„Srebrenica“, OSN a další tvrdý nátlak na Srbsko

Valné shromáždění OSN nacházející se v „americkém zajetí“ v New Yorku (asi jako kdysi papež v zajetí avignonském) přijalo 23. května 2024 rezoluci o uznání takzvaného „srebrenického masakru“ z roku 1995 za genocidu spáchanou bosenskými Srby na muslimských civilistech. Rozhodnutí OSN vyvolalo šok u srbského prezidenta Alexandra Vučiće.

Srbský prezident Alexander Vučić

Krátce na to Alexandr Vučić poskytl rozhovor jednomu švýcarskému novináři, a při tom rozhovoru působil sklíčeně a vážil svá vyjádření na lékárnických vahách. Žádný div, Srbsko se nachází pod soustavným tlakem ze strany Washingtonu. Je malým ostrůvkem jistého vzdoru v jinak téměř kompletně ochočené západní polovině evropského kontinentu. Je to prostě chybějící kamínek v mozaice americké Evropy. Není tedy vůbec náhodou, že jednání OSN o této otázce proběhlo v téže době, kdy Západ znovu stupňuje tlak vůči Srbsku s cílem dosáhnout srbského souhlasu s násilnou amputací kusu vlastního území (podle hesla Polib ruku, která trestá), tedy uznání samostatnosti Kosova. A dále se diktujícímu hegemonu jedná o zařazení pravoslavného Srbska, tradičního ruského spojence, do protiruského tábora, a to se vším všudy.

Tlak vůči Srbsku je tak soustavný a masivní, že se tato země zúčastnila švýcarského summitu údajně o „míru na Ukrajině“, a že na tom setkání Srbsko dokonce připojilo podpis pod závěrečné komuniké. Vučić tedy balancuje na hraně, jak se dá. Ví dobře, že Západ sám sebe považuje za „vyvrcholení civilizace“, po jakém může následovat jen potopa. Takže vyžaduje, a to nesmlouvavě, aby se všechny státy planety podřídily americké hegemonii. Kdo tak neučiní, je nepřítel a musí být donucen k poslušnosti násilím nebo zničen. Srbsko tedy zoufale lavíruje mezi nechutí vůči NATO, které porušilo mezinárodní právo a napadlo Jugoslávii, a strachem z toho, že soubor amerických nástrojů destrukce způsobí zemi obrovské problémy.

O nezávislosti určitého počtu států, jejichž zástupci zasedají u OSN, lze úspěšně pochybovat. Stejně jako můžeme pochybovat o nezávislosti například Mezinárodního olympijského výboru nebo Mezinárodní federace ledního hokeje či jiných dříve ctihodných institucí, jež se dostaly pod přímý tlak Washingtonu, čímž pozbyly kredit. Charakteristické v záležitosti uznání takzvaného „srebrenického masakru“ za genocidu spáchanou Srby je, že Valné shromáždění OSN takto vystupuje proti Srbům v době, kdy aktuálně probíhá masakr palestinského obyvatelstva v Gaze. A stejně tak rozhoduje krátce poté, kdy se Rusko marně obracelo na OSN s žádostí o uznání genocidy obyvatel Leningradu, kterých přišlo o život nejméně milión během dva a půl roku trvající německé blokády. „Americké zajetí“ OSN se zřejmě nemůže projevovat nápadněji.

O takzvaném „srebrenickém masakru“ spáchaném údajně bosenskými Srby na muslimských civilistech v roce 1995 existují pochybnosti, které se opírají o dokumenty, četná svědectví a fakta. Na toto téma bylo napsáno množství článků i několik knih významně korigujících nebo zcela zpochybňujících západní protisrbskou verzi událostí. Je to podobné, jako existují důvodná podezření, že také takzvaný „masakr civilistů“ spáchaný údajně opět Srby v roce 1999 v Račaku u Prištiny, není ničím jiným než další démonizací Srbska, která tehdy posloužila jako argument a casus belli pro agresi NATO vůči zbytkové Jugoslávii. K nevyprovokované agresi NATO proti zbytkové Jugoslávii došlo během dvou měsíců od „kauzy Račak“.

V následujícím textu je shrnutí některých faktů a argumentů, jaké korigují nebo zpochybňují oficiální západní verzi o „masakru ve Srebrenici“, který měli mít na svědomí bosenští Srbové. Tento masakr měl být o to více odsouzeníhodný, že na rozdíl od bosenských Srbů se jejich muslimští protivníci žádných zločinů údajně nedopouštěli. Naopak, jednali velice korektně, ohleduplně a plně v souladu s pravidly války. To samozřejmě nebyla a není pravda. Ale občané západních států se pravdu dozvědět neměli. Je-li třeba, oficiální Západ umí zavřít obě oči a uši si zalít voskem. Zde je tedy malé shrnutí námitek vůči oficiální západní verzi případu. Je na čtenáři, co z toho přijme a co odmítne. Každý člověk má právo utvořit si svůj vlastní názor.

V knize německého žurnalisty Alexandra Dorina nazvané SrebrenicaPříběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce druhé světové války[1], se můžeme dočíst fakta a podrobnosti, které západní „příběh“ v této záležitosti dokonale zpochybňují a usvědčují z úmyslného zkreslování i přímých lží. Dorin svoji důkladnou analýzu srebrenické události uvádí mottem od rakouského spisovatele Petera Handkeho. Toto motto má samo o sobě jistou vypovídací hodnotu: „Všechno, co není odporné a špinavě protisrbské, si dnes musí nechat líbit, že bude označeno za prosrbské. Antisrbství, které jako veletok špíny směřuje proti jedinému národu, se pro mne stalo stejnou nadávkou jako antisemita. Byť trochu jiným způsobem, jsou mi antisrbové zrovna tak odporní a nesnesitelní, jako antisemité ve svých nejhorších časech.“

Podle dodnes používaného (ale raději už nepřipomínaného) západního vyprávění došlo v červenci roku 1995 k masakru 8 000 bosenských muslimů. Masakr měly provést jednotky bosenských Srbů a jeho oběťmi měli být výhradně civilisté. Západem rozšířená verze tedy líčí Srby jako krvežíznivé zločince, kteří se mstí na civilním obyvatelstvu. Západní média šířila tento srebrenický případ jako největší zločin spáchaný od konce druhé světové války. Oficiální mediální zdroje a samozřejmě politické struktury na Západě nikdy nepřipustily ani stín pochybností, že by se mohlo jednat o falešné obvinění. Pochopitelně, jak je to běžné u podobných démonizačních kampaní, celý příběh začal „srebrenickým masakrem“, tedy údajným vražděním muslimských civilistů. Nic této události nepředcházelo. Na srbské straně k masakru neexistoval jiný důvod než vrozená srbská bestialita. Nikdo takový jako Naser Orić, tedy skutečný bosensko-muslimský zločinec vraždící už několik let srbské civilisty, a to po stovkách, pochopitelně neexistoval. A jestliže toto jméno, ale jména dalších zločinců z druhé strany fronty, někdo připomene, pak jsou mediálně okamžitě očištěni. Ani haagský protisrbský tribunál, ta skutečná skvrna na těle světové justice, Oriće a jemu podobné neshledal vinnými. Vinni jsou jenom Srbové. Tak stojí psáno! Kde? V oné podivné nikým nezveřejněné knize amerických zájmů.

Od události ve Srebrenici, tedy od léta 1995, byly posbírány stovky svědectví osob, které o situaci v Bosně věděly z přímého kontaktu, a které západní démonizaci Srbů vyvracejí nebo alespoň zpochybňují. Těmto hlasům západní tisk, až na světlé výjimky, nevěnoval pozornost. Vše, co mluví ve prospěch Srbů, bylo umlčeno. Šest tisíc údajně Srby zavražděných civilistů zmizelo beze stopy. Ve skutečnosti se jednalo o bosensko-muslimské vojáky, kteří z bojů ve Srebrenici vyvázli a rozptýlili se ve světě. Téměř tisícovka z civilistů (přesně 914 osob) údajně zavražděných Srby ve Srebrenici, o rok poději odevzdala svůj hlas ve volbách v Bosně a Hercegovině.

Na straně bosenských muslimů bojovali proti Srbům tisíce džihádistů pocházejících z islámských zemí, ostatně podobně jako se tito lidé později angažovali také ve válce kosovských Albánců proti Jugoslávii. Tito džihádisté často nosili na hlavách čelenky, což byly mnohdy šátky. Když na některých exhumovaných mrtvých vyšetřovatelé objevili tyto šátky, označili je za pouta, jimiž Srbové údajně svázali civilním obětem ruce, předtím než je zastřelili.

Zatímco obžaloba nedodala do Den Haagu v podstatě žádné prokazatelné důkazy o tom, že by Srbové vraždili muslimské civilisty, obhajoba tento soudní tribunál zasypala lavinou prokazatelných důkazů o vraždách Srbů včetně dětí a starců, kterých se od roku 1992 dopouštěly polovojenské oddíly bosenských muslimů. Často pod vedením zmíněného Nasera Oriće, v očích haagského tribunálu nevinného. Jak píše Dorin ve své knize, tento tribunál v některých případech sliboval obviněným nižší tresty nebo i propuštění, pokud se sami doznají k některým zločinům nebo udají jiné pachatele. Přesně takto postupovali vyšetřovatelé v časech honu na čarodějnice podle neblahého Kladiva na čarodějnice. Jak je to možné, že ani tak vysoce civilizovaný čas, jako jsou dvacáté a jedenadvacáté století v Evropě se nedokáže zbavit šíleností z dávné historie?

Pohľad na Srebrenicu

Co se tedy vlastně ve Srebrenici stalo? Odpověď musíme hledat jinde než v západním (americkém) příběhu. Nejlépe u přímých svědků událostí z let 1992 až 1995, případně i let pozdějších. Tak například Miroslav Toholj, mluvčí bosensko-srbské armády z let 1992 až 1995, popisuje srbskou operaci „Krivaja-95“, jejímž cílem mělo být údajné dobytí Srebrenice, takto: „Město jsme vlastně vůbec dobývat nechtěli, ale protivník je vyklidil a nám je tak prakticky nabídnul. V předchozích dnech došlo v okolí k bojům, ale když jsme se pak s velmi slabými silami – snad s 200 až 300 vojáky – dostali na kraj města, zjistili jsme, že nepřítel ve městě není. V té situaci jsme se rozhodli pro obsazení města. Ale hned 11. července vydal prezident Karadžić výslovný písemný rozkaz, v němž důrazně přikazuje, aby se s muslimskými civilisty nakládalo šetrně, a aby se s muslimskými vojáky, pokud by byli bráni do zajetí, zacházelo podle ženevských úmluv… To, že Rada bezpečnosti OSN vyhlásila město za chráněnou zónu, neznamenalo totiž závazek jen pro nás, ale znamenalo také závazek pro muslimskou armádu, a sice povinnost demilitarizace Srebrenice. Tento závazek muslimové nikdy nesplnili, neodevzdali zbraně a vytrvale z města podnikali útoky na srbské vesnice v okolí.[2]

Také vyšetřovatel v Den Haagu, Jean-Rene Ruez, v rozhovoru pro noviny Dani připustil, že žádný srbský rozkaz k dobytí Srebrenice nebyl objeven. Naopak bosensko-muslimské zdroje referují o tom, že Srebrenica byla Srbům vydána na rozkaz ze Sarajeva. Zpravodaj Walter Sauer napsal ve své zprávě: „Útok na Srebrenici nebyla žádná velká a dlouhodobě připravovaná ofenzíva, ale spíše jakási kvapná reakce na přepad vesnice Višnjica ze dne 26. červnaNaser Orić a jeho štáb byli již dřív odveleni do Tuzly, a tak bosensko-muslimské jednotky byly bez svého obvyklého vedení… a pokoušely se probít do oblasti kontrolované muslimy. Město samotné se pak 11. července stalo snadnou kořistí velmi omezených bosensko-srbských sil. Určitě je nutno brát vážně ty hlasy, které hovořily o tom, že bosensko-muslimské vedení prý vydalo Srebrenici bosensko-srbským silám úmyslně, aby zatáhlo NATO do války na své straně.[3]

V tomto duchu ostatně později obvinil Ibran Mustafić, muslimský funkcionář, který se ocitl v srbském zajetí, vedení svého státu, že vydalo Srebrenici Srbům. Rozhovor s ním vyšel v novinách Slobodna Bosa 17. 6. 1996. Mustafić vydání Srebrenic bosenským Srbům označil za zradu. Pode Waltera Sauera tohle vydání města mělo nabídnout bosenským Srbům příležitost k vykonání pomsty za vyvražděné srbské vesnice, a takto mělo poskytnout záminku k zapojení NATO do konfliktu na straně muslimů.

Muslimský šéf srebrenické policie, Hakija Meholjić, obvinil Aliju Izetbegoviče, vůdce bosenských muslimů, že to byl on, kdo nařídil vydání Srebrenice. Zmiňuje událost ze září 1993: „Byli jsme přijati prezidentem Izetbegovičem, a hned po přivítání se nás zeptal: Co si myslíte o výměně Srebrenice za Vogošću (jedno z předměstí Sarajeva)?… Víte, prezident Clinton mi v dubnu 1993 nabídl, že bojové síly četníků vtrhnou do Srebrenice, spáchají tam masakr na 5 000 muslimech, a pak by mohlo dojít k vojenské intervenci.“[4]

Pokud někomu tyto extrémně nemravné návrhy připadají jako nepravděpodobné nebo dokonce nemožné, pak je možné připomenout, že tvorba záminek, krvavých záminek, pro následné podnikání trestných výprav patří k docela běžnému arsenálu „elit“ ovládajících některé státy.

Dorin si ve své knize klade otázku: „Jak mohl Clinton už téměř dva roky před pádem Srebrenice mluvit o tisícihlavém masakru, ačkoliv se nic srovnatelného nikde v Bosně od té doby neodehrálo? Vydal se snad Clinton po stopách Nostradama? Nebo byl utajeným spolupracovníkem srbské tajné služby, která již dva roky předem masakr naplánovala? Odpověď na to dal Clinton sám, když řekl, že by po takovém masakru následovala intervence NATO. Tím by tedy bylo jasné, že se věci takzvaného srebrenického masakru jedná o inscenaci muslimských a amerických kruhů… Clintonův výrok vysvětluje, proč se v případě Srebrenice muselo jednat o genocidu.“[5]

Připomeňme pouze, že výrok pochází od vysoce postaveného muslimského činitele, nikoliv od bosensko-srbského či srbského. V interview pro Dani Meholjič zdůraznil, že existuje dost svědků, kteří mohou potvrdit výrok prezidenta Izetbegoviče. Meholjič říká: „Naše delegace se skládala z devíti osob. Jeden z nás byl z Bratunce, a to je ten jediný, který bohužel už nežije. Ale všichni ostatní členové delegace žijí a mohou to potvrdit.“[6]

Morálka v čase „tekutého zla“ (Zygmunt Bauman) je stejně tekutá jako zlo samotné. V moderní epoše jednoznačně a absolutně dominují peníze. Zásadní politická rozhodnutí se rodí tam, kde jsou peníze a mezi lidmi, kteří o těchto penězích rozhodují. Všichni jsou chorobně posedlí zisky a „najímají si“ pro nejvyšší státní funkce v zemích Západu lidi ochotné absolutně ke všemu. A právě tak si najímají a platí média, která získávají pro jejich děsivá rozhodnutí podporu veřejnosti. Přesně těch lidí, kterým tato rozhodnutí škodí.

Kdokoliv ještě uvažuje v morálním rozměru, je zděšen, kdykoliv se před ním objeví skutečný arogantní a bezohledný charakter moci, jež se živí válkami a krev obětí pro ně neznamená vůbec nic. Takzvaný „srebrenický masakr“, který Západu posloužil k dovršení stigmatizace srbského národa, ať už v Bosně a Hercegovině nebo v samotném Srbsku, měl svoji historii. Dlouhou předehru skládající se z muslimského vraždění v srbských vesnicích a malých městech.

Oběti těchto přepadů jsou zdokumentovány a jména zavražděných Srbů existují v detailních seznamech. Všechny tyto zločiny páchané na Srbech mají společného jmenovatele v naprostém ignorování těchto skutků ze strany západních politiků a médií. „Nehodící se škrtněte!“ Přesně takto postupuje Západ, kdykoliv dojde k událostem, které zcela mění optiku, jejímž prostřednictvím západní mocenské, politické a mediální kruhy myslí a jednají.

O muslimských zločinech spáchaných na Srbech existují ale doklady nejenom ze srbské strany, ale také ze strany některých muslimských osobností, které se s takovýmto jednáním nehodlaly ztotožnit, ani smířit. A tak muslimský politik, Ibram Mustavić, napsal o těchto zločinech knihu, ze které uvedlo citace médium s názvem Europe News. V citaci z knihy Plánovaný chaos se uvádí, jak muslimský válečný zločinec (v Den Haagu osvobozený) Naser Orić vypráví, jak vlastnoručně zabil svého prvního Srba, soudce Slobodana Iliče ze Srebrenice. Orić říká: „Když jsme ve vězení ve Srebrenici přebírali skupinu, která byla zajata v Zalazje, začalo zabíjení. Do rukou mi padl Slobodan Ilić. Sedl jsem mu na hrudník. Byl vousatý a chlupatý jako nějaké zvíře. Beze slova se na mne díval. Vzal jsem bajonet, vrazil mu ho do oka a tahal tam a zpátky. Nevydal ani hlásku. Pak jsem mu vrazil nůž do druhého oka. Nemohl jsem uvěřit, že nereaguje. Tam jsem se poprvé doopravdy lekl a ihned mu prořízl hrdlo.“[7]

Kdo má alespoň minimální povědomí o bestialitách, ke kterým na území Jugoslávie docházelo v průběhu německé a italské okupace, a to zejména ze strany chorvatských ustašovců, ten si dokáže představit, jak snadno se otevřela Pandořina skříňka, když se Jugoslávie ocitla znovu uprostřed etnického násilí. Jestli se někdo domnívá, že mocenské a politické kruhy na Západě, zejména v USA, utrpení obyvatel národů Jugoslávie nějak trápilo, pak velice přeceňuje mravní charakter těchto skupin obyvatelstva. Zajímal je pouze zisk, jaký z těchto konfliktů může plynout na jejich konta.

Autor knihy, ze které pochází tento citát, sám muslim, byl muslimy napaden a zbit. Ale Europe News přináší i informace o dalších spáchaných zločinech. Tak například je zmíněna vražda rodiny Stjepanovičů. Členy rodiny v roce 1992 odvlekli Orićovy řezníci (tak jsou nazýváni v knize) z jejich bytu ve Srebrenici na silnici blízko Potočari. Tam byli na mostě přes řeku zmasakrováni tak, že se celý most zalil krví obětí. Brutálním vrahem byl jistý Kemo Mehmedović z Pale. Tento kat údajně žije v bezpečí v Rakousku. Stejně jako se po druhé světové válce z Chorvatska vytratily tisíce ustašovců, kteří našli azyl většinou v západních zemích, tak se také po masakrech spáchaných v rozbíjené Jugoslávii, ztratili beze stopy mnozí největší zločinci. Protisrbský tribunál v Den Haagu o jejich potrestání jeví jen minimální nebo žádný zájem.

Podívejme se jen velice stručně alespoň na některé masakry, kterých se dopustily muslimské jednotky na Srbech už několik let před neprokázaným „srebrenickým masakrem“, jehož spáchání připsal Západ jednoznačně na srbské konto.

Takto například v lednu 1993, během pravoslavných Vánoc, vnikly muslimské jednotky do srbské vesnice Kravica a na místě zavraždily 49 osob. Dalších 86 osob bylo zraněno, mnozí z nich těžce. V stejné době byly napadeny vesnice Ježestica a Šiljikoviči. Seznamy zavražděných osob jsou uvedeny v Dorinově knize jmenovitě i s daty narození. Stejně jako seznamy dalších Srbů zavražděných v letech 1992 až 1995 na jiných místech v Bosně.

Dne 16. ledna 1993 byla v časných ranních hodinách napadena osada Skelani. Muslimové tehdy pronikli k Drině a překročili hranice Srbska. Přitom přepadli srbskou osadu Bajina Bašta. V panice se dali obyvatelé Skelani na útěk. Přesto bylo v obci a v okolí zavražděno na sedm desítek Srbů. Mezi nimi i šestiletý Aleksandar Dimitrijevič a několik dalších velice mladých lidí. Dorin ve své knize přináší fotografie některých takto zavražděných osob. Nesou stopy bodných ran, podřezání hrdla i jiná zohavení. Jsou mezi nimi i starci a staré ženy.

Orićovy bandy (připomínáme, že soudní tribunál v Den Haagu Oriće za vinného neuznal) vraždily i jinými způsoby, než přepadáváním srbských vesnic v časných ranních hodinách, aby využily momentu překvapení. Tak například v létě 1995 postavili Orićovi „vojáci“ zátarasy u silnice v blízkosti Srebrenice (odkud Orić často pořádal výpady do bosensko-srbského okolí). Tito „vojáci“ zastavili auto, a vyvlekli z vozu pět osob, které brutálním způsobem zavraždili.

Mnohé útoky Orićových band vycházely z „demilitarizované“ Srebrenice, jejíž demilitarizaci respektovaly pouze oddíly bosenských Srbů. Muslimské nikoliv. Při jednom útoku prošli muslimští vládní vojáci nepozorovaně kolem pozic vojsk Spojených národů, která měla za úkol bránit bezpečí civilního obyvatelstva, což se jim ani v nejmenším ohledu nedařilo. Muslimští vojáci tak vtrhli do vesnice Višnjica, kde vypálili domy a odvlekli místním obyvatelům dobytek. Bosenští Srbové podali stížnost na neschopnost vojáků OSN ochránit okolí Srebrenice, která byla vyhlášena jako demilitarizovaná zóna, tedy měla být bez vojáků a beze zbraní, ale ve skutečnosti poskytovala prostor pro formování Orićových jednotek.

Seznamy vesnic, ve kterých muslimské jednotky vraždily srbské obyvatelstvo, je velice dlouhý. Podle srbských pramenů bylo takto napadeno 192 srbských vesnic. Naser Orić a jeho „spolubojovníci“ byli za tyto hromadné vraždy[8] vyznamenáni Zlatou lilií, tedy nejvyšším řádem muslimské armády. V roce 2005 (30. června) vydaly srbské noviny Večernje Novosti jako svoji přílohu seznam 3 287 srbských obětí zmasakrovaných v letech 1992 až 1995 v okolí Srebrenice. Příloha má šestnáct stran, na kterých jsou uvedena jména a příjmení a data narození zavražděných Srbů. Navíc autoři přílohy, kteří pocházejí z pěti různých institucí, říkají, že pro každý případ zabití mohou uvést dva nezávislé svědky.

Mezi oběťmi byl také dvanáctiletý Slobodan Stojanović, kterého mučila a následně zavraždila dokonce žena, Elfeta Vesli (narozená v roce 1960), která sloužila v muslimské armádě Nasera Oriće. Její otec, Rahman Veseli, údajně pracoval jako lesník a dodnes žije ve Vlasenici. Vražedkyně údajně nejprve uprchla do Itálie a dnes snad žije ve Švýcarsku u svého bratra Muhameda Vesli.[9]

Autor knihy o Srebrenici, Alexander Dorin v souvislosti s těmito zločiny píše: „… muslimské jednotky zahájily na počátku občanské války v Bosně velkou ofenzívu, v jejímž průběhu zničily řadu vesnic a zmasakrovaly a zranily tisíce srbských civilistů. Západní masmédia se o tom praktiky vůbec nezmínila a i později zachovávala v této věci železné mlčení. Po spáchaných masakrech přichází OSN, a de facto těmto ukrutnostem požehná tím, že Srebrenici prohlásí za ,chráněnou zónu´. Srbové tyto zločiny podrobně zdokumentují a předají dokumentaci OSN, načež příslušný zástupce OSN tyto důkazy jednoduše zametá pod koberec a zamlčuje. Muslimské ozbrojené síly pak novopečenou ,chráněnou zónu´ zneužívají k tomu, aby z ní v průběhu následujících dvou let přepadávaly a zabíjely Srby. OSN znovu přihlíží, aniž by jakkoliv zasáhl nebo muslimskou válčící stranu alespoň jednou napomenula.“[10]

A o několik řádků dále Dorin poznamenává: „Pokud si Srb dovolí nářek nad svými mrtvými, pak je to ,srbská propaganda´. Stěžuje-li si Srb na svou bolest, pak je vždy ,sám vinen´, protože přece patří ke ,zločinému etniku“. Pokud nám tato protisrbská propaganda připomíná současnou rusofobní zášť šířenou na Západě, pak to nejspíš není podobnost čistě náhodná. Jedná se o totožný propagandistický postup.

Když došlo k událostem ve Srebrenici, ze kterých byli obviněni Srbové, padla část viny za údajný „masakr“ také na nizozemské příslušníky jednotek údajně chránících bezpečí v oblasti. Řada z nizozemských vojáků se snažila svědčit o Srebrenici podle pravdy. Jejich svědectví ale nebyla do Den Haagu vpuštěna. Protisrbský tribunál, nazvaný Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, zůstal věren svému zadání. A to znělo: zločiny spáchané na Srbech kdekoliv na území bývalé Jugoslávie pokud možno nevyšetřovat vůbec, nebo bagatelizovat či dokonce pachatelům nabídnout osvobozovací rozsudek, odklad či přímo únik od spravedlnosti.

Naser Orić je dnes ctihodný občan. V současné době je podnikatelem, prezidentem Asociace veteránů 28. divize armády Bosny a Hercegovinya penzistou. ICTY ho shledal nevinným a zprostil jej všech obvinění. Naproti tomu prezident Republiky srbské, Radovan Karadžić, stejně jako generál Ratko Mladić, nenechali ICTY na nejmenších pochybách o svých vinách na válečných zločinech a byli odsouzeni na doživotí. Poslední jugoslávský prezident, Slobodan Milošević, v Den Haagu dne 5. října 2000 během vyšetřování jeho údajných zločinů zemřel. Dne 11. března 2006 byl nalezen ve své cele mrtev. Oficiální příčinou jeho úmrtí byl infarkt myokardu. Žádná událost snad nevyvolala větší nezájem médií hlavního proudu na Západě než úmrtí tohoto posledního jugoslávského prezidenta vybaveného tisíci stranami dokumentů o jednání Západu, především USA, ve věci rozbíjení Jugoslávie a bombardování zbytkové Jugoslávie (složené už jen ze Srbska a Černé Hory) na jaře 1999. Miloševićova smrt (léčil se dlouhodobě na srdce) zřejmě zabránila skandálu. Kdyby spravedlnost nebyla v Den Haagu slepá na obě oči, na lavici obžalovaných si měly sednout úplně jiné osoby.

Alexander Dorin ve své knize o Srebrenici píše: „Obsazení Srebrenice srbskou armádou nebylo nikdy plánovanou akcí. Bylo až výsledkem protiútoku, který následoval po útocích na srbské vesnic v létě 1995. Srbové obsadili Srebrenici proto, že muslimská armáda město opustila. Ukázalo se, že muslimští politikové plánovali vydání města již dlouho předem, aby srbskou stranu vlákali do pasti.

Srbští vojáci nakládali s muslimskými civilisty, kteří ve městě zůstali, dobře. Neexistuje ani jediný zdokumentovaný případ přehmatu vůči muslimským civilistům ze strany Srbů. Dokumenty dokazují, že rozhodnutí o evakuaci bylo ponecháno na samotných muslimských civilistech. Rozhodli se pro odchod, protože nebylo možno vyloučit, že by se stali cílem útoku rozhořčených srbských obyvatel z okolí města. Přítomní nizozemští vojáci modrých přileb víckrát dosvědčili, že k žádným přehmatům proti muslimským obyvatelům nedošlo. Srbská armáda poskytla muslimským civilistům při evakuaci pomoc, když dala k dispozici jídlo a dopravní prostředky.

Krátce před obsazením města Srebrenici opustilo tisíc vojáků muslimské armády. Mezi nimi se nacházeli i civilisté a většina z nich byla ozbrojena. Během pochodu směrem k nejbližším muslimský městům se tyto jednotky musely probít územím pod kontrolou Srbů. Přitom narazily vícekrát na srbskou armádu, což vedlo k těžkým bojům. Během těchto bojů, které v některých případech zuřily ještě i tři týdny po pádu Srebrenice, zahynulo nejméně 2 000 muslimských bojovníků i civilistů. Také srbská strana měla ztráty v řádu stovek vojáků. Ovšem padlí v bojích jsou dnes prezentováni jako oběti ,srebrenického masakru´. Posudky vyšetřovatelů pověřených haagským tribunálem lze označit za manipulace, které s prací nezávislých expertů nemají nic společného.

Manipulaci představuje i seznam pohřešovaných, který sestavily muslimské úřady. Na tomto seznamu jsou i všichni ti, kteří padli v bojích. Muslimské orgány navíc nikdy nezveřejnily jména těch lidí, kteří útěk ze Srebrenice přežili. Více než 3 000 z nich se později znovu vynořilo na volebních seznamech. OBSE se pokouší od tohoto skandálu odvést pozornost, když tvrdí, že tyto seznamy jsou dnes uzamčeny a není k nim přístup. Asi 800 až 900 přeživších ze Srebrenice se odstěhovalo po pádu města do zahraničí. Mnozí z nich se nacházejí také na seznamu mrtvých. Téměř 1 000 jmen lidí, kteří zahynuli již roky před pádem Srebrenice, bylo rovněž připsáno událostem v létě 1995. Mezi 2 500 mrtvými pochovanými v Potočari se nachází několik set jmen lidí, kteří nemají se Srebrenicí žádnou souvislost. Tito mrtví byli nalezeni v jiných částech Bosny. Mnohým z těchto mrtvých byla vyrobena falešná identita, a to tak, že se jim jednoduše dala jména těch lidí, kteří události ve Srebrenici přežili.“[11]

Citovali jsme takto obsáhle text z knihy Alexandera Dorina Srebrenica – Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce druhé světové války, neboť vyjadřuje určité résumé k takzvanému „masakru“ v Srebrenici, spáchanému údajně Srby. O něco níže Dorin ještě dodává: „Tribunálu v Haagu, za nímž ve skutečnosti stojí vedoucí státy NATO, chybí dodnes prakticky všech udávaných 7 000 až 8 000 obětí. Navíc chybí i rozkazy k popravám, stejně jako jejich vykonavatelé. Vynucenými přiznáními, zmanipulovanými posudky a vymyšlenými výpověďmi se haagský soud od chybějících faktů pokouší odvést pozornost.“[12]

Dodejme zde pouze, že na podobném principu, jaký byl použit v případě takzvaného „srebrenického masakru“, se o čtyři roky později pracovalo i při získání „důvodu“ pro bombardování Srbska během agrese NATO. Tehdy na „důvodu“ pracovaly jednotky takzvané Kosovské osvobozenecké armády, ve které působila řada džihádistů. Záminkou k agresi proti Jugoslávii se stalo údajné masové vyhánění albánského obyvatelstva Srby ze srbské provincie Kosovo a Metohija. Také v Kosovu měli údajně Srbové vraždit místní albánské (muslimské) obyvatelstvo a pohřbívat je v desítkách, ne-li stovkách masových hrobů. Západní televize přinášely od rána do večera, denně, záběry dlouhých kolon prchajících Albánců, které údajně vyháněli z jejich domovů Srbové. Jako podle scénáře z amerického filmu Vrtěti psem, se před obyvatelstvem Západu rozvinul příběh o humanitární katastrofě. Působili ji – jak jinak – Srbové. Kosovští Albánci byli bez viny. A Západ pochopitelně taktéž, naopak, Západ chtěl pomoci. Příběh byl banální a mytologický, jak to v těchto případech bývá s neprůstřelnou logikou bez logiky.

Nikoho nemělo napadnout, že záběry kolon prchajících obyvatel Balkánu mohou pocházet z úplně jiných exodů, také z úprku Srbů z republiky Srbská krajina (což se i stalo). Nikoho nesmělo napadnout, že Albánci prchají před blížícím se bombardováním letadly americké NATO. Nikdo neměl ani pomyslet na to, že prchající kolony civilistů vytvářejí obraz srbského agresora, takže obyvatelstvo mohou do pohybu uvádět i albánské síly, které takto vytvářejí casus belli pro válku se Srbskem, respektive pro trestnou výpravu téměř miliardové většiny proti desetimiliónovému Srbsku. Všechny tyto úvahy byly přísně zakázány, a kdokoliv se jich dopustil, byl ihned označen za nepřítele.

Snímky: www.wikimedia.commons

[1] Nakladatelství Loxia, Pardubice 2013
[2] Alexandwr Dorin: Srebrenica, Nakladatelství Loxia, Pardubice 2013, str. 102
[3] Tamtéž, str. 103
[4] Tamtéž 104. Původní zdroj: 5000 Muslimanskih glava za vojnu intervenuju, noviny Dani, 22. 6. 1998
[5] Tamtéž, str. 104 – 105
[6] Tamtéž, str. 105
[7] Tamtéž, str. 57
[8] Tamtéž, str. 71
[9] Tamtéž, str. 79
[10] Tamtéž, str. 80
[11] Tamtéž, str. 238 – 240
[12] Tamtéž, str. 240

(Celkovo 514 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Jedna odpoveď

  1. Takzvaný „srebrenický masaker“ je len malou kvapkou v mori klamstiev, ktoré sú základom politiky USA a jeho prisluhovačov. Tieto klamstvá dnes ešte stále tvoria „politickú realitu“, ktorej sa politici krajín NATO a EÚ pevne držia, hoci uvedená realita je len „potemkinovskou dedinou“, ktorá skutočne neľudskú a protiľudovú povahu objektívnej reality len zahmlieva.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter