto, řekla bych, se mohl při protitotalitním převratu vrátit do veřejného života, zatímco jeho oba osobní protivníci, ten v Moskvě i ten v Praze, vymizeli do hanby. A v duchu těchto úvah a taky v duchu této knihy bych ještě podotkla, že smrt muže, věrného názoru i sobě, nemusela být náhodná.
Abych se však neocitla v pasti vnějšně politických sporů a kriminálních úvah, nevybavuji si Alexandra Dubčeka jen jako tajemníka komunistické strany a předsedu parlamentu, při vyslovení jeho jména se mi připomene několik okamžiků, které vypovídaly víc o oné nejlidštější podobě člověka. Pamatuji nadšený jásot v pražských ulicích, když se Eduard Beneš vracel z londýnské emigrace; pamatuji i ochraptělý řev, když Klement Gottwald oznámil na Václavském náměstí, že „prezident republiky demisi zrádných ministrů přijal“. Žádná z těch ovací nemá však rys májové oslavy na pražských Příkopech: je to rys jistého zdůvěrněni mezi davem dole a vůdcem na tribuně. Nebyl tam absolutně cítit mocenský předěl: Alexander Dubček byl jejich. Byl náš. Byl spřízněný. Natolik důvěrně spřízněný, že své příbuzenství ani nerozpoznával, tak v něm byl zajatý, že se jen usmíval a usmíval. Toho dne, 1. máje 1968, mohly davy uvěřit v lidskou tvář socialismu.
Potom si pamatuji Dubčeka v den, kdy Václava Havla propustili z vězení. Událo se to pod petičním tlakem i pod tlakem váhavě vznikajících budoucích dohod, Dubček ale přišel jen jako přátelský spojenec. Živil se v Bratislavě v lesním podniku, nestal se disidentem, ani s bratislavskými disidenty se příliš nestýkal, chránil si soukromí a pouštěl do něj jen osoby, které si vybral. Jedna pražská se občas z Bratislavy vrátila s novými informacemi od Dubčeka, „který vás všechny pozdravuje“. A když se čas začal krátit a vláda totalitních usurpátoru začala skomírat, objevil se v Praze, přijímán v soukromí i na melantrišských balkonech. Začal Dubčekův poslední politický zápas, který ustál.
Existují sice fotografie obapolných úsměvů a dokonce snímek Havlova vzrušeného objetí Dubčeka po zprávě, že president Husák odstupuje, ale vztah obou pretendentů moci nebyl tak idylický, jak by se zdál. Dubček, nebo Havel!, osmašedesátník s lidskou tváří, nebo disident a Husákův vězeň? Pamatuji nervozitu v kuloárech Občanského fóra při Dubčekově volbě předsedou parlamentu: nezvolení by znamenalo ohrožení volby Havla prezidentem. K symbióze obou tradic nakonec šťastně došlo, skončila už ale v roce 1992 Dubčekovou tragickou smrtí, a nebylo nikoho tak silného, kdo by ji obnovil. Těžko uhadovat, jak by se politická skutečnost vyvíjela za jeho přítomnosti, berme však za dobré, že étos s ním spojený je nezamlčitelný a obnovitelný, například touto knihou.
Ke knize bych ještě fakticky podotkla, že obsahuje i jinou hodnou, i když spíše skrytě: Alexander Dubček byl i symbolem národního bratrství. Tedy čehosi, co prstíčkem hrabeme po rozbití republiky. I proto je dobře, že kniha o Alexandru Dubčekovi vychází po slovenském vydání i česky. Alexander Dubček je potlačeným mýtem i českých dějin.
