Když se prezident některého státu začne radit s duchy, je asi nejvyšší čas domluvit mu, aby dokud je ještě čas, opustil funkci a přemístit se třeba do kláštera někde v Tibetu k tichému rozjímání. Současný polský prezident, Karol Nawrocky, jenž po svém nastoupení do úřadu probouzel naděje, že se v jeho osobě do nejvyššího polského úřadu vrací racionalita, se začal docela krátce po nástupu do funkce radit s duchy. Za tím účelem (bylo to u spiritistického stolku?) vyvolal ze záhrobí bývalého polského vůdce, Józefa Piłsudského. Byla to od Nawrockého dobrá volba? Co vlastně touto volbou sděluje Polákům, co Rusům, co evropské veřejnosti? Americký publicista John Gunter (1901 – 1970) zařadil Piłsudského mezi diktátory.
Podívejme se ve stručnosti na tuto bezesporu výraznou polskou osobnost první poloviny 20. století, na maršála Piłsudského. Je to osobnost rozporuplná, jak se dnes opatrně říká, kontroverzní. Ale její mimořádný vliv na polské dějiny (nejenom) první poloviny minulého století je nepopiratelný. V dobrém, ale i v méně dobrém slova smyslu. Autorita Piłsudského byla v Polsku neotřesitelná a jak se zdá podle Nawrockého vyvolávání duchů, měl by Piłsudského odkaz Polákům asi něco sdělit i nyní. Copak by to mělo být?
S jistotou lze říci asi jen to, že Józef Piłsudský byl skutečně velkým, zapřisáhlým nepřítelem Ruska a že ještě krátce před svou smrtí v roce 1935 si představoval společnou přehlídku polských a německých vojsk na Rudém náměstí v Moskvě. Snil o Velkém Polsku, které by se rozkládalo od Baltu a Finska po Černé moře. To přinejmenším! Východní hranicí tohoto polského velestátu mohlo být dokonce i moře Kaspické. Každopádně si Piłsudský přál Rusko úplně vyřadit ze hry nejenom světových mocností, ale i těch evropských. Je tedy docela možné, že právě o nějakém takovém tématu spolu současný polský prezident a duch bývalého polského vůdce rozprávěli.
Začněme ale naše malé vyprávění o Piłsudském jeho vstupem do války proti Rusku dne 6. srpna 1914, tedy ještě dlouho před rozvíjením polsko-německých vztahů před začátkem druhé světové války. Piłsudského armáda tehdy (v roce 1914) čítala 300 mužů a říkalo se jí Kadrówka. Po vpádu do Ruska vzrostla tahle malá armáda na brigádu, ze které se později staly tři brigády a nakonec polská Legie v počtu 14 tisíc osob. Cílem této Legie mělo být osvobození Polska. Polsko v té době, na prahu první světové války, vlastně neexistovalo. Německo-ruská hranic vedla několik set kilometrů západně od Varšavy a právě tak nějakých cca sto kilometrů východně od Wroclawi. Rakousko-Uhersko drželo západní Ukrajinu se Lvovem jako centrem. Kyjev se nacházel hluboko uvnitř ruského impéria. Součástí impéria, tehdy ještě carského, byla Bílá Rus a všechny státy Pobaltí. Německo mělo tedy pod svojí kontrolou celé Slezsko, ostatně získané na císařovně Marii-Terezii, a to ke škodě českého království. Německu patřilo rovněž celé pobřeží Baltického moře.
To, že se polská Kadrówka vydala osvobozovat Polsko směrem na východ, tedy do ruského impéria, a nikoliv útokem na Německo, mělo své důvody. Vedle odvěké polské nechuti vůči Rusům, kteří by Poláky připravili „o duši“, hrála svoji roli sázka na německé vítězství na východní, ruské frontě. Poláci se tehdy domnívali, a tento svůj historický omyl zopakovali o dvě desetiletí později, že v případě úspěchu proti Rusku jim Německo a Rakousko-Uhersko „kousek“ historického Ruska (alespoň Malorusko, tedy Ukrajinu) přenechají. Asi jako kompenzaci za dřívější trojí dělení, na kterém se tyto mocnosti podílely spolu s Ruskem.
Celé polské dějiny vynikají chybnými sázkami na spojence. Zprvu se ale sázka na Německo Polákům, způsobem dosti zvláštním, jakoby vyplácela. Němci, když chtěli bojovat na Východě, v Rusku, tak museli projít polským územím, jež bylo součástí ruského impéria. V roce 1916 Němci dobyli Varšavu a nabídli polské Legii, že může dál bojovat proti Rusům, samozřejmě jako spojenec Německa. Piłsudský ale nechtěl bojovat jako spojenec, chtěl bojovat za samostatné Polsko. Takto skončil ve vězení v Magdeburku, ale jeho Legie se proměnila v tajnou organizaci nazvanou Polska Organizacja Wojskowa (P. O. W.)
Mocnosti středu ale první světovou válku prohrály, byť se Německu podařilo na krátký čas uzurpovat západ Ukrajiny, kde Němci horlivě podporovali ukrajinský protiruský nacionalismus, což jim ale vůbec nebránilo v tom začít Ukrajinu využívat, zneužívat, vykrádat. Ne každý přítel je opravdu přítel. Piłsudský se vrátil triumfálně do Varšavy, kde se stal hlavou státu. Legie se staly základem jeho armády a zůstaly pod jeho vlivem až do Piłsudského smrti v roce 1935. Legionáři, zvláště velitelé a generálové, se v podstatě zmocnili všech stránek polské národní existence a ovlivňovali polskou politiku po celé svobodné dvacetiletí, také po Piłsudského smrti. Starý pán (říkali mu dziadek) si vychoval následovníky, mezi nimiž byl i pozdější ministr zahraničí Josef Beck, který táhnul Polsko znovu ke spojenectví s Německem, aniž si všimnul specifické nacistické charakteristiky Hitlerova režimu. Nebo si jí všimnul, ale nevadila mu. Má-li se bojovat proti Rusku, nacismus v jakékoliv podobě nemůže přece překážet…
Posledním plodem orientace na předválečné nacistické Německo byl polský zábor českého Těšínska a několika vesnic na slovenském území, který Poláci zahájili 3. října 1938. Tedy v podstatě okamžitě poté, kdy Hitler s podporou západních demokracií odřízl českým zemím celé pohraničí. Proněmecké kruhy v Polsku považovaly anexi těchto československých území za jakýsi předkrm, k němuž hlavní chody na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku měl Hitler naservírovat později. Tak se měly pomalu – s německou pomocí – plnit sny Józefa Piłsudského o Velkém Polsku a malém úplně bezvýznamném Rusku. Vlastně polský sen odvěký.
K výrazným polským osobnostem určujícím příští směřování polského státu patřil i generál Edward Rydz-Śmygly, který se po smrti starého pána stal generálním inspektorem armády. K samotnému Piłsudskému musíme říci několik slov o jeho původu a rodinném zázemí. Narodil se v roce 1867 na jednom statku nedaleko Vilna (Vilniusu), a to ve šlechtické rodině litevského původu. Vášnivá láska k Polsku se zde snoubila se stejně vášnivou nenávistí vůči Rusku. Jeho matka také milovala Polsko a nenáviděla Rusko, takže rodinné prostředí u budoucího polského vůdce nevytvářelo žádný tlak na rozhodnutí. Bylo od počátku dáno. Je zajímavé, že když matka synovi dovolila, aby se stal marxistou, bylo to jen proto, že marxismus byl spojený s revoluční socialistickou organizací. A revoluce bylo třeba. Piłsudský studoval medicínu na charkovské univerzitě, ale studia nedokončil, neboť zahájil revoluční povstaleckou činnost. Byl zatčen v roce 1887 a deportován na Sibiř. Na Sibiři si původně nenávistný vztah k Rusku pochopitelně neopravil. Spíše ještě prohloubil, což asi nepřekvapuje. Odsouzen byl k práci v sibiřských olověných dolech, a to za spiknutí proti carovi Alexandrovi III. Stejně jako byl odsouzen také Leninův starší bratr, Alexandr Uljanov. Ten byl poté popraven stejně jako jeden z Pilłsudského bratří.
V roce 1893 se Piłsudský vrací ze Sibiře a stává s redaktorem socialistického časopisu Robotnik. Skrýval se před carskou policií sedm let. Ta nenašla ani jej, ani jeho tajnou tiskárnu. Revoluční činnost byla v plném proudu. Do vězení šel znovu v roce 1900, a to do varšavské citadely, která patřila k nejhorším věznicím v celém impériu. Předstíral šílenství, a tak byl propuštěn, tedy převezen do Petrohradu na psychiatrickou kliniku. Později někteří lidé tvrdili, že Piłsudský šílenství nepředstíral, ale že jakousi formou psychické nenormálnosti skutečně trpěl.
Jeho další činnost nevyhlížela příliš revolučně. V roce 1908 vyloupil poštovní vlak se dvěma miliony rublů. V téže době, jak píše výše zmíněný americký publicista, John Gunther, v kapitole o Piłsudském, jiný revolucionář, Josef Visarionovič Stalin, provedl „podobný kousek“ v Tiflisu. Když vypukla první světová válka, zanechal Piłsudský socialismu a usoudil, že nejlepší strategií bude připojit se k rakousko-uherské armádě bojující proti Rusku a potom vytvořit samostatnou polskou armádu. Jak je vidět, polské strategie vždy směřovaly zásadně proti Rusku, zatímco s jinými mocnostmi, které si Polsko také několikrát rozdělily mezi sebou, byli Poláci ochotni spolupracovat. Skutečně byli Rusové vůči Polákům o tolik nepřátelštější než například Němci? Podíváme-li se na statistiku obětí druhé světové války, pak německá nacistická okupace připravila o život na šest miliónů Poláků. Mnoho tisíc Poláků zavraždili také ukrajinští banderovci těšící se uznání a obdivu současných ukrajinských extrémních nacionalistů.
Důležitým činem Piłsudského bylo, že v roce 1920 násilím odtrhnul Vilno od Litvy. Sám svůj vliv na tento čin ale popíral. Krátce na to se vzdal úřadu hlavy státu. Podle Gunthera řekl zahraničním diplomatům tato slova: „Pánové, před několika dny jsem vás obelhal. Byl jsem veřejná osoba a musel jsem lhát. Nyní jsem soukromník a mohu vám říct pravdu. Zorganizoval jsem vpád do Litvy. Buďte zdrávi, pánové!“[1]
Tato jeho slova si můžeme číst jako roztomilé přiznání politika, že být veřejnou osobou, znamená lhát. V našich časech se k tomu veřejné osoby nepřiznávají, ale o to více se chovají přesně tímto způsobem. Do politiky se Piłsudský vrátil v roce 1926, údajně proto, „aby udělal pořádek“, což mimochodem stálo životy 600 lidí ve varšavských ulicích“. Potom vládl ze zákulisí jako ministr války. Také některým současným ministrům „obrany“ by spíše slušelo, kdyby se zvali ministry války. Donald Trump to nedávno ve Spojených státech, které se nikdy nebrání, ale zásadně jen útočí, nejraději na ty, kteří je vůbec nijak neohrožují, zařídil.
Údajně Piłsudský pohrdal poslanci a mluvil k nim tak, že jen málo z jeho projevů bylo možné otisknout v originálním znění. Zde jej možná chápeme. Než zemřel, oznámil svoji poslední vůli. K ní patřilo přání, aby byl jeho mozek dán varšavské univerzitě k výzkumu, jeho srdce mělo být pochováno v kryptě ve Vilně, kde byla pohřbena jeho matka a jeho tělo mělo být posláno do Krakova a pochováno tam, kde jsou uloženy ostatky polských králů, tedy na Wawelu.
K osobám, které si Piłsudský obzvláště oblíbil, patřil pozdější ministr zahraničí, plukovník Józef Beck. Říkalo se o něm, že je to nejméně oblíbený zahraniční ministr v Evropě. Beck pocházel z nižší šlechty (v Polsku pocházelo z šlechtických kruhů velmi mnoho osob), a to z rakouské části Polska. Studoval hospodářství (ekonomii) ve Vídni. Později studoval ve vojenské akademii ve Varšavě a Piłsudský jej poslal jako vojenského přidělence do Paříže. Tam Beck způsobil jakýsi skandál, v jehož důsledku musel Francii opustit. Od té doby neměl Francouze rád. Ostatně, osobní zkušenosti hrají v orientaci politiků velice často důležitou roli.
V roce 1934, tedy rok před smrtí Józefa Piłsudského, podepsal polský ministr zahraničí, Józef Beck, odchovanec a věrný následovník Piłsudského, smlouvu s Hitlerovým nacistickým Německem. Polsko patřilo k prvním státům, které se ve třicátých letech minulého století pustily do podepisování smluv s Hitlerem. Když o rok později Piłsudský zemřel, Adolf Hitler, se osobně jeho pohřbu v Krakově sice nezúčastnil, ale vyslal do Krakova delegaci nacistické generality. V Berlíně však za Piłsudského uspořádal mohutnou tryznu, které se zúčastnil sedě v první řadě ve sváteční německé vojenské uniformě.
+++
Polsko bylo a je známo svým silným vlasteneckým cítěním, jehož původ je možno spatřovat – mimo jiné – v tragické historické zkušenosti s trojím dělením Polska, ke kterému došlo v 18. století a mělo za následek zmizení Polska z evropských map. Když se Polsko po první světové válce na evropské mapy vrátilo, začal znovu sílit polský, teď už opět spíše nacionalismus. O něm údajně vyprávěl historku dokonce slavný polský klavírista Ignaz Paderewski. „Pět lidí různých národností napsalo knihu o slonovi. Angličan jel do Indie, organizoval tam honbu a sepsal tlustý ilustrovaný cestopis: Jak jsem střelil svého prvního slona. Francouz si vyšel jen tak do zoologické zahrady a hned napsal bezcennou knihu: L´Elefant et ses Amours. Němec se pustil do vědeckého výzkumu a za několik let vydal v pěti svazcích: Úvod k monografii o studiu slona. Rus se zpil vodkou, odešel do své podkrovní světničky a vydal tenký filozofický svazeček: Slon – existuje vůbec? Polák se posadil do Národní knihovny a vydal pyšnou brožuru: Slon a Polská otázka.“ [2]
Uvedli jsme tady tuto anekdotu připisovanou Paderewskému nejenom proto, že docela hezky ukazuje rozdíly v národních povahách u různých národů a že přiznává onu polskou fascinaci národní otázkou, jež někdy ústí do nacionalismu, jaký se vymezuj vůči jiným národům, v polském případě takřka vždy především vůči Rusům. Anekdota ale také ukazuje, že nejméně lichotivě vyzněla charakteristika Rusa, u kterého zmínila nezbytné opojení vodkou a zasadila ho do nuzné světničky. Přitom ve Francii existuje pořekadlo, které zní Ȇtre saoul comme un Polonais, tedy „být opilý jako Polák“. Inu, mezi národy existují různé předsudky. Ale o tom, že alkoholismus v Rusku představoval vždy velký problém a je tomu tak dodnes, není pochyb.
Gunther v kapitole o Polsku zmiňuje, že polským problémem v meziválečném období, kdy Polsko získalo přístup k části Ukrajiny, Běloruska a Litvy, byly právě národnostní menšiny. „Jeho prvním nesmírným úkolem bylo spojit ruskou, německou a rakouskou část země v jednolitý celek, který by fungoval. Od té doby mělo dva hlavní vnitřní problémy: rozřešení otázky menšin, poněvadž hladoví Poláci si jich vzali víc, než by připadalo na jejich územní podíl: Ze 32 miliónů lidí asi 8 až 10 milionů vůbec nejsou Poláci, nýbrž Ukrajinci, Němci, Bělorusové, Rusíni, Litevci. Druhým problémem bylo, jak přesvědčit Boha, že má zvýšit ceny zemědělských produktů.“[3]
Polské zacházení s Ukrajinci, Bělorusy, Litevci a Rusíny vůbec nenaznačovalo, že by se Rzeczpospolita Polska snažila vytvořit mnohonárodnostní stát na bázi rovnosti mezi všemi složkami obyvatel. Spíše se znovu projevovala koloniální mentalita, jakou se vyznačovala polská šlechta, statkáři i měšťané v předchozích staletích, a to na území starých ruských oblastí, které měli Poláci pod svojí kontrolou.
+++
Po skončení první světové války se od listopadu 1918 začala formovat Druhá Polská republika. Takto se završilo velice dlouhé období polské nesvobody, která nastala po takzvaném trojím dělení Polska v 18. století. Tehdy si polské území mezi sebou rozdělily tři evropské mocnosti. Prusko, Rakousko a Rusko. Největší stupeň animozity Poláci ovšem pociťovali vůči Rusům, se kterými se Rzezpospolita v bojích o stará ruská území na západní Ukrajině a na západním Bělorusku, potýkala celá staletí. Zánik polského státu v 18. století znamenal pro Polsko a jeho ambiciózní elitu tvrdou porážku.
K Pařížským dohodám a Versailleské mírové smlouvě nebylo Rusko přizváno. Pro Poláky obnovení samostatného státu znamenalo příležitost k pokusu znovu ovládnout území na Východě. Šance byly slibné, neboť v roce 1919 nebylo bolševické Rusko po občanské válce a prvních etapách Leninových reforem ani zdaleka konsolidovaným státem. Navíc, Varšava cítila podporu odvěkého nepřítele Ruska, Velké Británie, a stejně tak i ze strany Francie. Obě evropské mocnosti viděly v Rusku jednak konkurenci svého vlivu, ale nově se obávaly exportu komunistických revolucí na Západ. Tyto obavy byly tehdy na místě. A tak Varšava dostala od západních evropských koloniálních mocností zelenou k tažení na Východ.
V této souvislosti je zajímavé, že německé jednotky nacházející se ještě nějaký čas po podpisu příměří mezi Německem a vítěznými dohodovými státy na západoruských teritoriích, tedy na Ukrajině nebo na Krymu, se příležitostně zapojovaly po boku francouzských sil do bojů proti bolševikům. Velice podrobně o tom informuje bývalý příslušník francouzských jednotek na ruských územích, André Marty. Ve své knize s názvem La révolte de la mer noire (Černomořská revolta), vydané v Paříži v roce 1949, popisuje silný vliv bolševiků na celé jednotky francouzské armády, které následně odmítaly proti „rudým“, které chápaly jako zástupce dělnictva, bojovat. Zde je třeba mít na mysli, že už poslední třetina 19. století (mimo jiné Pařížská komuna) se téměř v celé Evropě nesla ve znamení narůstajícího sociálního napětí. Sociální (socialistické) revoluce nepadaly z nebe jako zbloudivší meteority. Měly kořeny a příčiny v systému, který v Evropě vládl. To, že následky mají své příčiny, ovšem v současné době zajímá málokoho. Politické strany a média hlavního proudu, dokonce ani mnohé učitele, to nezajímá vůbec.
Jak se zmiňuje politolog a historik Oskar Krejčí: „Polská vojska při ofenzívě zničila Západoukrajinskou lidovou republiku, která se zformovala z některých rakousko-uherských částí Haliče, Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Pak zamířila na Kyjev. Začala polsko-sovětská válka.“[4]. Pro válečný konflikt, který probíhal od února 1919 do března 1921, se používá tento termín, třebaže Sovětský svaz byl oficiálně založen až 30. prosince 1922[5]. Po prvních úspěších Polska přešla Rudá armáda do protiútoku, při kterém zatlačila polské síly až téměř k Varšavě. Tam ale došlo v srpnu 1920 k nečekanému vývoji, jaký se označuje jako „zázrak na Visle“. Poláci podporovaní Brity a Francouzi[6]nad ruskými silami zvítězili a do polského zajetí se dostalo údajně až 100 tisíc vojáků Rudé armády. A zde se objevuje údaj, který se v českém mediálním mainstreamu, a vůbec ve veřejném prostoru po listopadu 1989 zásadně neobjevuje. V polských zajateckých táborech zahynulo hladem, zimou, nemocemi, nebo bylo popraveno 18 až 20 tisíc rudoarmějců (ruský historik Majvějev), nebo 16 – 18 tisíc rudoarmějců podle odhadů polského historika Zbigniewa Karpuse. Běloruský politolog Nikolaj N. Mališevskij se naproti tomu domnívá, že v polských lágrech zahynulo více než 50 tisíc ruských, ukrajinských a běloruských zajatců[7].
V čase, ve kterém Rudá armáda útočila, navrhl britský ministr zahraničí George Curzon novou hranici mezi Polskem a sovětským Ruskem, takzvanou Curzonovovu linii. Vedla severojižním směrem, východně od polského Bialystoku na západ od Lvova. Curzonovým motivem bylo položit meze případnému pronikání komunismu z Ruska do Evropy. V té době se bolševické myšlenky Evropou skutečně šířily. Byly živé v Maďarsku, Německu, ale také ve Francii. Když zahájili ofenzívu Poláci, došlo v Rize ke smlouvě o ukončení války, na jejímž základě se ona Curzonovova linie posunula o více než 200 kilometrů dále na Východ, přibližně nějakých dvě stě kilometrů na západ od Kyjeva.
V důsledku posunu hranice mezi Polskem a sovětským Ruskem byly k Polsku připojeny části Litvy včetně hlavního města Vilniusu. A stejně tak části západního Běloruska a západní Ukrajiny včetně Lvova. Žádná ze zúčastněných stran nebyla s výsledky dohody spokojena. Velice krátká existence formálně nezávislé Ukrajiny. [8]
+++
Tolik alespoň několik málo poznámek k osobě maršála Piłsudského a událostem charakterizujícím jeho dobu. S duchem Józefa Piłsudského tedy nyní rozmlouvá prezident Polska, Karol Nawrocki. Abdikovat se asi nechystá a do kláštera, třeba v Tibetu, také ne. Co si současný polský prezident chce vlastně vzít z odkazu maršála Piłsudského, netušíme. Nicméně, sotva to asi přispěje ke klidu a bezpečí v Evropě. Tímto směrem se myšlenky Piłsudského nejspíš nikdy neubíraly. Směrem polských zájmů možná ano. Jenomže, kryjí se současné polské zájmy s potřebou míru a bezpečí v Evropě?
[1] John Gunther, Evropa, jaká je, František Borový, Praha 1936, str. 441
[2] John Gunther, Evropa, jaká j, František Borový, Praha 1936, str. 444 až 445
[3] Tamtéž, str. 445
[4] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 190 – 191
[5] První sjezd sovětů SSSR vyhlásil v Moskvě vytvoření Svazu sovětských socialistických republik. Schválil deklaraci a smlouvu o vytvoření SSSR z RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SFSR.
[6] Mohlo by být docela nápadné, že kdykoliv některá země sousedící s Ruskem bojuje proti Rusku, vždy může počítat se „spojenci“ ze Západu. Někdy s Brity a Francouzi, jindy s Němci nebo Američany. A jindy zase úplně se všemi. Opravdu je to jen náhoda?
[7] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 191
[8] Pro území Ukrajiny se v časech carského Ruska užívalo označení Malá Rus nebo Malorusko. Ukrajina pod tímto názvem de facto existovala jen během občanské války v letech 1917 až 1920, kdy užívala názvu Ukrajinská lidová republika. Nebo jako Západoukrajinská lidová republika v letech 1918 – 1919. Viz: Oskar Krejč: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 70.
