V Slove sme 7. júla 2022 uverejnili stať Petra Druláka (na úvodnej snímke) Pravolevé kleště. S ňou polemizoval Michael Hauser – Konzervativní revize socialismu (Slovo 21. júla 2022). Oba články sme prevzali z českého partnerského webu !Argument. Do tretice prinášame odpoveď Petra Druláka Michaelovi Hauserovi.
* * *
K historii levice patří neustálá dělení a vnitřní pnutí. Z jedné strany můžeme vidět intelektuálně podnětné tříbení názorů, z druhé pak škodlivé rozmělňování sil. Ale samotné dělení vyplývá z toho, že pojem levice vždy zastřešoval několik znesvářených proudů: levici marxistickou a nemarxistickou (národní, křesťanskou, liberální, technokratickou), marxisty revoluční a reformní, nemluvě o sporech mezi stalinisty, trockisty, maoisty a jejich frakcemi. Až do druhé poloviny minulého století byl hlavním dělícím kritériem vztah k marxismu, nejvýraznější levicové ideologii a jedné z nejvlivnějších ideologií vůbec. Od sedmdesátých let je tomu jinak. Hlavní ideologií nalevo i napravo se stávají různé odstíny liberalismu. Vedle pravicového, ekonomického neoliberalismu rozkvétá levicový, kulturní liberalismus, který v politické praxi splývá s neomarxismem; ten už s marxismem 19. století moc společného nemá, odkázalo nám ho americké přežvýkání frankfurtské školy a francouzského post-strukturalismu.
Dnešní levice se proto dělí na vztahu s liberalismem, a to hned dvakrát. První je dělení mezi liberální levicí, dnes politicky představovanou např. vedením Šmardovy ČSSD, a těmi ostatními (národní, křesťanskou, technokratickou, marxistickou či „populistickou“), k nimž můžeme řadit například slovenský SMER Roberta Fica. Liberální levice zastupuje poměrně malý leč vlivný segment společnosti a dodává levicový prvek do hegemonní ideologie současného Západu, která staví na souhře levicového a pravicového liberalismu. Mizející ČSSD sice už ani není v parlamentu, ale na rozdíl od zmíněného SMERU dokonale naplňuje představy Berlína, Bruselu či našeho hlavního mediálního proudu o tom, jak má levice vypadat. Neliberální levice pak řeší, jak se k té liberální postavit. To vytváří druhé dělení. Co z toho vyplývá pro politické jednání?
Jednu cestu jsem navrhl ve svých nedávných komentářích. Doporučuji neliberální levici spolupráci s neliberální pravicí: alianci pravých a levých populistů (tento výraz nepoužívám pejorativně), tedy pravolevé kleště, které sevřou liberální střed. Několik takových pokusů jsme před nedávnem viděli: první Ficovu vládu se SNS a HZDS, řeckou vládu levicové Tsiprasovy Syrizy s národně-konzervativním Anelem či italskou koalici levicových Pěti hvězd s pravicovou Salviniho Ligou. Mají společné to, že vznikaly jakoby z nouze, kdy volební výsledek stabilnější konstelaci nenabízel. Domnívám se však, že vazby mezi těmito silami jsou mnohem hlubší. Nejenže čelí společnému extrémistickému nepříteli v liberálním středu, ale také vycházejí z potřeb společenské většiny, mají společná témata (mimo jiné národ, svrchovanost, demokracie, solidarita, svoboda myšlení) a na rozdíl od elitářských liberálů nepohrdají běžnými lidmi. Pokud si tyto vazby uvědomí a prohloubí, mohou vytvořit pevnou antihegemonní alianci, která ukončí ideologickou nadvládu liberalismu.
Jinou cestu nabízí ve své polemice Michael Hauser, když volá po sjednocení levice. Jeho pokus působí sympaticky. Rozumně se tváří i jeho závěrečná výzva: „ukončeme kulturní války na levici, ať už je vede „konzervativní levice“ proti liberálům nebo „liberální levice“ proti konzervativcům“. Připomíná to dva pokusy z letošních francouzský voleb: zcela neúspěšného Erica Zemmoura usilujícího na pravici sjednotit konzervativce, liberály a populisty a o něco úspěšnějšího Jean-Luca Mélenchona integrujícího na levici liberály, zelené, komunisty a populisty. Mélenchon sice politicky posílil a svým levicovým soupeřům umožnil vstoupit do parlamentu, levici však nesjednotil. Ani Hauserův návrh neskýtá vyhlídky na úspěch. Důvodů je celá řada, především podceňuje předěl mezi dnešním liberalismem a těmi ostatními. Souvisí to s nostalgií, z níž vychází Hauserovy argumenty a která mu zastírá povahu současného liberalismu. Nemám nostalgii za něco odsouzeníhodného, jedná se o přirozený pocit, k němuž cítím sympatie. V politické analýze však nemá co dělat.
Hauserova nostalgie se vrací někam k počátku minulého století. V tomto duchu pojímá marxismus i liberalismus, ale také „reálie dvacátého prvního století, kde vládne specifický typ kapitálu (fiktivní kapitál: akcie, dluhopisy, úvěry, renta), kde panují extrémní majetkové nerovnosti, kde čelíme klimatickým a válečným hrozbám, atd.“ S výjimkou klimatické hrozby tím jen vymezil reálie počátku století dvacátého: finanční kapitál (který tehdy rozebral Hilferding), obrovské nerovnosti (podle Pikettyho vyšší než dnes), zbrojení na velkou válku. Ne že by byly dnes nepodstatné, ale Hauserovi v jeho nostalgii uniká, co je opravdu nové a nutí nás uvažovat jinak.
Současného Evropana by měl znepokojovat zejména liberálně progresivistický krunýř, do něhož se Západ ideologicky uzavírá. Je vystaven z tezí popírajících materiální fakta, patří k nim přesvědčení o naší schopnosti řídit globální klima, brát veškerou energii z větru a slunce, přetvářet a vytvářet pohlaví či porazit Rusko sankcemi. Nevyhnutelně vedou k těžké srážce s realitou. Nic takového počátkem minulého století nepanovalo, společnosti hlavních států se mohly každá oddávat různým národním iluzím, nicméně dnešní uniformizovaný, nadnárodní, sebezničující sebeklam je novum. Evropské státy se navíc v EU provázaly způsobem, který jim neumožňuje se tomuto tlaku individuálně bránit. Současného Evropana rovněž nemůže nechat chladným konec eurocentrického a následně i euro-atlantického světa. Mimo západní prostor se nepřesouvají pouze ekonomická a strategická centra, ale také produkce vůdčích politických myšlenek. Můžeme toho litovat, můžeme to vítat, ale musíme to vzít na vědomí. A konečně současná evropská levice se musí vypořádat také s tím, že se vytrácejí dělníci a rolníci, přičemž realita vykořisťování přetrvává. Poněvadž se vykořisťovatelé transnacionalizovali, vykořisťovaní rozptýlili po společnosti a dominantní ekonomická aktivita přešla do služeb, vyžaduje reálný levicový program nový pohled.
Tato východiska považuji za rozhodující pro uchopení naší současné situace a z nich se odvíjí můj návrh: tváří tvář bezprecedentní síle zničující ideologie a absence předchozích opor nelze spoléhat na soutěž mezi socialismem, liberalismem a konzervativismem, je třeba nového typu aliance. Při formulaci východisek jsem úmyslně zdůraznil perspektivu současného Evropana, neboť toto „tady a teď“ považuji za klíčové pro další reflexi, pokud má sloužit politickému jednání. Z této perspektivy formuluji teze, které se staly předmětem polemiky. Tuto perspektivu postrádám u Hausera, jehož marxismus a liberalismus se jako platónské ideje vznášejí mimo čas a prostor a pokud přistanou, tak o více než století dříve, než bychom potřebovali. Co mi vyčítá?
Začněme marxismem, který označuji jako elitářský a utopický. Prý není elitářský, v průběhu času zlidověl, marxističtí vládci kladli na první místo lid, proti utopii zdůrazňovali praxi, umožnili masám alespoň načas do té doby nevídaný podíl na moci a Marxe čtou i konzervativci. S tím posledním nemám nejmenší problém. Marx a někteří další v jeho šlépějích nabízejí brilantní analýzy kapitalismu, které si stále zaslouží pozornost bez ohledu na čtenářovu orientaci. Akademický marxismus, praktikovaný nadanými jednotlivci či úzkými skupinkami typu Hauserova SOKu (Sdružení pro levicovou teorii), považuji za užitečný už tím, že poskytuje kritické perspektivy na současný globalizovaný kapitalismus či alespoň analytické nástroje k jejich formulaci. Sem nesměřují mé výhrady k elitářstí a utopičnosti, neboť pak bychom museli stejně tak odmítat většinu společenských teorií, jak poznamenává Hauser.
Nezabývám se totiž akademickým marxismem, nýbrž marxismem jako vodítkem politického jednání. Zajímají mne činy, nikoliv slova. Zde nelze pominout mimořádné zločiny marxistických režimů, kolem nichž Hauser chodí po špičkách a možná by takové označení považoval za další z „předsudků devadesátých let“. Soudím, že s marxismem nějak souvisejí a nelze je omlouvat odkazy na díla klasiků mající dokázat, že marxismem inspirovaní vládci to tak nechtěli, špatně pochopili, zanedbali nebo vlastně mysleli dobře, či byli donuceni vnějšími a vnitřními nepřáteli, což nakonec obrátilo údajnou teorii svobody a humanity v pravý opak. Nazývat lidovými demokraciemi stranické diktatury brutálně potlačující nejen třídní nepřátele ale také autonomní dělnické hnutí mohlo zpočátku vyjadřovat určitý dobře míněný ale nenaplněný záměr, záhy se z toho stala jen cynická floskule aparátčíků. Že ji ještě dnes Hauser apologeticky používá, lze snad vysvětlit jeho nostalgickou perspektivou počátku minulého století nedotčenou zkušeností vládního marxismu. Přesto nelze popřít, že marxistické režimy v určitých svých fázích materiálně i morálně pozvedly životy běžných lidí a byly rámcem mimořádných strategických, ekonomických či kulturních výkonů jednotlivců i mas. To si zaslouží pozornost praxe.
Nicméně nikdy nebyly režimy lidovými ve smyslu demokratické participace lidu. Byla to strana, přesněji její vedení čili stranická elita, která na základě principů „demokratického centralismu“ dělala politiku někdy pro lid jindy proti lidu. Elitářství však nepřichází do marxismu až s Leninovou teorií demokratického centralismu a revoluční strany, vychází už z pokřiveného pojetí role teorie v politickém jednání, což může být i jedna z příčin historického selhání marxistických režimů. Marxisté se svojí posedlostí teorií podobají spíše církvi než politickému hnutí, se všemi z toho plynoucími důsledky včetně přísné hierarchie, koncilů, dogmatismu a exkomunikací. Podobné tendence se vyskytují i v jiných politicko-ideových rodinách, zde jsou však silnější než jinde, navzdory citátům z marxistických klasiků o významu praxe; srovnání se nabízí snad jen s dogmatismem některých katolických fundamentalistů na pravici.
Jakkoliv je žádoucí, aby politické jednání bylo filozoficky založeno, vztah mezi nimi není vůbec přímý, nemůže v něm jít o aplikaci konceptů vymyšlených filozofem. Velcí státníci se proto vyznačují jak schopností hluboké reflexe, tak i teoretickou nezařaditelností, to nás učí Bismarck, Masaryk, de Gaulle, Gorbačov či Teng. Platí to i o Leninovi. Politická věrnost teorii plodí dogmatiky a fanatiky, praktický marxismus jich měl více než dost.
To však nic nemění na již zmíněné užitečnosti marxistické perspektivy při promýšlení současných problémů. Klasický marxismus, vycházející z výrobních vztahů, rozložení ekonomické moci a materiálních podmínek vůbec, dnes může demaskovat ideologické manipulace hegemonního liberalismu a neomarxismu, a to dokonce lépe než jiné perspektivy. Nejde jen o akademické cvičení, nýbrž přesně o ten typ reflexe, který může založit efektivní politické jednání. K tomu by však museli tito marxisté opustit zmíněnou posedlost teorií, která je vede k jednobarevnému vidění světa. Asi jako když se Hauser snaží za každou cenu napasovat Jean-Clauda Michéu do marxisticko-engelsovsko-leninské tradice.
Michéa se vskutku odvolává na jejich díla, ale nedogmaticky a jen tam, kde to považuje za plodné. Pro jeho pojetí socialismu je přinejmenším stejně významný nemarxista Orwell; svoji dráhu nezávislého socialistického myslitele zahajuje dvěma spisy věnovanými právě britskému autorovi, kde ho nazývá učitelem a inspiruje se jeho „anarchistickým konzervativismem“. Michéa rovněž ukazuje porozumění pro konzervativismus lidových vrstev (nesmetává ho jako zaostalost a předsudky) a odmítá „metafyziku pokroku“, s níž stojí a padá celá marxistická tradice. Prostě stojí jinde, než by ho chtěl vidět Hauser. Ale je vůbec pro marxistu přípustné, aby měl pravdu i někdo, kdo nepokračuje v tradici uctívaných klasiků?
Ve vztahu k liberalismu mi Hauser vyčítá, že ho definuji jeho extrémy a že pokud je naopak pojímán ve své rozmanitosti, mohou být některé jeho proudy pro socialismus stejně dobrým spojencem jako někteří konzervativci, podle situace pak prý mohou vznikat různá spojenectví. Z jakýchsi důvodů nazývá můj přístup k liberalismu fetišizací. Aby toto označení vůbec dávalo nějaký smysl, musí fetišismus složitě předefinovat podle Sartra. Předpokládám však, že je mu znám i běžný význam slova fetiš, dobře totiž vystihuje Hauserův vztah k marxismu. Proč se snaží fetišismus připisovat druhým, je spíše otázka pro Freuda.
Ale zpátky k Hauserovu argumentu pro jakousi mocenskou rovnováhu mezi liberalismem, konzervativismem a socialismem. Měl by snad smysl, pokud by byla řeč o ideologiích jako platónských idejích či o liberalismu počátku dvacátého století. Připomínám však ono tady a teď. Nemluvím o filozofech a vztahuji se k situaci, kdy liberalismus kontaminoval významnou část pravice a levice – strany, média, instituce, korporace. Ty, které kontaminovat nedokázal, označuje pohrdlivě jako populismus, extrémismu či fašismus a vyhlásil jim nesmiřitelný boj, jehož součástí jsou i Hauserem zmiňované kulturní války. Pokud vyzývá k jejich ukončení, měl by si nejdříve ujasnit, kdo útočí a kdo se brání. V této i dalších otázkách by mu mohla být k užitku jeho marxistická průprava. Měla by mu ukázat, kdo a jak drží moc a měla by mu pomoci pochopit, že prostou konverzací či ústupky v kulturních válkách podporovaných držiteli moci, sklidí jen blahosklonnou lhostejnost či pohrdání.
