Český partnerský web !Argument odštartoval publikovaním analýzy Petra Druláka Pravolevé kleště zaujímavú polemiku, ktorá môže byť podnetná aj v slovenských pomeroch. Na publikované texty reaguje ďalší príspevok.
Slovo uverejnilo:
Petr Drulák: Pravolevé kleště (7. júla 2022)
Michael Hauser: Konzervativni revize socialismu (21. júla 2022)
Petr Drulák: Marxismus a liberalismus bez nostalgie: Odpověď Michaelu Hauserovi (26. júla 2022)
Adam Votruba: Proč vést dialog mezi socialismem a konzervatismem (29. júla 2022)
+
Pokud dobře rozumím Petru Drulákovi, jeho základní představa je, že levice osloví široké společenské vrstvy tím, že bude hlásat konzervativní hodnoty a začne rozbíjet „liberálně progresivistický krunýř, do něhož se Západ ideologicky uzavírá. Je vystaven z tezí popírajících materiální fakta, patří k nim přesvědčení o naší schopnosti řídit globální klima, brát veškerou energii z větru a slunce, přetvářet a vytvářet pohlaví či porazit Rusko sankcemi. Nevyhnutelně vedou k těžké srážce s realitou.“
Drulák to vidí tak, že kvůli lidovému spojenectví by levice měla upřednostnit konzervativismus před liberalismem. Patrně se domnívá, že neprivilegovaná většina je hodnotově konzervativní a že stačí spustit sítě a vytahovat tučné volební výsledky. Kdyby to bylo tak jednoduché, konzervativní populisté by všude sklízeli volební úspěchy a Marine Le Penová by už dávno seděla na prezidentském křesle. Dlouhodobě se ukazuje, že konzervativní populisté dokážou oslovit vždy pouze část neprivilegované většiny.
Ptejme se, proč konzervativní populisté narážejí na volební limity. Proč se jejich hnutí nešíří dál a dál a nezaplavila celou Evropu, jak to jeden čas vypadalo? Jejich politika má očividně své limity. Jsou dané tím, že neprivilegovaná většina zastává hodnoty, které jsou směsí hodnot konzervativních, liberálních a socialistických. Liberální hodnotu, jíž jsou občanská práva chránící občany před útlakem státu, považovalo v roce 2017 za klíčovou charakteristiku demokracie 74 % české populace (Ladislav Rabušic, Beatrice-Elena Chromková Manea, Hodnoty a postoje v České republice 1991–2017, Masarykova univerzita, Brno 2018, s. 185). 84 % českého obyvatelstva pokládá za zásadní věc pro demokracii, že ženy mají stejná práva jako muži (tamtéž, s. 188). Většina obyvatel (58 %) se v dostatečně vypovídajícím vzorku zemí považuje za stoupence feminismu v tom smyslu, že podporují rovné příležitosti mužů a žen. V Indii je to 83 %, v Číně 74 %, v Itálii 70 %, ve Francii 65 %, v Polsku 54 %, v Maďarsku 46 %, a kupodivu nejméně v „liberálním“ Německu, kde se za příznivce feminismu prohlásilo 37 % obyvatel (v ČR průzkum proveden nebyl).
Další téma: ekologie. Na existenci klimatických změn se shodne 93 % obyvatel ČR. 63 % lidí se u nás domnívá, že klimatické změny je třeba řešit neprodleně.
Nebo otázka „znárodnění“. Ve Velké Británii v roce 2017 souhlasilo 53 % dotázaných s tím, že energetické společnosti by měly být znárodněny. 31 % vyslovilo názor, že by měly být v soukromém vlastnictví.
V ČR a v jiných zemích by nejspíše vyšly podobné údaje.
O těchto a podobných tématech mluví liberálové nebo socialisté, ale od konzervativců o nich uslyšíme málokdy, pokud vůbec. Jsou to reálné problémy současného světa, které konzervativci přehlížejí nebo je různým způsobem karikují. Petr Drulák podobně jako konzervativní populisté hlásá, že liberálové jsou mylně přesvědčeni o naší schopnosti „řídit globální klima“ a „brát veškerou energii z větru a slunce“. Ano, takoví liberálové jistě jsou, ale zároveň Macron nebo další evropští liberálové mluví o potřebnosti jaderné energie. Souhlasím s tím, že Evropský Green Deal je problematický podnik, ale dodávám, že kvůli klimatickým změnám potřebujeme něco lepšího, řekněme socialistický projekt zelené ekonomiky. Nezaznamenal jsem, co Drulák navrhuje. Zdá se, že všechny klimatické návrhy považuje za sociální inženýrství. Jaká je to pak lidová strategie, která jde proti většině společnosti? Ta považuje klimatické změny za zásadní problém a volá po jejich urychleném řešení. Drulákovou strategií je, že místo do boje s klimatickou krizí vyzývá do boje s liberalismem.
Podobně je tomu s ostatními otázkami. Rovné příležitosti mužů a žen je téma, které není lhostejné nadpoloviční většině společnosti (možná i české), ale Drulák je smete ze stolu a místo toho vytáhne téma liberálů, kteří věří, že mohou „přetvářet a vytvářet pohlaví“. Jistě tu jsou liberální feministky, které prosazují různé výstřelky genderové a identitární politiky. Je však tak těžké pochopit, že můžeme kritizovat výstřelky liberálního feminismu, a přitom – spolu s velkou částí společnosti – se považovat za stoupence rovnosti mužů a žen a prosazovat politické kroky tímto směrem?
Je to podivná věc, když někdo palčivé otázky současnosti prohlásí za projev nostalgie.
Téma zespolečenštění či „znárodnění“ energetických společností, problém práce, akcií a renty, extrémní majetkové nerovnosti, a mnoho dalších věcí představují „nárazy reality“ a od nich odpojení politici to dříve nebo později zakusí. Drulák má do jisté míry pravdu, když píše o liberálech, kteří žijí ve svém umělém světě a nejsou schopni vnímat realitu. Nevyznačují se tím však pouze liberálové. Běží však o něco jiného, o zásadní problémy současnosti. Pokud Drulák tato témata prohlásí za projevy nostalgie, kterými jinými problémy bychom se měli zabývat, abychom vnímali realitu a dokázali oslovit většinu společnosti? Boj s liberalismem to není. Ten dokáže zaujmout část neprivilegovaných, a zároveň stejně velkou část odpudí.
Problémem totiž není liberalismus jako takový, nýbrž jím jsou postoje, které vycházejí z postmodernismu jako „kultury pozdního kapitalismus“ (Jameson).
Vím dobře, co má Drulák na mysli, když kritizuje liberalismus. Odpojení od reality, zatmění veřejného rozumu, tekutost všech identit, život v imaginárním světě jsou věci, o nichž píšu již dlouho. Nejsou to však vlastnosti liberalismu, kam patří také víra v lidskou racionalitu a veřejný rozum. Je to ideologie současného zombie kapitalismu, která se neprojevuje pouze mezi liberály, nýbrž také mezi konzervativci (viz jejich mytologie a konspirační teorie, zvláště v prostředí alt-right), a také mezi levicí. Zároveň mezi liberály i konzervativci jsou lidé, kteří si uvědomují vážnost situace a jsou kritičtí vůči dnešnímu systému. Mezi liberály je to např. Chomsky nebo Assange, kteří důsledně uplatňují liberální svobodu slova proti americké imperiální moci.
Liberálové, konzervativci i levice jsou vnitřně rozštěpení. To je hlavní věc, kterou Drulák přehlíží. Liberalismus pak vykresluje jako novou říši zla, která nás ohrožuje, a konzervativismus jako říši dobra, odkud nám přijde záchrana.
Navrhuji jinou strategii. Vyjděme z toho, že tu není žádný jednolitý liberalismus, ani jednolitý konzervativismus. Bezprostředním úkolem socialistů pak je vytvářet široký politický blok spojující kritické liberály i kritické konzervativce proti liberálním i konzervativním advokátům zombie kapitalismu. Spatřuji v tom poslání dnešních socialistů.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
