Kdyby nebylo americko-britské politiky vyvolávání konfliktů s Ruskem a v blízké době zřejmě i s Čínou, existovala by západní polovina celého evropského kontinentu v naprostém bezpečí. Tedy také za předpokladu, že by si Spojené státy neudržovaly pro ně výhodný neklid na Blízkém východě a v severní Africe, jaký významnou měrou podněcuje migraci z těchto oblastí do Evropy.
Takto by neexistovaly dva základní problémy, kterým Evropa aktuálně čelí. Jsou to jednak dlouhodobě působící velká migrace a potom válka na Ukrajině, jejíž pokračování a další eskalaci má převzít a zaplatit evropská část NATO spolu s EU. Vyhlídka hrozícího velkého konfliktu tichooceánské koalice (USA, Japonsko, Austrálie, Filipíny, Jižní Korea) s Čínou, působí dojmem, že se Evropy nedotkne, což je ale dojem falešný.
Ve vztahu k Rusku zajistily Spojené státy (samy i prostřednictvím své NATO) Evropě skutečně potenciální nebezpečí, díky kterému Washington na Evropu může působit dojmem ochránce. Strategie je prostá: Ohrožováním velké mocnosti vytvořit hrozbu a potom tuto hrozbu „řešit“. Zajímavá hra a jistě i napínavá. Severoatlantická aliance je velice drahý projekt, jaký je třeba stále krmit jako Otesánka, aby rostl a bytněl. Aliance předstírá, že členské státy chrání, a od členských států se žádá, aby tomu věřily, platily a podporovaly americkou politiku, díky čemuž se bezpečí vytrácí úměrně rychle a efektivně, jak narůstá a bytní americká zahraniční strategie.
Ve skutečnosti Rusko žádné nebezpečí pro Evropu nepředstavovalo. Podporovalo projekt Eurasie, který se zakládal na vzájemně výhodné především ekonomické a energeticko-surovinové spolupráci. K projektu logicky přistupovala i Čína a dost možná i další asijské státy. Jeho součástí byly i alternativní trasy pro transport zboží, severní arktická a severojižní spojující sever Evropy s oblastmi Blízkého a Středního východu. Řečeno velice stručně, Rusko má zdroje, Evropa (míněna v tomto případě EU) peníze. Obojí by se velice dobře snášelo. Ostatně, peníze se snášejí se vším. Nové vedení Kremlu žádalo od Západu pouze jediné, aby spolupráce fungovala na bázi rovného s rovným. Žádalo respekt odpovídající velikosti a geopolitickému významu Ruska. A právě zde Moskva prudce narazila na odpor Washingtonu, který si vzal Evropu pod „ochranu“.
Tento odpor měl v podstatě dvě základní roviny, navzájem propojené. Jednu protiruskou a druhou protievropskou. Pro Washington úspěšný projekt Eurasie představoval doslova nejhorší noční můru. Nic nemohlo být horšího než paralelní úspěšný rozvoj EU a Ruské federace založený na vzájemně výhodné spolupráci. Tato spolupráce by Washingtonu odvedla v podstatě celou západní polovinu evropského kontinentu a potenciálně i znemožnila kolonizaci obrovské rozlohy Ruské federace. Co by zbylo ze „Západu“, kdyby v něm zůstaly jen Spojené státy a Kanada? Evropa představuje onu potenciální druhou polovinu projektu. Takto by byla Evropa symbolicky znovu unesena na Východ jako kdysi Európé, dcera týrského krále Agénora, kterou směrem na Východ unášel Zeus v podobě býka. Jen drobná změna: Namísto býka hle ruský medvěd! A za ním ještě ke všemu čínský medvídek panda s chutí okusující bambusové výhonky.
Evropě by se vrátilo sebevědomí a mohla by přemýšlet o tom, jak se konečně vyvázat ze škrtících amerických smyček. A Rusko by posilovalo ekonomicky. No prostě hrůza a děs! Tohle Washington nehodlal připustit. Joe Biden ještě před ruským vstupem do tehdy osm let trvající války mezi kyjevským režimem a Donbasem ohlásil zničení plynovodu Severní proud II. Jak slíbil, tak se i stalo. Třebaže Západ není schopen usvědčit viníka. Dokonce ani takového, o kterém všichni vědí a který se ještě před činem sám přiznal. Komické? Jistě, hlavně současné, západní…
Spojené státy mají západní polovinu Evropy pojištěnu dokonale. Vstupem do NATO všichni evropští členové Aliance vložili pod kontrolu Pentagonu doslova každý metr čtvereční vojenských zařízení, každého svého vojáka, každou jeho ponožku a plechovku s holicím krémem, každý granát a náboj do samopalu. Tohle udělají pouze armády na hlavu poražených států. No budiž, stalo se. (Ostatně u Varšavské smlouvy tomu bylo asi podobně.) Evropský kontinent je hustě osázen americkými vojenskými základnami a dalšími „pracovišti“, o jejichž činnosti nevědí ani vlády dotyčných států, ve kterých jsou tato zařízení umístěna. Ve velmi mnoha vládách evropských států samozřejmě sedí osoby spolupracující s Washingtonem, ať už s nadšením nebo pod tlakem. O informační prostor pečují americké informační agentury, které distribuují své zprávy přes Oceán po celém Západě. A také je tady světová měna, americký dolar. Není toho málo, čím Washington disponuje v Evropě a co Evropanům, kteří by si přáli se osvobodit od této formy závislosti, překáží v jejich snaze.
Úspěch eurasijského projektu, jaký by dost možná doplnil projekt BRICS+ a Šanghajskou organizaci spolupráce, by americkou nadvládu nad EU a evropskými státy NATO velice ztížil, ne-li znemožnil její pokračování. A tak Washington do projektu, jak se říká, hodil vidle a z bezpečné Evropy učinil prostor potenciálně velice nebezpečný. Předáním války proti Rusku, vedené na Ukrajině horkou formou, evropské části NATO (nejprve východnímu křídlu) vede Evropu k tomu, aby začala platit svůj dluh. Aby zkrátka zaplatila za americkou ochranu, jíž by nebylo třeba, kdyby nebylo amerického jednání ve světě. Je to, jako způsobit někomu zranění, potom jej ošetřit a nechat si za ošetření ještě krvavěji zaplatit.
I když Evropané už tradičně považují Američany za necivilizované a málo kulturní, nedá se jim upřít schopnost vytvářet strategie, jaké děsí svojí přímočarou bezohledností. Bezohledná přímočarost je tak trochu americkou národní vlastností. Přímočarým způsobem postrádajícím sebemenších ohledů vlastně bílí Američané získali celou zemi od jejího původního barevného obyvatelstva. To v podstatě zmizelo téměř beze stop.
