Asi jen málo lidí si před lety uvědomovalo, že vstupem státu do Severoatlantické aliance se národ nové členské země stane nejenom spojencem a partnerem Spojených států amerických, ale také jejich vazalem a spolupachatelem na všem, čeho se plutokratické „elity“ ve Washingtonu od data vstupu nového členského státu do Aliance ještě dopustí. A nikdy toho nebývá málo. Jejich útroby jsou totiž k nenasycení a hlad po moci jeví známky těžké deviace.
Takto například Česká republika a s ní český národ nesou odpovědnost před historií za souhlas a přímou podporu vojenské agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii v roce 1999, za americkou agresi proti Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu a za další americký avanturismus mající za cíl udržovat hegemonii na planetě a s ní diktát amerických zájmů a rozmnožující se zisky především vojensko-průmyslového komplexu, naftařských a plynařských korporací a podobně. „Blahodárnost“ americké zahraniční politiky vcelku přehledně shrnuli a ilustrovali Snowden a Assange. Stejně tak se Česká republika stává spoluodpovědnou za americkou politiku ve východní Evropě, na Blízkém východě, v tichooceánské oblasti. Tyto nové americké aktivity na své kronikáře teprve čekají. Věru nebude to hezké čtení.
Češi patřili k těm šťastnějším národům, které nikdy nevedly žádné koloniální výboje ani do svého okolí, ani v zámoří. Žádné novodobé otrokářství, žádný kolonialismus ani rasismus. Žádné okrádání chudých zemí. Sami pod českou vlajkou Češi nevyváželi války do sousedních zemí (výjimkou byli husité, ale to bylo 15. století), ani nikam jinam. Nehrnuli se postavit se za nějakou mezinárodní špinavost vydávanou za dobro. Dávali přednost míru před válkou a násilím. Pro zabíjení příslušníků jiných národů nehorovali ani za bolševika. Království bylo od roku 1526 součástí habsburské monarchie, ale v jejím rámci samo o sobě neiniciovalo válečné konflikty Habsburského domu. Jen na ně ve 40. letech 18. století doplatilo ztrátou Slezska ve prospěch Pruska. Za první světové války velmi mnoho Čechů a Moravanů odmítalo „táhnout na Rusa“, třebaže jiní jejich krajané zůstali loajální rakousko-uherskému císaři a na Rusa táhli. Někdy si při tom ale zpívali národní písničku s upraveným textem, který zněl asi takto: „Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč. My táhneme na Rusa, nevíme proč, nevíme proč.“ Jenže tehdy existovalo ještě něco jako slovanská vzájemnost, slavjanofilství, panslavismus a podobné city etnické příbuznosti. Po nich je dnes, zdá se, veta. Dnes někteří Češi horlivě podporují německou a anglo-americkou politiku směřující proti slovanským Srbům a Rusům, ale i proti Ukrajincům, neboť především těm západní „podpora“ rozhodně neprospívá.
Jistě, ona národní nevýbojnost a mírnost dost možná vyplynula, alespoň z části, z toho faktu, že český stát byl a zůstává vnitrozemským, takže zámořské koloniální výboje tak nějak nepřipadaly v úvahu. Po Vltavě se do Ameriky nebo do Indie jaksi doplout nedalo. Po celé dějiny byli Češi spíše v defenzívě, když slovy historika Františka Palackého byly jejich dějiny v principu permanentní válkou s Němci. (Po roce 1989 se ve veřejném prostoru ovšem šíří spíše názor, že Čechy a Němce vždy spojoval láskyplný, téměř milenecký vztah, čehož asi nejlepším důkazem byl protektorát.) Národ, který je nucen stále bránit svoji vlastní nezávislost, sotva má energii na to, aby ji bral jiným národům. Takže, dost možná byl vcelku zachovalý štít českého národa jen z nouze ctnost. Jistě, ale podstatné je, že takový štít skutečně existoval. Přestal existovat datem vstupu do americké aliance zvané NATO. Kdo tak rozhodl, měl národ o tom informovat. Neučinil tak!
Pro ilustraci si můžeme uvést jeden z posledních příkladů, jak dříve čistý štít nabývá skvrn. Je jím americká politika ve východní Evropě, politika zaměřená proti Rusku. V roce 2014 Washington podpořil protiústavní krvavý puč v Kyjevě, v jehož důsledku bylo spácháno několik zločinů a Kyjev začal ihned mohutný diskriminační proces proti národnostním menšinám. Východ Ukrajiny naprostým právem odmítl sdílet jednu státnost s režimem, který se dostal k moci násilím a tuto moc uplatňuje proti části vlastního obyvatelstva. Donbas vyhlásil samostatnost a kyjevský režim zahájil rozsáhlý vojenský útok na Donbas. Děla, tanky, letadla. Mezitím Washington připravoval Ukrajinu k válce s Ruskem, na niž se těšil. Výzbroj, výcvik vojáků a podobně. Osm let trvala válka kyjevského režimu hlásícího se k nacistickému odkazu banderovců proti Donbasu. Přinesla tisíce obětí mezi civilisty. Západ neudělal ani to nejmenší, aby krveprolití zastavil. Naopak. Ve smyslu zastavení války působila výhradně a jedině ona údajně agresívní Moskva. Západ a Kyjev toto „agresívní“ úsilí Moskvy o mír mírumilovně sabotovaly. Po osmi letech války Moskva uznala obě separatistické republiky a na jejich žádost vstoupilo Rusko do války.
Washington využil situace, kterou připravil, a rozpoutal absolutní nesmiřitelnou válku Západu proti Ruské federaci. Válku dokonce i na umělecké a sportovní frontě. A díky tomu, že je sousto příliš veliké a Západ se jím dusí, konflikt eskaluje a hrozí přerůst ve světovou válku. Samostatný nezávislý stát s nezávislou vládou by se takového dobrodružství nezúčastnil za žádnou cenu. Odmítnul by je. Jednal by přesně naopak. Snažil by se řešit už samotnou krizi na Ukrajině dříve, než přeroste v konflikt. Washington ale válku s Ruskem potřeboval, a tak zvolil opačný postup. Eskalaci. Vstupem do NATO ale členské státy ztrácejí právo na diplomatickou moudrost a na sebezáchovné jednání. Přestávají být de facto svéprávnými subjekty. (Tolik asi příspěvek k letošnímu výročí založení NATO.)
Na straně tohoto amerického postupu stojí, díky svým politickým reprezentacím a letargii voličů, Česká republika, stejně jako většina států NATO (až na převzácné výjimky), a takto přijímá díl viny a odpovědnosti za vše, co se stalo, a hlavně za to, co se velice snadno může stát. Zbraně dodávané Kyjevu zabíjejí civilisty. Jejich krev kane také na dříve čistý český štít. Fakt, že západní média zabíjení civilistů na ruském území ignorují, nemění ničeho na skutečnosti, že se tak děje, a to téměř denně. S politiky dějiny jednou, věřme, tvrdě a po právu zúčtují, ale ostuda dopadá na celý národ. Byli to přece občané, kdo je zvolil. Kam dali hlavu, soudnost, svědomí? Nevěděli, koho volí? Copak se těm lidem voliči nikdy nepodívali do tváří? Tam mají napsáno úplně všechno. Doslova a do písmene, stačilo číst. Jejich tváře křičely: „Nevolte mě!“ Jak je možné, že demokracie funguje vůči některému národu tak smrtonosně? Čistý štít českého národa je tedy díky podpoře americké politiky pryč a může trvat staletí, než se podaří jej znovu zbavit skvrn od nánosu spoluviny za americkou vysoce agresívní a zcela bezohlednou, jen zištnou politiku prováděnou bez ohledu na škody působené jiným národům v celém světě. Vlastně škody působené jiným národům jsou základním materiálem této politiky.
Vstup do NATO znamenal automaticky (a také díky proamerickým politickým špičkám) zánik vlastní zahraniční politiky a přestup na stranu amerických zájmů ve světě. A to opravdu není strana diplomacie, dohod, bezpečí, míru, práva, svobody, demokracie a spravedlnosti! To vše byl mýtus a hodně špatně vymyšlený mýtus. Usměvavá maska je už dávno dole, válí se na zemi a pod maskou se objevil vskutku ohavný škleb skutečnosti. Chrliče na katedrálách oproti tomu vypadají jako líbezné tvářičky andílků. Vstupem do NATO členské státy přijímají i důsledky nepřátelství, jaká americko-britská politika ve světě plodí a provokuje. Státy mohly žít v míru a bezpečí, nikdo je neohrožoval, přestupem na americkou loď se s nimi rozhoupal celý oceán. A šílencům v evropských vládách planou oči vzrušením, drží se zábradlí lodi a snaží se ji rozhoupat ještě víc. Lomcují zábradlím, až pěna vln stříká na palubu a přitom křičí do vichřice cosi o demokracii a o svobodě. Chtělo by to svěrací kazajku a skotské střiky od rána do noci, den co den.
