Složité otevřené systémy, schopné vývoje, tj. evoluce a produkce vlastní struktury, se mohou – pochopitelně na úkor prostředí – samovolně rozvíjet jen v souladu se svým nastavením, se svým vlastním duchovním paradigmatem. Problém duchovního nastavení kultury, paradigmatu, je tedy důležitý pro její další evoluci, pro její budoucnost v širším systému Země.
Ke genetické výbavě anatomicky moderního člověka, který vznikal přirozenou evolucí v křovinaté africké savaně, patřila vrozená útočná adaptivní strategie. Primitivní lovecko-sběračské kultury, podobně jako bobří hráze, byly tedy přímým výsledkem této vrozené biologické predispozice. Můžeme je proto považovat za rozšířený fenotyp anatomicky moderního člověka.
Predátorské duchovní paradigma
Konzervativní lidský genom však není jedinouani hlavnípříčinou duchovního nastavení dnešníkultury. Příčinou její predátorské duchovní orientace, příčinou dnes nebezpečného nastavení kultury, kterou na rozdíl od přirozeného nastavení lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní paradigma. Zjednodušeně řečeno, je jím falešný předpoklad duchovní nadřazenosti člověka nad světem.
Tento předpoklad byl kdysi zvolen vědomě, povýšením geometrických, matematických a filozofických abstrakcí nad reálný svět. Staří Řekové, kteří stále zůstávají našimi teoretickými učiteli, totiž zakládali vědu nikoli jako nezávislé vědění, jako epistémé, ale jako techné. Neznali ani podstatu živých systémů, ani souvislost života s neživými jsoucny. Protože neznali lineární plynutí času, nechápali evoluci, kreativitu, rovnováhu a uspořádanost přirozených systémů pozemské přírody.
Vytvořili však pojmy a postuláty, které ovlivnily vznik novověké vědy a které určily obsah teoretického chápání světa na řadu staletí. Ale nejen to. Fyzikální technologické pojmy vědeckého jazyka sice umožnily globální technickou civilizaci, ale přezíravým postojem k Zemi ohrožují kulturu a dodnes matou veřejnost, žáky a studenty většiny škol.
I když k vytvoření základu duchovního paradigmatu kultury došlo už v antickém Řecku, teprve dnes, po dvou a půl tisíci letech, si konečně uvědomujeme váhu ideového klamu, spočívajícího v záměně pojmových ideálů klasické vědy za reálnou, onticky tvořivou a jemně uspořádanou přírodu. Právě tento omyl, kdysi jistě oprávněný, ve spojení s kapitálem přivádí dnešní kulturu na pokraj jejího zániku. Ukazuje se, že ani nejvyšší úroveň rozvoje fyzikálních přírodních věd přírodě strukturně neodpovídá. Příroda žádný výklad nepotřebuje, je soběstačná, na našem poznání je její funkce nezávislá. Adekvátní teoretickou interpretaci bude pro své zachování potřebovat jen dlouhodobě možná kultura biofilní.
Biofilní duchovní paradigma kultury
Pro překonání globální ekologické krize musíme opustit predátorské duchovní paradigma. S pomocí současného biologického vědění se musíme pokusit Zemi rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu starému uctívání. Náš obdiv k nadpřirozeným jsoucnům bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, živým systémům, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země.
Je nejvyšší čas v souladu s pravdou lidem sdělovat, že celá dnešní planetární kultura stojí na špatných základech, že jsme kdysi, na samém počátku dnešní kultury, chybně zvolili její směřování, její duchovní paradigma. Pokračovat v nastoupeném směru, znamená pro globální kulturu cestu do záhuby. To ale nemůže být cílem našeho druhu.
Zájem lidského druhu na přežití je identický se zájmy zdravé anepoškozené Země. Protože však tento zájem nemusel být nikdy definován, ani státy a jejich ústavy jej dostatečně silně nehájily. Počínaje osvícenstvím se zdálo, že zájem lidstva na své budoucnosti, který po celou dobu existence starší kultury garantovala příroda, bude přebírat věda, vzdělání, technika a instituce garantující svobodu a lidská práva.
Dílčími vědami, politikou i médii je dnes lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je soupeření o prvenství v rámci nynější kultury. O ekonomický růst, technický pokrok, zvyšování spotřeby, vzestup svobody a demokracie. Ovšem v situaci, kdy nelze doložit, že se umělé prostředí může rozšiřovat bez úbytku životodárného prostředí Země a že vysoká osobní spotřeba a blahobyt mají pozitivní vliv na zdraví, vzdělanost a štěstí lidí, jde o nepochopení či dokonce o záměrné klamání.
Zbrojení, války a přípravy na válku mezi národy a státy, které dnes vyčerpávají globální kulturu, však ukrývají mnohem nebezpečnější hrozbu. Vedle oslabování vědecké a ekonomické síly států, odvádějí pozornost veřejnosti od nevyhlášené války se Zemí. Zakrývají hrozbu z nevratného vyhynutí kultury vlivem chybného duchovního nastavení, z války se Zemí, kterou kultura nemůže vyhrát.
Řadu let ukazuji, že nejen civilizační choroby, zábor území, zamoření vzduchu, vody a půdy, jsou viditelnými příznaky blížícího se konce nynější technické civilizace. Hlavními zbraněmi hromadného ničení Země jsou dnes například oblíbené a celosvětově šířené osobní automobily. Nemáme jinou planetu, nemáme už kam expandovat. Co nejrychleji, s pomocí biologických věd a filozofie, musíme najít strategii biofilního duchovního přístupu k Zemi.
Uzrál čas formulovat nejvyšší zákon na ochranu práv planety. Ústavu Země.[1]
SÚVISIACE:
Josef Šmajs: Přiznejme Zemi práva – subjektivitu
Josef Šmajs: Rozumíme svému vztahu k Zemi?
Ďalšie články autora na danú tému vrátane statí o Ústave Zeme nájdete po kliknutí dolu na Josef Šmajs.
[1] Vedle filozofického konceptu Ústavy Země, který jsem publikoval česky, slovensky, anglicky, německy a rusky ve Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, už v roce 2015, je tomuto problému věnován i film Válka se Zemí, který česká televize na ČT 2 vysílala 18. 8. v roce 2024. Srovnej též Šmajs, J. Ústava Země www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu
3 Odpovede
Autor, pán Jozef Šmajs, trefne použil pojem (pojmologické spojenie) „vrozená útočná adaptivní strategie“ ako genetická výbava moderného človeka (ľudí) typu Homo sapiens recens. Vystihuje to podstatu človeka (ľudí) – človek je vygenerovaná zvlášť úlisná, útočná, koristnícky a paraziticky nastavená opica (druh opice), ktorá (historicky) bojuje s ostatnými tvormi (ktorými sa konzumne živí) i medzi sebou navzájom o svoje blahá a privilégia. Privilegovaná elita s výbavou vysadenej predátorskej duševnej kultúry koristnícky parazituje na ostatných, menšina na (podrobenej) väčšine. A toto sa premieta aj vo vzťahu k Prírode, k Matke Zemi. Ľudskému egu ambicióznych jednotlivcov pasuje kapitalizmus lepšie a viac než socializmus ako typ rovnostárskej spoločnosti „v mene a v záujme celku“. Ale v 30-tych rokoch 21. storočia nastáva zvláštna historická situácia, že koristnícky parazitizmus a odpad kapitalizmu v jeho globalizačnej fáze je už blízko toho, aby zahĺtil Zem, otrávil živú Prírodu a zničil aj biologické zdravie ľudí. Egoizmus kapitalizmu sledujúci vždy a v prvom rade (prioritne) cesty k zisku a k rastu ekonomického bohatstva ako výsostného súkromia jednotlivcov ale k ničomu inému nevedie a ani nemôže doviesť. Ale nenastal (ešte) ani čas, aby si ľudia (v ich prevažujúcej väčšine) ozrejmili, že „Tak toto teda nechceme“, „Už nechceme drancujúci kapitalizmus“, ktorý nás len ničí. Ešte sme sa tam nedostali, ešte sme (len) v procese „prekračovania prahu“. Ale obraz sa už črtá. Vníma to aj predátorská menšina a riešenie vidí v „osedlaní“ politiky a manipulácii štátmi (uberá a reguluje sa sloboda prejavu). Tak sa to robí nielen USA ale aj v EÚ (ako špeciálnom federálnom suštátí), t. j. v celej Transatlantickej civilizácii. Spomeňme si na generálnu akciu Covid 19. Toto ale nahromadené problémy ľudstva (medzi sebou dovnútra i vo vzťahu k ohrozenému zdraviu Zeme) nevyrieši. Tu ďalšia (klamlivá) kamufláž nepomôže a nebude ani spoločensky akceptovateľná. Keď je špekulácií a klamstva priveľa, tak priveľká lož praská vo švíkoch. Keď bude treba (znova) vážiť (a k tomu príde), tak väčšina ľudí uprednostní pravdu, zdravie a život (spravodlivosť rovnostárskej spoločnosti) pred zdiveným drancujúcim (materialistickým) bohatstvom v mene individuálneho súkromného egoizmu, ktorý nepozná mieru a do absolútneho vyšťavenia koristnícky a bezohľadne ohrozuje, deformuje a ničí všetko ostatné okolo seba.
Smutek autora článku nad lidským chováním dobře chápu. Pokud autor píše, že mezi hlavními zbraněmi hromadného ničení Země jsou osobní auta, souhlasím. Pro jsem nikdy nevlastnil auto.
Ale považuji za optimisticky složitou argumentaci o konzervativním lidském genomu a o příčině lidské predátorské duchovní orientace, příčinou dnes nebezpečného nastavení kultur. Tu, kterou na rozdíl od přirozeného nastavení lidského genomu, můžeme změnit.
Dnešní situaci vidím méně složitě:
Kdysi žil společný předek lidí a šimpanzů. Potomci tohoto předka se rozdělili do dvou větví – jedné směřující k současným lidem a druhé ke dvěma dnes žijícím druhům šimpanzů.
Dnešní Člověk rozumný (Homo sapiens) je jediným žijícím druhem rodu Homo. Ale svým chováním je člověk spíše nebezpečnou opicí mezi ostatními zvířaty. Paradoxně náš vyšší vývoj nás vlastně degraduje na nepředvídatelné opice na Planetě opic. Lidská zvířata nemají v přírodě konkurenta pro schopnost přijímat a analyzovat informace, vyrobit a používat složité stroje, a schopnost zabít každého zvířecího i lidského konkurenta. Zároveň ale lidská zvířata nepřetržitě provádějí (i neúmyslně) chybné vyhodnocování informací, a proto i destrukci prostředí, ve kterém žijí.
Predátorská tendence být dominantním zvířetem je umožněna lidskou inteligencí posilovanou spoluprací ve smečce (od rodiny přes kmen až po současné vládní systémy). Zároveň člověk je členem nejen základní rodinné tlupy, ale i různých tlup profesních, mocenských a zájmových. Nacházíme se ve stavu multifrenie – jedinec přizpůsobuje svou identitu situaci od situace a upřednostňuje roli, která mu momentálně vyhovuje, nebo přijímá tu, do které byl vmanipulován.
Nedivím se, že konec autorova smutného článku končí nadějně tím, že s pomocí biologických věd a filozofie musíme najít strategii biofilního duchovního přístupu k Zemi.
Tendence k optimismu (naději) je součástí inteligentního chování. Optimismus máme v genech, protože jako řada jiných zvířat, si umíme hrát, což nám (s nejrozvinutějšími funkcemi mozku) dává daleko větší variabilitu chování, než zvířatům. To s sebou nese v rámci herních činností i schopnost optimismu.
Současný optimismus je též vzbuzován minimalizací chyb některým cílevědomým jedincům a menším skupinám osob. Dochází k tomu jenom proto, že většinová společnost nemá potřebu je pohltit (nebo je přehlédla) do společenského systému spojeného s (někdy nechtěně) destrukčními společenskými mechanismy.
P.S.: „Ve světě, ve kterém žijeme, jsou (čínsko-americké vztahy) jako dvě 500 kilové gorily, které se na sebe dívají, ale my (Spojené království) můžeme být hbité, menší zvíře a najít si místo mezi nimi.“ (slova Ruperta Soamese, prezidenta Konfederace britského průmyslu -CBI)
Uvádí František Roček z královského města Ústí nad Labem.
Významné a úctyhodné filozofické dielo profesora Šmajsa ukazuje, že (paradoxne) najväčším problémom človeka je zasa len problém človeka, ktorý nemôže riešiť nikto iný, než človek sám (na to poukazujú aj tieto dve reakcie čitateľov). Zatiaľ však v celách dejinách tento problém človek nevyriešil a nevie ho riešiť. Možno ho preto za nás vyrieši príroda, planéta alebo nejaký mimozemský druh, na čo sa spoliehať neznamená nič iné, ako rezignovať na svoju neschopnosť. Problém planéty, na ktorej sa človek zrodil, na ktorej žije a ktorá je jeho planetárnym domovom, je len jedným aspektom, čím ďalej, tým dôležitejším, tohto nášho vlastného centrálneho problému. Sústrediť sa na tento problém a jeho riešenie, nie je žiadny antropocentrizmus. Pokiaľ nepochopíme, že najprv si potrebujeme usporiadať svoje vzťahy medzi sebou ako ľudia, budeme sa „ruvať“ o prírodu ako surovinu, životné prostredie, majetok alebo korisť ako predátori. Mier a kooperácia medzi ľuďmi je predpokladom mieru a kooperácie s prírodou.