Trump jako deus ex machina v ukrajinské tragédii?

Když si nový americký prezident Donald Trump už během volební kampaně předsevzal, že ukončí válku na Ukrajině, naložil na sebe úkol, jaký mu může velice zkomplikovat celé jeho působení ve funkci prezidenta. Pokud tedy nedospěje k výsledku během prvního roku ve funkci. Vztah USA k válce, která, ač ve skutečnosti není válkou Rusů s Ukrajinci, probíhá krvavou formu právě mezi příslušníky těchto dvou národů, se v Evropě docela bagatelizuje. Ve skutečnosti v ní hrají Spojené státy o hodně. Skoro o tak mnoho, jako samotné Rusko.

Americkou stranu je ale třeba důsledně rozdělit do několika kategorií. O kategorii samotných občanů Spojených států můžeme říci docela spolehlivě, že takových možná až 99 procent Američanů nepociťuje k válce vedené mezi Rusy a Ukrajinci žádný osobní motiv. Nežene je nenávist vůči jedné z obou do války vehnaných stran. Vcelku se dá říci, že je dění na evropském kontinentu ani příliš nezajímá. Osobní profit nečekají, a pokud jim z války nějaký plyne, nedávají si jej s válkou do souvislosti. Platí o Američanech obecně totéž, co o občanech všech ostatních formálně ještě stále demokratických států Západu. Občané a jejich vládnoucí struktury žijí ve dvou navzájem úplně oddělených světech.

Druhou kategorii v tomto našem paradigmatu představují Spojené státy jako fenomén, tedy jako velmoc, která po roce 1991 získala možnost ujmout se vlády nad velkou částí světa a uplatňovat ji formou diktátu navzájem propojených prostředků síly a vlivů. Washingtonu se chytře podařilo vytvořit u členských států NATO/EU falešný dojem, že za výhody globalizace ostatní státy vděčí Americe a že za bezpečí v Evropě, ale i jinde na světě mohou národy poděkovat opět Americe. Je tomu sice právě naopak, ale kdo by se zabýval detaily, že? Takže z tohoto amerického úhlu pohledu je vlastně logické, že státy jsou povinny Americe za tyto její altruistické služby platit. A to mnohem více, než platí. A vedle toho Washington očekává poslušnost.

Jestliže se Spojené státy tedy deklarují jako celosvětově nesmírně prospěšná mocnost, která sama financuje svoji oddanou a zcela nezištnou službu ostatním národům, není možné připustit, aby vinou jakési jedné nepovedené garnitury, která zemi vládla čtyři roky (míněn Joe Biden a ti, kteří mu dávali podepisovat „jeho“ rozhodnutí), byla pověst Spojených států celosvětově ohrožena tím, že nový prezident, který se rozhodně Bidenovi nepodobá, nebude schopen využít americké síly k tomu, aby přinutil Ruskou federaci k jednání o míru na Ukrajině.

A zde se ocitáme u třetí kategorie tohoto našeho schématu. A tou je samotný prezident Donald Trump. Je dost inteligentní a zkušený na to, aby si dobře uvědomoval, jak nebezpečnou hru rozehráli jeho předchůdci ve funkci (ale čtyři roky byl u toho i on sám), když zarazili Rusku do břicha dýku jménem Ukrajina. To se už nejednalo o státy bývalého sovětského bloku, které Washington systematicky vtahoval do protiruské aliance, NATO. To nebylo maličké a po zisku nezávislosti vylidněné Pobaltí, díky jehož území proniklo NATO do vlastního prostoru bývalého SSSR. Tentokrát si Washington s Londýnem opět vyhledali starou, několikrát použitou dýku v podstatě ruské výroby (snad vše ukrajinské má totiž někde starý ruský původ) a napuštěnou protiruským extrémním nacionalismem banderovského původu ji vrazily Rusku až po rukojeť do žaludku. Ukrajina zabodnutá takto nepřátelsky do Ruska Rusku vždy způsobí veliké krvácení, to věděli vždy všichni nepřátelé Ruska. Proto s Ukrajinou pokaždé pracovali mimořádně „tvůrčím“ způsobem. Vlastně, jako přes kopírák. Alexandr Solženicyn, kritik ruských režimů od Mikuláše II. po Vladimíra Putina, před odpojením Ukrajiny od Ruska varoval. Byl si velmi dobře vědom hrozby, jakou představuje západoukrajinský nacionalismus za předpokladu, že se někdo cizí opět ujme jeho podpory. Nemůže být „užitečnějších“ nepřátel Ruska než Ukrajinci mající s Rusy společný původ, mentalitu, vytrvalost i stejnou vojenskou školu. Nápad používat Ukrajince proti Rusům nepředstavuje nic geniálního. Je to prostě docela obyčejné svinstvo.

S takovou dýkou v těle Rusko prostě žít nechce a ani nesmí. Ukrajinské území je součástí ruské existence, ruské historie, kultury, náboženství, tradic, jazyka, prostě úplně všeho. A najednou ji někdo cizí opět uchopí jako nůž a vrazí ji do těla Rusku. Rusko tedy musí udělat všechno, na co má síly a prostředky, aby dýku z rány vyjmulo a stopy po vbodnutí se zacelily. Je to buď anebo! Buď se Rusku podaří Ukrajinu zbavit režimu, jaký se dostal k moci krvavým převratem, hlásí se k tradici banderovských zločinců (odsouzeni Norimberským tribunálem), zahnal opozici do podzemí, nastolil extrémně korupční režim a stát a jeho občany poskytl cizím státům k využití v ryze jejich vlastní válce proti Rusku, jakou Ukrajinci neměli zapotřebí, neboť nezávislost měli od roku 1991. Nebo Ukrajina zůstane nadále prostorem permanentního ohrožování ruského bezpečí, teritoriem/bojištěm připravovaným pro příští válku, na jejíž vedení budou státy NATO už připraveny. V takovém případě se Rusko nové bezpečnostní architektury nikdy nedočká a bude žít nadále ve stavu permanentního ohrožení, neboť nepřátelský poměr především ze strany Velké Británie vůči Rusku neskončí nikdy.

Díky tomu, že projekt obrácení Ukrajiny proti Rusku představoval od začátku a představuje stále smrtelné ohrožení Ruska, stává se otázka mírových jednání v podstatě neřešitelnou. Ve starém řeckém dramatu existovala pro řešení neřešitelných situací divadelní pomůcka zvaná deus ex machina. Svým závazkem vyřešit rychle (ve 24 hodin nevěřil ani on sám) válku na Ukrajině Donald Trump vzal na sebe přesně tuto roli.

Tvůrci, projektanti a sponzoři tohoto i v krvavých dějinách novověku ojedinělého skutku si byli nesporně dobře vědomi, že rozehrávají mimořádně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem nemůže být nic jiného než další bratrovražedná válka podobná těm, které proběhly ve dvacátém století mezi blízkými slovanskými národy, a to dvakrát na území Jugoslávie; a podobná způsobu, jakým ukrajinský extrémní nacionalismus obrácený proti Rusům použili německý císař Vilém II., Poláci (Pilsudski) v průběhu polsko-sovětské intervenční války, a také Adolf Hitler v rámci Plánu Barbarossa.

Věděli, co činí, jen neodhadli ruskou schopnost udržet vnitřní konsolidaci státu, ekonomiku a opět, jako všichni předchozí, hrubě podcenili vojenskou sílu včetně nejmodernějších technologií. Neodhadli také schopnost Ruska udržet si spojence a alespoň neutralitu sedmi osmin světové populace. A tak se válka, jakou si její architekti přáli vyvolat, vyvíjela a vyvíjí jinak, než si přáli. Přesto válka stále vydělává miliardy dolarů a kruhy napojené na clintonovsko-obamovskou „demokratickou“ kliku amerického Deep State, ji nechtějí ukončit. Donald Trump ovšem v roli deus ex machina se k jejímu ukončení zavázal. A takto to rozhodně nemá snadné.

Když pomineme naprostou většinu občanů Spojených států (ale i „kolektivního Západu“), kteří jsou ve stavu současné „demokracie“ pouhými draze za všechno platícími diváky mimořádně nekvalitních dramat a frašek, jaké píší a režírují jejich „elity“, tak zbývají dvě americké kategorie, které hrají či budou hrát roli v pokusech o urovnání konfliktu formou nějakých jednání s ruskou stranou. Pokud k nim vůbec dojde. Tou první je tedy Amerika jako taková, druhou nový americký prezident, který se nemaje Alexandrův meč zavázal rozetnout gordický uzel.

O tom, jak ohromný byl podíl Spojených států na rozpoutání konfliktu s Ruskem, vědí pouze ti lidé, které zajímají fakta, souvislosti a kteří si z toho všeho dokážou utvořit nezávislý objektivní názor. Před těmi lidmi se nevinnou tvář Ameriky asi udržet nepodaří. Donald Trump se ale musí pokusit alespoň o to, aby americký podíl na válce na Ukrajině se zúžil pouze na rozmařilé vyhazování peněz amerických plátců daní, což způsobil jeho předchůdce Joe Biden. Vzhledem k tomu, že velmi mnoho lidí věnuje politice a mezinárodním záležitostem jen zlomek svého času a minimum pozornosti, může se Donaldu Trumpovi podařit celý americký podíl na ukrajinské tragédii bagatelizovat a redukovat na pouhé mrhání stovkami miliard amerických dolarů z daní amerických občanů. Prostě ekonomická ztráta. Nic jiného, ale i tak malér!

Americe jako takové by měla zůstat na hlavě její vždy nezasloužená svatozář. Měla by, zcela bez ohledu na důsledky svých činů, i nadále působit jako velmoc, která rozhoduje a zachraňuje. Černá barva (a už vůbec ne barva rudé krve) nesmí potřísnit obraz Spojených států. Toto je jeden z úkolů Donalda Trumpa. Nemusí Spojené státy rehabilitovat před světem, neboť je téměř nikdo na Západě neobviňuje. Kde není žalobce, není ani soudce. Ti, kteří vědí, mlčí a doufají, že se jim to u Trumpa zhodnotí. Ti, kteří nevědí, nevěděli nikdy, takže mlčí rovněž. I to se jim u Trumpa možná zhodnotí. No a těch několik kritických hlasů spolehlivě zanikne ve všeobecném mediálním bzukotu včel. Celá planeta už dlouho bzučí do Vesmíru jako obří úl. Ale zachytit v tom bzukotu myšlenku bývá mnohdy velice obtížné.

Zdá se, že tento úkol by Donald Trump mohl zvládnout. Zbývá ale úkol pro jeho osobu mnohem obtížnější. Jak splnit to, co slíbil? Ví, je zkušený obchodník i politik a má ve svém týmu také i několik soudných osob, že Vladimír Putin skutečně musí dosáhnout těch cílů, které deklaroval na začátku ruského vojenského vstupu do války kyjevského režimu proti obyvatelstvu Donbasu (na žádost obou právě Ruskem uznaných republik, tedy s jistým ohledem na mezinárodní právo). Tyto cíle Putin deklaroval jednoznačně a během tří let na nich nic nezměnil. Cíle jsou logické: neutralita a vně blokový status Ukrajiny bez přítomnosti cizích vojsk a zbraní na ukrajinském území, demilitarizace, denacifikace a zohlednění situace na bojištích. Vedle toho odstranění diskriminačních opatření, jaké kyjevský režim uplatňoval proti národnostním menšinám, ukončení pokusů o vnucené odnárodnění Rusů žijících na ukrajinském území.

S těmito cíly Kremlu Trump nepohne. V zájmu zachování nezávislosti jich Rusko dosáhnout musí. I když Trumpa názor Zelenského a dalších představitelů kyjevského režimu zajímá minimálně, nesmí on pro změnu dopustit splnění všech ruských požadavků. Každý ruský úspěch při vyjednávání označí příznivci války, příjemci zisků z ní plynoucích nebo zkrátka nepřátelé Ruska jako Putinovo vítězství a Trumpovu porážku. Ba hůř, jako vítězství Ruska nad USA. V tom, že splnění deklarovaných podmínek je pro Rusko otázkou bytí a nebytí a na druhé straně v tom, že přistoupení na tyto požadavky znamená pro Spojené státy další znak úpadku jejich planetární hegemonie, právě na tomto průsečíku příliš velkých sázek spočívá ona takřka neřešitelnost tohoto konfliktu.

Je sice pravda, že jednání mezi USA a Ruskou federací se nemusí ani zdaleka omezovat pouze na řešení „ukrajinského problému“. Donald Trump chce anektovat Grónsko, aby podstatně zvětšil americký přístup k „ledovému království Ruska“, tedy k Arktidě, jejímž oceánem vede severní mořská cesta a kde ustupující ledovce odkrývají ohromná naleziště energií. Bitva o Arktickou oblast už začala dávno, aniž si jí média hlavního proudu výrazněji povšimla. NATO, v tomto případě pod vedením Velké Británie, se chce pokusit proměnit Baltické moře ve vnitřní jezero protiruské aliance. Velice se to líbí Pobaltí a Polsku. Pro Rusko se pokus o blokádu Kalinigradu a ruské plavby přes Baltické moře jedná o casus belli, a to úplně stejný, jakým bylo a je britsko-americké použití Ukrajiny.

Ve hře pochopitelně stále zůstává Blízký východ, i zde má Ruská federace svůj vliv. BRICS+ rozšiřuje potenciál po celé Africe, ve velké části Asie i Latinské Ameriky. Tam bude chtít Trump rovněž pronikat. Pokud anektuje Grónsko a Kanadu, je Mexiko třetí na řadě. Už začal brát Mexiku název „jeho“ zálivu. Byl pojmenován podle původního indiánského národa. Na druhé straně Rusové prodávají do USA uran, nikl a další strategicky důležité suroviny. I Ruská federace má možnost zasáhnout americkou ekonomiku. Doposud to nedělá, neboť se snaží vyvarovat efektu bumerangu, který může dobře studovat na Západě, kam se vracejí dopady sankcí proti Rusku. Rusové hrají raději šachy a ne žravou dámu. Ale pokud by se Rusko skutečně začalo dostávat do obtížné situace, pak může sáhnout i k řešením, jakým se snažilo vyhnout. A to platí i o postupu na Ukrajině. Hra je daleko nebezpečnější, než se mnozí lidé domnívají.

Donald Trump se chystá anektovat Panamský průplav, ale Rusko velice usilovně pracuje na vztazích s Egyptem, u jehož břehů leží průplav Suezský. Rusko buduje severojižní koridor, další výhodnou a obchodní trasu pro přepravu zboží, která je kratší než jiné dopravní trasy. Rusko uzavřelo strategické partnerství s Iránem a USA i Izrael se obávají, že může pomoci Iránu s dokončením vývoje jaderných zbraní. Nemá to nejspíš v plánu, ale situace se dalším tlakem na Rusko může změnit. Spojené státy už dávno rozmístily svoje jaderné zbraně na šesti nebo sedmi základnách v Evropě. Rusko tak učinilo „zatím“ jen v Bělorusku. Mnohé státy světa už dávno pochopily, že vlastnictví jaderné zbraně je jedinou ochranou před dobrotivým dohledem Washingtonu. A zcela jistě existuje ještě spousta dalších témat, jaká se mohou stát předmětem sporů a jednání mezi dvěma velkými státy. Jenomže, ať se dospěje třeba i k nějakým obchodním výměnám ve stylu něco za něco, tak přesto si Trump nemůže dovolit splnit Putinovi všechny jeho požadavky, které má Rusko vzhledem ke své bezpečnosti. Kvadratura kruhu? A k tomu ještě trisekce úhlu a zdvojení krychle? Zkrátka všechny tři slavné geometrické úkoly antiky? Vypadá to tak.

Donald Trump se už dal slyšet první salvou vyhrožování Rusku. Prý další útoky na ruský obchod. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov odpověděl, „že to nic, že na to jsou už v Rusku zvyklí“. Trump bude pracovat s vyhrožováním. Putin si případné problémy s dalším americkým útokem na ruský obchod okamžitě pojistil v obsažném rozhovoru s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Vůbec nešlo o vzájemné přání k novému roku. Tato hra ne s ohněm, ale se světovým požárem ovšem nemůže trvat dlouho. Měsíc, tři měsíce, půl roku? Rok? Déle určitě ne.

Trump potřebuje průběžně ohlašovat Americe a světu (urbi et orbi), jak Amerika tlačí na Rusko a jak je Rusko už u zdi a celé se před Amerikou třese. Trump je přece Američan a před Amerikou se už třese i Mars, jehož ovládnutí Trump také stačil ohlásit. (Kdyby se tam chtěl přestěhovat Deep State, byla by to pro svět dobrá zpráva. Průměrná teplota je tam -63 stupňů Celsia, kyslíku je 0,13 procenta, atmosféru skoro celou tvoří oxid uhličitý, 95 procent. A je tam prý i trocha kryptonu, takže by se tam mohlo dařit kryptovalutám. Lepší místo pro život si Deep State nemůže přát.) No to nic. To se jen autor maličko zasnil.

Ve slovníku Washingtonu neexistují slova jako „požádat“, „nabídnout“, „dohodnout se“ a podobně. Washington zásadně používá pouze varování a hrozby. Inu kolty zavěšené hluboko pod pasem, zaprášené kožené jezdecké boty s ostruhami, jež při chůzi drtí drobné kamínky a štěrk, nohy v přiléhavých kalhotách se zvony a poněkud do „O“ jako u fotbalistů, laso pověšené u sedla, klobouk v týle a nedopalek cigarety nedbale visící v koutku úst, ze kterého pomalu ukapává popel. Prostě western. Spojené státy se rodokmenu z divokého západu zřejmě nezbaví nikdy. Hrozby, tvrdé pěsti, žádná dohoda, střelba… Dalo by se asi říci, že konkrétně tato velmoc se prostě nikdy neměla stát planetárním hegemonem.

(Celkovo 415 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Jedna odpoveď

  1. Faktom je, že prezident Trump otvoril Overtonovo okno. Bidenova administratíva udržiavala tabu, resp. s RF nekomunikovala práve preto, lebo… Obe strany predsa vedia, že Ukrajina je precedens. Obsahom rokovania nevyhnutne bude NWO, jeho kontúry načrtne výsledná dohoda alebo nedohoda. A je tu Čína. Tam návštevy bidenovcov zdvorilo prijali, vypočuli ich požiadavky a naďalej robili svoju politiku.
    Politický realizmus mi radí, že vzorom by mohla byť kríza z roku 1962. Amíci v tichosti stiahli rakety z Turecka niekoľko mesiacov po skončení blokády, s čím Sovieti dopredu súhlasili. Prezidenti Putin a Si sú pragmatici, hubris držia Amíci. Trump ako politický realista musí čeliť stúpencom trockistickej svetovej revolúcie pod krycím názvom New American century t.j. neocons. Plus sorosovcom, ktorí majú svoje predstavy o svetovláde pod krycím názvom open society. Títo prehrali voľby a teraz sa vrhnú na Európu.
    Takže si dovoľujem realisticky hlásať, že vojna na Ukrajine skončí lebo Veľká trojka nastolí niečo ako Jalta 2 (1945) alebo Malta 2 (1989). Vtedy otvoril Overtonovo okno idealista M.Gorbačov a vieme, ako to dopadlo. Osudovú voľbu má pred sebou EU. Ak sa nemá následkom pauperizácie rozpadnúť, musí reagovať na „f*ck“ od Amíkov. Pragmaticky obchodovať aj s RF a nezastaviť obchody s ČĽR aj za cenu sankcií zo strany USA.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter