Kocourkov náš střediskový, Hradec Králové

Hotel Černigov. Foto: Wikimedia

Jdu naším letním českým krajským městem, kde se už od svého vzniku v roce 1984 koná soutěž ŽELEZNÝ MUŽ. Na to, že se dnes jmenuje prostě IRON MAN, jsme si tu už zvykli, ostatně přikázala nám to Americká triatlonová společnost, která má na soutěž ochrannou známku, tak co už, když Cimrman i v tomto případě přišel pozdě. Když ale v zázemí soutěže vidím velké ENTRANCE a pod tím maličké VCHOD – přičemž další slova jako JURY, EMERGENCY atd. už jsou jen anglicky – představuji si, jak by stejná mezinárodní soutěž dopadla v zemi některého ze sebevědomých národů, třeba ve Francii nebo v Maďarsku. Zkušenost mi říká, že tam by si podobné angloglobální pr*elolezectví nikdo z pořadatelů nedovolil – protože by se pak na pokutách nedoplatil. Troufám si hádat, že autorita tamního regulátora státního jazyka ve veřejném prostoru (ekvivalentu našeho Ústavu pro jazyk český) by si možná v soudním sporu navíc vyšermovala zpět i toho národního ŽELEZNÉHO MUŽE.

Jeden ze dvou největších hotelů u nás, ČERNIGOV, své 51 let staré jméno zatím neztratil, dokonce ani nezměnil, na rozdíl od ukrajinského města, po němž se jmenuje (ačkoli ještě v roce 2022 ukrajinštinu jako svůj jazyk uvádělo jen 18 % obyvatel města, bylo úředně přejmenováno na ČERNIHIV). Přestože skupina odborníků se před deseti lety pokusila unikátní neofunkcionalistickou stavbu našeho hotelu prohlásit za kulturní památku, před demolicí, která byla naplánována na rok 2020, ho zatím zachránil jen covid.

U nás bohužel neexistuje významná osobnost jako estonský luteránský arcibiskup Urmas Viilma, který se postavil proti návrhům na zbourání pravoslavné katedrály Alexandra Něvského v Tallinnu a dalších staveb, které využívá tamní ruská menšina. Čeští zdivočelí bourači soch rudoarmějců, brutalistních staveb a artefaktů z let 1948-89 mají sice svého Solženicyna (tj. dokumentátora svých kulturních zločinů), sochaře Pavla Karouse, nicméně naše „duchovní elita“ zatím nikoho s opravdu mezinárodně slyšitelným hlasem, kdo by se zastal ničených uměleckých památek = obětí doktrinálních třenic (někoho, kdo by jako arcibiskup Viilma připomněl, že „KULTURNÍ NÁROD NEBOURÁ, ALE STAVÍ!“) nevyplodila.

Že by se u nás ve městě nestavělo, to se zas staví, to bych lhal. Ne tedy nic opravdu velkého a potřebného, jako by byl obchvat města pro přespolní dopravu, který ve svém letos přesně 100 let starém regulačním plánu předpokládal už tvůrce koncepce města českých královen jako obce, která se z vojenské pevnosti stane moderním velkoměstem, Josef Gočár. Namísto realizace jeho návrhu jsou realizovány jeho nejčernější můry o zácpách, které denně způsobují městem projíždějící mezinárodní kamiony, proplétající se mezi městskými trolejbusy. Ovšem po padesáti letech plánování a dvou letech stavby byla alespoň přestavena legendární křižovatka Mileta i s tamním legendárním semaforem, který po sedmi sekundách pro přechod chodcům dával sedm minut pro přejezd motorovým vozidlům. (O princip tohoto dvojbarevného monumentu-maskota jsme naštěstí nepřišli, jeho tradici udržuje pěkných pár dalších semaforů ve městě…)

Nesmysl, který nám přináší hradecké specifikum, stromořadí uprostřed dvojproudé hlavní silnice, přes něž vedou zebry s nesynchronizovanými semafory (které vám dají zelenou na cestu do „remízkového“ prostředka vaší cesty, načež si před dalším semaforem na druhé straně cesty klidně můžete otevřít knížku, protože tam na vás čeká zákonitě červená), sice zůstává, ale toho se město jistě zbaví. Tak jako se po stech stížností a řadě let zbavilo svého přihlouplého specifika, kdy naše MHD namísto řádného vyvěšení jízdního řádu na zastávkách (zřejmě s představou, že všichni obyvatelé našeho města, na jehož 100 dětí do 14 let připadá 156 důchodců nad 65, jsou už plně digitalizováni), vyvěsila o státních svátcích na zastávkové tabulky nápis: DNEŠNÍ JÍZDNÍ ŘÁD NAJDETE NA WÉWÉWÉ.

No a pak taky byl přestupnímu solaru plexu naší MHD, zastávky Adabertinum (dříve U Grandu, dříve Třída ČSA), přistavěna/přestavěna odlehčovací pomoc v podobě zastávky Zimní stadion (dříve Fortna – u nás se jména zastávek v poslední době mění tak průměrně jednou za 10 let, z pohledu prostého obyvatele nejspíš podle nejbližší výdělečné firmy). Je to stavba čistá, hezoučká, abych už podruhé citoval Cimrmana: … to nemůžu říct. Ale je tu opět stejný problém jako u většiny užitných věcí, o nichž jsem doposud vyprávěl: Už asi i architekturu si dnes může dovolit studovat jen tak dobře situovaný student, že v životě nejel „sockou“, takže i z něj vyroste „ODBORNÍK“ OD STOLU – který navrhl skleněné všechny strany zastávek – včetně střechy. (A ty, lidská socko, která jezdíš hromadnou dopravou v čím dál vřelejším českém létě, upeč se!)

Na závěr pár slov pro relativizaci výše řečeného: Před měsícem jsem na pár dní pracovně navštívil italský Terst, město, jehož obyvatele ani nenapadne se rozhořčovat nad věcmi, kterým jsem se zde věnoval, svátečními jízdními NEřády a NEstínícími NEstřechami na zastávkách. Kromě jedné, již jsem objevil v samotném středu, tam totiž nemají vůbec žádné klasické zastávky, jen cedule, u nichž autobusy navíc nelogicky staví zadkem – jímž se do nich taky vstupuje. Kromě toho má Terst taky jedinou linku tramvaje, která je sice o 17 let mladší, než naše nejstarší mechanická tramvajová linka (ta jezdila v Brně od roku 1884, v Praze od 1891, v Terstu jezdí od roku 1902), za svou existenci byla ale pro špatný technický stav uzavřena tu osm let, tu půl roku… a když jsme v Terstu byli v červenci tohoto roku, byla opět zavřená. Během své návštěvy v USA v roce 2012 jsem si všiml, že tak jako Terst funguje celá řada amerických měst. A ještě hůř: kromě samých středů měst tam neexistují chodníky, nejsou přechody, dezolátní stav MHD a její nebezpečnost fyzická i personální jsou pravidlem… Ve střední třídě „má přece každý“ auto – a kdo by se zabýval těmi nižšími? 

Terst (s nímž jsme my Češi dleli ve stejném soustátí celkem 398 let) jde tedy očividně americkou cestou. Polárně opačnou než (taky evropské…) Lucembursko, které vyloučilo osobní dopravu ze svého hlavního města a chce jít ještě dál, pročež od roku 2020 svou nejlidštěji stavěnou hromadnou dopravou (včetně meziměstských vlaků a autobusů) poskytuje všem cestujícím (!) na území celého státu (!) bezplatně (!). Proto (nejen) svým královéhradeckým krajanům připomínám: I s Lucemburskem jsme svého času byli ve společném soustátí – celých 127 let. Je na nás, jaký model si do budoucna vybereme. Zda vzpomínku na lidumilné Lucemburky – anebo měšťansky namyšlený c. a k. habsburský Terst. První volbu tohoto druhu můžeme uskutečnit už 9. – 10. října t. r.

Zdroje: Seznam.cz, Ironman.com, Hradecky.denik.cz, Eesti Rahvusringhääling (Err.ee), Hkcity.cz, Pavel Karous: Vetřelci a volavky

(Vyšlo v krajskelisty.cz)