Před blížícím se druhým výročím začátku ruské intervence o vojenských a vojensko-politických aspektech tamních bojů.
I když se to na první pohled nezdá, celé období po 2. světové válce je ve znamení ústupu Západu z pozice jádra globálního systému. Tuto ústřední pozici Západ držel téměř pět století díky své bezkonkurenční vojenské síle a ekonomické převaze. Ústup Západu probíhá na pozadí ekonomického růstu Západu, jeho technologického rozvoje a řadu desetiletí při zvyšování spotřeby středních vrstev, což tuto globální proměnu činí hůře viditelnou. Jenže po roce 1945 začala rozhodující fáze rozpadu koloniální soustavy. Západ pomalu, ale jistě ztrácel charakter téměř výhradního inovačního centra a nejsilnější ekonomiky. V roce 2020 podíl uskupení BRICS na světovém hrubém domácím produktu (HDP) převýšil podíl skupiny G7. Oslabování pozice Spojených států coby nejmohutnější ekonomiky dosáhlo zlomu v roce 2015, kdy Mezinárodní měnový fond spočítal, že čínský HDP měřený pomocí parity kupní síly je větší než USA. S tím souvisí započatý a zrychlující se odchod dolaru z postavení téměř jediné mezinárodní měny, nemluvě o astronomickém zadlužení USA spojeném mimo jiné s náklady na snahu získat a udržet pozici hegemona.
Politika síly
Globální ekonomickou transformaci doprovázejí změny poměru sil. Víc než symbolem nové situace se stalo vítězství vietnamských partyzánů nad francouzskými kolonizátory v bitvě u Dien Bien Phu (1954). V té době Spojené státy přišly o svůj jaderný monopol a v následujícím desetiletí vznikla sice rozechvělá, ale nezpochybnitelná strategická jaderná rovnováha mezi USA a SSSR. Poté už je možno mapovat sérii vojenských katastrof Západu od porážky USA ve Vietnamu (1975) až po úprk americké armády a jejích spojenců po dvou dekádách bojů z Afghánistánu (2021). To vše doplňuje „nevítězství“ v Koreji (1953), Jugoslávii (1999; od tohoto bodu lze pozorovat změnu ve výstavbě armády Číny, ale i příchod Vladimíra Putina k vrcholům moci), Libyi (2011), ale i v Sýrii (od roku 2011). Zvláštní povahu mají výhry USA při invazích proti Saddámu Husajnovi (1990/1 a 2003), které přerostly v krvavou válku se silami tzv. islámského státu v Iráku a Sýrii: konečné vítězství získalo hořkou příchuť, neboť bylo dosaženo za pomoci ruských ozbrojených sil a při záchraně vlády v Damašku.
Daleko více než vojákům se při obraně pozic Západu po 2. světové válce daří zpravodajským službám USA. Stačí si připomenout svržení demokraticky zvolených státníků, jako byli guatemalský prezident Jacobo Arbenz (1954), předseda íránské vlády Mohammed Mosaddek (1953), prezident Salvador Allende v Chile (1973) či ukrajinský prezident Viktor Janukovyč (2014). Tento seznam doplňuje bohatá kronika dalších násilných převratů a barevných revolucí. Dosažené úspěchy však často znehodnocuje následný vývoj, který Západ dokáže zpravidla kontrolovat pouze několik let.
Jako záhadná se při těchto proměnách pozice Západu jeví imploze Sovětského svazu. Ta však byla povětšině zásluhou těžko pochopitelného řetězce fatálních chyb Kremlu a jen z malé části výsledkem politiky Západu. V této souvislosti je vhodné připomenout, že sociální propad většiny postsovětských zemí byl po tehdejších změnách výraznější než propad ve středoevropských postsocialistických zemích. To dodnes pomáhá propagandě posilovat vizi nejen oddělených osudů například Ruska a Česka, ale přímo jejich protikladnosti – což se promítá i do obrazu války na Ukrajině.
Válka v zastoupení
Odečtou-li se spory o to, kdy válka na Ukrajině začala, kdo ji zavinil či kdo víc porušuje mezinárodní právo, snad všichni analytici a komentátoři se shodnou v jednom: kdyby Západ nepomáhal Kyjevu, válka by už skončila. Západ Ukrajině pomáhá v několika rovinách. Předně je to politická podpora. Ta nemá jen diplomatický a propagandistický charakter. Loni Kyjev potvrdil dřívější tvrzení Vladimíra Putina, že ukrajinskou i ruskou stranou podepsané istanbulské komuniké z března 2022 bylo či mohlo být předehrou k mírové dohodě – což ale zvrátil tehdejší britský premiér Boris Johnson během dubnové návštěvy Kyjeva. Tehdy Volodymyra Zelenského přesvědčil, že se nemá nic podepisovat – ale bojovat, a slíbil podporu „tak dlouho, jak bude potřeba“. Ukrajina od istanbulských dohod ustoupila. Zrodila se vize vítězného tažení Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України; ZSU) na hranice z roku 1991. A možná i následného rozvrácení Ruska.
Pak je tu vojenská a hospodářská pomoc Západu Ukrajině. Následující tabulka přináší část z údajů, které pravidelně zveřejňuje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku. Vyplývá z ní, že závazek největší vojenské pomoci pochází od anglosaských zemí (USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland), finanční pak od států Evropské unie. Z jednotlivých zemí největší pomoc přislíbily Spojené státy, ovšem pokud jde o vztah pomoci k velikosti HDP, nejvíce závazků za dané období pochází od pobaltských zemí, Norska, Dánska, Slovenska a Polska.
Lze říci, že Ukrajina jako stát by se bez této infuze dávno dostala do stavu klinické smrti. Zatím nenaplněné přísliby zahrnují další desítky miliard, ovšem v druhé polovině loňského roku bylo možné zaznamenat prudký pokles úrovně podpory. V americkém Kongresu i v Evropské radě se zaseklo schválení dalších balíků pomoci, a i když je pravděpodobné, že slíbené peníze budou uvolněny, otázka, kterou položili republikáni v Kongresu USA, zůstává: jak efektivně jsou tyto peníze utráceny a jaká je vlastně strategie Spojených států ve válce na Ukrajině? Co je cílem USA v dané válce?
Západ tvoří nedotknutelné zázemí ukrajinské armády. Dodává zpravodajské informace, zbraně téměř všeho druhu, poskytuje výcvik, servis, subdodávky pro zbrojní výrobu… Konkrétní informace jsou ovšem chaotické, je obtížné odlišit zbraně a munici dodané, odeslané a slíbené – či zjistit, kolik dodané techniky bylo zničeno a jaké množství munice bylo už použito, nemluvě o zbraních, které zmizely na černém trhu. Mnoho jistoty nepřináší ani takové nesporně zajímavé shrnutí, jako je to, které před dvěma týdny připravila BBC. Z druhé strany ruské údaje o západních dodávkách vojenského materiálu Ukrajině zazněly na prosincovém zasedání kolegia ruského ministerstva obrany.
Ruský medvěd
Situace na ukrajinské frontě je odrazem obtížně pochopitelného západního podceňování Ruska, jeho ekonomické, vojenské i sociální síly a odolnosti. Ruský HDP loni rostl a obdobné se očekává i letos. The Postil Magazine nedávno otiskl inspirativní ukázku z knihy bývalého švýcarského důstojníka a diplomata Jacquese Bauda Ruské umění války. Jak Západ vedl Ukrajinu k porážce. Ten mimo jiné píše, že sankce uvalené v roce 2014 na Rusko měly na jeho ekonomiku kladný vliv. Předně se dostavilo poznání, že sankce „nejsou jen krátkodobým problémem, ale především střednědobou a dlouhodobou příležitostí“. Proto „působily jako protekcionistická opatření pro Rusko, které tak dokázalo konsolidovat svou ekonomiku“. Navíc se nepodařilo sankcemi odradit od spolupráce s Ruskem jeho klíčové neevropské partnery. Lze dodat, že se Rusko nedostalo ani do diplomatické izolace. Letos by se měl summit rozšířeného uskupení BRICS konat v Rusku, Šanghajská organizace spolupráce je plně funkční, Vladimír Putin letos předsedá Společenství nezávislých států, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti či Euroasijská ekonomická unie se nerozpadly…
Už před válkou se ruský vojensko-průmyslový komplex zbavil závislosti na subdodávkách ze Západu. Na zmíněném prosincovém zasedání kolegia ministerstva obrany RF zaznělo, že od února 2022 vzrostla v Rusku výroba tanků 5,6krát, bojových vozidel pěchoty 3,6krát, obrněných transportérů 3,5krát, bezpilotních letounů 16,8krát, dělostřelecké munice 17,5krát.
Informační chaos o dodávkách západních zbraní Ukrajině i stavu výzbroje ruské armády posiluje fakt, že mnohé údaje podléhají utajení. Vytvořit alespoň základní představy o poměru sil lze pomocí dat, které před několika dny zveřejnil americký server GlobalFirepower. Z následující tabulky, jež byla sestavena pomocí údajů z tohoto zdroje a doplněná o počty jaderných náloží z loňského Bulletinu atomových vědců, vyplývá: Kyjev nemá na počátku tohoto roku převahu v žádném významném indikátoru vojenské síly. Vypadá to, že žádné dodávky západních zbraní Kyjevu nemohou změnit situaci na frontě ve prospěch ZSU. Je ovšem nutné připomenout, že k vítězství jsou nutní odhodlaní vojáci a kvalitní velení.
Nová povaha bojů
Válka na Ukrajině prošla třemi etapami, které lze charakterizovat jako (1) ruský útok, připojení Doněcké, Luhanské a Chersonské oblasti k Ruské federaci a následný ústup ruské armády napřed od Kyjeva, poté od Charkova a z Chersonu na východní břeh Dněpru; (2) uvnitř ruských ozbrojených sil zvítězili zastánci opotřebovávací obrany šetřící vlastní mužstvo a civilisty nad obhájci představ o útoku, nezdařil se pokus o protiofenzivu elitních sil ukrajinské armády vybavených novými zbraněmi ze Západu; (3) převzetí iniciativy ruskou armádou. Už v průběhu první etapy začaly být zřejmé některé zvláštnosti této války. Není to operace typu zmíněného amerického útoku na Irák či ruské operace v Jižní Osetii a Gruzii (2008), nemluvě o Kazachstánu (2022), kdy byla zřejmá asymetrie sil.
Na Ukrajině se ukázalo, že moderní způsob boje relativně obdobně vyzbrojených protivníků – Ruska a Západu – vyústil do střetu na dlouhé frontové linii, kterou nelze prorazit do hloubky pronikajícím úderem obrněných sil či velkými výsadkovými operacemi v týlu: zpravodajské družice a ostatní nástroje rozvědky vidí jakýkoliv pokus o větší shromáždění sil v reálném čase a činí takovouto koncentraci sil extrémně zranitelnou. Poprvé v historii jsou „obě strany schopny udeřit do taktické a operační hloubky protivníka s vysokou mírou přesnosti“, píše Marnix Provoostve stati Jaká je ruská teorie vítězství na Ukrajině?, kterou loni v březnu zveřejnil Modern War Institute z West Pointu. Ze stejného důvodu se stalo relativně nepoužitelné válečné námořnictvo. Také letadla povětšině útočí z takové vzdálenosti a výšky, kde jsou nedosažitelné frontovou protileteckou obranou.
Protitankové zbraně pěchoty a drony dokážou ničit mnohonásobně dražší techniku. Klíčovou zbraní se stalo dělostřelectvo, které prolamuje obranu při bezkontaktním boji. Často zaznívá, že na frontě připadají na jeden vypálený ukrajinský dělostřelecký granát čtyři až pět granátů ruských. Na všech úrovních jsou patrné nástroje radioelektronického boje; objevila se „zákopová elektronická válka“. V bojích se na obou stranách masově využívají drony, a to jak sledovací či naváděcí, tak i drony-kamikadze. Při dálkových operacích se používají roje dronů, které ztěžují obranu, vyčerpávají ji a odhalují, to vše v situaci, kdy dron je mnohem levnější než rakety protivzdušné obrany.
Rusko má nadvládu ve vzduchu, dokáže zasahovat cíle v hlubokém týlu ukrajinské armády, vlastně na celém území Ukrajiny, což ukrajinské ozbrojené síly v Rusku nedokážou. Útoky jsou často vedeny kombinací balistických raket a manévrujících střel s plochou dráhou letu a dronů – proti takovým útokům není dostatečná obrana, ovšem jejich efektivnost je pravděpodobně nižší, než se původně očekávalo. Zcela novým a pozoruhodným fenoménem jsou internetoví blogeři – civilní váleční komentátoři, z nichž někteří mají vlastní informace z fronty, charakterizují politickou situaci, analyzují domácí i světový tisk, dělají prognózy a někdy ovlivňují nejen veřejné mínění, ale i chování vojenských velitelství.
Jestliže ztráty techniky ZSU lze alespoň zčásti nahradit, největším problémem Západu je nedostatek ukrajinských vojáků, onen „biologický materiál války“. Od konce minulého roku se diskutuje požadavek velení ZSU mobilizovat dalších 500 tisíc branců, což odpovídá některým odhadům ztrát ZSU – tedy padlých plus raněných – od začátku války. Do parlamentu byl vládou předložen odpovídající návrh zákona. Tam ale narazil na neochotu i mnoha poslanců vydat se směrem k totální válce a byl vrácen k dopracování. Úměrně tomu, jak se u ukrajinské veřejnosti vytrácí pocit existencionálního ohrožení a víra ve vítězství, narůstá neochota účastnit se bojů. V souvislosti s požadavkem další mobilizace se znovu otevřela i ostrá diskuse, co s emigranty, kteří se nebudou hlásit k odvodu. Není jich málo. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v polovině minulého roku uváděl, že Ukrajinu opustilo 6,3 milionů lidí. Navíc někteří diskutující upozorňují, že provoz jednoho vojáka vyžaduje daně od šesti pracujících. A jak nahradit oněch případných půl milionu branců ve výrobě a službách. Budou do továren nasazeni mladiství?
Plán A
Už Zelenského prezidentský dekret z března 2021 předznamenal, že válka bude mít pro Kyjev nezaměnitelný cíl: znovuzískání ztracených území. Tento politický požadavek učinil chování vojenského vedení předvídatelným. Snad všichni očekávali, že loňská protiofenziva se pokusí přerušit pozemní spojení Krymu a Ruska. Po selhání protiofenzivy, do níž byly nasazeny elitní ukrajinské jednotky připravené a vyzbrojené Západem, ZSU přešla do obrany, kterou se snaží budovat po vzoru té ruské. Nedostatek dělostřelecké munice se údajně pokouší nahradit drony. Ruský postup je pomalý, ale směr hlavního úderu je mnohem hůře předvídatelný než v případě loňské kontraofenzivy ukrajinské armády. Nabízí se například možnost útoku na severu směrem na Charkov, ve středu fronty například s cílem vytlačit ZSU z pozic umožňujících ostřelovat Doněck, nebo na jihu podél Černého moře směrem na Cherson a Oděsu. Zatím se Kyjevu daří přesouvat rezervy z místa na místo podle potřeby tam, kde se ruský tlak jeví jako nejnebezpečnější – jenže jak dlouho? A možná je právě toto vyčerpávající přesouvání rezerv ZSU záměrem ruského velení.
Jestliže loni touto dobou na Západě téměř unisono zněly hlasy, že Ukrajině bude dodáno vše, co je potřebné, po selhání protiofenzivy ZSU se ozývají skeptičtější prohlášení o tom, že dodáno bude jen to, co je možné. V mnohých komentářích a projevech se od vojáků už nepožaduje vítězství, ale vytvoření výhodné pozice pro vyjednávání. Na druhé straně lze zachytit požadavky politiků a novinářů neomezovat využití západních zbraní a dodávat Ukrajině zbraně, které by mohly zasáhnout hluboko do Ruska. Politické vedení Ukrajiny se dostalo do kleští: aby přesvědčilo Západ, že má dodávat pomoc v původní výši, musí ho přesvědčit, že má šanci na úspěch; aby dosáhlo nějakého úspěchu, potřebuje vyšší pomoc ze Západu. Problémem je i nutnost udržet u ukrajinské veřejnosti vizi možného vítězství ZSU. To vede Kyjev k organizovaní stále nových reklamních vojenských operací, kdy zisk fotografií se vztyčenou ukrajinskou vlajkou je důležitější než reálný vojenský efekt a životy vlastních vojáků – což je patrné například při útocích na Krymský most, organizování beznadějné obrany některých měst či v případě výsadku na východním břehu Dněpru.
Podmínky pro schvalování mnohamiliardových částek západní pomoci Ukrajině se komplikují. Dostavuje se únava, a navíc emoce i peníze odčerpává izraelsko-palestinská válka. Peníze začínají chybět, zvláště když zpřetrhání vztahů Evropské unie a Ruska vede k poklesu ekonomické výkonnosti Unie, především pak Německa. Halasné tvrzení Kyjeva, že posílí vlastní výrobu zbraní a munice, přitáhlo pozornost ruských vzdušně-kosmických sil.
Západ i Rusko si nechávají obrovské rezervy pro případ přímé konfrontace. Přímá válka Ruska a Západu by ale měla jiné charakteristiky než ta na Ukrajině – jak naznačuje povaha totálních bojů v Gaze a existence rovnováhy ve strategických zbraních mezi Washingtonem a Moskvou. Tuto skutečnost je nutné stále si připomínat při pohledu na přípravu únorového cvičení NATO – a také s ohledem na vládou schválenou hororovou Koncepci výstavby Armády České republiky 2035 požadující přípravu na „válku velkého rozsahu, vysoké intenzity s technologicky vyspělým nepřítelem, který vlastní jaderné zbraně“.
Plán B
Požadavek nepřetržitého útoku ZSU vedl k opotřebovávajícím bojům, které posilují výhody ruské armády. V této situaci by bylo nanejvýš vhodné, kdyby Kyjev měl v zásobě plán B – představu, jak jednat v případě, když se na frontě nepodaří naplnit původní politické záměry. Absence nějakého plánu B je ovšem patrná na Západě obecně, především u Washingtonu.
Na !Argumentu několikrát zaznělo upozornění, že propaganda na Západě vytrhává události z časového a prostorového kontextu. Citovaný Jacques Baud jde ale dál: domnívá se, že to není jen problém propagandy, ale západního způsobu myšlení. Domnívá se, že Rusové vidí procesy, které se vyvíjejí a vedou k situaci v daném okamžiku. Ovšem „na Západě máme tendenci soustředit se na okamžik X a snažit se zjistit, jak by se mohl vyvíjet“. Rusové vnímají konflikt na Ukrajině jako proces, „zatímco my jej vnímáme jako sérii samostatných akcí. Rusové vnímají události jako film. My je vidíme jako fotografie… Proto pokládáme 24. únor 2022 za začátek konfliktu.“ To vše doprovází přesvědčení o nadřazenosti Západu a těžko pochopitelné podceňování Ruska, jeho armády i ekonomické výkonnosti – což vede k porážkám.
Plán B je ale potřebný stále více. Výchozí konstanty, které byly patrné na počátku bojů na Ukrajině, Západ nedokázal změnit. Demografický, ekonomický i vojenský potenciál Ruska je několikanásobně mohutnější než ukrajinský, pokračuje modernizace ruské jaderné triády, která brání přímému zapojení Západu do bojů. Výzkumy také potvrzují, že měsíce bojů rozhodně neoslabily důvěru ruské veřejnosti k prezidentovi. To je patrné i z připojeného grafu, který byl převzat od ruského výzkumného Centra Levada. Ruská veřejnost vykazuje velkou odolnost vůči mediálním kampaním ze Západu.
Vítězství Západu
V této chvíli se zdá, že rychlé ukončení války je možné při splnění alespoň jednoho ze dvou předpokladů: (a) zastavení či drastické omezení finanční a vojenské pomoci Západu Ukrajině; (b) zhroucení ukrajinské obrany buď v důsledku rozpadu armády, nebo převratu v Kyjevě. Základním stimulem se jeví situace ZSU, její ztráty jak mužstva, tak nižších důstojníků. A pak je tu jev, který Barack Obama nazval „větší eskalační potenciál Ruska“. Ten souvisí s faktem, že pro Rusko je válka na Ukrajině existencionální záležitostí, zatímco pro Spojené státy nikoliv. Pentagon dnes ve svých strategiích upřednostňuje indo-pacifický region, v praxi se ale vyčerpává v Evropě a na Blízkém východě. Hrozí nebezpečí, že se někdo ve Washingtonu pokusí přehodit břemeno existencionálnosti konfliktu na Ukrajině na evropské spojence. Už teď se jistě v USA najdou politici, kteří roztržení vztahů Ruska a Evropy pokládají za výhru. Militantní, emocemi a předsudky zmítaná prohlášení některých čelných představitelů EU/NATO, o členech vlády Česka nemluvě, naznačují, že snaha USA plně přesunout tíhu války na Ukrajině na spojence může být úspěšná.
Nemá-li být Západ na Ukrajině poražen, musí nově definovat vítězství. Představa návratu Krymu a dalších oblastí pod správu Kyjeva silou je nepravděpodobná. Iluzorní se jeví i převrat v Moskvě či vzpoura ruské veřejnosti. Základem „neporážky“ Západu by se mohl stát plán B, který nebude definovat vítězství jako prohru či přímo zničení Ruska, ale jako mír a spolupráci mezi Rusy a Ukrajinci, mezi Moskvou a Kyjevem. Je zřejmé, že v této chvíli odvaha není nutná k pokračování války, ale k zahájení mírových rozhovorů. Přesto je to cesta, která by nejen ukončila bratrovražedný boj, ale také umožnila Západu vyhnout se politickému i vojenskému debaklu, nedopustila tolik obávanou ztrátu tváře. I když se tento cíl může jevit jako nereálný, je v této chvíli mnohem realističtější než sen o porážce Ruska.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iných weboch.)
Úvodné foto: Wikimedia.org
