V současné době se Srbsko opět nachází pod zvýšeným tlakem ze strany Spojených států. Mělo by se zařadit do amerického systému, což aktuálně znamená přijmout protiruský kurs se vším všudy, tedy i s povinným nepochopením skutečných příčin války na Ukrajině. Srbský prezident Alexander Vučić má nyní vzhledem k tradičnímu ruskému (slovanskému a pravoslavnému) spojenci v podstatě už jen nejužší možný manévrovací prostor, jakým je alespoň právo nenechat zatáhnout Srby do této nesmyslné protievropské války. (Článek tematicky navazuje na předchozí text s názvem „Srebrenica“, OSN, další tvrdý nátlak na Srbsko.)
Připomeňme na tomto místě alespoň něco málo z toho, zač by měli být Srbové vděčni Západu, který na ně v roce 1999 zaútočil s cílem umožnit kosovským Albáncům nejenom odtržení se od Srbska (Jugoslávie), ale i etnické vyčištění srbského Kosova od Srbů. Spojené státy někdy chápou velice ochotně snahy národů po osvobození se od některého státního celku (kosovští Albánci nebo Tchajwanci). Na druhé straně u jiných národů obdobnou touhu nechápou jaksi ze zásady (Palestinci, Kurdové, ruští obyvatelé Donbasu). Podle jakého klíče se Washington rozhoduje? Inu, je to prosté: Podle svých vlastních zájmů…
Když koncem devadesátých let dvacátého století kulminoval proces rozbíjení Jugoslávie (tedy i rozkládání versailleského systému), srbský hlas na Západě nikdo neposlouchal. Srbové byli označeni za viníka a následovalo hledání důkazů proti nim s cílem zahájit sérii trestů. Když důkazy nebyly, pak se snadno vyrobily. Spojené státy vyslechly volání kosovských Albánců po nezávislosti na Srbsku a pomohly jim tuto nezávislost získat násilím. Naproti tomu Spojené státy ani na chvíli nenapadlo vyslechnout si též volání ruskojazyčného obyvatelstva na Donbasu, jež rovněž toužilo po nezávislosti. A mělo k tomuto svému volání velice vážné důvody: Nepřátelství krvavým převratem ustaveného režimu v Kyjevě směřující k nastavení takových podmínek pro život, aby Rusům nezbylo jiné řešení než exodus ze země, kterou obývají déle než tisíc let. Říká se tomu dvojí metr a tento patří k tomu nejodpornějšímu, co politika vymyslela. Přesto se jím na Západě téměř nikdo nepohoršuje.
Následující text přináší otřesné svědectví o odebírání tělesných orgánů živým Srbům za účelem prodeje těchto orgánů do ciziny. Tohoto zločinu se dopouštěli kosovští Albánci na srbských zajatcích, nejčastěji na mladých mužích. Ale i na ženách. Pokud jde o Rusko, Čínu, Irán nebo Srbsko, vždy příkladně mravokárný Západ nad svědectvím těchto zločinů páchaných na Srbech zavřel oči. Přesto to jsou nakonec západní novináři, kteří důkazy posbírali a vydali na světlo v knihách. Jednou z nich je kniha francouzského novináře Pierra Péana nazvaná Kosovo – une guerre „juste“ pour un État mafieux (vydal Fayard, Paris 2013). Česky titul zní: Kosovo – „spravedlivá“ válka pro mafiánský stát. V ČR kniha vydána nebyla.
Kosovo: „Spravedlivá“ válka pro mafiánský stát
Přenesme se na samotný konec dvacátého století a začněme své vyprávění otřesným svědectvím jednoho mladého albánského vojáka, který byl přítomen chladnokrevné vraždě dvacetiletého srbského zajatce, jemuž byly zaživa, při plném vědomí, odebrány tělesné orgány, aby byly následně v chlazeném stavu odeslány k prodeji. Takto během války o srbskou provincii Kosovo a po jejím skončení probíhal obchod s lidskými orgány, kterého se dopouštěli kosovští Albánci vedení pohlaváry z takzvané Kosovské osvobozenecké armády (UҪK).
Tato paramilitantní organizace byla ještě krátce před napadením Jugoslávie letadly NATO i v samotných Spojených státech považována za to, čím skutečně byla a zůstala, tedy za teroristickou organizaci. Jenomže Spojené státy velice rychle svůj názor přehodnotily a v boji o srbské Kosovo se jednoznačně postavily na stranu albánských separatistů, které agresi NATO proti Jugoslávii podpořili. Takto Spojené státy (NATO) podpořily separatisty proti suverénnímu státu. Zatímco jindy zuřivě obhajují nedotknutelnost hranic, v tomto případě hranice posunuly s velikou ochotou. Inu, dvojí metr, dvojí morálka, dvojí spravedlnost, zkrátka rozdvojený hadí jazyk a schizofrenie duše.
Svědek odebírání orgánů živým srbským zajatcům vypráví
Doslovný překlad svědectví: „Po několika minutách přivedli mladého muže, bylo mu přibližně devatenáct-dvacet let. Vězeň, ruce svázané za zády. Nebyl to voják UҪK a samozřejmě já jsem neměl možnost se na něco zeptat. Kdo jsem byl já? Mladík stojící vedle svých nadřízených. Zajatce rozvázali dva vojáci, kteří ho přivedli, a pak jej položili na ordinační stůl podobným způsobem, jakým se tam ukládají pacienti. Potom byly zavolány další dvě osoby, aby zajatci přivázaly nohy tak, aby se nemohl pohnout. Můj lékař-instruktor mu roztrhl triko na dva díly, takže jeho tělo zůstalo nahé jako při narození. Jeden z přítomných lékařů přinesl brašnu, černou, takovou, jakou nosí lékaři. To bylo pro mě něco nového. Vytáhl z brašny chirurgické nástroje. Poprvé v životě jsem viděl skalpel, a všechno, čeho je zapotřebí při chirurgickém zákroku. V té chvíli se najednou začali hádat. Lékař, který byl z nich nejstarší, začal něco bručet a plísnit toho nejmladšího, kterého oslovoval ,můj synu´. Pochopil jsem, že byli příbuzní.
Podali mu skalpel. Začínalo se mi dělat špatně od srdce. Byl jsem znechucený. Jako ve zlém snu, bylo to jako noční můra bez konce. Ještě dnes si na to pamatuji, vrací se mi to v největší hloubce mého vědomí, jak bych to prožíval znovu. Lékař-instruktor mi řekl, co musím dělat. Měl jsem udělat čáru vpravo na těle zajatce, od hrdla až dolů na bok a naznačit v ní další řez. Druhý lékař přinesl krabici. V té krabici byly tampóny z obvazů a lahev z bílého skla, ze které vycházel – všiml jsem si toho ve chvíli, kdy jsme začali čistit (povrch kůže) předtím, než jsme provedli řez – pach alkoholu. Když jsme ošetřili tuto část těla, řekl mi: ,Pojď sem, nemáme čas.´ Pochopil jsem, že ten mladík na stole, nebyl Albánec. Jak jsem to poznal? Když jsem se k němu přiblížil se skalpelem, pokusil se osvobodit se z pout, ale čím více se snažil, tím jej pouta tísnila pevněji. Začal křičet o pomoc, dovolával se Boha a prosil: ,Bože, neřežte mi hrdlo, nezabíjejte mě.´ Jelikož jsem byl mladý voják, který poslouchá rozkazy vyšších šarží, byl jsem nucen začít. Začal jsem, jak jsem se to naučil na stáži (v chirurgickém kurzu). Položil jsem levou ruku na jeho hruď, abych ji držel, a do pravé ruky jsem vzal skalpel a začal řezat. Když můj skalpel pronikl dovnitř, začala tryskat krev. Přibližně uprostřed řezání, které jsem prováděl, chlapec začal křičet, abychom ho nezabíjeli a potom omdlel, nevěděl jsem, jestli je to jenom zdání, nebo je mrtvý. Zneklidnilo mě to. Bylo jedno, jestli byl či nebyl mrtvý. Ale nebránil se, nehýbal se. Když jsem s tím skončil, řekli mi, abych vedl řez napříč směrem dolů. Potom bylo třeba udělat ještě třetí řez směrem nahoru, ale ten už udělal lékař, protože si všiml, že se mi chvěje ruka. Byl jsem příliš rozrušený. Řekl mi: ,Uklidni se, jsem tady.´
Předtím, než si vzal do ruky skalpel – neuvědomuji si dost dobře, kdy jsem zaznamenal následující scénu – vznikla nová hádka mezi lékařem a jeho příbuzným. Ten zapomněl podávat nástroje určené k řezání boků. Abych co nejrychleji unikl z téhle tíživé situace, vzpomněl jsem si, že mám bajonet od kalašnikova, který by mohl posloužit. Aby to bylo co nejrychleji u konce, proměnil jsem bajonet v chirurgický nástroj. Doktor mi ukázal, kudy bylo třeba vést řez žebry. Položil ruce pod žebra a řekl mi: ,Sleduj směr, který ti ukáže moje ruka a řež, stačí klouzat podél mé ruky.´ Když došlo na pravou stranu, řekl: ,Nyní půjdeme do oblasti, kde leží chrupavka, kde se žebra a zbytek těla navzájem spojují.´ Stále mi opakoval, abych si dával pozor, hlídal, ,aby se to nepoškodilo´. A ,to´ bylo srdce.“[1]
Srbský zajatec patřil k mnoha obětem obchodu s lidskými orgány, kterého se dopouštěli Albánci ze srbské provincie Kosovo v průběhu agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii a po jejím skončení, kdy se Kosovo ocitlo pod správou jednotek KFOR a pod dohledem bývalého francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera. Zabíjení Srbů tímto způsobem probíhalo (zřejmě mimo jiné) v objektu, který pro svoji omítku nesl označení „žlutý dům“. Bernard Kouchner existenci „žlutého domu“, ve kterém byla většina stop po krvavých zvěrstvech pečlivě zahlazena a jeho žlutá omítka nahrazena omítkou bílou, rezolutně, spíše však vztekle, popřel. Jeho osoba a jeho působení v Kosovu by rozhodně stály za pozornost.
Albánský voják, který patřil ke svědkům tohoto barbarství, dále popisuje, jak bylo z těla zavražděného zajatce vyňato „ještě tlukoucí srdce“. Lékaři, skuteční následovníci nacistického doktora Mengeleho, srdce uložili do plastové krabice, ve které bude odesláno k prodeji v rámci nejodpornějšího obchodu, jaký se u lidské rasy kdy vyskytl, obchodu se živými orgány vyňatými z těla zdravých živých lidí, kteří byli takto zavražděni.
Když se voják umyl a odešel z operačního sálu, který byl ve skutečnosti středověkou mučírnou, dostalo se mu od nadřízeného „důstojníka“ UҪK pochvaly: „Klobouk dolů. Vojáky, jako jsi ty, v Kosovu potřebujeme. Jen tak můžeme zvítězit.“ Potom dal vojákovi skleněnou nádobu, lednici, ve které bylo uloženo srdce dvacetiletého srbského mladíka zavražděného za účelem zisků „státu“, který se těšil a ještě těšit bude mohutné podpoře USA. Voják měl nádobu dopravit do vozu, který ji, jistě spolu s dalšími orgány jiných zavražděných úplně zdravých a mladých osob, dopraví na letiště. Automobil, do kterého bylo srdce zavražděného Srba uloženo, bylo tmavě zelené Volvo. Podle mínění vojáka směřovalo srdce do Tirany, ale když přijeli na letiště, uviděl soukromé letadlo v tureckých barvách. Tehdy voják pochopil, že orgány vyřezávané z živých těl Srbů nejsou určeny pro vojenskou nemocnici kosovských Albánců, ale pro byznys. „Pas de la defense de la patrie, mais de business! De trafic d´organes!“ Žádná obrana vlasti, ale byznys. Obchod s orgány.
Toto svědectví, jak píše Pierre Péan, pochází od srbských tajných služeb. Zachycuje autentické popisy bývalých bojovníků UҪK, teroristické organizace, která vedla otevřenou válku proti Jugoslávii, pro kterou získala podporu NATO, a která se po jejím skončení zmocnila vlády v srbské provincii Kosovo. Vše, čeho se UҪK během bombardování Jugoslávie letadly NATO a po skončení této velice nerovné války (800 miliónů proti 10 miliónům) dopustila, mohlo se stát jen díky mohutné podpoře členských států NATO. Svědectví o obchodu s orgány zajatých Srbů přinesla 10. prosince 2012 srbská televize na kanálu B92, v dokumentu nazvaném Anatomija zločina. Voják, jehož svědectví jsme uvedli, byl v dokumentu uveden jako svědek číslo 1. Byl dopraven 16 měsíců před svojí výpovědí do Srbska. Už předtím, dne 15. prosince 2010, přednesl švýcarský politik, Dick Marty, zprávu pro Commission des question juridiques et des droits de l´homme, která nesla název Traitement inhuman de personnes et trafic illicite d´organes humains au Kosovo, tedy Nelidské zacházení s osobami a zakázaný obchod s lidskými orgány v Kosovu.
Svědek, který poskytl tyto informace, získal status korunního svědka, což byl nejspíš jediný způsob, jak uniknout pokusům o jeho zavraždění. Byly na něj spáchány, nakolik je známo, už dva atentáty. První zmínka o obchodování s lidskými orgány byla učiněna organizací s názvem MINUK, což byl orgán OSN spravující srbské Kosovo po skončení agrese NATO proti Jugoslávii. Ona zmínka byla obsažena v bodě 7 zprávy o organizovaném zločinu v Kosovu. K odkrytí těchto zločinů a jejich pachatelů došlo v červenci a v srpnu 1999. Mezi politickými figurami Kosova podezřelými z těchto zločinů byl také pozdější ministerský předseda „samostatného“ Kosova, H. Thaci, oblíbenec Madeleine Albrightové.
V listopadu 2003 byl hlavní vyšetřovatel takzvaného Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (YCTY), Patric Lopez-Terres, informován o vážných podezřeních týkajících se tohoto obchodování s lidskými orgány. Ve 30-stránkové zprávě na toto téma bylo uvedeno, že nejméně od poloviny roku 1999 bylo uneseno 100 až 300 osob, většinou Srbů, a dopraveno kamiony nebo nákladními vozy do táborů nacházejících se na severu Albánie. Tyto osoby byly „operovány“ „lékaři“ pracujícími pro UҪK nebo pro takzvanou SHIK, což byla nová tajná organizace v Kosovu, nesoucí charakteristiku mafie.[2]
Detaily této zprávy jsou, podle Péana, strašné (horribles) a navazují na svědectví svědka číslo 1, kterého jsme v úvodu kapitoly citovali. Ve zprávě se nachází například toto svědectví: „Byl jsem znovu v Burrelu (město na severu Albánie, asi 90 km od Tirany) a doprovázel jsem Srba a Srbku. Byla mladá a mluvila srbsky. Oba byli vystrašení. V jedné chvíli nás muž požádal, abychom je oba zabili okamžitě. ,Nechceme být rozřezáni na kusy, prosil. Dopravili jsme je zakrátko na tutéž ,kliniku´ jižně od Burrelu…“
Tou klinikou byl onen zmíněný „žlutý dům“. Ačkoliv se pachatelé a jejich podporovatelé ze všech sil snažili ve „žlutém domě“ zahladit stopy po vraždění zajatých lidí, přesto na místě zůstaly velké krvavé stopy, právě na místech, na kterých byly ony odporné vivisekce prováděny. Kdykoliv se někdo zeptal Bernarda Kouchnera na existenci „žlutého domu“, údajně dostával tento francouzský politik záchvat zuřivosti. Ale asi to nebylo kvůli tomu, co se na tom děsivém místě dělo.
[1] Pierre Péan: Kosovo – Une guerre „juste“ pour un État mafieux, Fayard, Paris 2013, str. 9 – 11
[2] Pierre Péan: Kosovo – Une guerre „juste“ pour un État mafieux, Fayard, Paris 2013, str. 15
