Ivan Hoffman v komentáři (jako vždy výstižném) „Proč lidem nevadí ,liberální´ totalita“ zmínil zkušenost sochaře Jozefa Jankoviče, kterému za bývalého režimu vyšetřovatel StB položil otázku: „Co vám stále vadí? Podívejte se na ty lidi dole na ulici, jak se spokojeně procházejí a nakupují…“
Jan Werich si v jednom rozhlasovém vysílání vzpomněl na to, že kdysi se jej a Voskovce zeptal jejich kolega a kamarád, komik Vlasta Burian, vlastně dost podobně: „Kluci, proč je pořád zlobíte?“ Mínil prvorepublikovou vládu, která nezvládala sociální problematiku. A tehdejší Osvobozené divadlo mělo především sociální témata ve značné oblibě. A s posilováním nacismu v sousedním Německu důvodů ke kritice celé poltické situace ještě přibývalo. Pochopitelně, že Vlasta Burian, vynikající herec, se svých kolegů ptal z úplně jiné pozice než nějaký z vyšetřovatelů státní policie. Jenomže i tak mají obě otázky něco společného a ukazují na jev, který, bohužel, ve společnosti existuje a ztrácí se teprve ve chvíli, kdy je šroub dotažen až do konce. Dokud není, dokud se jeho hlavička ještě nezařezává do dřeva nebo jiného materiálu, tak si velmi mnoho lidí myslí, „že to ještě ujde“. Lidé si sice stěžují, nadávají, ale potom nad vším mávnou rukou a najdou si nějakou cestičku pro sebe, kudy se dá projít. Cestička se sice stále zužuje, ale možná ještě dlouho se dá po ní jít.
Sociologové, politologové, filozofové i jiní specialisté v oboru společenských věd hledají pro současný systém, který ovládnul dřívější parlamentní demokracie na Západě, nějaký výstižný pojem. Je to velice obtížné, protože se jedná o hybrid, ve kterém se mísí trosky občanských svobod s „výpůjčkami“ od různých totalit včetně středověkých forem. A to vše je ochuceno „náboženským“ fanatismem bez Boha, a vlastně i bez víry.
Spolehlivějším ukazatelem přítomného stavu na Západě je spíše charakteristika symptomů s pochopením trendů, kam tyto příznaky vedou. S jistotou lze říci, že došlo k ustavení a prosazení centra moci, jaká se nachází vysoko nad demokratickými institucemi a vůli občanů ignoruje. Oním centrem moci je finanční oligarchie Západu (supertřída), která se opírá o ekonomický potenciál a vojenskou sílu především Spojených států. Těm se podařilo vojensky obsadit velkou část planety a usadit své vojenské základny také či hlavně na území svých evropských vazalů, tedy na polovině evropského kontinentu. Chtěly by obsadit a kontrolovat celý kontinent, ale zatím jim v tom úspěšně překáží Ruská federace. Ustavením a stálým rozšiřováním své vojenské aliance, NATO, dosáhl Washington dokonce efektu, že jeho vazalové vložili kompletně a dobrovolně své armády i s vybavením pod kontrolu Bílého domu a Pentagonu. Takto se stali jen bezbrannými sponzory amerických zbrojních firem. A terčem útoku případných nepřátel USA. NATO řídí Bílý dům a Pentagon, a to s použitím některého „osvědčeného“ vychovaného úředníka z malé členské země, který přijme označení generálního tajemníka, ale má jedinou pravomoc: Mluvit a dělat, co mu Washington přikáže. Neřídí vůbec nic, jen se tak snaží vypadat.
Vlastnictvím nejvlivnějších médií a vlivem nad většinou ostatních sdělovacích prostředků hlavního proudu a informačních agentur ovládla washingtonská oligarchie (supertřída) téměř celý mediální prostor Západu. Světovou měnou, dolarem, ještě stále řídí a usměrňuje velkou část obchodu a finančních transakcí. Může komukoliv a kdykoliv zmrazit jeho konta a krást u jeho úroky. Podporou politických stran a výchovou i sponzorstvím vlastních politiků „doporučovaných“ pak médii ke zvolení v demokratických volbách, dosahuje tato oligarchie ovládnutí demokratických struktur, institucí a mechanismů. Ovládá také nadnárodní a mezinárodní instituce a vnucuje jim svoji vůli, čímž je deklasuje. Jejich představitelé jsou ale výtečně placeni, takže jim zneuctění nevadí. Imperiální a koloniální politiku vůči hospodářsky a vojensky slabým zemím na světě uplatňuje prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu a různých „půjček“, které připomínají úpisy krví čertu, neboť dlužníka zavazují k pro něj mimořádně nevýhodnému chování. Naštěstí cca sedm osmin populace světa si už pomalu uvědomuje, že existovat se dá i jinak.
Politické strany a politici v zemích vazalů vědí, že pro jejich kariéru a zisky je nesrovnatelně pohodlnější a výhodnější stát na straně mocné oligarchie. Nezávislý postup jejich kariéru dokáže ukončit velice rychle. Takto většina těchto lidí automaticky přestává plnit úlohu představitelů nezávislých států. A státy se mění, jak správně říká srbský místopředseda vlády, A. Vulin, v pouhá teritoria. Finanční oligarchii se postupně podařilo transformovat původně smysluplný projekt evropské integrace na převodní páku své (z)vůle, čímž se daří evropské vazaly Spojených států dostat do jednoho přímo ovládaného prostoru (jako na vojně při nástupu čety) a postupně likvidovat státní nezávislost. Když některý Evropan ve funkci náhodou zlobí, je napomenut a když nepřestane zlobit, pak je zpochybněna jeho hodnotová demokratická orientace a je též sankcionován. Cukr došel, zůstává bič.
Evropská komise si osobuje vést za členské státy zahraniční politiku, dokonce ustavuje jakési „ministry“. Tito lidé neprocházejí demokratickými volbami. Jsou jenom převodními pákami vůle finančních oligarchií ve Washingtonu. Evropská komise se dokonce v nedávné minulosti vlomila i do svobodného prostoru rozhodování o vlastním zdraví občanů EU a snaží se řídit také školství. Běda Hippokratovi, běda Komenskému! Ano, šroub se utahuje…
Ve výčtu symptomů bychom mohli pokračovat velmi dlouho, ale pro ilustraci toho podstatného, tento malý velmi neúplný výtah možná postačí. Cílem finanční oligarchie, která si stále udržuje imperiální a (neo)koloniální charakteristiku vydávanou lstivě za demokracii a za nějaké hodnoty, pochopitelně není posílení demokracie, práv a svobod občanů. Je jím dosažení úplné kontroly nad vším, co se v prostoru, který ovládá, děje. A hlavně zisky! Moc a mamon! Aby se jí její projekt podařil, potřebuje eliminovat kontrolu ze strany případné opozice, tedy občanů a disentu, jaký nutně vzniká. Chce tedy učinit demokratické systémy nefunkčními, neplodnými. Feudální příměs současného oligarchicko-plutokratického systému Západu spočívá mimo jiné v odstranění přístupu lidí k informacím, jejichž šíření by mohlo občany varovat, tedy upozornit na utahování šroubů. Ve středověku se církev bránila překladům Bible do lidových jazyků a snažila se udržovat latinská kázání s tím, že „prostému lidu by měla zůstat některá místa svatých textů utajena“. Přibližně takto znělo jedno z cynických dobových vysvětlení tohoto záměru.
Pomalé, postupné utahování šroubů probíhá zákonitě paralelně se snahou po kontrole myšlení občanů. Procesu ustavení podmínek života lidu, jaké vyhovují vládnoucím strukturám, a ne lidu, musí předcházet zablokování možnosti, že by lidé mohli vnímat jednotlivá zdánlivě ještě snesitelná poškozování svých životů jako články řetězu, symptomy procesu, který jednou vyvrcholí a potom bude už pozdě na záchranu. Zkrátka a dobře oligarchie si přeje, aby celistvý obraz jejích snah nebyl rozpoznán do doby, než sklapne past, ve které občané uvíznou již bez naděje na vysvobození. Dokud naděje trvá, oligarchie odkrajuje jako ze salámu jedno kolečko svobod a jistot za druhým. A co lidé? No velmi mnozí „se procházejí a nakupují“. V současné konzumní společnosti Západu mohou dělat ještě mnohem více. Také se baví, ti, kteří na to mají, rovněž cestují. Přístup ke kariéře i k bohatnutí není zablokován, třebaže obojího dosáhne mnohem lépe člověk, který se systému nevzpírá, dokonce mu pomáhá v jeho záměrech, než ten, který se dobrovolně ocitne v disentu. Vládnoucí režimy mají vždy po ruce velký balík funkcí, prebend, kariérních vyhlídek, příslibů a státních vyznamenání. Vládce potřebuje obslužný aparát a ví, že si jej musí dobře zaplatit, aby většině ostatních lidí už nebylo pomoci.
O čem tento dvojí přístup občanů svědčí? Dokazuje, že existuje dvojí přístup vůbec k chápání pojmu svobody. Velmi mnoho lidí se domnívá, že svobodou je, když si mohou obléknout, cokoliv si přejí, když si mohou nechat udělat výstřední účes, jaký chtějí nosit. Když mohou konzumovat různé cizokrajné speciality nebo se vrátit ke konzumaci běžné v paleolitu, tedy stravovat se hmyzími pokrmy. Že svobodou je možnost pokrýt si celé tělo i obličej tetováním (opět zvyk ze starší doby kamenné) a též i právo změnit si pohlaví a žádat od společnosti uznání ba preference nejrůznějších anomálií. Nebo je svobodou zaplatit si několik semestrů na některé soukromé škole, nechodit na přednášky, nestudovat, nezajímat se o obor studia, ale přesto získat diplom v nějakém dokonale neužitečném oboru. I zde bychom samozřejmě mohli připojit ještě stovky projevů této „svobody“. Jenomže tato „svoboda“ má jeden nedostatek. Není to svoboda!
Oligarchy a plutokraty prosazovaný systém podporuje chápání svobody přesně takto. Lidem se dostává prostoru, možná i docela velkého, aby se na tomto prostoru mohli vyřádit a vydovádět jako děti. Infantilní chování spotřebitele je ostatně také součástí procesu reklamní a mediální manipulace. Prostor je rozhodně větší než vězeňský dvůr, nesahá ale do sfér nezávislého myšlení a jednání. Je ohraničený, veledůkladně obezděný. A nachází se celý, do posledního místečka, pod kontrolou. Svoboda jednotlivce je totiž strukturovaná do několika vrstev. Demokracie, ve které vůli voličů pokaždé a velice snadno přetlačí vůle struktury, která stojí nad demokracií, taková demokracie je nefunkční a občan se stává bezmocným. Politicky vykastrovaný občan si sice může pochutnávat na cvrčcích a sarančatech a může svůj talíř předtím vyfotografovat a fotografii odeslat na sociální sítě, ale jednou zjistí, že ztratil právo třeba rozhodovat o tom, kdo bude bydlet v jeho vlastním domě.
Hodoval na červech, nechal si zhotovit účes ve stylu šachovnice a oblečen v šatech ze samých tenkých provázků s navlečenými korálky, s botkami podle středověké módy, tedy s půl metru dlouhou špičkou přivázanou řemínkem někde pod kolenem, si běžně špacíruje po ulici. Nádherná svoboda! A doma čte potom rozhodnutí vlády, že musí ve svém vlastnictví ubytovat nejméně tři cizí osoby, protože Evropská komise třeba rozhodla, že na osobu musí každému občanovi stačit jistý nevysoký počet metrů čtverečních. A to má občan za to, že si nevšímá toho, co se děje ve světě a nedal si tu práci, aby si z jednotlivých kamínků sestavil celou mozaiku reality. Kdyby se na ni potom podíval, zhrozil by se, co vidí. Ale aspoň by věděl, co ho čeká a nemine. Sladká nevědomost je ale pohodlná. A lidé bývají pohodlní. A pak se diví.
Chudák, platí za potraviny třikrát více než před lety, všechno ovoce dovážené zdaleka v podchlazeném stavu, ve skladu obchodu rozmražené a zalité v papírových krabicích v regálech vodou, mu doma hnije už na druhý den. Vlastní drahý elektromobil, jaký ujede jenom sto metrů, protože delší kabel k zapojení do zástrčky nesehnal. Svítí ekologicky, a to tak, že doma ve sklepě nejprve hodinu zuřivě šlape do pedálů u generátoru, aby vytvořil rezervu, jaká mu dovolí rozsvítit žárovku a přečíst si u lampičky inkasní lístek. Pak světlo zhasne a on se zhroutí. To inkaso! Platí emisní povolenky. Platí mýtné přes most. V zimě smí občánek topit jen dvě hodiny ráno a hodinu večer. Evropská komise tak nařídila! Ekologie! Ovšem cítí se stále svobodný! Prochází se, nakupuje, baští červy, v televizi vidí imbecily a v rádiu slyší reklamy a rámus vydávaný za hudbu. V práci si ale prosadil speciální toaletu pro červožrouty. Úspěch! Jeho děti mají už od dvou let každé vlastní tablet a sledují ho i na nočníku. Tablet vydává nějaké záblesky a zvuky. V angličtině pochopitelně. Děti jsou již lapeny systémem, který je nikdy nepustí. On s tím nemůže nic udělat, ale souvislost všeho se vším stále nevidí. Pro samé stromy nevidí les. A přesně to si přeje vládnoucí oligarchie. Les už není.
Nádherně svobodný svět! Jen tak dál! Občan si nevšiml, že hlavička šroubu se mu už zařezává do kůže. Salámek jeho svobod je už rozkrájen. Zbývá na konci jenom takový krátký provázek. Inu demokracie, naše hodnoty, svoboda, spojenecké závazky a války a války a války. A nenávist! Ohromná povinná nenávist. Ne k systému, ale k těm, na které systém ukáže prstem! Také povinná nenávist je součástí systému.
Úvodné foto: https://openclipart.org/pdf/227179
Úvodné foto: Openclipart
