Tři zlomy v evoluci kultury

Pro adekvátní ontologické pochopení povahy dnešního světa je užitečné rozlišit tři stádia v dějinách světové kultury.

První velkou změnou, která stála na počátku evoluce lidského druhu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátěpřirozené niky našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů a byli adaptovaní na relativně bezpečný stromový způsob života. V důsledku klimatické změny ztratili svůj přirozený domov, původní ekologickou niku. Pod hrozbou vyhynutí se museli adaptovat na odlišné podmínky křovinaté savany.

Dnes víme, že vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, tj. vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula.Početně omezené populace, které se dokázaly přizpůsobit, se ocitly v období biologické plasticity. Do jejich genomu se prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci a potřebě v širokém rozsahu využívat nové prostředí. Nereflektované vědomí organické vazby s přírodou proto doplnila nutnost trvalého soupeření s okolím.

Protože v poměru ke světu stále převládalo biologické předporozumění, lovecko-sběračské kultury byly jakoby jen rozšířeným fenotypem anatomicky moderního člověka.  

Druhá velká adaptivní změna, která načas odklonila kulturu od živé přírody, byla paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci neolitické společnosti se totiž ve starých kulturách nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí. Vznikají tu nejen monoteistická náboženství, ale zejménaformativní abstrakce řecké racionality. Přestože Řekové, kteří, jak víme, kladli základy evropské filozofie a vědy, ještě neznali kosmologii, biologii ani lineární plynutí času, vzniká u vzdělaných lidí hodnotový odklon od živé přírody. Rozvojem stavitelství, řemesel a mořeplavby se u nich prosadil příklon k neživým předmětům, fyzickým strukturám, teoretickým postulátům a vztahům, k technologicky formativnímu vědění.

Řecká věda a filozofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje falešnou eleatskou ideu identity myšlení a bytí.A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím.

Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu kultury. Prostřednictvím geometrie, matematiky a fyziky dodnes podsouvají vzdělaným lidem pojmy chybného mechanického předporozumění přírodě jako stabilním strukturám, které mohou lidé využívat, tvarovat a technicky oživovat.

Ve vztahu jednoduchých kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen jejich vlastními silami, energií vody, větru a ochočených zvířat.

Predátorské duchovní paradigma kultury se prosadí až v souvislosti s nástupem kapitalismu. Galileovsko-newtonovská věda se svými technologickými pojmy, využitím matematiky a kauzální mechanickou interpretací světa totiž navazuje na duchovní odkaz antiky. V souladu s Baconovou metaforou „mění vědění v moc“.

K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma až dnešní kultura globální. Pro svůj růst a krátkodobý prospěch obrací proti přírodě nejen vědu ve výrobě, ale s podporou politiky i ve vojenství a v konečné osobní spotřebě. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily.

Relativně známým důsledkem expanze predátorsky nastavené kultury je proto dnešní ekologická krize: vyčerpávání, zamořování a oteplování planety, zhoršování podmínek biologického vývoje Země

Z pozice evoluční ontologie tvrdím, že pro správné světonázorové pochopení dnešní situace je třeba důsledně rozlišovat biologické rysy člověka a problém evolučního nastavení kultury. Biologickou strukturu člověka, kterou vytvořila příroda, musíme respektovat, ale změnit ji nemůžeme. Na základě dnešní vyspělejší vědy a zkušenosti s reálným světem, můžeme měnit jen chybné kulturní nastavení.

Vím, že mudrování o lidských potřebách, svobodě a přirozenosti člověka je téměř nevyčerpatelným tématem umění, psychologie, sociologie i politologie. Tento antropocentrický důraz dnes však zbytečně mate veřejnost. Musíme mít odvahu lidem povědět, že kultura není pokračováním přirozeného vývoje Země, že je lidským pokusem vytvářet pro člověka náhradní ekologickou niku. Kultura je dočasnou umělou strukturou, tj. vynuceným pozemským experimentem, který byl už v antice chybně duchovně nastavený. V celoplanetárním měřítku se totiž podobá zhoubnému nádoru v živém těle Země, který místo, látku, energii i nesprávně přečtenou informaci krade Zemi. Musíme jim povědět, že když se ze současného vědeckého poznání, ani z průběhu kulturní evoluce, nepoučíme, když neopustíme predátorské duchovní paradigma, budeme i s nejvyspělejší technikou postupně vymírat z vlastní viny, z vlastní hlouposti.

Z evoluční ontologie tedy vyplývá, že nejhlubší podstatou dnešní krize není kapitalismus, ale skryté predátorské duchovní nastavení kulturní evoluce. Sociálně politické formy společenského života jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje duchovní i materiální kultury včetně výrobní, vojenské i spotřební techniky. Proto je kapitalismus adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky rozvinuté symbiózy redukcionistické přírodní vědy s kapitálem. Dnešní technika je pak skrytou formou převažující orientace přírodní vědy v kultuře.

Třetí velkou adaptivní změnou, kterou musíme pro zachování našeho druhu teprve podstoupit, je biofilní duchovní obrat v založení kultury. V čem jeho podstata spočívá? Spočívá v záměrném opuštění kdysi chybného duchovního předporozumění světu. Řečtí myslitelé, aniž by si toho byli vědomi, dalším generacím podvrhli abstraktní pojmy jako pokus o zjednodušení struktury neživého reálného světa. Navázali tím na predátorskou část vrozené útočné adaptivní strategie člověka, nikoli na její komplementární pokoru a úctu k přírodě, které na biologické úrovni tuto strategii dodnes provázejí u přežívajících lovců a sběračů.

Nezbytnost biofilního obratu není totiž jen podmínkou záchrany původního přírodního prostředí, které kdysi člověka zrodilo. Dodnes člověka reprodukuje a omezuje, je nutným předpokladem udržení lidské somatické a psychické integrity. Lidská psychika, podobně jako lidské tělo, jsou totiž konzervativní, jistí je genetická informace a nejsou tedy tak snadno měnitelné, jako struktury neživé pozemské přírody. Neživá příroda, protože ji patrně neintegruje žádná vnitřní systémová informace, je totiž po jistou mez snadno transformovatelná na lidskou aktivitou, vědou a umělou materiální kulturu.

Predátorské duchovní paradigma bylo užitečné, pokud nenarušovalo integritu planety, pokud byla technika a materiální kultura nerozvinutá a umělých prostředků lidského života bylo málo. Dnes se situace dramaticky změnila. Kultura se globalizovala, technicky rozvinula, a blahobyt, který do jisté míry člověku prospíval, Zemi nevratně pustoší, ovlivňuje lidskou reprodukci a zdraví.

Zdá se, že negativně působí i na lidskou světonázorovou vzdělanost. Pokles vzdělanosti a digitální demence u mladé populace se dnes stávají zcela novou překážkou v dosažení cílů pozitivního vývoje kultury. Deformují demokracii, nahrávají diktaturám a autoritářským režimům, vtahují do politiky málo schopné ctižádostivé lidi a psychopaty.

Plíživý růst nevzdělanosti, pominu-li problémy ve vzdělávacím systému, vyplývá totiž také z logiky historického vývoje abiotické techniky. Stále více si dnes ve spotřební technice kupujeme vědění, které jsme si svou vlastní zkušeností, prací a studiem neosvojili. Také proto si s mnohými problémy složité technické kultury nevíme rady, učíme se zejména manipulaci a ovládání, raději vyhledáváme, měříme a počítáme.

Abychom dosáhli pozitivní praktické změny v nastavení kultury, musíme uznat přírodu jako nejširší svébytnou aktivitu, jako nejmocnější subjektivitu. S pomocí nové procesuální ontologie musíme pochopit, že nemůžeme pokračovat v nynější nevyhlášené válce se Zemí. Konečně uznat, že kulturu, podobně jako systém přírody, nelze řídit, protože složité systémy se řídí samy, samovolně se optimalizují v souladu se svým nastavením.

Ale zastavení nynější války s přírodou bude složitějším problémem, než zastavení zbrojení a příprav na válku v klasickém slova smyslu. Musí mu předcházet uznání práv a subjektivity Země. Čeká nás proto obtížná formulace a proces prosazení ústavy Země jako nejvyššího zákona nadřazeného všem ústavám dnešních národů a států.

Josef Šmajs: Kolekcia Ústava Země. Foto: https://www.pro.sk/e-shop

Protože jsem na toto komplikované téma už před deseti lety napsal knihu,[1] omezím se jen na toto konstatování a stručné poznámky věnuji dvěma úzce souvisejícímtransformacím. Téma ústavy Země jsem kdysi konzultoval s právníkem Vojtěchem Vomáčkou, ale po vydání knihy už žádné odborné diskuse, pokud vím, u nás neproběhly. Antropocentricky školení právníci i klasicky vzdělaní filozofové se zatím diskusím na tento obtížný problém vyhýbají. Nechtějí se vzdát antropocentrismu, uznat, že příroda má svou vlastní tvořivou evoluci, že má práva a subjektivitu, a že je proto jako širší systém nadřazeným systéme kultury. Právě proto jsem spolu s Vladimírem Kunzem a Augustinem Rosou několik let připravovali film Válka se Zemí, který 18. 8. 2025 v premiéře odvysílala i česká televize na ČT 2.

K obtížné obsahové proměně fyzikálních přírodních věd. Přírodní vědy jsou poctivým úsilím dobrat se pravdy o určitých stránkách bytí. Jsou cílevědomou snahou talentovaných lidí přečíst, pochopit a využít informaci, kterou přirozená evoluce zpředmětnila v přírodních strukturách. Tomuto úsilí částečně brání jak náš přirozený jazyk, který vznikal už v období lovectví a sběračství, tak kdysi pragmatická potřeba rychlého technického ovládnutí světa, kterou usnadňovaly první teoretické pojmy.  

Věda, aniž by si toho byla vědoma, nikdy nebyla plně autonomní. Uvnitř kultury vždy reagovala na sociální objednávku. Ale nároky na vědu, které v tradičních kulturách vznikaly spontánně, musí ve fázi globální ekologicky ohrožené kultury formulovat „vědě nadřazená“ filozofie, evoluční ontologie. Teprve pak je může přijmout a tvůrčím způsobem rozpracovat věda sama. Znovu proto připomenu, že novou dnešní sociální objednávkou, na níž dřívější vědecké generace nemusely reagovat, je naléhavá potřeba zachovat obyvatelnou planetu. 

S určitostí o novém zaměření přírodní vědy, kterou tradičně byla fyzika, dnes víme pouze to, že zhotovitelnost a prodejnost techniky a ostatních praktických aplikací už nebudou hlavním kritériem její adekvátnosti. Biofilně orientovaná věda včetně fyziky bude nucena přihlížet k celku, struktuře a potřebám širšího přírodního systému. Nebude proto podporovat kulturu založenou na bezhlavém spalování fosilních paliv, na neomezeném šíření umělých hmot.

Pokud jde o přestavbu vzdělávacího systému, domnívám se, že na místo tradičních školských přírodovědných předmětů a v nich využívaných idealizovaných veličin musíme při prosazování nového biofilního obrazu světa už v základní škole postupovat odlišně. Výchozím bodem výuky musí být posvátná úcta k Zemi jako kolébce a hrobu lidské kultury, jako jedinému planetárnímu domovu člověka.

Uznávám, že dnešní pojmy, jakými jsou např. bod, přímka, rovina, kružnice, těleso, jsou dobře pochopitelné a měřitelné a že s nimi může dobře pracovat didaktická praxe. Ale v rámci posilování úcty k Zemi se nesmíme obávat intuitivních, méně určitých, avšak světonázorově vhodnějších a přírodní aktivitě více přiměřených pojmů.

Aby žáci a studenti pochopili bytostnou jednotu člověka a Země, a současně nebezpečně rostoucí umělost kultury, musejí mít učitelé odvahu sdělovat obecnou ontologickou pravdu. Žáky odvážně poučovat, že člověk je přírodní bytostí, že jeho prosperita závisí nejen na kultuře, ale především na zdravotním stavu Země. Že člověku škodí nedostatek námahy a pohybu v přírodě, že mu neprospívá nadměrné užívání informační techniky. Učitelé se nesmějí se bát ukázat Zemi jako nejširší pozemskou subjektivitu, jako nejvyšší přirozenou hodnotu vůbec. Odhalení spolupráce živých a neživých systémů – na rozdíl od nynějšího konfliktu kultury s přírodou – může být totiž pro žáky předobrazem budoucí součinnosti biofilní kultury a Země.

Vznik nové globální biofilní orientace kultury nemůžeme očekávat pouze od šíření demokracie, ani od svobodných voleb. Výběr poslanců nebo prezidenta má jen nepatrný význam ve srovnání s úkolem změnit predátorské založení dnešní kultury. Rozhodovat o vědě, politice a technických vynálezech, jež ovlivní budoucnost lidského druhu, budeme moci jen tehdy, vzdáme-li se antropocentrismu, prosadíme-li biofilní Ústavu Země.

SÚVISIACE:
Josef Šmajs: Přiznejme Zemi práva – subjektivitu

Josef Šmajs: Rozumíme svému vztahu k Zemi?

Ďalšie články autora na danú tému vrátane statí o Ústave Zeme nájdete po kliknutí dolu na Josef Šmajs.


[1] Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept. (česky, anglicky, německy, slovensky a rusky). Vydavatelství PRO. Banská Bystrica 2015.

(Celkovo 192 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

2 Odpovede

  1. K tomu si zopakujme a doplňme ešte aj filozofa Barucha (Benedikta) Spinozu (panteistický monizmus): „Boh je príroda, príroda je Boh“. V mnohých intenciách je to zhodné z Budhizmom i s nemeckým klasicistickým filozofom Hegelom v Encyklopédii viet a vo Fenomenológii ducha, (teraz zjednoduším zložitý ídeový odkaz Hegela) keď ľudské myslenie vo svojej historickej a kvalitatívnej genéze ako kolektívne vedomie dokryštalizuje a pochopí komplexnosť svojho bytia (na Zemi) tým a tak, že reflektuje celostnú ontológiu dialektiky vedomia a bytia, kde vedomie je vygenerovaným „zrkadlom“ bytia a v analógii človek (ľudstvo) je jeden (biologický) prvok všetkej prírody (Zeme) a veľkého Kozmu. Človek (ľudstvo) tak pochopí seba v spojení s existenciou Univerza (Boha = Prírody = Kozmu).

  2. Treba však chápať (a nedá sa to opomínať ani obchádzať), že kapitalizmus ako (jeden typologický dravý) sociálno-ekonomický systém je nastavený tak, že systematicky a účelovo akceleruje vyšťavovanie Zeme a ničenie zdravia prírody Zeme. Alternatívou je (len) „miernejší“ sociálno-ekonomický systém, ktorý by sa toľko, tak intenzívne a za tak vysokú cenu fatalisticky nenaháňal za čoraz väčšou (agregovanou) masou zisku a zväčšovania súkromnej ekonomickej moci. V mene fenoménu zisku a rastu súkromnej ekonomickej moci poráža ľudstvo Zem. Ale treba chápať, že je to otázka sociálno-ekonomického systému (poriadku/„řádu“). Zisk a ekonomická moc drancuje a demoluje prírodu a zdravie všetkého živého na Zemi. Kapitalizmus je síce určitý systém vzťahov medzi ľuďmi ((polarizačného usporiadania), ale zároveň ovláda aj vzťah ľudí ku zdrojom Zeme a k zdraviu prírody. To je podstata v čo sa (historicky) vyvinulo „predátorské správanie“ človeka (ľudstva). Je to chorobná a bezohľadná extrapolácia s kontraverzným účinkom a devastačnými zhubnými následkami. Dravosť a bezohľadnosť kapitalizmu život a zdravie človeka a ľudstva na Zemi fatálne zdeformuje a zničí. Po takej ceste kráčame. A už je zjavné, že už aj priďaleko. Táto disharmonická civilizačná paradigma sa v 21. storočí akceleračne vyvíja a približuje ku svojej kritickej hranici. Zem je už v ťažkostiach prežívania (globálne klimatické zmeny, šírenie sa sucha, ničenie života na zemi i v moriach ľudským chemickým odpadom) a my ľudia si to (aj) odnesieme. V mnohom sme toho príčinní pôvodcovia a bumerangovým efektom (príčinno-následných väzieb) za to aj zaplatíme svojím budúcim (katarzickým) utrpením. Čas na možné zmeny, opatrenia ako zmeniť systém, ktorý nás do tejto hektickej katarzie vtláča (ženie), sa nám (ľuďom) kráti.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter