Úvodem
Základní téze aktuální úvahy rozdělené do několika částí zní: již nelze hovořit jen o politickém úpadku Starého kontinentu. Věci došly příliš daleko, krize je komplexního charakteru a propojuje ekonomickou, politickou, sociální a zejména mravně-duchovní oblast. Její důsledky jsou jak pro vnitřní stabilitu, tak zahraničněpolitickou pozici Evropy na světovém dějišti. Evropa zažívá krizi civilizační.
Úvaha je rozdělená do několika jednotlivých částí: kromě zamyšlení o stavu (reálně existující) demokracie bruselského střihu, rozdělené do dvou částí, půjde o vztahy pomyslného trojúhelníku Evropa – EU – USA. Pozornost bude věnována i stavu občanské společnosti a její aktuální roli v evropské politické kultuře.
Vládní koalice ochotného euro-středu: karikatura demokracie?
Stupeň krize nastoluje otázku, zda je ještě vůbec možná vnitřní obnova reprezentativní demokracie Made by EU. Jednotlivé prvky nabývaly s centralizací Evropské unie na síle a nynější stav signalizuje, že vývoj dospěl do stádia nové kvality.
Militarizace kontinentu vytlačila mezinárodní diplomacii, exploze zákonů a nařízení z bruselského centra stále více zasahují do soukromého života občanů a omezují jejich svobodu, národní zákony se rozplývají pod návalem bruselských direktiv, ústavy jednotlivých států dostávají imaginární podobu. Povolební frašky při sestavování nových vlád v Nizozemsku, Francii (referováno zde), Rakousku a Německu ukazují roli parlamentů ve zcela opačné roli, než jakou jim přisoudila teorie zastupitelské demokracie. Vyloučení politicky relevantní části občanů, kteří si přejí korekturu dosavadního kurzu, pomocí „matematických většin“ euro-stran, které fakticky nespojuje nic jiného než oddanost centrálám EU a NATO, se stalo běžnou praxí sestavování vlád a následných rozhodovacích procesů. A pokud by došlo k situaci, která takové řešení nedovolí, dojde na anulovaní nežádaných volebních výsledků zpolitizovanou justicí, ba dokonce k následnému zatčení „podezřelých“, jak tomu bylo v Rumunsku. Vždy podle stejného scénáře na základě univerzálního narativu ruského nebezpečí, proruského postoje nebo (sic!) plánovaného vystoupení z NATO a EU, z čehož automaticky vyplývá, že brexit byl vlastně trestným činem. Tyto jevy jsou evidentními projevy přímé totalizace, nicméně vedle nich existují i její nepřímé, subtilní formy. K těm se dostaneme později.
Procedurální znaky degenerace reprezentativní demokracie
Na tomto místě je nejprve nutné položit otazník nad morálním stavem Evropy i procedurální stránkou zastupitelské demokracie. A ta je zásadní – aktuální příklad Německo. Poslední volby, které vejdou do dějin jako největší volební podvod od vzniku Spolkové republiky, předvedly, jak lze demokratický ideál zvaný ‚res publica‘ transformovat do jeho karikatury. Podvody byly hned dva.
Za prvé obsahově: politické spiknutí CDU/CSU, SPD a Zelených postavilo předvolební program v povolební realitě na hlavu.
Za druhé procedurálně: o miliardových dluzích na vyzbrojení a výstavby válečného průmyslu má rozhodovat starý, a tedy „mrtvý“ parlament, neboť v nově zvoleném Spolkovém sněmu by díky tzv. blokovací minoritě (Sperrminorität) z poslanců za AfD a Die Linke hrozila možnost, že balík neprojde. A to zde nehovoříme o více než podivném volebním výsledku BSW , který navodil přesně tu situaci, kterou Merz potřeboval: koalici s takzvanou SPD za tiché podpory „opozičních“ Zelených. Vzhledem k volebnímu úspěchu bojechtivé euro-agendy neobvykle mnoho „šťastných“ náhod najednou?
Jestliže strany zastoupené v parlamentu praktikují po volbách zcela jinou politiku, než na jakou dostaly před volbami od občanů mandát, koho tedy reprezentují? Otázka prvotně nesměřuje k politickým subjektům, které byly matematickými většinami, právními triky nebo manipulací volebních lístků postaveny „mimo hru“, nýbrž na „vítěze“ a ty, kteří mají vytvořit budoucí vládu. Vycházíme přitom z předpokladu, že voliči „konzervativní pravice“ volili stranu X, protože jim nabídla odpovídající program. Obdobně je tomu tak i s voliči „liberální levice“, strany Y.
Jak ale naložit se situací, ve které autenticitu jak pravicového, tak levicového programu „oseká“ a následně uzavře do předem připravené „středové“ euro-škatulky všemocná EU? A kdy se zbytky volebních programů rozplynou v pseudo-kompromisu mocenského pokeru?
Zopakujme, že přitom nehovoříme o nutných kompromisech v rámci vzniklé koalice, ale o situaci, ve které z původních programových bodů nezbylo takřka nic. Když k tomu připočteme, že vůle velkého procenta obyvatel nemá politické zastoupení, ať již kvůli procentuálnímu omezení pro vstup do parlamentu, nebo z důvodu izolace těch stran, které nepatří k „politickému euro-středu“, potom stojíme před zásadní otázkou: lze v případě reálně existující zastupitelské demokracii vůbec hovořit o reprezentaci občanů? Krátce konkrétní čísla.
Podle výsledků nynějších parlamentních voleb v Německu dělá součet politicky i panelově blokované AfD a stran, které nejsou zastoupeny v parlamentu 34,5 %. Připočteme-li k nim Die Linke, jejíž představy o sociální i zahraniční politice rovněž nenachází špetku ohlasu v koaličních plánech CDU a SPD, potom máme co do činění s 43,3 %. V aktuálním průzkumu z poloviny dubna je procento občanů bez reálné politické reprezentace ještě vyšší: 45,5 %! Tato narůstající politická exkluzivita pro-bruselských stran není jediným problémem. I kdyby z představ těch voličů, kteří byli z výše uvedených důvodů od rozhodovacích procesů separováni, u samolibých strážců demokracie některé body zůstaly viset, rozhodně se nejedná o zásadní směřování politiky státu v ekonomické, sociální a zahraničněpolitické sféře. Díky výše uvedenému úzkému manévrovacímu prostoru, který sále těsněji vymezuje Evropská komise, a následnému koaličnímu „kompromisu“ fakticky nereprezentují ani strany nové vládní koalice své voliče, minimálně ne v duchu mandátu, který jim propůjčil volič.
Závěr
Reálně existující reprezentativní demokracie se stala doménou oligarchických struktur etablovaných stran, kterým Evropská unie vymezila akční prostor a tím vzala možnost inovace prostřednictvím svobodné soutěže ideí v reálném konkurenčním prostředí. Takto chráněné politické subjekty již k přežití nepotřebují inteligentní, samostatně myslící osobnosti, ale naopak oportunisty, přitakávače a bezpáteřní kariéristy pod ochranným štítem bruselských struktur. Teoretické pojednání německého sociologa Roberta Michelse z let 1907–1911 ‘Železný zákon oligarchie‘ (krátký popis zde) ožilo v praxi dnešní zastupitelské demokracie.
Zmíněné strany nejsou nosnými sloupy demokracie, jak se samy rády prezentují, ale jejími hrobníky, opovrhujícími ústavností, skutečnou politickou pluralitou, celospolečenskou demokratickou diskuzí na parlamentární i mediální úrovni. Kdo pro vlastní legitimaci potřebuje nepřítele, ten si ho uměle vytvoří i tam, kde žádný není. Neschopnost vnitřní intelektuální obnovy srazila politickou kulturu Evropy na bod mrazu a možnost revitalizace společnosti na hranici blokády. V Německu tuto skutečnost nejlépe demonstruje raketový vzestup preferenčních hlasů pro AfD během obskurního povolebního handrkování mezi CD(S)U a SPD (AfD: Umfrage-Schrecken! Es ist jetzt wirklich passiert), což u intelektuálně impotentních a bruselským politbyrem svázaných euro-stran probudilo opět choutky na její zákaz. Toto je dnešní realita zastupitelské demokracie s jejím receptem na udržení moci: zákazy, cenzura, šíření atmosféry strachu, militarizace.
Svobodná diskuze (připomínejme si stále znovu a znovu slova T. G. Masaryka: „Demokracie je diskuze.“) zaručuje vnitřní dynamiku společnosti a zároveň ji chrání před útlumem a degenerací. Alespoň tak si to představovali otcové republikánských ústav. Tento sen se nyní postupně proměnil v noční můru: mílovými kroky postupující digitální kontrola spojená s uměle vyvolanou atmosférou strachu dokázala vypěstovat podhoubí příhodné pro totalizaci společnosti: individuální i kolektivní autocenzuru (občané i jejich organizace si rozmyslí, co říkat nahlas) a fatalismus. Pokud si tento stav občané nechají trvale vnutit, pokud se ta skutečná, občanská společnost neodpoutá od „falešných bohů a bůžků“ a neřekne ‚…a dost!‘, potom bude zle. K obojímu se vrátíme v části o občanské společnosti, předtím si ale ještě všimneme dvou klíčových faktorů pro fungování panující politické agendy v Evropě třetího milénia.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Text nie je určený pre šírenie na iných weboch)
Úvodná ilustrácia: Zasadanie Europarlamentu, Brusel. Foto: Flickr
