Dnes už nikoho nepřekvapí pozvání politiků z Tchaj-wanu odmítajících princip jedné Číny na pražskou konferenci Summit evropských hodnot 2023. Stačí připomenout, že počátkem června během návštěvy Vídně prezident České republiky na půdě Akademie národní obrany prohlásil, že nevidí žádný problém setkat se na nějakém širším fóru s prezidentkou Tchaj-wanu. V daném případě „nevidět“ nemusí znamenat jen nechápat. Možná opravdu nevidí. Zrak bývá v politice ovlivněn ideologií – politici zpravidla vnímají jen to, co jako hodné vnímání cítí. Dokonce pro to existuje označení: kognitivní disonance. Mozek se brání přijmout informace, které by mohly rozladit světový názor, na němž si daný politik vybudoval kariéru. Aby si zachoval psychické pohodlí, nevhodné informace prostě potlačí nebo si je náležitým způsobem převypráví.
Kdysi byl vděčným objektem studia kognitivní disonance americký ministr zahraničních věcí John F. Dulles. Ten cokoliv, co přišlo z Moskvy, předem chápal jako podraz. A když přijel v roce 1954 na konferenci v Ženevě, kde se řešily otázky válek v Koreji a v Indočíně, odmítl byť jen podat ruku Čou En-lajovi, který vedl čínskou delegaci. Dnes lze jako filtr informací pro některé činitele pokládat skutečnost, že se za pár měsíců budou na Tchaj-wanu konat volby. Kurátoři pražských politiků pokládají v této situaci setkání s nějakým tamním protipekingským hodnostářem jako žádoucí a pražští politici to pak mohou vnímat jako hrdinský, vpravdě posvátný úkol.
Voják víry
Hodnoty v politice jsou zapeklitá věc. Při jejich formování něco obstarají geny, něco výchova v rodině, něco vzdělávání ve škole. Jakmile se takto v hlavě člověka politického vytvoří určitý relativně uspořádaný hodnotový systém, má tendenci bránit se novým informacím i zkušenosti. Existují ale cesty, jak tuto obranu prorazit. Před dávnými časy, někdy ve 14. století, vznikly vojenské jednotky janičárů. Byly to první plně profesionální vojenské útvary v Evropě, elitní část osmanské armády. Tím ale jejich zvláštnost nekončí. Janičáři byli chlapci z křesťanských, povětšině slovanských rodin, kteří byli násilím odebráni a následně podrobeni tvrdému výcviku zahrnujícímu také indoktrinaci, náboženskou převýchovu. Poté se z nich stali nejvěrnější a nejhouževnatější bojovníci pod prapory islámu. Jistě si mnozí z těchto chlapců svým radikalismem kompenzovali pocit viny za to, že pocházeli z rodin nevěřících. Tak nějak se zrodilo rčení „poturčenec horší Turka“. Dnes konverzi od marxismu-leninismu k liberalismu mohou obstarat bezpečnostní kurzy v USA či Velké Británii nabízející hojné slasti ne na onom, ale už na tomto světě. I u mnohých absolventů této převýchovy je patrná nutkavá snaha utvrdit své okolí, ale i sebe o neochvějné loajalitě vůči novým hodnotám, spojencům a nadřízeným.
Těžko soudit chlapce odtrženého od rodiny, že ztratil kontakt s kulturou, do níž se zrodil. Nelze mu vyčítat ani to, že nedokázal srovnávat a pochopit pouhou relativnost odlišnosti jednotlivých konfesí. Dospělý člověk by ale po vytržení z původních životních podmínek měl mít schopnost alespoň srovnávat, být opatrnější při sběru informací a důslednější při jejich vyhodnocování. Třeba s vědomím, že se už přece jednou mýlil. Vědět, že když bude překonávat psychický stres, duševní nepohodu zapříčiněnou tím, že se informace nehodí do jeho hodnotové sítě, měl by je opatrně analyzovat, ne potlačit či převyprávět. Třeba informace o zlé Číně.
Budoucí svět
Vystoupení prezidenta České republiky v rakouské Akademii národní obrany neobsahovalo žádné překvapení – bylo v linii, ke které se dopracoval Washington a následně do svých prohlášení a stanovisek zapracovalo NATO a skupina G7 už před několika lety. Ani to, že ve svém projevu označil Čínu za větší nebezpečí než Rusko, není původní. Četba takových materiálů či poslech obdobných vystoupení ukazuje, že se povětšině na Číně nelíbí dvě věci: režim, který je pokládán za konkurenční, a rostoucí vojenské výdaje. Jenže za halasným pokřikem o rostoucím vojenském nebezpečí z Číny se schovává to podstatné: obava z důsledků ekonomického růstu Říše středu. Jako problém se ukazuje, že tento růst není pouze fascinující – má i pozoruhodnou gravitační sílu. Stačí si porovnat některé údaje ze statistiky Mezinárodního měnového fondu.
– G7. Skupina sedmi je prapodivný spolek. Zpravidla se hovoří o ekonomicky nejrozvinutějších zemích, konkrétně o USA, Kanadě, Japonsku a čtveřici států z Evropy: Německu, Francii, Itálii a Velké Británii. Když G7 v roce 1976 vznikla, jejich společný hrubý domácí produkt (HDP) tvořil více než polovinu světového HDP. Ještě v roce 2000, kdy začínají číselné řady statistiků Mezinárodního měnového fondu, to bylo 50,7 %. Loni ovšem podíl G7 na světovém HDP byl už jen 30,4 %. Jindy se při definicí G7 mluví o demokratických státech – a kde je potom Indie? A když se zkombinuje liberální demokracie a ekonomika, proč chybí například Švédsko? Jeho HDP na hlavu byl loni přibližně 54,4 tisíce dolarů – což je více než průměr G7, kde to bylo 53,4 tisíce dolarů. G7 je relikt studené války, konzervativní spolek shromážděný pod sloganem „my, co spolu mluvíme… když si to Washington přeje“.
– BRICS. Jedná se o volné hospodářské sdružení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky, které bylo do této podoby zformováno v roce 2006. Tehdy tvořil podíl BRICS na světovém HDP přibližně 22,2 %. Loni to bylo 31,6 % – tedy více než G7. A perspektivy? Nejen větší ekonomická dynamika než G7; statut kandidáta pro vstup do tohoto hospodářského uskupení získaly Írán, Argentina a Alžír; dalších více než třicet zemí dalo najevo přání stát se členy tohoto uskupení, mezi nimi dva členské státy NATO – Turecko a Řecko – zaujímající významnou geografickou pozici na jedné z tras Nové hedvábné stezky.
– ŠOS. Šanghajská organizace spolupráce je bezpečnostní uskupení vzniklé v roce 2001. V současné podobě zahrnuje čtyři jaderné mocnosti – Čínu, Rusko, Indii, Pákistán – plus Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán a Írán. V roce svého založení tvořil souhrnný HDP jeho tehdejších členů 11,2 % světového HDP. Loni to bylo 31,2 % – o trochu více než G7. A budoucnost? Jako dialogoví partneři ŠOS je vedeno devět států, mezi nimi Egypt, Saúdská Arábie a opět Turecko z NATO, ale také Arménie a Ázerbájdžán. Tři státy tvoří skupinu pozorovatelů. A tak by bylo možné pokračovat.
Takže ještě jednou, v přehledné tabulce, kde údaje za letošní rok a rok 2028 jsou odhad, který je v případě BRICS a ŠOS propočítán bez možného rozšíření:
Zdroj: Mezinárodní měnový fond. *údaje za rok 2023 a 2028 odhad MMF, ** údaj za rok 1976 není k dispozici.
Odlišný vývoj
Podle údajů Mezinárodního měnového fondu byl za posledních deset let přírůstek HDP samotné Číny větší než souhrnný růst HDP zemí G7. Pro budoucnost platí, že se podíl „rozvinutých zemí“ shromážděných v elitářském klubu G7 na světové ekonomice bude nadále snižovat, zatímco podíl BRICS a ŠOS se bude zvětšovat. Tím také poroste moc nezápadních států, které nesmyslná politika Západu, především USA, tlačí k sobě a vytváří z nich alternativní model globalizace.
Rozšiřování BRICS a ŠOS není vyvoláno pouze přitažlivostí danou ekonomickým úspěchem. Dolar se stává toxickou měnou, a to hned ze dvou důvodů. Jeho nadvýroba dosáhla takové masy, že případný zvýšený globální požadavek na použití dolarů formou nákupu zboží ukáže jeho fiktivní hodnotu. Zároveň je stále viditelnější, že Spojené státy coby mateřská země dolaru zneužívají své postavení formou divokých sankcí, kdy nikdo není chráněn před exteritoriálním uplatňováním amerického práva a blokováním účtů – je prostě výhodné mít rezervy i v jiných měnách, než je dolar. Proto obchodu v národních měnách případně s využitím čínského jüanu dává přednost čím dál tím víc zemí. A uskupení jako BRICS se svou Novou rozvojovou bankou je výhodným prostředím pro takovouto proměnu mezinárodního obchodu.
Štěpení globalizace
Arogantní sankční politika Washingtonu ohrožuje normální fungování diplomacie. Stačí připomenout nedávné singapurské setkání v rámci Dialogu Šangri-La: americký a čínský ministr obrany se sice slušně pozdravili, ovšem k jednání mezi nimi nedošlo. Příčina je prostá: v roce 2018 Spojené státy připsaly na svůj rozsáhlý sankční seznam generála Li Šang-fu za to, že z titulu své tehdejší funkce schválil nákup zbraní z Ruska. Dnes je generál Li čínským ministrem obrany a v USA chybí schopnost – vůle? odvaha? síla? – vyškrtnout ho ze sankčního seznamu. Ovšem ve Washingtonu se diví, že se kontakty Pentagonu s čínským ministerstvem obrany neodehrávají na nejvyšší úrovni. Nemělo by se zapomínat, že hloupost a arogance nejednou vyhnaly státy na trajektorii války. Není divu, že v takové atmosféře se rodí návrhy jako vytvořit společnou flotilu Íránu, Saúdské Arábie, dalších tří států Perského zálivu, Pákistánu a Indie, flotilu, jež by dohlížela na severní oblast Indického oceánu, kde dosud panuje válečné námořnictvo Spojených států.
Základní výhrada vůči Číně, která zazněla v projevu českého prezidenta v rakouské Akademii národní obrany, je zřejmá: Čína je jiná. Strach z neznámého a obava o vlastní privilegia jsou pak u kolébky nových strategií USA, NATO, Evropské unie, G7… Jenže floskule osvojené v Bruselu poznání Číny nepomohou. Naopak, obraz Říše středu zkreslují. Jinakost může znamenat zpestření, obohacení – ne nepřátelství. Třeba by bylo možné začít u třech principů: vzájemný respekt, mírové soužití a vzájemně výhodná spolupráce. Problémem je, že tyto tři principy zformuloval čínský prezident Si Ťin-pching, a to se v „korektním prostředí“ pražského Hradu nenosí. Tam vládne jako za starých dobrých časů Johna F. Dullese ve Washingtonu extrémně nepřátelský, velmi strnulý obraz Číny, který je odolný vůči jakýmkoliv návrhům Pekingu. Chování pražského Hradu je však jen drobným potvrzením toho, že růst napětí a vytváření paralelních světů není dáno zlou vůlí Číny nebo Ruska. V jeho základu je spojení nerovnoměrného ekonomického vývoje států se zaslepenou politikou vládnoucí vrstvy na Západě.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
