Konkurence dvou inteligencí tady už byla

Ilustrácia: Ľubomír Kotrha

Předkové našeho biologického druhu rodu homo sapiens sapiens se objevili v Africe někdy před dvěma sty tisíci lety[i]. Po nějaké době se tito Afričané vydali osídlovat planetu a takto se snad někdy před cca 50 000 lety ocitli na evropském území. Zde se náš předek, „kromaňonec“ (podle naleziště Abri de Cro-Magnon ve Francii) setkal se starší formou rodu homo, s člověkem neandertálským (Homo neanderthalensis), který se na Zemi objevil někdy před 450 000 lety. Koexistence, spíše ve smyslu společného výskytu nežli soužití, obou inteligentních bytostí druhu homo netrvalo dlouho. Poslední stopy po člověku neandertálském mizí někdy před cca 35 000 lety.

Člověk neandertálský nebyl jedinou variantou či poddruhem rodu homo, se kterým se zcela určitě na svém putování Evropou a Asií setkali naši předkové „dvojnásobně rozumní“. Víme o několika dalších typech, jako byl například „člověk denisovský“, jehož kosterní pozůstatky se našly na Altaji v Rusku. Nebo známe fosilie maličké lidské formy, takzvaného „hobita“, kterým byl homo floresiensis. A je dost pravděpodobné, že se inteligentní lidský druh vyvíjel v ještě vícero variantách (subspecies). Je dost pravděpodobné, že všechny tyto subspecie rodu homo zmizely nejenom v důsledku klimatických změn, nedostatku potravy nebo ve vzájemných potyčkách, ale že každému vymizení tak nějak asistovala konkurenční inteligence člověka našeho druhu.

Při střetnutí dvou biologických druhů disponujících rozvinutou inteligencí s největší pravděpodobností jeden druh dříve či později zanikne. Podíl na vymření neandertálců a jiných variant rodu homo mimo jiných i vlivem nelítostné konkurence ze strany našeho biologického druhu, byl pouze prologem k chování, které člověk nejspíš okamžitě po svém „zrodu“ uplatňoval i vůči příslušníkům svého vlastního druhu. Idylický obraz primitivního člověka, jaký líčil Jean Jacques Rousseau, zcela jistě neodpovídal skutečnosti. Člověk byl ve skutečnosti vždy velice agresívní, a to mu zůstalo, třebaže anglický archeolog Ian Morris soudí, že také válkami zvýšil stupeň své civilizovanosti, neboť se vítěz v boji naučil ušetřit poražené, aby je mohl zotročit, tedy využít na práci, službu či různě jinak zneužívat. Když čteme ve Starém zákoně, jak Nejvyšší doporučuje svým vyvoleným vyhubit vše živé a nikoho nešetřit, odráží se zde jednoduše starší forma dobývání, jaká byla vlastní nejspíš všem kmenům dávných věků. Vzhledem k nepatrné početnosti lidských společenství postihla záhuba daleko vyšší procento populace, než pozdější „laskavé převzetí“ formou zotročení v různé míře. Moderní války zabíjejí milióny lidí, ale v poměru k miliardám obyvatel planety je procento obětí skutečně nižší, což je pravda. Vůbec to ale nevypovídá nic o tom, že by se snad stal lidský druh méně agresívním. Není to válka všech proti všem (aspoň prozatím), ale člověk vede války organizované, což ale opět neznamená, že by v nich bylo více rozumu a lidskosti. Navíc ti, kteří ještě stále, bohužel, řídí současný Západ, dělají všechno pro to, aby v příštích válkách se procentuální poměr mezi zabitými a těmi, kteří válku přežijí zhruba vyrovnal poměrům „neolitickým“.

Vnitrodruhová agrese našeho druhu se s jeho vývojem tedy udržela až do současnosti. Bohužel a zdá se, že se nemíní vytratit. Lidé si vždy našli a nacházejí něco, čím se skupina od skupiny lišila a na tomto principu spolu tyto skupiny vedly a vedou spory a války. Rozdíly mezi skupinami nebyly již genetického původu, nešlo o rozdíly druhové jako homo sapiens sapiens versus homo neanderthalensis, ale o rozdíly mezi tlupami, kmeny, národy, rasami, náboženstvími, sociálními vrstvami (třídami), politickými směry, stranami, názorovými skupinami a podobně. Lidé všech těchto „skupin“ zůstávají příslušníky téhož biologického druhu, disponují touž DNA, tělesnou konstrukci i stejnou mozkovou kapacitou, přesto se navzájem dokážou někdy nenávidět způsobem, který jako by nepředpokládal u protivníka, že je taky člověk. Skutečnými mistry v oboru krvežíznivé nenávisti bývají šovinisté všech forem. Jednu z nich, rusofobii, můžeme nyní studovat v přímém přenosu a divit se donekonečna, kolik se jí dostává podpory z nejvyšších kruhů věčně po červených kobercích špacírujících, objímajících se a celujících od pohledu falešných jakoby voskových figurín. Symbióza demokracie a šovinismu? Z hlediska estetického kýč!

Jistě, tento text malou oklikou směřuje k úvaze na téma, zda člověk dokáže zvládnout koexistenci i kooperaci s druhou formou inteligentní bytosti, která jej velice rychle předčí patrně ve všech ohledech, snad s výjimkou schopnosti cítění, obraznosti, empatie a dalších specifických lidských vlastností, které se snad neobejdou bez zkušenosti, tedy vlastně kompletní fylogeneze na úrovni biologického druhu i ontogeneze na úrovni individua. Umělá inteligence patrně nebude disponovat hlubinou nevědomí, jaké nebude vysílat do jejího „vědomí“ snový i jiný materiál. Ale jinak bude kapacitně a rychlostí „myšlení“ stát vysoko nad člověkem. A rozdíl obou „inteligencí“ bude takto nesrovnatelně dramatičtější, než jak tomu bylo v poměru mezi naším předkem a neandertálcem či člověkem denisovským nebo „hobitem“. Tyto pradávné varianty člověka byly našemu biologickému druhu nesrovnatelně blíže, než budou naši potomci ve vztahu k „bytosti“ umělé inteligence. Na základě tohoto rozdílu by člověk vlastně neměl mít proti umělé inteligenci ani tu nejmenší šanci a měl by zmizet z povrchu zemského jistě rychleji než po nějakých deseti nebo patnácti tisících letech, po která dokázal neandertálec odolávat našemu předku. Čas je skutečně relativní veličina, jak to zjistil už Einstein. Nikdy ji nikdo neviděl, jak říkával Jan Werich, ale prokazatelně existuje. Zrychluje se stále víc, čímž se zkracuje prostor pro adaptaci na nové podmínky. (Zjistil to sám na sobě autor tohoto textu, když dostal do rukou nový mobil.) A když si k tomu připočteme ještě fakt, že umělá inteligence dost možná nebude disponovat citem, empatií, natož altruismem, a bude existovat „tady a teď“, tedy bez historie druhu, rodu i sebe sama, tak míra jejích ohledů na člověka, bývalého pána, asi nebude příliš vysoká. Ty specifické lidské vlastnosti zmiňuje ve svých přednáškách o Psyché Carl Gustav Jung, který vrstvy oné Psyché rozdělil do kruhů, které označil pojmy jako percepce, myšlení, cítění, intuice, paměť a s nimi také afekty a takzvané „vpády“. Které z těchto složek lidské Psyché si dokáže umělá inteligence osvojit, není asi prozatím zcela jasné. Percepci a paměť asi ano, ale jestli zvládne také afekty, no tak nás Pánbůh potěš…

Lidská civilizace během svého vývoje učinila celou řadu naprosto převratných objevů a vynálezů. Nejprve lidé rozpoznali blahodárnost ohně (ten poznali už i biologičtí předkové našeho druhu). Potom přišli na to, že půda dokáže rodit plody, které si lidé do ní sami zasadí. Takto se zrodilo zemědělství, což byl kolosální vývojový skok kupředu. Později lidé objevili kolo (indiáni v Americe tento vynález poznali až po příchodu kolonistů). Dalším převratným objevem byl vynález písma, od obrázků (piktogramů) až po abecední systémy. Následující vynález knihtisku otevřel cestu k šíření knih, novin, časopisů, pamfletů i úředních dokumentů. Tedy opět velký skok kupředu. Následovaly další geniální objevy a vynálezy a jejich počty narůstaly geometrickou řadou. Nicméně pro všechny lidské vynálezy platilo, že člověk zůstával nejenom jejich tvůrcem (což platí i u umělé inteligence), ale ponechával si nad svými vynálezy kontrolu. Alespoň prozatím…

Člověk zůstával stát nad svými objevy a vynálezy. Žádný z nich nepostavil sobě na roveň. Žádný z nich neumístil nad sebe. Jistě, můžeme namítnout, že existuje celá řada objevů i „objevů“, které mají nad člověkem moc. Někdy dokonce nelítostnou. Patří sem peníze, kariéra, touha po luxusu, zábavě, hazardu. Jsou tu také alkohol, drogy. Objev atomové energie se může kdykoliv člověku vymknout z rukou a připravit lidstvo o existenci. Nicméně, s umělou inteligencí je to přece jenom jiné. Koexistence člověka s jeho s prominutím „omezenou kapacitou sběru informací a omezenou rychlostí jejich skládání a vyhodnocování“ s umělou inteligencí, která je či bude brzy v těchto ohledech neomezená, otvírá propast neznámého, netušeného a možná i neočekávaného.

Je pravda to, o čem píše Juraj Janošovský ve svém článku ve Slově 4. listopadu „Nové čítanie Marxa: General intellect (všeobecný intelekt)“, kdy upozorňuje, že problémem umělé inteligence není samotná technologie, ale to, kdo a za jakým účelem ji vlastní. To nesporně platí a alespoň v nejbližším horizontu bude otázka vlastníka a programátora a účelu uplatnění umělé inteligence hrát hlavní roli. Později se ale zásadním problémem může stát samotný fakt, že člověk je sice bytost tvořivá a nápaditá, ale zároveň také pohodlná a snadno ulpívající na příjemném. A jak praví jedna stará lidová moudrost: „Myšlení bolí.“ Jistě že, myšlení nebolí toho, pro koho je myšlení životní potřebou a radostí. Bolí ale toho, kdo s úlevou přenechá sběr informací, jejich vyhodnocení, uplatnění i svoji vlastní orientaci ve světě včetně bezprostředního prostoru, ve kterém se on sám pohybuje někomu jinému. Nebo jí ponechá starost o vlastní studium včetně diplomové práce. Takový člověk není samostatnou nezávislou lidskou bytostí. Nebo jí být přestane. Pokud budou lidé přenechávat stále více a více své vlastní duševní činnosti a vlastní orientace ve světe a v prostoru umělé inteligenci, potom velice rychle ztratí autonomii existence a ani sami nebudou schopni posoudit svoji aktuální situaci. Nebudou chápat, co se s nimi vlastně děje, kdo a co je skutečně ohrožuje, a co se ještě dít bude. Zárodky tohoto stavu vidíme kolem sebe už nějakou dobu. To, co dokázala s autonomií myšlení člověka napáchat média hlavního proudu, to zvládne umělá inteligence „levou zadní“ a posune destrukci lidské autonomie o kilometry dál.

Ona správně položená námitka, která směřuje k vlastníkovi, programátorům a účelu uplatnění umělé inteligence, má své opodstatnění už nyní. Když se člověk obrátí na některý internetový vyhledávač s dotazem na téma, které nějak souvisí se současnými zájmy politicky motivovaných skupin v EU a jejich nadřízených oligarchů, tak mu umělá inteligence vyhledá odpovědi pocházející ze zdrojů, o které se opírá politika současné Evropské komise a těch vlád v EU, které ji samy velice snaživě podporují. Takto je umělá inteligence v některých případech už služkou ideologie, a to, chudák holka, sotva začala. Skoro to vypadá, že „bydlí“ v Paláci Berlaymont na Rue de la Loi (Wetstraat) v Bruselu nebo na Kavčích horách v Praze.

Řekl bych, že zrod umělé inteligence představuje úplně největší přelom ve vývoji lidské civilizace. Asi nic dřívějšího se tomuto tektonickému zlomu nemůže rovnat. Skutečnost, že se inteligentní vesmírné civilizace, nakolik tedy samozřejmě víme, navzájem nekontaktují, nemusí být dána jen obrovskými vzdálenostmi mezi nimi a nemusí být snad ani důsledkem faktu, že planety nemusí existovat v obyvatelných zónách svých hvězd po dobu dostatečně dlouhou k tomu, aby se civilizace stala meziplanetární nebo dokonce mezigalaktickou. Změny, kterým časem podléhají stálice (jako naše Slunce) mohou pohodlnou obyvatelnou zónu planety co do trvání v čase zkrátit nebo úplně zničit. A s civilizací, vlastně se vším, je konec. Možná ale civilizace, které vytvořily biologické (živé) bytosti, se časem zničí válkami, jinými katastrofami, nebo právě tím, že přenechají svoje místo umělé inteligenci, která biologickou inteligentní konkurenci vymaže a potom, z nedostatku „smyslu vlastní existence“ vymaže i sama sebe. Položí si prostě otázku: „Co tady hledám?“. Vyhodnotí ji úplně bez emocí. Odpoví si, že „už nic“, a jednoduše se vypne. Jedině člověk stále hledá smysl svého bytí. Pouhá existence mu nestačí.

Člověk je totiž souborem vlastností, z nichž schopnost sbírat data, pamatovat si je, ukládat je a v nějaké rychlosti a s jistou mírou spolehlivosti je vyhodnocovat, používat, tvoří pouze část jeho bytosti. Člověk má svoji individuální historii, vedle ní je součástí historie svého rodu, národa, kontinentu, planety. Sdílí, ať si je toho vědom nebo ne, zkušenost svého druhu. Vedle toho či hlavně je nositelem vlastností, jaké asi nelze naprogramovat. Tedy doufejme! Umělá inteligence jistě dokáže složit symfonii, napsat báseň nebo namaluje obraz. Technicky bude všechno na vysoké úrovni. Ty akordy, ty pasáže, ty přechody z tóniny do tóniny, ty úžasné kadence… Nebo ty dokonalé rýmy či nádherně namíchané barvy. Jenomže v tom nebude lidská duše, nebude v tom psychika někdy umělecky krásně rozervaná. Obrazům bude scházet van Goghovo uříznuté ucho nebo Rembrandtovy a Modiglianiho dluhy. Nebo z nich aspoň vyprchá absinth dříve, než stačil oplodnit uměle kreativní mysl. Možná, že se tohle všechno dá nějak naprogramovat. Umělá inteligence, která si bude hrát na Beethovena, si třeba vzpomene na nepříjemný zážitek s francouzskými důstojníky na zámku v Hradci nad Moravicí nebo se „vžije“ do některé jeho nenaplněné lásky a také složí svoji „Appassionatu“. Nevím, jak vy, ale já bych si takovou syntetickou neprožitou neprocítěnou Appassionatu poslechnout asi ani nechtěl. Natož si ji po večerech hrát na piano. Ostatně, i na to piano by ji za mě zahrála umělá inteligence, bez cvičení skladby a nepochybně i bez jediného překlepu. Nejspíš i bez duše. A já bych mohl zatím koukat třeba z okna na ulici a říkat si: „Dolce far niente?“ Nebo: „A co mám teď vlastně dělat? Je totiž neděle a mám dost času.[1]“ Jenomže furt je neděle a s ní moře času. Umění bez lidského cítění i bez práce, umění vlastně bez umění, nemůže být pro člověka, ale zase jenom pro stroj.


[1] Starší čtenáři samozřejmě poznali, že jsem si tady s dovolením vypůjčil maličký kousíček veršů z Pramínku vlasů od Jiřího Suchého.


[i] Doba, ve které se objevili předkové našeho biologického druhu, se odhaduje podle kosterních pozůstatků a s přispěním znalostí o změnách v klimatu, díky kterým se měnilo prostředí, ve kterém tito lidé žili. Věk „zrodu“ našeho druhu se stále posouvá do minulosti. Ještě vcelku nedávno se soudilo, že není starší než sto tisíc let. Neandertálský člověk obýval Zemi bezesporu déle, než prozatím trvá věk moderního člověka. Budeme-li nadále pokračovat tak, jak pokračujeme, zůstane neandertálec asi nepřekonán.  

(Celkovo 22 pozretí, 26 dnes)
Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Dĺžka komentára nesmie byť dlhšia ako 1800 znakov.

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525