V saúdskoarabské Džiddě uzavřeli jednání diplomatů a vládních poradců asi čtyř desítek zemí, jehož cílem bylo dohodnout základní principy ukončení ruské války na Ukrajině. Alespoň to jsme se dočetli v českých médiích. Zajímavé je, že bylo avizováno i to, že závěrečné prohlášení zřejmě „nebude“, a šlo zejména o „výměnu názorů a úhlů pohledu“. Už jsou dostupná prohlášení?
Závěrečná prohlášení z takovýchto „oťukávacích“ konferencí se objevují zřídka. Vzpomeňte na předcházející červnovou schůzku tohoto typu v dánské Kodani. Je tu ale i problém významu prohlášení z jednání o míru na Ukrajině bez Ruska. V podstatě se jednalo o snahu Západu získat státy globálního Jihu na svou stranu, což se zdá nereálné. Dát jako základ takovéto konference desetibodový návrh ukrajinského prezidenta, to samo o sobě vytváří problém. Vždyť země jako Čína nebo Brazílie, ale ani Saúdská Arábie jako hostitel nepřistoupily na výchozí bod Zelenského „formule míru“ začínající požadavkem stažení ruské armády na hranice z roku 1991 a předložily vlastní návrhy. Zatím to vypadá, že při takovém přístupu není možné dosáhnout míru jinak než velkými úspěchy na bojišti nebo posunem Západu k názoru, že je nutné zbavit se Zelenského.
Řekněme si to otevřeně: podle řady stratégů je přijatelné, když Ukrajina krvácí za zájmy Západu, ale je zcela nepřijatelné, aby Západ krvácel kvůli Ukrajině. Proto také poslední summit NATO nepřistoupil na požadavky Kyjeva stanovit podmínky či termín přijetí Ukrajiny do Aliance.
Důležitým bodem mělo být deset mírových bodů prezidenta Volodymyra Zelenského, v němž je zásadní stažení ruských vojsk. Další summit naplánoval ukrajinský prezident na podzim. Váš komentář?
Za sebe musím říct, že je mi sympatický každý návrh na ukončení války, ale zároveň si myslím, že by se svět neměl zdržovat nereálnými návrhy. Nelze si vynutit jednání o míru tím, že jako podmínku schůzky si stanovíte to, co by mělo být výsledkem této schůzky. Zelenského formule míru má nádech požadavku kapitulace Ruska. Skutečné hledání míru vyžaduje dialog obou stran, který nepostaví jako kategorickou podmínku jednání to, že Rusko se vzdá obsazených území. Z tohoto hlediska je čínský návrh na zastavení palby a zahájení jednání bez podmínek podstatně realističtější, byť je situace zatím vzdálená jeho naplnění.
Koncem léta se má uskutečnit výroční jednání BRICS. Některé země se dožadují přijetí. Kolik cca může být úspěšných a jaký geopolitický kontext by stál za povšimnutí? Letos už poslali z Japonska státy G7 jasný vzkaz Východu.
Válka na Ukrajině poznamená i tento summit. Moskva již oznámila, že ruský prezident na summit nepojede. I tak ale bude tento summit velmi významný, vždyť se na něm sejdou představitelé států, které v souhrnu mají větší hrubý domácí produkt i větší hospodářskou dynamiku než uskupení západních zemí známé jako G7. Navíc statut kandidáta pro vstup do tohoto hospodářského uskupení získaly Írán, Argentina a Alžír; dalších více než třicet zemí dalo najevo přání stát se členy tohoto uskupení, mezi nimi dva členské státy NATO: Turecko a Řecko. Rozšiřování se pravděpodobně zbrzdí.
Nelze ale zapomínat, že je tu ještě Šanghajská organizace spolupráce, jejíž náplní práce jsou bezpečnostní otázky. Ta v současné podobě zahrnuje čtyři jaderné mocnosti: Čínu, Rusko, Indii, Pákistán plus Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán a Írán. Jako dialogoví partneři ŠOS je vedeno devět států, mezi nimi Egypt, Saúdská Arábie a opět Turecko z NATO, ale také Arménie a Ázerbájdžán. Uvádím to proto, že přechod k multipolárnímu světu probíhá bez ohledu na snahy Západu udržet si své výsadní postavení. Ostatně podívejte se na poslední události v Africe, kde je tendence přetrhat asymetrické vazby k bývalým koloniálním metropolím všudypřítomná.
Vzkaz skupiny G7 z Japonska, o kterém hovoříte, je na Západě propagandou nadhodnocován. Závěrečné komuniké obsahovalo standardní floskule, jak pokud jde o Ukrajinu, tak i indo-pacifický region. Náznaky, že bude v Japonsku zřízena kancelář NATO, summit Aliance ve Vilniusu nepotvrdil.
Myslíte si, že na summit BRICS nakonec přijede francouzský prezident Emmanuel Macron?
Nezdá se mi to pravděpodobné. Znamenalo by to narušení ideje BRICS. Ale hlavně, jaký by to mělo význam kromě Macronovy sebeprezentace? Možný je samozřejmě kompromis: Macron bude v Jihoafrické republice v době konání summitu BRICS, ovšem nikoliv jako oficiální host BRICS.
Německo se mělo stát druhým největším podporovatelem Kyjeva za Spojenými státy. Jenže zatím stále celkově nedodalo aktuálně slíbené zbraně a munici celkem za 2,4 mld. eur. Die Welt dokonce zjistil, že v posledních dvou měsících nebylo dodáno nic. Jak si to vysvětlujete?
V Německu od samého začátku bojů na Ukrajině byli lidé, kteří válku pokládali za velice nešťastnou a zároveň neviděli Moskvu jako jediného viníka války. Zdá se, že dlouhá řada vlivných německých podnikatelů chápe potřebu obchodních kontaktů s Ruskem a vidí i rizika hrozícího rozdělení světa. Nezapomínejte, že podle dubnové prognózy Mezinárodního měnového fondu by měl hrubý domácí produkt Ruské federace letos vzrůst o 0,7 %, zatímco v případě Německa klesnout o 0,1 %.
A pak je tu problém s efektivností dodávek zbraní. V západních médiích jsou patrné vlny zájmu o specifické druhy zbraní. Jednou tanky, jindy letadla, střely s plochou dráhou letu či kazetové bomby, které mají situaci na frontě vyřešit ve prospěch Kyjeva. Nevyřeší. Ruská armáda má početní převahu nad ukrajinskou, má dostatek tanků, děl a raket i dronů, má převahu ve vzduchu a dokáže ničit blízký i hluboký týl ukrajinské fronty, Rusko má i fungující ekonomiku a sociální systém. Nezbývá než znovu zopakovat, že Rusko může tuto válku prohrát jenom tehdy, když si to zaviní samo, když selže jeho velení. Zdá se, že uvnitř velitelského sboru ruské armády panuje poměrně vysoké napětí, v jehož pozadí je pravděpodobně ostrý spor o strategii: má ruská armáda zaútočit, nebo setrvat v obraně, kterou několik měsíců připravovala? Kyjev se dostal do nevýhody, kdy musí za každou cenu útočit, aby naplnil svá prohlášení i přání západních spojenců. Cena je ale strašná.
Sledujete vývoj dlouhodobě, chápu, že je to otázka na knihu, přesto, jak geopoliticky hodnotit posun vztahů mezi Východem a Západem? Do jaké míry jsme už globálně ve fázi pevnějšího stanovení koalice a opozice?
Změna již přišla, ovšem postupuje v přílivových i odlivových vlnách a má celou řadu vrstev. Dnes všichni intenzivně prožíváme válku na Ukrajině, ale až skončí, bude tu spousta lidí, kteří se budou snažit na tuto hrůzu zapomenout. Tak jako na válku v Afghánistánu. Kdo si dnes vzpomene na chaos a strach z doby pandemie covidu-19? Co je neměnné, je skutečnost, že řada zemí odmítá představu Západu o řízení světa pravidly, která nadiktuje hegemon. Chtějí další rozvoj mezinárodního práva, na jeho formulování a naplňování se budou rovnoprávně podílet.
A pak je tu fakt, že války jako ty v Afghánistánu, Iráku či na Ukrajině Západ oslabují, a to včetně oslabení prestiže a důvěryhodnosti. Přitom bez ohledu na nejrůznější sankce a výhrůžky roste ekonomika Číny, v pozadí ale také Indie a Brazílie… Mimořádný vliv na globální zlom mají vnitřní proměny ekonomických a sociálních vztahů v samotných Spojených státech od astronomického zadlužení podlamujícího důvěru v dolar po divoké štěpení společnosti na přívržence netolerantního liberalismu z jedné strany a konzervativního populismu ze strany druhé.
(Rozhovor vyšiel na ParlamentníListy.cz 7. augusta 2023, tu krátené o poslednú otázku a odpoveď, ktoré sa netýkali medzinárodných vzťahov.)
