Integrace Střední Evropy neodpovídá zájmům Německa

Český premiér Petr Fiala si při nedávném setkání s německým kancléřem Friedrichem Merzem pochvaloval, že spolupráce států V4 nefunguje. Kdo sleduje politiku Petra Fialy v kontextu EU a posledního vývoje v Německu, ten pochopí snadno, proč tomuto českému premiérovi vadí přesně totéž, co vadilo Německu v podstatě po celé jeho dějiny a nejvíce v dobách, kdy v Německu sílily mocenské ambice směrem ke kontinentu.

Vládnoucí vrstvy v německých zemích včetně rakouských krajů se vždy, po celé dějiny, obávaly jakékoliv formy integrace středoevropského prostoru, v níž by nehráli Němci dominantní roli. Němci (Sasové, Bavoři, Durynkové, Braniboři a další „kmeny“) pohlíželi po celý středověk i novověk konkrétně na Slovany ve svém sousedství dvojí optikou. Jednak byly slovanské kmeny a národy poměrně početné, takže v případě, že by se slovanská knížata dokázala navzájem „rozpoznávat“ na etnické bázi a také porozumět tomu, že se nacházejí v podobné situaci, což se bohužel nestalo, mohli Slované případnou integrací pro Germány představovat docela velkou hrozbu. Této hrozbě východofranští a později němečtí králové a císařové čelili šikovnou politikou „divide et impera“. Dařilo se jim slovanská knížata rozdělovat, a dokonce využívat ve válkách proti jiným Slovanům. (Novodobé války Chorvatů se Srby nebo Ukrajinců proti Rusům nejsou v oboru „divide et impera“ žádnou novinkou.)

Takto se z germánského (německého) úhlu pohledu mohla přijmout druhá optika, která ve Slovanech viděla etnikum jednou provždy určené k poddanství a poslušnosti. Když se dva perou, třetí se směje, praví stará lidová moudrost. Slovanskou vzájemnou řevnivost si pochvaloval už významný německý historik, Leopold von Ranke (1795 – 1886). A podobně ji s uspokojením zaznamenal i jeho mladší kolega v oboru, Theodor Mommsen (1817 – 1903). Také Friedrich Merz, ač není historik, má radost z toho, že se Slované neintegrují ani v malém formátu V4. A dokonce si to někteří i sami pochvalují.

Západní a jižní Slované se ve střední a jihovýchodní Evropě začali usazovat přibližně od 5. a 6. století. Postupně některé slovanské kmeny pronikly hluboko na území současného Německa, odkud byly postupně vytlačovány (viz osud Baltických a Polabských Slovanů, jež zmiňoval slovenský národní buditel, Ján Kollár, a v posledních době i pomalé rozpouštění Lužických Srbů v okolním německém etniku, které nezmiňuje nikdo). Na straně německých císařů se v bojích proti slovanským kmenům objevily nejednou i oddíly českých a polských knížat či králů. Inu, vazalská povinnost. Být něčím vazalem bylo, je a bude vždycky špatně. Mezi germánskými kmeny sice nevládla dokonalá harmonie, vévodové, biskupové, knížata, hrabata a další feudálové soupeřili o moc ve středověké „německé říši“ nebo o podporu papeže a počínali si často lstivě a záludně, takže idyla jejich vztahů asi nebyla žádná. Na druhé straně německé národy přece jen zvládly integrační procesy nesrovnatelně lépe než Slované, a tak se německý pohled na Slovany upevnil v tom smyslu, že Němec je pán a Slovan rab.

Pokud bychom pojem Střední Evropy ve smyslu možné politické integrace v rámci stávající EU (tedy nikoliv přísně geograficky) rozšířili na alespoň část bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko), a dále na Rumunsko a Bulharsko, pak by v tomto prostoru existovala jednoznačná převaha slovanských národů: Poláci, Češi, Slováci, Slovinci, Chorvati a Bulhaři. Taková forma integrace v podstatě (také se Srby) odpovídá dávným plánům či snům národních buditelů, kteří hledali cestu, jak ve Střední Evropě a na Balkáně ustavit protiváhu německému germanizačnímu vlivu (a také vlivu maďarskému), a zároveň se neocitnout pod patronátem (ochranou, jařmem či knutou) ruského cara. Vedle toho existovala také slavjanofilská (či panslavistická) koncepce, která předpokládala slovanskou integraci právě pod patronací carského impéria. Ruský car ale při podpoře například balkánských Slovanů (a Rumunů) v jejich snaze uvolnit se ve druhé polovině 19. století z tureckého panství, musel brát v úvahu nejenom Turecko, kterého se chtěl zmocnit (docela jistě Istanbulu a úžin), ale i Anglii, která vedla zásadně vždy a všude protiruskou politiku, Vídeň, která měla také chuť na Balkán, no a bismarckovské Německo, které mělo chuť úplně na všechny, ale dělalo, že mu jde o Evropu a o mír. Inu, průhledná německá taktika. A propos, Bismarck nesnášel Slovany, neměl rád ani Rusy, ale na rozdíl od Merze věděl, že s Rusy musí velmi opatrně. Takže carové (Alexandr II. a Alexandr III.) lavírovali a nakonec neuspokojili nikoho. Ani sebe.

Ve Vídni a v Berlíně si Rakušané a Němci „z říše“ v 19. století velmi dobře uvědomovali, že pro Slovany fungoval a v jistém smyslu funguje stále následující vzorec: „Čím dále od Německa, tím blíže k Rusku, a naopak“. Proto má současná rusofobie tak ohromnou podporu ve státech EU, a tím se od roku 1989 stala součástí „víry svaté“ také i v České republice. Její katechismus se vyučuje tím, že se nevyučují dějiny ruských zemí a vztahů západní Evropy k Rusku. Základem výuky je prostá nevědomost. V nevědomosti je síla! Nebo ve stylu G. Orwella: Nevzdělanost je vzdělání?

Pro Němce a Rakušany byla představa jakékoliv formy slovanské integrace naprosto nepředstavitelná, frustrující, dokonce urážející jejich pocit nadřazenosti, a takto je jako koncept fungující V4 nepředstavitelná také pro Friedricha Merze. A tím z nepochopitelných důvodů též pro Petra Fialu. Samozřejmě pojem Střední Evropy v užším či širším formátu (s částí Balkánu) nezahrnuje pouze slovanské národy. Samotná V4, která je skromným minimálním projektem středoevropské politické integrace, vlastně byla pojata jako zárodek pozdějšího rozšíření, zahrnuje vedle Polska, Slovenska a České republiky také Maďarsko.

Visegrádská čtyřka (V4) od svého počátku fungovala v podstatě ve velmi omezeném režimu. Ani zdaleka nebyly členové tohoto uskupení schopni či ochotni dospět k úplnému sjednocení pozic v rámci EU, a takto plnit roli podstatně silnějšího hráče, jaký by byl mocen čelit stále se prohlubující faktické nerovnosti uvnitř EU. Postupně EU přestala s předstíráním rovnosti členských států, což byla hra „na uvítanou“ nových členských zemí, zahodila fíkový list a začala se chovat jako jakýsi modernější nástupce Franské říše Karla Velikého, která se po rozpadu v důsledku Verdunské smlouvy a některých souběžných procesů v roce 843, rozdělila na říše tři, z nichž se později staly Francie, Německo a víceméně Benelux. Není vůbec náhodou, že se Evropská unie hlásí k odkazu Karla Velikého a že jedna z hlavních budov Evropské komise nese jeho francouzské jméno Charlemagne.

A propos, název odvozený od jména Karla Velikého, Charlemagne, nesla také francouzská granátnická divize SS (33. Waffen-Grenadier Division der SS Charlemagne). Byla složena převážně z Francouzů, ale bojovali v ní také Švédi, Švýcaři nebo Japonci. Po svém nasazení do bojů v Pomořanech byla okamžitě zničena Rudou armádou, takže se rozpadla. Ale abychom byli spravedliví, osoba Karla Velikého se pojí také s pozitivními činy, například s takzvanou karolínskou renesancí, založením lázní na léčivých pramenech v Cáchách, díky kterým se sám svojí vůlí zotavil z mozkové mrtvice velký skladatel G. F. Händel, a ze spousty moudrých státnických rozhodnutí. Tak tomu už u velkých historických osobností bývá. Bývají dost často „jednotou dobrých i zlých skutků“.  

Kandidátské země EU, jež byly z moci Moskvy laskavě převedeny „pod ochranu“ Washingtonu, Berlína, Paříže a unijního Bruselu, si této výmluvné symboliky uvnitř EU nevšimly. Nevšímají si jí ani nyní, třebaže je ve světle stále rostoucích nároků demokratické volbě unikající Evropské komise na prosazování vlivu v členských zemích nepřehlédnutelná. Jestli si jí všimnul Petr Fiala, nevíme. Jisté je, že tento český premiér je rád, že nefunguje dokonce ani minimální formát středoevropské integrace (míněna samozřejmě integrace suverénních států, nikoliv nová habsburská podunajská monarchie).

Pokud se má středoevropský prostor nějakým způsobem integrovat, potom přece jedině pod dohledem a jednoznačně pod vlivem Německa. Kdo se seznámí s oficiálními dokumenty pohlavárů „třetí říše“, ten je překvapen, jak mnoho oni mluví o „jednotné Evropě“, „evropské myšlence“ a podobně. Tak například geopolitik Karl C. von Lösh v roce 1941 (nacismus a válka už byly v plném proudu) napsal: „Jestliže se my Němci považujeme za skutečné Evropany, znamená to, že jsme se ujali obtížného úkolu… Boj za spravedlnost je německým úkolem, evropským úkolem, je úkolem lidstva… Rozviňme zástavu boje za skutečný mír v Evropě.“ Ani slovo o koncentračních táborech a vyhlazování národů…

Jiný geopolitik, Otto Muck, napsal v roce 1943 (to už měli Němci za sebou porážky u Stalingradu i u Kurska): „Každý Evropan ví zcela jasně, že bez vítězství německých zbraní nebude Evropa dále existovat a ztratí všechny své hodnoty. Moc Říše a jejích spojenců zaručuje evropský pořádek.“ Také Muckovi nejspíš ledacos z německé nacistické reality uniklo. Schopnost vidět jen to, co se hodí, se nejspíš na Západě nezrodila teprve se současnou rusofobií.

Ideologům německého nacismu v podstatě pojmy Evropa a Německo splývaly v jedno, Byly to zkrátka Grossräume (velké prostory). Když se v současné době německý kancléř Friedrich Merz vyjadřuje o německé „odpovědnosti“ v Evropě a jeho ministr obrany Boris Pistorius chce zase zabíjet Rusy, vypadá to tak, že se tito současní němečtí politici nemusejí vůbec namáhat s vymýšlením svých vlastních prohlášení. Mohou je v podstatě opisovat ze starších německých dokumentů a novin. Ušetří si tak spoustu práce. Nacističtí ideologové pracovali s myšlenkou „ochrany“ Evropy před partikularismem zájmů jednotlivých států. Příliš mnoho států se v jejich očích rovnalo příliš mnoha různým zájmům a cílům. Německá „integrace“ měla tento národní a státní partikularismus zkrátka vyřešit jednou provždy. Také současné Evropské komisi velice vadí představa, že by jednotlivé členské státy mohly sledovat své vlastní zájmy hospodářské i kulturní. Evropa má mít jednu politiku, jednu linii, jeden směr, jeden názor, jednu tvář, případně jeden škleb. Pluralita, která byla heslem začátku devadesátých let minulého století během cesty bývalých sovětských satelitů na Západ, se po třech desetiletích stala opět nežádoucí.

Skutečnost, že některý český politik souzní s Friedrichem Merzem v otázce nefungující V4, je sama o sobě nepochopitelná. Vůbec je nepochopitelné, že některý Čech může v něčem souznít konkrétně s tímto současným německým kancléřem, jehož militaristická velkou válku provokující politika budí vysoce zasloužený odpor dokonce i velké části samotného německého národa. Nejde o to, že by snad některý Čech nemohl souznít s některým, kterýmkoliv Němcem. Může, úplně stejně jako se může shodnout s kterýmkoliv Francouzem, Belgičanem, Švédem nebo Italem. Mezi soudnými lidmi všech národů nejsou bariéry nedorozumění. Vždyť všichni „obyčejní“ lidé mají v podstatě úplně stejné potřeby. Militarismus a agresivita k nim nepatří! Neměl by se tedy v žádném případě shodnout s militaristou podněcujícím k válce. Toto by měl být kategorický imperativ pro každého soudného občana úplně každého státu na světě. Nikdy se nepostavit do řady s militaristy. A ani se tam nenechat postavit!

Integrace zemí Střední Evropy a alespoň části Balkánu by byla přitom nesmírně prospěšná, protože zcela určitě státy, jako jsou Česká republika, Slovensko, Maďarsko a patrně také Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko, potřebují spojit síly, aby mohly odolat „říšskému centralismu“, jaký je nyní evidentně osou politiky Merzova Německa a v závislé pozici také Macronovy Francie. Tyto „následnické státy“ Franské říše Karla Velikého uplatňují svůj vliv přímo nebo prostřednictvím Evropské komise, u níž se ovšem ambiciózní evropské „mocnosti“ potkávají či střetají také s instrukcemi hlubokého státu ve Washingtonu, jehož vůle je ovšem rozhodující. Žádná z těchto západních formací ale nemá na srdci blaho a bezpečí malých národů ve středu Evropy.

V posledních letech se V4 v podstatě rozpadla na V2 plus (či spíše minus) V2. Maďarsko a Slovensko dokazují schopnost i malých států udržet si alespoň jistou míru nezávislosti a ochránit svoje zájmy. Je to nesmírně těžké, zejména když vládnoucí hluboký stát spolu se svými pátými kolonami rozesetými v zemích EU/NATO má mohutný nadbytek prostředků k tomu organizovat hlasité, někdy přímo vzteklé oponenty vůči místním vlastencům a sebevědomým politikům. Kde vládnou peníze, tam se demokracii daří velice špatně, neboť peníze či vyhlídka na kariéru dokážou zkorumpovat velmi mnoho lidí. Vedle toho se vládnoucí moc Západu prezentuje jako DOBRO a jako „správná cesta pro správné lidi“, takže i tento faktor ovlivňování lidí funguje znamenitě. Vůbec nevadí, když ono „dobro“ kolem sebe rozsévá nenávist, dokonce nenávist na etnickém principu. Ztráta historické orientace mnoha lidí brání spatřit pro samé stromy les.

Ve zbývajícím vzorci V2 se nacházejí Polsko a Česká republika. Polsko vždy bylo a nadále zůstává specifické a do Střední Evropy špatně integrovatelné. Současné Polsko mohutně koordinuje svoji politiku, a vůbec staví samotnou svoji existenci na exkluzívním „partnerství“ se Spojenými státy. Polsko je poměrně lidnaté (téměř 40 miliónů obyvatel) a především patří k tradičně ambiciózním státům. Mělo a stále má velkou překážku v Rusku na Východě a v Německu na Západě. Co se nachází pod jižní hranicí Polska, to Varšavu nějak eminentně nezajímá. Dá se říci, že Polsko je i v EU (a také v V4) solitér či sólista. Na rozdíl od Prahy, která je dlouhodobě už úplně bez ambicí (pokud tedy nebereme v úvahu ambice Petra Fialy líbit se Merzovi či Petra Pavla líbit se hlubokému státu), tak Varšava má ambice obrovské a jako vždy v dějinách Polska jsou tyto ambice pro Polsko nebezpečné.

Ovšem také u druhé poloviny V4 nacházíme ambice. Jedná se o Budapešť. Maďarsko (Uhry) byly také ještě vcelku nedávno (před cca sto lety) velké. Jak vidíme na příkladech současného Turecka, které sní o obnovení osmanského vlivu či na případu Merczova Německa, které se chce zase „starat o Evropu“, tak staré touhy prostě nikdy nemizí. Neztrácejí se především u místních elit či „elit“. Velká Británie, která je po ztrátě kolonií vlastně „malá“, by chtěla být také znovu velkou. S novými koloniemi! Obnovení nějaké koloniální říše by jistě nevadilo ani Francii, která navíc stále zápasí s komplexem poslední velké a nečekaně rychlé porážky za druhé světové války. Démoni mocenských ambicí (i pomstychtivosti) se zkrátka stále vznášejí nad vodami řek bývalých říší, které přišly – po zásluze – o svoji moc a své zisky. To je už asi osud.

Integrace středoevropského prostoru je tedy velice složitá a Petr Fiala i Friedrich Merz mohou být spokojeni, že opětovné německé péči o Evropu z jejího středu patrně opět nebude nic silného a sjednoceného překážet. Je to velké neštěstí pro národy a státy tohoto prostoru, což může být patrné docela brzy. Když se v Německu chopí moci militaristé a nepřátelé Ruska a když se shodou okolností Německo potácí ve svých vlastních problémech, stává se vyhlídka na celoevropské neštěstí docela reálnou. S politiky, jako je Petr Fiala, který dokonce svým jednáním neváhá narušovat i vztahy s národem, který je Čechům, Moravanům a Slezanům daleko nejbližší, a to úplně vším, tedy se Slováky, se ale posílení středoevropské integrace rozhodně nedočkáme. Snad letos v říjnu Fiala a jeho tým u moci skončí…

Ovšem Fialova vláda či její straníci a nejbližší podporovatelé se v současné době, tedy krátce před parlamentními volbami (říjen letošního roku), urputně brání skutečnosti, že dosáhli rekordní neoblíbenosti národa. Snaží se tedy kriminalizovat vůdčí představitele všech tří opozičních subjektů, Andreje Babiše (ANO), Tomia Okamuru (SPD) i Kateřinu Konečnou (STAČILO). Jedná se o zuřivou snahu udržet vládu současné čtyřkoalice a s ní i směr rychlého pádu státu do Malströmu (E. A. Poe). Vedle kriminalizace hlavních oponentů Fialovy vlády (metoda německá vůči AfD, francouzská proti M. Le Penové a moldavská proti představitelce Gagauzie, E. Gutulové) má být užito také dalšího prostředku ovlivnění voleb, tedy korespondenčního hlasování (metoda americká a moldavská). Pokud obojí proces selže, pak se v ČR můžeme dočkat rumunské metody spočívající v prostém zrušení voleb majících „nevhodný“ výsledek. A kdyby bylo z pohledu stávající čtyřkoalice nejhůř, tedy z pohledu českého národa naopak nejlépe, zasáhne prezident Petr Pavel tím, že nepověří vítěze voleb sestavením vlády. Už se dal v tom smyslu dokonce i slyšet. Asi aby národ konečně pochopil, koho si před dvěma a půl lety zvolil na Hrad.

Když peníze a kariérní vyhlídky pro ctižádostivé jedince vykastrují demokracii natolik, že už zpívá jako skřivánek, je pak, bohužel, možné úplně všechno. České volby se ale blíží a volič má možnost dokázat, že naděje na pozitivní změnu ještě trvá. Občané, kteří mají to štěstí, že třeba působí v zahraniční společnosti, mají dobře placenou práci v byznysu nebo v administrativě, a takto prostředky na cestování, na zábavu, na dobré auto a na dostatek zábavy, též i slibné další vyhlídky, a které těší neustálý rozvoj technologií, by si mohli uvědomit, že uvažování ve smyslu „košile bližší kabát“, se v politice a širším společenském kontextu nevyplácí. Jakmile se totiž zhorší počasí, košile už nezahřeje. Člověk se začne shánět po dalších vrstvách oděvů a nakonec, když už mrzne, sahá po kabátu. Jestliže s vlastními existenčními podmínkami je člověk spokojen natolik, že ho nezajímá, co se děje s celou společností, s národem a státem, může jednoho dne zjistit, že zůstává bez ochrany. Stát, který přijde o nezávislost, o právo rozhodovat o svých věcech a stane se v mezinárodním kontextu bezvýznamným, ne-li díky svým politikům i směšným, žádné ochrany vlastních občanů není schopen.