Ukončení války na Ukrajině!

„Základem ,neporážky‘ Západu by se mohl stát plán, který nebude definovat vítězství jako prohru či přímo zničení Ruska, ale jako mír a spolupráci mezi Rusy a Ukrajinci,“ napsal jste pro web !Argument. Nemyslíte si, že je to iluzorní představa, že se po minimálně deseti letech nenávisti tyto dva národy začnou opět bratřit?

Představa „neporážky“ je založena na tom, že Západ uzná nemožnost porazit Rusko na ukrajinském válčišti a jako cíl si vytýčí dosažení míru – a v tomto znamení zvítězí. Míru, který ponese hořkou příchuť v podobě nových hranic. Ovšem podstatné je, že se lidé přestanou zabíjet a problémy se budou řešit u jednacího stolu. Je tu přímá úměra: když selže diplomacie, nastupují vojáci. A naopak. Je to vidět i v Česku: protože špatně vedené ministerstvo zahraničí není schopné definovat a prosazovat národní zájmy, je stále více slyšet generální štáb.

Pokud jde o budoucí vztahy Rusů a Ukrajinců, nevěřím, že je mezi nimi jen nenávist. Nezapomínejte, že nejvíce občanů – či donedávna občanů – Ukrajiny uteklo před válkou do Ruska, ne do Německa či Polska. I když si dnes nedovedeme představit návrat světa do předválečného „normálu“, praxe ukazuje velkou schopnost lidí, když ne odpouštět, tak zapomínat. Vzpomeňte si, jak intenzivně jsme prožívali rozbouření domácí i mezinárodní politiky v době pandemie COVID-19. Zdálo se, že právě na tomto intenzivním, podle některých komentátorů přímo apokalyptickém prožitku budou utvářeny vztahy lidí, národů, států. Loni česká vláda schválila tři dokumenty týkající se bezpečnosti – Bezpečnostní strategii, Obrannou strategii a Koncepci výstavby armády. Podle těchto dokumentů vlastně žádná pandemie nebyla.  

Pořád se nemohu zbavit dojmu, že jste příliš velký optimista – když ne naivní…

Ale vůbec ne! To jen hledám cestu pro nejlepší řešení. A nemyslím si, že dosáhnout zlepšení budoucích rusko-ukrajinských vztahů bude snadné. Především je třeba opětovně propojit kulturně-informační prostor, což po desetiletích násilné ukrajinizace kultury, školství, sdělovacích prostředků, církevního života a dalších oblastí rozhodně nebude jednoduché. Ale není to ani důvod k válce.

A pak je tu to podstatné: válka na Ukrajině nemá objektivní základ. Když se v pravěku potkaly dvě tlupy lidí na území, kde bylo málo vody pro všechny, násilný konflikt měl věcný důvod. To v případě války na Ukrajině neplatí. Základní důvod k této válce je skryt v hlavách politiků a vojáků. Jako nejvlastnější, v mysli lidí skrytou příčinu této války, vidím předsudky anglosaské geopolitiky. Představy Washingtonu a Londýna, že co není pod jejich přímou vojensko-politickou kontrolou, to představuje nebezpečí. A proto jako předpoklad stability vidí expanzi NATO na východ – nejen do postsocialistických zemí, ale i indo-pacifického regionu. Což v Kremlu vnímají jako ohrožení, dokonce existencionální ohrožení. Anglosaská geopolitika v sobě skrývá sociálně-darwinistický pohled na svět, což je velmi nebezpečný atavismus.  

Nečekají navíc Rusové na výsledek amerických prezidentských voleb, kdy by „Donald Trump válku skončil za jeden den“ tak, jak se domnívá mnoho politických komentátorů, že Vladimiru Putinovi dá, co si bude přát?

Kreml hned na začátku války zformuloval cíle své intervence, které jsou ideově-politické. Následně začlenil tři oblasti bývalé Ukrajiny – po připojení Krymu – do svazku Ruské federace. Jaké další cíle si klade, to lze jen hádat. Vladimír Putin pravděpodobně pracuje s variantami, přičemž jedna z nich asi zahrnuje i změnu politiky USA v případě vítězství Donalda Trumpa. Má to svoji logiku. Válka na Ukrajině je do značné míry dítětem amerických demokratů, a to jak z hlediska převratu v Kyjevě roku 2014, tak i dnešních bojů. Zlé jazyky by mohly říci, že je to válka Victorie Nulandové, náměstkyně ministra zahraničí USA. Ta by v případě vítězství republikánů v listopadových prezidentských volbách s největší pravděpodobností svůj post opustila. Ale to jen hádám.  

Odborná skupina vedená poslancem Ondřejem Kolářem nedávno představila návrh zákona, který by umožnil odejmout majetky Ruské federace na území Česka. Zákon otevírá cestu k tomu, aby Rusko přišlo o desítky nemovitostí na našem území. Jak hodnotíte tento návrh zákona z dílny TOP 09?

Česko se zapojilo do soutěže o co nejmilitantnější politiku vůči Rusku už za minulé vlády a minulého prezidenta – dávno před únorem 2022. Zcela zbytečně se svojí tragikomickou politikou vyautovalo z pozice, která by mu umožnila hrát nějakou roli při vyjednávání míru. Navíc je při dekadenci zahraniční politiky na tento svůj „úspěch“ hrdé. Zabavování majetku je jen další krok. Bude zajímavé sledovat, co na tento krok řeknou soudy, a to i mezinárodní, poté, až válka skončí.

Premiér Fiala podle svých slov v zahraniční politice razí „hodnotovou politiku“, tedy jasnou podporu Ukrajiny a snahu být Západu spolehlivým partnerem. Jemu a jeho vládě je i sympatizanty vyčítána špatná komunikace. Je to špatnou komunikací, proč větší část obyvatelstva Fialovy ideje nesdílí?

Vládnoucí vrstva v Česku nebere ohled na potřeby a zájmy této země. To, že jsou možná někteří příslušníci této vrstvy upřímně přesvědčeni, že nepečují jen o svou kariéru v podmínkách začlenění Česka do NATO/EU a konají obecné dobro, je dáno povětšině slabým vzděláním a malou životní zkušeností. Proto si myslí, že problém je v komunikaci – dříve bychom řekli „v propagandě“ – ne v obsahu jejich hodnot a politiky. Nemalé riziko takového přístupu je v tom, že nervozita následující po neúspěšné „komunikaci“ mnohé z nich přivádí k přesvědčení, že chyba není v nich, ale v těch, kdo jim házejí klacky pod nohy. Pak už je jen krůček k přesvědčení, že názory či média šířící jiné než oficiózní či veřejnoprávní postoje je nutné zakázat. To se ovšem děje nejen na úrovní Česka, ale i v Evropské unii. Zatím se zdá, že bude hůř.  

Před sto lety zemřel Vladimír Iljič Lenin zařazovaný často mezi nejvlivnější osobnosti historie. Jak vnímáte tuto historickou osobnost?

Velký revolucionář – při vědomí toho, co dobrého i špatného všechny revoluce coby „lokomotivy dějin“ přinášejí. Jeho původní představy o socialismu byly znehodnoceny neúplnou definicí člověka, občanskou válkou a nutností provést industrializaci v podmínkách nedostatku kapitálu a kvalitních politických, ekonomických i technických kádrů. Tvrzení, že socialismus v pojetí, které na Lenina navazuje, selhal, naráží na fakt, že Čína je dnes nejdynamičtějším státem světa. Je brzy hodnotit politiky a intelektuály v době, kdy nebyl uzavřen historický cyklus, na jehož formování se podíleli.

Fareed Zakaria v Deseti lekcích pro postpandemický svět vnímá pocovidovou realitu jako dovršení ideového zavržení volného trhu a snahu o větší regulaci státem až inspiraci dánským socialismem. Co vy na to?

Fareed Zakaria patří bezesporu mezi nejzajímavější americké komentátory. Osobně se ale domnívám, že momentálně k nejvýraznějším rysům, které odlišují současnost od minulosti, patří prudké narůstání chaosu v mezinárodních vztazích, osamostatňování se Jihu a štěpení společnosti uvnitř západních zemí – od USA po Česko a Slovensko. Zakariou zmíněné ideologické posuny jsou jen doprovodným jevem, který je navíc velmi proměnný. Stačí porovnat výsledky posledních prezidentských voleb v Brazílii a v Argentině.

Dnes je jedním z nejčastějších slov v politických debatách populista. Míří už podle latinského výrazu na lid s tím, že diskredituje vládnoucí vrstvu. Asi jsem hloupý, ale ten pojem jsem nikdy nepochopil, i když jsem přečetl nespočet jeho definicí. Připadá mi totiž, že všichni politici jsou více či méně populisté…

Jazyk politiky je vždy nepřesný, měří-li se jazykem vědy. Navíc jsou v poslední době čeština i slovenština zaplavány novotvary, které překypují „korektní“ ideologií, nebo vznikly v odlišném sociálně-politickém prostředí, především v USA, kde plní jinou roli. Pokud jde o populismus, ten jako programová náplň politického hnutí má svůj počátek v sedmdesátých letech 19. století. Tehdy vznikla Kalifornská strana pracujících, jejíž program charakterizovalo ústřední heslo: „Číňané musí vypadnout!“ Vyhnání čínských dělníků mělo přinést pracovní příležitosti pro „pravé Američany“, tedy křesťanské bělochy s evropskými kořeny. Mimochodem, tehdy s mnohými svými požadavky Kalifornská strana pracujících uspěla. Postupně se vedle tohoto pravicového populismu formoval i populismus levicový, který kladl důraz na jiné bezprostřední dílčí, někdy iluzorní, potřeby pracujících. Dnes je za hlavní znak amerického populismu, levicového i pravicového, pokládána kritika velkého byznysu a vlády, jež krade jednotlivcům svobodu.V jazyce současné propagandy – pardon, vládní komunikace – zdomácnělo pojetí populismu jako politiky, která se podbízí voličům tím, že záměrně slibuje něco, o čemž ví, že je nemožné uskutečnit. Vedle tohoto pejorativního pojetí se snaží získat místo na slunci jiné vymezení populismu. To tvrdí, že populismus se soustřeďuje na bezprostřední oprávněné zájmy lidu. Americký populismus rozštěpený na levicový a pravicový ovšem názorně ukazuje, že ani jedna z těchto dvou charakteristik k pochopení programu, politiky a možností takzvaných populistických stran nestačí. Bezprostřední vědomé zájmy lidu nejsou totiž jediné zájmy a potřeby lidu.

(Rozhovor vyšiel na ParlamentníListy.cz 22. januára 2023)

(Celkovo 560 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter