Existuje velmi mnoho otázek, jaké ve veřejném mediálním a v oficiálním politickém prostoru nikdo nepoložil Washingtonu. A konečně ji nepoložil ani Londýnu, Berlínu, Paříži, Bruselu či dalším oficiálním místům politiky takzvaného „kolektivního Západu“ Tyto otázky se týkají konfliktu na Ukrajině.
Mezi těmito „nevítanými“ a takto i „nepřijatelnými“ dotazy, jejichž zodpovězení by vrhlo jasné světlo na záměry oficiálního Washingtonu i jeho „spojenců“, se zvláště vyjímá jedna zásadní otázka. A ta zní naprosto logicky: „Pročpak jste se nepokusili odvrátit ukrajinskou nacionalistickou opozici od její konfliktní protiruské orientace? A proč jste to neučinili ještě před provedením protiústavního krvavého puče na kyjevském Majdanu, po kterém následovalo mimo jiné upálení mnoha obětí v Oděse a další násilné skutky?“
Můžeme otázku i maličko rozvést: „Pročpak jste na Ukrajině nepostupovali právě opačným způsobem, než byl ten, který jste si vybrali? Vždyť Ukrajina byla v té době samostatným státem, už čtvrt století existujícím mimo rámec jakéhokoliv typu „ruského impéria“. Rusové Ukrajinu už neovládali. Takže, ukrajinský nacionalismus zaměřený s takovou záští proti Rusům a Ruské federaci postrádal charakteristiku národně osvobozeneckého hnutí. Nebyl bojem za svobodu a nezávislost, neboť obojí Ukrajina už měla. Byla na Rusku nezávislou! Tak proč?! Mohli jste působit na ukrajinské nacionalisty směrem k dodržování práv národnostních menšin. Neudělali jste to. Mohli jste je vést k mírové koexistenci s jeho velkým sousedem, ale vy jste učinili pravý opak. Proč?! Vždyť mohl být na východě Evropy mír, klid a bezpečí. Vy jste nechtěli, aby byl na východě Evropy mír, klid a bezpečí? Proč?!
Můžeme zde jen zopakovat, že Západ (rozumí se USA a jejich spojenci) v případě takzvané ukrajinské krize postupovali přesně opačným způsobem. Tedy nejenom že se nepokusili v zájmu míru a bezpečí na východě Evropy ukrajinský nacionalismus nesoucí prvky etnické nenávisti a banderovského dědictví mírnit, ale Washington (a Londýn) právě tohoto nacionalismu využily k pokusu přinutit Moskvu k vojenskému zásahu mimo jiné i na obranu ruskojazyčného obyvatelstva žijícího už tisíc let na východě Ukrajiny.
Ostatně přesně týž cíl měla i záměrná sabotáž Minských dohod, na níž se oficiálně podílely Paříž a Berlín. Jistě nikoliv bez vědomí Washingtonu a Londýna. V případě dodržení Minských dohod mohl být na východě Evropy klid, mír a bezpečí. Osm let trvající válka vedená těžkou vojenskou technikou novým kyjevským režimem proti obyvatelům Donbasu nemusela pokračovat. Nemuselo tedy dojít k přímému vstupu Ruska do tohoto konfliktu. Počet civilních obětí nemusel dosáhnout přibližně patnácti tisíc.
Nemělo by se zapomínat na to, že Donbas vyhlásil nezávislost na Ukrajině jako výraz nesouhlasu s krvavým protiústavním převratem v Kyjevě a s nástupem vlády, která prokazatelně zavedla ostře protiruský kurs. Měl Donbas zůstávat v jednom státním svazku s nepřátelským režimem? Pochopit Donbas se Západ samozřejmě ani nepokusil. A propos, i ona ruská invaze z února 2022 mohla během dvou měsíců skončit, kdyby Kyjev dodržel dohodu z Istanbulu a odmítnul sobeckou západní radu „pokračovat v boji“. (Známý zásah britského premiéra B. Johnsona.) Tehdejší podmínky míru byly pro Kyjev nejspíš poslední z kategorie přijatelných. Skoro by se dalo říci vlastně i výhodných.
História rozširovania NATO. Zdroj: Wimimedia.org
Na námi uvedenou, avšak nikým nepoloženou otázku si samozřejmě můžeme odpovědět sami. Ostatně, nikdo z Washingtonu nebo z Londýna nám ji nezodpoví: Byl to krok mající na Západě (Washington, Londýn, NATO) mnoho let trvající přípravu, jaká počítala s tím, že soustavné ohrožování Ruské federace formou přibližování vojenských struktur NATO (USA) co nejblíže hlavním centrům Ruska, nemůže jednou konečně nevyvolat vojenskou reakci Moskvy. To by v tom byl čert, aby se ruský medvěd konečně neprobral k činu! Tak dlouho mu mávat před nosem hořící pochodní! Nesouhlasně byť ještě tiše medvěd mručel už od prvního rozšíření NATO v roce 1999. Jednalo se ze strany Západu samozřejmě o jasné porušení dohody, jež výměnou za dlouhou řadu Gorbačovem slíbených a také dodržených ústupků Západu (sjednocené, a nikoliv neutrální Německo, konec Varšavské smlouvy, konec RVHP, rozpad SSSR, atd.) slibovalo, že se NATO nepohne „ani o píď“ na Východ. A hle, postupně nastalo pět vln posunů NATO na Východ, zatímco Rusko se vojensky na Západ nepřiblížilo opravdu „ani o píď“. Z „ani o píď“ bylo najednou více než tisíc kilometrů tím nejkratším směrem ze Západu na Východ. A všude v postsovětském prostoru (asi jako bonus) zakládal Washington barevné revoluce (Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Moldavsko a znovu Ukrajina a znovu Gruzie a opět Moldavsko, zkouší se to i v Arménii a zájem byl a jistě i bude také i Kazachstán). Cíl: Izolace Ruska v postsovětském prostoru. Prostě ani metr ruské hranice bez nepřátel a bez NATO! Tomu se asi říká bezpečnostní doktrína USA a NATO.NATO vskutku není šachový kroužek, rybářský svaz nebo sdružení filatelistů. Nic takto nevinného. Je to jednoznačně nástroj Spojených států uplatňovaný při prosazování amerických zájmů ve světě. Je to nástroj zajišťující astronomické zisky vojensko-průmyslovému komplexu Západu, jaký nemá s obranou států, zejména těch malých, vůbec nic společného. Tvrzení, že se jedná o obrannou alianci chránící mír a bezpečí ve světě, nelze doložit ani jediným skutkem NATO. Pravý opak ovšem můžeme doložit hravě! Zde je důkazů až příliš!
Západ ohrožující Rusko (kdo chce vyrobit hrozbu, musí sám ohrožovat) věděl se stoprocentní jistotou, že prostřednictvím Ukrajiny Moskvu už konečně donutí, k činu, neboť Kreml žádnou jinou možnost neměl. Ukrajina představovala velký prostor a ukrajinsko-ruská hranice byla až nebezpečně dlouhá. No a konečně, Ukrajinci jsou národ vyrůstající ze stejného houževnatého, odolného, mentálního, kulturního, historického i etnického, nakonec i jazykového základu, jako Rusové. Tohle ostatně věděli už Němci v roce 1941. Pro válku proti Rusům nemůže existovat „vhodnější lidský materiál“. Cynické, arogantní, bezohledné… Rusko mělo být tedy donuceno k vojenskému vystoupení, jaké bude možné označit za nevyprovokovanou agresi, a takto konečně zahájit další obří tažení proti Rusku úplně na všech možných frontách. Vyhlásit Rusku absolutní nesmiřitelné a neodvolatelné nepřátelství. Do doby, dokud se Rusko „nezařadí do řady“ a nevzdá se nezávislosti, svých zdrojů, vlastně sebe sama.
Kreml tak musel volit mezi dvěma mimořádně špatnými alternativami. Snažil se toto dilema odvracet celá léta. Žádal Západ o jednání. Západ hrál o čas, odkládal, odmítal. Cvičil Ukrajince, vyzbrojoval Ukrajinu. Došlo tedy k nejhoršímu: Buď Rusko dovolí Západu, co už začalo za Jelcina a za ruských oligarchů, tedy aby Západ uskutečnil starý (nejméně stoletý) plán na vyřazení Ruska z mapy velkých světových hráčů. Záměr spočívající v jeho podrobení, rozdělení na menší státy a jejich následnou kolonizaci s cílem, jenž je pro kolonie společný. Tedy s cílem rozchvácení jeho bohatství, přivlastnění si půdy, zdrojů, pracovní síly, trhů, technologií, kosmického a vojenského průmyslu a podobně. A to všechno za účasti ochotné místní páté kolony složené opět z oligarchů, kolaborantů a jiných domácích nepřátel Ruska, kteří soudí, že jedinec se může cítit svobodný a být úspěšný, i když jeho stát klesne na roveň pouhého vazala bez práva na vlastní zájmy, vlastní bohatství a zdroje, na autonomní politiku, a to nejenom na tu mezinárodní, ale i domácí. Dokonce se zníží hluboko na roveň poníženého vazala, na kterém jeho suverén bohatě vydělává a který za suveréna příležitostně tahá horké kaštany z ohně nebo rukama rozplétá klubka zmijí.
Jsou takoví lidé a žijí, bohužel, po celém světě. Oni věří, že svoboda jedince vůbec, ani v nejmenším nesouvisí se svobodou národa a nezávislostí státu. Obejdou se bez národa i bez státu, dokonce i bez mateřského jazyka. Někteří i bez rodiny, dětí a pohlavní identity. Takoví lidé vždy velice snadno prodávají vlastní národ. Nezáleží jim na něm. Výměnou získávají nejenom kariérní možnosti a právo přiživit se na kořisti pocházející ze zdrojů (z těla a krve) vlastního státu, ale s obojím si osvojí také iluzi, že oni sami se z národa vydělují a stávají jakýmisi lepšími lidmi. Že službou suverénu oni sami opouštějí pro ně nedůstojný svazek s prostými spoluobčany, jichž si neváží, a stávají se elitou. Dokonce elitou s cizím nátěrem. Zůstávají žít sice doma, ve staré vlasti, ale cítí se být příslušníky vyšší internacionální, a pochopitelně obdivuhodně západní(!) elity. Díky této iluzi mají potom pocit, že potupné vazalství jejich vlastního národa, do kterého oni sami tento svůj národ zavlekli, se jich vůbec netýká. Tato iluze je velice stará a projevuje se vždy a všude, kde nějaký suverén usiluje o vliv v cizí zemi s cílem si ji přivlastnit, ovládnout, kolonizovat, zařadit do svého houfu, smečky či stáda.
Lidé bez pevných mravních zásad, bez charakteru, bez národního cítění, bez lásky k vlasti a ke svým spoluobčanům; lidé bez vztahu ke kultuře vlastního národa, bez znalosti jeho dějin a bez úcty ke skutečným velkým osobnostem minulosti se velmi snadno stávají nástrojem cizího suveréna, hegemona.
+++
Moskva tedy zvolila druhou z obou špatných možností. Její okolnosti jsou známé každému člověku, který se snaží proklestit si mačetou husté křoví válečných propagand všeho druhu a usilovně pátrá po faktech, argumentech a vnitřní logice jevů. Kdo tak poctivě činí, s hrůzou zjišťuje, kolika naprosto zásadním otázkám se vládnoucí politické režimy ve většině států NATO (a jim poplatná média) snaží ze všech sil vyhnout. Jistě, kdyby na tyto otázky odpověděly poctivě a popravdě, musely by samy okamžitě abdikovat.
Jedna odpoveď
Výborný článek – děkuji autorovi i Novému slovu. Víceméně stejné otázky si kladou ve svém obsáhlém rozhovoru TUCKER CARLSON a JEFFREY SACHS:
https://www.youtube.com/watch?v=JS-3QssVPeg
Když jsem dnes odkaz na tento článek umístil na fejsbuku, byl (dvakrát) během několika vteřin odstraněn. Patrně je Nové slovo někde na indexu ?