Motto:
„Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, případně hlásá rasovou či třídní zášť, může být potrestán až pěti roky vězení.“
Trestní zákoník, § 403 odst. 1
Psal se rok 1840, kdy se veřejnosti dostal do rukou román francouzského spisovatele, politika, novináře a právníka Étienna Cabeta Cesta do Ikarie*. Dalo by se říci: „Neznámý autor, neznámá kniha, proč se jí zabývat?“ Protože v Česku politiky, právníky a novináře převelice trápí Cabetův odkaz. Protože Étienne Cabet (1788–1856) je ten, kdo za všechno může: od něho totiž pochází to hrozné slovo „komunismus“. A nejen to. Cabet se za komunistu pokládal, a právě v románu Cesta do Ikarie onen zlověstný společenský řád popsal. A aby toho nebylo málo, v roce 1848 odcestoval se svými přívrženci do USA, kde ve státech Texas, Illinois, Iowa, Missouri a Kalifornie zakládal rovnostářské komuny, komunistické osady. Časem se všechny kvůli vnitřním nesvárům a dluhům rozpadly; poslední z nich se po 46 letech trvání dobrovolně rozpustila v roce 1898. Dalo by se říci, že prvním místem, kde se lidé pokusili budovat moderní komunistickou společnost, nebyl Sovětský svaz, ale Spojené státy americké.
Fašismus a komunismus
Novela § 403 Trestního zákoníku schválená Parlamentem ČR počátkem července a platná od začátku tohoto roku, spočívá v tom, že se za sloveso „propaguje“ vkládají slova „nacistické, komunistické a jiné“. Časté zdůvodnění této vsuvky zdůrazňuje potřebu postavit na roveň fašistickou a komunistickou ideologii. Toto pojetí zdomácnělo v západní politické kultuře především díky pozoruhodné knize Hannah Arendtové Původ totalitarismu (1951). Ta odvozuje totalitární charakter komunismu od panslovanství a fašismu od pangermánství, což ovšem neodpovídá ani historii, ani povaze zmíněných ideologií. Především ale existuje řada podstatných rozdílů těchto doktrín.
Pro fašismus je příznačná absence rozpracovaného programu. Vnější a vedlejší rysy fašismu jsou zřejmé: je patrný důraz na mužský prvek, exaltované mládí, politickou a zpravidla etnickou nerovnost. Příznačná u fašismu je i obliba mytologie. Zvláštnosti jsou patrné v organizaci fašistických politických stran a hnutí, jejich militarizovaném politickém stylu, hierarchickém uspořádání hnutí s principem vůdcovství a disciplínou. „Fašismus nebyl zrozen z doktríny, která byla předtím vypracována na stole; zrodil se z potřeby činu a byl činem,“ psal Benito Mussolini ve studii Fašistická doktrína (1932). Fašismus usiluje o mobilizaci menšiny, jejíž konkurenční výhodou se stává odhodlání používat v politice násilí. Teror je natolik organickou součástí fašismu, že bylo snadné připojením zrůdného projektu „konečného řešení židovské otázky“ dotvořit jej do podoby německého nacismu.
Autoři citované úpravy Trestního zákoníku pravděpodobně vnímají komunistické hnutí jako singulár, konkrétně jako zločiny z padesátých let dozdobené na vlnách České televize sovětskými tanky ze srpna 1968. Jenže komunismus je množné číslo, velice pestrá škála idejí i činů, celá řada odlišných programů sociální rovnosti. Cabet ve své knize popisuje různé prvky komunistické vize od legendárního spartského zákonodárce Lykúrga a Platona přes Ježíše Krista až po slavné utopisty z počátku 19. století. Jeho popis evoluce komunistické myšlenky názorně ukazuje, že zápas o rovnost je po staletí součástí onoho rozporuplného souboru idejí, kterému se říká „evropské hodnoty“.
Oslava rovnosti
Podle Cabeta neštěstí lidstva není důsledkem špatné vládní politiky, ale špatné sociální organizace společnosti. Ta vede k hlavní neřesti – nerovnosti. Rovnost – „pokud to není naprosto nemožné“ – se pro Cabeta stala nejdůležitější ideou, a i díky němu se stala hlavním znakem všech definicí komunismu. Cabetův komunismus lze nazvat etickým a sentimentálním. Vychází z pocitu bratrství, které by podle Cabeta mělo sjednotit celé lidstvo. Příroda chtěla, aby byl člověk šťastný; neštěstí je důsledkem nevědomosti, lidské nezkušenosti, špatného společenského řádu, a především soukromého vlastnictví, které je hlavní příčinou nerovnosti a všech z ní plynoucích pohrom.
V Cabetově bájné ostrovní Ikarii neexistují peníze či obchody, ale ani chudí, lenoši či služebníci. Není tam kriminalita (vždyť, jak píše Cabet, příčinou všech chyb, zločinů a neštěstí jak bohatých, tak chudých jsou peníze, nerovnost bohatství a vlastnictví) – tedy ani soudy a věznice. Vše patří republice – půda, továrny, školy, nemocnice, knihovny, noviny… Komuna se stará o obdělávání půdy, organizuje průmyslová odvětví. Je to inovativní republika se stále dokonalejší technikou a technologiemi. Republika vyrábí vše potřebné – jídlo, zajišťuje bydlení a vybavení, ale i standardní oblečení pro všechny.
Práce v Ikarii je povinná a trvá šest hodin v zimě a sedm v létě. Každý si profesi vybírá podle svých schopností, ale ta se stává jeho celoživotní specializací. Práce je tak příjemná, že se jí nikdo nevyhýbá: těžkou a špinavou práci převzaly od člověka stroje. Republika poskytuje zdarma výchovu k bratrství a vzdělání; systém bezplatné zdravotní péče zaručuje zdraví. Péče o šťastný život zahrnuje krásu měst, jejich zdravé ovzduší. Ikařané tráví volný čas promenádami v parcích, pikniky, koncerty, jízdou na koni, v divadle – což některé autory vedlo k ironické poznámce, že se zabývají měšťanskými aktivitami. Měl to být komunismus založený na blahobytu, ne na askezi.
Cabet, představovaný někdy jako křesťanský komunista, přisoudil Ikarii náboženskou snášenlivost a rovnost náboženství. Rovnost mužů a žen – které jsou uctívány jako božstvo, na němž závistí štěstí – se odráží jak v zaměstnání, tak v manželství. Všichni Ikařané jsou soudruzi, tedy občané rovní si v právech a povinnostech. Politický systém je založen na svobodě diskuse i sdružování a pomocí všeobecného volebního práva směřuje k co nejširší demokracii. Důraz je položen na přímou demokracii bez vedoucí role nějaké politické strany. Stará armáda je rozpuštěna a nahrazena lidovou gardou, jejímiž členy jsou všichni občané. Nad bránou, kterou se vstupuje na území republiky, byl nápis „Ikarský národ je bratrem všech národů“.
Limity násilí
Ikarská komuna neměla být jen mírumilovná, ale i umírněná, byť vyrostla z krvavých válek a revolucí předcházejícího režimu. Cabet uvádí, že po uchopení moci diktátor Ikar, zakladatel komunistické republiky, v prvním svém dekretu adresovaném vítězům revoluce, uznal nutnost trestu pro konkrétní tyrany, ale vyzval k udělení amnestie ostatním poraženým. Věděl, že problémem nejsou politické chyby, ale sociální zřízení, a začal s reformami. Domníval se, že nové uspořádání má být zaváděno pomalu a postupně, ale rychle má být odstraněna chudoba. Směřování ke kolektivnímu vlastnictví by mělo probíhat na základě zkušeností, výchovy a technického pokroku. Ikar požadoval na převedení majetku do rukou republiky přechodné období v délce padesáti let.
Neskonalá moudrost českých zákonodárců novelou Trestního zákoníku učinila ze snů o Ikarii problém: hloupé zákony otevírají prostor pro svévoli oblečenou do taláru. Stává se tak pochvala čínských dechberoucích úspěchů při odstraňování chudoby či ve výzkumu umělé inteligence trestným činem? Jak mají vyšetřovatelé odlišit informaci, odbornou diskusi a propagandu? Nemluvě o matoucí představě, že každé komunistické hnutí směřuje k potlačování lidských práv: například Cabet v závěru své knihy odvozuje zásady nového uspořádání společnosti od koncepce přirozených lidských práv.
Narůstající dluh
Kdyby se politika zabývala hledáním pravdy, a ne zápasem o moc, místo novely § 403 odst. 1 Trestního zákoníku by povzbuzovala chybějící věcnou diskusi o tom, proč ve střední a východní Evropě pokus o budování komunistické společnosti selhal. V zrcadle Cabetova utopického komunismu se v této souvislosti nabízejí jako hlavní otázky:
- Jak velký vliv mají rozum a morálka v politickém chování člověka? Dokáže každý jedinec (či rostoucí množství lidí) upřednostnit budoucí kolektivní blaho před možností okamžitého sobeckého zisku? Nebo jsou socialismus a komunismus pouhou pohádkou, protože nedokonalý člověk nemůže vytvořit dokonalou společnost? Platí často opakované tvrzení, že kdo není v mládí komunistou, nemá srdce, a kdo je komunistou v dospělosti, nemá rozum?
- Kde je ona úroveň rovnosti, za níž začíná nepřijatelné omezení svobody? Kde přirozená nerovnost lidí přerůstá do utváření sociální a politické hierarchie s elitou majetku a moci?
- Kdy a proč zvítězil železný zákon oligarchizace nad ideály přímé demokracie a moc převzala byrokracie? Doprovází přeměnu každé ideologie v politické hnutí otevírání prostoru pro fanatiky a kariéristy?
- Lze zabránit tomu, aby legitimní násilí použité na obranu přerostlo v samoúčel? V Česku žádné úvahy o společnosti lepší než kapitalismus nemohou vynechat vzpomínku na Miladu Horákovou, na onu lidskou tragédii, justiční vraždu a politickou absurditu.
- Jak se zachovají elity v okamžiku, kdy se praxe hnutí dostává do rozporu s vlastní ideologií? Čím se lišily politické elity Sovětského svazu a Číny, které na konci 20. století v tamních zemích řídily reformy? Jak mohl systém usilující na svém počátku o komunismus degenerovat do podoby, v níž ztratil schopnost sebeobrany?
- Jak racionální je demokratické rozhodování, odráží hlasování skutečné potřeby lidu? V čem jsou záruky, že exekutiva bude většinové zájmy a většinové rozhodnutí respektovat?
- Lze v době, kdy je brutální síla vydávaná za právo unášet prezidenty jiných států, nahradit slepou geopolitiku porozuměním mezi státy a národy? Jestli ano, kudy vede cesta?
Loučení s Ikarií
Existence celé řady projektů komunistické společnosti kontrastuje s faktem, že autoři pokládáni za klasiky marxismu a leninismu nepovažovali podrobný popis budoucnosti za nutný. Možná i proto, že tehdy panovala poměrně homogenní obecná představa komunistické budoucnosti, kterou šířili mezi lidmi tehdy populární autoři jako Étienne Cabet.
Cabet se na titulním obrázku ve vydání Cesty do Ikarie z roku 1845 přihlásil k principu „Každý podle svých schopností. Každému podle jeho potřeb“. Je to zásada s pestrou historií, kterou proslavil Karel Marx ve své práci Kritika gothajského programu (1875). Jenže Marx se převážně věnoval hledání obecných zákonitostí, které by měly vést lidstvo od vykořisťovatelských společensko-ekonomických formací ke komunismu. Cabetova kniha Cesta do Ikarie ve francouzském vydání z roku 1848 popisuje na šesti stech stranách především fiktivní každodennost života v komunismu. Snad i proto byla tato kniha masovému čtenáři srozumitelnější než Marxovo dílo, i když je psána v dnes obtížně stravitelném romantickém duchu jako cestopisný román smyšleného lorda Williama Carisdallea.
Cabet nebyl jen utopický komunista. Patřil i mezi ty ideology, kteří vlastní vize zkoušeli uskutečnit v praxi a zformovali k tomu svébytné komunistické hnutí. Je však velký rozdíl mezi tím, když přesvědčení Ikařané budují své oázy komunismu nebo socialističtí sionisté stavějí kibucy – a snahou přetvořit standardní kapitalistickou společnost v komunistickou. První pokus uskutečnit to druhé představuje Pařížská komuna, kde pravděpodobně většina vůdců znala lépe Cabeta než Marxe; ta byla utopena v krvi. Vzpomínky na čas třešní onoho roku 1871 pak navždy poznamenaly sny o Ikarii, a to i díky příběhu, který vypráví Victor Hugo:
Za jednou z barikád, na níž krev zlotřilá
se s krví nevinnou po dlažbě rozpila,
dvanáctiletý špunt byl zajat s dospělými.
Důstojník se ho ptá: „Patříš k nim?“ Hoch se vzpřímí
а klidně přisvědčí. „Раk zastřelíme tě!“
Ozve se povel: „Pal!“ A v hrůzné odvetě
chlapcovy soudruhy déšť kulek u zdi požne.
Teď na řadě je on. „Bylo by, pane, možné,
abych své hodinky jen odnes matce?“ „Jak?
Chceš zdrhnout?“ „Vrátím se.“ „Bojíš se о kejhák,
ty uličníku, viď! А chtěl bys fouknout!“ „Ba ne!“
„Kde bydlíš?“ „U kašny. Hned, pane kapitáne,
jsem tu.“ „Syp, bláznivko!“ Odběhl. Vojáci
měli z té naivní, dětské lsti legraci
a umírající doprovázeli steny
jejich smích; ten však ztich, když bledý, uřícený
se chlapec přihnal zpět a v pýše dojemné
řek důstojníkovi: „Таk tady máte mne!“
* CABET, Étienne: Cesta do Ikarie. Praha: Orbis, 1950. Jedná se o výtah z Cabetovy knihy.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
