Smutná zpráva o úmrtí profesora Jozefa Lysého (2. decembra 1950 – 30. júna 2024, pozn. red.) mě zasáhla během svatební dovolené v Řecku. Prožíval jsem na konci června velmi šťastné období zejména v osobním životě, o to větší bolest mi způsobila tato nečekaná událost. Osudného 30. června jsem se předmětnou zprávu dozvěděl z příspěvku Ľuboše Blahy na Telegramu. V atmosféře dovolené u moře poznamenané navíc nedávnou vlastní svatbou to byl pro mě opravdu šok. Z minuty na minutu se zásadně změnila moje nálada. Radost ze zážitků na svatební dovolené vystřídalo truchlení. Smutek se ve mně rychle prohluboval, až jsem se neubránil slzám a otevřenému pláči. Zprávě o úmrtí Jožky Lysého jsem zpočátku nechtěl vůbec věřit. Když se však na druhý den 1. července tato zpráva dále rozšiřovala ve veřejném prostoru, pochopil jsem, že se musím začít vyrovnávat s novou realitou.
Jožku Lysého jsem znal 25 let, tj. celé čtvrtstoletí. Byl o generaci starší než já a vztah mezi námi se vyvíjel postupně a asi podobně, jak to ze svého pohledu vysvětluje Ľuboš Blaha ve zmiňovaném příspěvku na Telegramu. Jozef Lysý byl pro mě nejprve učitel, později kolega, a nakonec bych si snad i troufal říct, že se náš vztah prohloubil do podoby přátelství. Pravidelně jezdím na Slovensko a Jožka Lysý patřil do okruhu lidí, kterým jsem vždy napsal a zeptal se jich, jestli by měli čas a jestli bychom se mohli sejít. A s radostí mohu konstatovat, že s Jožkou nám to setkání většinou vyšlo.
Náš vztah se začal utvářet ještě v době mých studentských let. Již jako student politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jsem se specializoval na slovenské politické reálie a v souladu s tím jsem čím dál více jezdil k našim východním sousedům. V roce 1999 jsem začal navštěvovat katedru politologie a evropských studií na Filozofické fakultě Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře. Prostředí této katedry mě zaujalo natolik, že jsem tam poměrně krátce po své první návštěvě nastoupil na roční studijní pobyt. Bylo to ve školním roce 2000/2001. Na tento pobyt dodnes s láskou vzpomínám. V Nitře jsem poznal řadu vynikajících lidí, ke kterým jsem chodil na přednášky a kteří výrazně přispěli k obohacení mého studia. Úctyhodnou osobností s příjemnými lidskými vlastnostmi byl tehdejší vedoucí zmiňované katedry Juraj Kučírek, který už bohužel také není mezi námi (tragicky zahynul v Tatrách v roce 2000). Silně na mě zapůsobil Svetozár Krno. Jeho politologicko-geografické přístupy mi byly velmi blízké a můžu říct, že to byl pedagog, který mě zásadně profesně a odborně formoval. Na nitranské katedře politologie a evropských studií působili též zajímaví externisté. Mezi nimi byl mj. i Robert Fico. K němu jsem během svého ročního studijního pobytu chodil na přednášky o lidských právech. A potom zde byl další pozoruhodný externista, kterého jsem poznal a který mě od první chvíle zaujal jako bystrý intelektuál a současně jako velmi milý a příjemný člověk. To byl Jozef Lysý. V Nitře přednášel dějiny politického myšlení, jeho kmenovým působištěm však byla katedra etické a občanské výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
Nitra byla jedním z významných míst mého studentského mládí. Dodnes vzpomínám na neuvěřitelné množství zážitků, a to jak v samotné škole, tak i mimo ni. Vyzkoušel jsem si zde život na studentských kolejích. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, jako byly opakované výstupy na Zobor, exkurze do slovenského parlamentu nebo výprava do Nízkých Tater, organizovaná Svetozárem Krnem na konci školního roku. Ještě po 25 letech si dokážu vzpomenout na četné drobnosti a detaily z Nitry. Je tedy pochopitelné, že si pamatuji i na to, jak jsme se poznali s J. Lysým. „A Vy sa na čo špecializujete?“ – to byla první věta, která mi dodnes rezonuje v paměti, když jsme se poprvé potkali tváří v tvář, myslím, že to bylo v některé z kanceláří nebo na sekretariátu katedry politologie a evropských studií. Takto zformulovaná otázka, kterou mi J. Lysý položil, ukazuje, že tehdy to bylo opravdu ještě o komunikaci pedagoga a studenta. Jožku Lysého jsem však postupem času poznával stále více a přímo úměrně s tím jsem se utvrzoval v přesvědčení, že je to jednak renomovaný odborník, vysoce nadaný intelektuál a zároveň úžasný, dobrosrdečný a moudrý člověk. J. Lysý vynikal ale také neobyčejnou skromností. Na to, jak vysokou odbornou kapacitou byl, působil opravdu lidsky a jeho pokora byla neuvěřitelná.
Postupem času se mezi námi vytvořil oboustranný vztah, který se dále prohluboval. Čím dál více jsme vnímali a respektovali jeden druhého a našeho komunikace nebyla jen pouhou formalitou. Pochopitelně bylo zásadním mezníkem v tomto směru dokončení všech mých vysokoškolských studií. Vystudoval jsem na FF UK Praha politologii, etnologii a slovakistiku a svá studia jsem zakončil velkým doktorátem z politologie. Následně jsem nastoupil na dráhu vysokoškolského učitele a akademického pracovníka. Svými publikačními a dalšími odbornými aktivitami jsem rozvíjel svou specializaci na slovenské politické ad. reálie, a tak jsem dále jezdil na Slovensko. Během dlouhých 25 let jsem na Slovensku poznal mnoho lidí, ale jak už to v životě bývá, někteří přicházejí a jiní odcházejí. Ale jsou dva lidé, se kterými jsem se poznal kdysi v Nitře a se kterými jsem vytvořil dlouhodobý a trvalý kolegiální vztah, který přetrval – Svetozár Krno a Jozef Lysý.
Ještě dlouho poté, co jsme s Jozefem Lysým už byli víceméně kolegové, však byl patrný generační rozdíl mezi námi a tomu odpovídaly i některé charakteristické rysy naší komunikace. On si na jedné straně ke mně vytvořil takový až familiární vztah. Často mě oslovoval „Pavlíku“, a také mě stále častěji začal tykat. Toto se postupně stalo takřka normou. Na druhé straně já jsem si však hlavně z důvodu úcty k němu coby staršímu a po odborné a intelektuální stránce zkušenějšímu kolegovi toto nedovolil a vždy jsem ho důsledně oslovoval „pane docente“ a když už jsem sklouzl k něčemu méně formálnímu, tak „pane kolego“. Cítil jsem však, že J. Lysý tuto jistou nerovnost v naší komunikaci vnímal a pak mi jednou naznačil, že s tím musíme něco udělat. Doslova mi řekl: „Pavlíku, pri našom stretnutí nabudúce si musíme narovnať naše vzťahy“. A krátce na to mi už definitivně nabídl tykání. Teď zpětně, když si mapuji historii našich vztahů, jsem v dochované emailové komunikaci dohledal, že ještě v roce 2014 jsme si oficiálně vykali a potom v roce 2015 už jsme se oslovovali „Jožko“ a „Pavle“ nebo „Pavlíku“.
Každé setkání s Jožkou Lysým bylo úžasné. Potkávali jsme se na odborných konferencích nebo na akcích Klubu Nového slova. Také jsem k němu občas zavítal na jeho katedru na Pedagogickou fakultu. Jednou jsem ho takto navštívil zrovna v době, kdy připravoval pro studenty exkurzi do parlamentu. A já jsem si vzpomněl na to, jak jsem kdysi podobnou exkurzi absolvoval v rámci již zmíněného studijního pobytu v Nitře. Jožka se mě tehdy svým typickým dobráckým způsobem zeptal: „A Pavlíku, nechcel by si ísť s nami tiež?“ Tak jsem neváhal a šel jsem.
S Jožkou jsem vedle více odborných nebo pracovních setkání absolvoval též řadu schůzek ryze osobních a neformálních. Chodili jsme například na obědy do takové trochu retro jídelny, která je na Krížné ulici, blízko Jožkovy kmenové katedry na Pedagogické fakultě. Jednou mi tam, když jsme se po čase opět setkali, řekl: „Pavlíku, to som rád, že Ťa opäť vidím, som rád, že sme kamoši.“ Byla to neuvěřitelně hřejivá slova od nesmírně laskavého člověka. Málokdo mě tak dokázal potěšit. Ale jindy jsme se zase potkali ve zmíněné retro jídelně za okolností méně veselých. V květnu 2022 jsem na Jožku čekal před budovou Pedagogické fakulty a on mi zavolal a říká: „Pavlíku, čakaj, o chvíľu prídem, ale ešte spomíname na pána profesora.“ Ano, to bylo krátce poté, co zemřel profesor Pavol Mešťan, známý odborník na židovské dějiny a ředitel Muzea židovské kultury v Bratislavě, kterého jsem také kdysi poprvé poznal na fakultě v Nitře, kde externě přednášel. Když už jsme u těch smutných událostí a vzpomínek, zmínil bych ještě jednoho akademika, kterého jsem poznal v Nitře a který už také několik let není mezi námi – kulturolog Ivan Dubnička.
Vraťme se aspoň na chvilku opět k veselejším vzpomínkám. Jožka mě mj. opakovaně zval k sobě domů. Bydlel kousek za Bratislavským hradem a parlamentem na Čelakovského ulici. V prostředí jeho domova byla nádherná atmosféra. Vedli jsme tam plodné intelektuální debaty o politice, o společnosti, probírali jsme různé možnosti další spolupráce, ať již na poli odborných konferencí a publikací nebo v rámci Klubu Nového slova. Nebo jsme si jen tak neformálně povídali o životě. Při tom mě Jožka vždy vlídně pohostil, dal mi něco dobrého k jídlu a k tomu ještě otevřel láhev vína. Stávalo se i to, že když jsme jednu láhev vína vypili až do dna, tak pak hned otevřel další. To vše ještě více zpříjemnilo atmosféru našich setkání.
Je to velmi smutné, ale v jeho bytě se odehrálo také naše poslední setkání. Navštívil jsem Bratislavu 1. září loňského roku. Důvody byly opět hlavně politologické, neboť byl na Slovensku státní svátek Den Ústavy Slovenské republiky. V tento den je veřejnosti přístupná budova Národní rady Slovenské republiky. Den otevřených dveří v parlamentu probíhal tentokrát v době vrcholící kampaně před parlamentními volbami, což jsem pochopitelně náležitě využil. Den nabitý mnoha zážitky byl místy až hektický, o to více jsem docenil návštěvu u Jožky Lysého, jehož laskavý, přátelský a uklidňující způsob komunikace vnesl trochu klidu do rozbouřené předvolební atmosféry na Slovensku. Setkání s Jožkou bylo opět milým a příjemným zážitkem a samozřejmě jsem tehdy ještě vůbec nemohl tušit, že jsem ho viděl naposledy.
Na Slovensko jsem po čase opět zavítal, a to na přelomu března a dubna letošního roku, tj. v době prezidentských voleb. Jožkovi jsem napsal zprávu, že jsem v Bratislavě. Zprávu jsem poslal již ze svého nového mobilního telefonu, který jsem si pořídil. Jožka mi hned odepsal: „Milý Pavel, zajtra Ti zavolám.“ Ano, Jožka mi skutečně zavolal, bohužel ale na starý telefon, který už jsem moc nepoužíval a nechal jsem ho doma v Praze. Po návratu domů jsem to zjistil a odepsal jsem mu, že mě mrzí, že jsme se takto minuli. A odpovědí Jožky byla stručná zpráva: „Aj mňa to veľmi mrzí.“ Říkal jsem si, nic se neděje, potkáme se příště. Bohužel toto byla úplně poslední zpráva v naší 25 let trvající komunikaci.
30. června všechno skončilo. Jak jsem již uvedl, prožil jsem tento osudný den v Řecku, kam jsme s – nyní již – manželkou Petrou jeli za účelem oslavy naší nedávné svatby. Dovolená v tomto směru víceméně splnila svůj účel a užili jsme si jí. Bohužel jsme ale zároveň museli reflektovat nečekanou smutnou událost. Tak jsme si večer sedli s manželkou Petrou a svědkem z naší svatby Zbyňkem, který byl rovněž s námi v Řecku a oba mi říkali: „Tak se dnes napijeme na toho Tvého profesora.“ Bylo to trochu dojemné a bylo to dokladem toho, že Jožku člověk mohl začít vnímat a respektovat i jen na základě pouhého vyprávění bez toho, že by se s ním někdy potkal. Ale je to stejně smutné.
S odchodem Jožky Lysého se stále nemůžu vyrovnat. Věřím však tomu, že v sobě postupně najdu dostatek tvůrčích sil k tomu, abych také přispěl k šíření odkazu této jedinečné osobnosti. Uvítal jsem proto výzvu svého dalšího známého kolegy ze Slovenska Petra Dinuše k zasílání příspěvků do připravované knižní publikace věnované odkazu a dílu profesora J. Lysého. Určitě si to Jožka zaslouží.
