Nedávno jsem si ve svém textu zformuloval Pullmannův zákon (vycházející z teorie, kterou jsem kdysi poprvé slyšel od bývalého děkana FF UK z let 2018 – 2022, slovenského historika Doc. PhDr. Michala Pullmanna, Ph. D.): „Každý režim a jeho aktéři se ve své oficiální verzi staví jako nejlepší v dějinách, zatímco minulý režim s jeho aktéry podává jako nejhorší v dějinách.“ U jednoho záběru z pořadu Veselé příhody z natáčení (1988) mi došel první dodatek tohoto zákona: „Na předminulý nebo předpředminulý režim se už oficiální média nedívají zdaleka tak přísně“.

Vidíte sami: Na konci minulého režimu si Zdeněk Svěrák v pořadu, vyrobeném nejoficiálnějším médiem komunistické ČSSR, Československou televizí, za sebe mohl klidně postavit portrét hlavy našeho státu za předpředminulého režimu: císaře feudálního Rakouska-Uherska Františka Josefa I. Zato kdyby si tam postavil kapitalistického demokrata Masaryka nebo nedejbože nacistu Hitlera, režim by zakázal celý pořad a nejspíš i celého Svěráka. To je patrně důvod, proč dnes, kdy jsme o režim dál, se sice kácí pomníky osvoboditelů z roku 1945, na nichž je symbol Rudé armády: pěticípá komunistická hvězda – ale nikomu oficiálně nevadí, že uprchlíci z Ukrajiny mají na šatech či na autech často nejen heslo, ale i portrét vůdce ukrajinských nacistů Stěpana Bandery a že jim do jejich českých schránek ukrajinská vláda posílá povolávací rozkazy v dopisech se známkami, na kterých je občas taky hlava nacisty Bandery, anebo má dopis zpáteční adresu příslušné vojenské zprávy, která sídlí v Banderově ulici…
Sám Zdeněk Svěrák, proslulý svou liberálností, je ale vzácnou výjimkou z tohoto mechanismu: ačkoli patří k nejenergičtějším veřejným podporovatelům dnešního režimu, nebál se v prezidentské kampani podpořit člověka, který naopak patřil k největším podporovatelům režimu minulého. Díky jim oběma jsem tak přišel na druhý dodatek zákona: „Na ty, kdo během jejich trvání podporují všechny po sobě jdoucí režimy, se Pullmannův zákon nevztahuje.“
Když jsem tyhle myšlenky publikoval na sociální síti, jeden vox populi se ozval s následující reakcí: „Jó, oni ti herci to mají těžký. Živí je jenom ta pusa a tělo, a co s nimi, když jim to ukazovat zakážou. Proto se dřív mezi umělci vesele zvedaly pravice, nosily rudé šátky, podepisovaly rezoluce na podporu lecčehos – a i dnes je třeba podpořit režimy, které oč víc se honosí nálepkou demokracie, o to víc pod tou nálepkou vylézá nedemokracie… Nic nového pod sluncem.“
Vždy svojský „Lišák“
K tomu bych chtěl říct, že já – už proto, že dobré umění považuji za nejbližší činnost Bohu hned vedle modlitby – bych se o umělcích takhle nikdy nevyjádřil. I proto, že nejsou všichni stejní, čehož důkazem je příběh mého přítele umělce, který odešel přesně před 10 lety, Vladimíra Fuxe (13. 6. 1928 – 31. 1. 2015). Valacha, který vždycky stál na svém, s nezaměnitelným humorem, který byl vždy pevně spojen s jeho postoji:
– Když se část jeho rodiny po válce oportunisticky přejmenovávala na češtější příjmení Lišák, on zůstal Fuxem (z německého der Fuchs = liška).
– Když měl jako student v kádrovém materiálu s poznámkou „výbušný“ problém dostat se na studium chemie, trval na tom, že vystuduje (mnohem přísněji kádrovanou!) chemii výbušnin – což se mu nakonec povedlo. Stal se explozitologem.
– I on (jako Zdeněk Svěrák) byl textařem – a hned jeho první pokus byl mezinárodní úspěch. Když v 50. letech jako kytarista brněnského souboru Fučíkovci (jejímž vedoucím byl Jaroslav Dietl!), který překládal a hrál písně z celého světa podle sbírky amerického folkloristy Alana Lomaxe, střihnul si taky jeden překlad čínské lidové písně, a během jejího předvádění na přehlídce folklorních souborů půlka sálu vstala – ona píseň se totiž mezitím stala čínskou národní hymnou. Po letech žertoval: „Krtečka teď prodali do Číny… Já jsem měl tehdy od Číňanů i lepší nabídky, ale vykřikl jsem: Nikdy jsem se neprodal – ani vy mě nekupujte!“
– Stejně jako Zdeněk Svěrák, i on (coby „ten vousatý uprostřed svaté trojice“ Skála-Fux-Pantůček) založil legendární divadlo – a už na přelomu 50. a 60. let. Malé divadlo Večerní Brno, pro které napsal ve své době velmi známé hry Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor a Drak je drak aneb jak Žužličtí k rozumu přišli. Stal se dramaturgem onoho divadla a i on (stejně jako Svěrák, který Járu Cimrmana zpopularizoval nejprve jako zaměstnanec rozhlasového armádního studia) byl redaktorem ČRo – konkrétně jeho brněnského studia. To ale trvalo jen pár let: do příchodu normalizace a otázky, zda se distancuje od svého dosavadního díla a přichýlí se k bratrské pomoci nadřízené velmoci. Věděl, co ho čeká, když řekl: Ne! Po tom nemohl pracovat ani v divadle, ani v rozhlase, a už vůbec ne jako chemik výbušnin. Místo toho si skoro dvě desetiletí užíval dobrodiní povolání, z jehož názvu se radoval, protože zněl „měřič DEPRESE Vodních staveb“ a svou radost odůvodňoval i tím, „že si jako autor vždycky přál být PŘELOŽEN“.
Důchod mu po dvaceti letech vyměřili sice násobně menší, než by měl jako umělec a rozhlasák, ale jemu to stačilo – a hlavně si zase mohl hrát i oficiálně. Jako znalec cizích jazyků překládal a psal písňové texty, které se (aby se jeho přání plnilo i ve významu nepřeneseném) úspěšně uváděly i v cizině – nikolivěk v pražských divadlech. To mu nevadilo ani v nejmenším, hlavně že byl jako neúnavný fejetonista-kritik dnešní ne-češtiny z recese zakladatelem a „přednostou katedry jazykových nevyhnutelností Velkomoravské university strécovské a tetinské“. Kdo jiný by mohl nést takový titul, než člověk, jehož divadelní texty měly podobu následujících řečových her:
Důstojník: „Toho koně, soudruhu vojíne, dnes neprovedete!“
Vojín (vzorově řve): „Provedu!“
Důstojník (výhrůžně): „Říkám, že ho neprovedete!“
Vojín (nejistě): „Provedu!“
Důstojník (řve): „Řek sem – neprovedete!“
Vojín (svitlo mu): „Neprovedu!“
Důstojník (spokojen): „Proveďte!“
(Z českých luhů do háje)
Vy jste sůl země…
Vzhledem k tomu, že Vladimír byl o padesát let starší a poznali jsme se, až když mně bylo pětatřicet, neznali jsme se nijak dlouho. Tedy pro mě: hltavce a žádostníka československé kultury 60. let 20. století, epochy, která skončila sedm let před mým narozením, a přesto se mi proměnila v saunu, parní lázeň a vždy dostupný ráj pro duši zmrzlou větrem dnešního dekadentního dekonstruktivismu. Jejich ztělesněním se mi stal Vladimír – a nejen proto, že všechny aktéry tehdejší doby znal a šťavnatě mi o nich vyprávěl. Zjistil jsem, že magnetickou střelku svého srdce mám kalibrovanou na Vladimírovu horninu. Bylo to krásné, vřelé i výbušné, alespoň co do salv smíchu, způsobených věčnou předscénou, kterou jsme s Vladimírem hned ten první večer, kdy jsme se v brněnské hospodě sešli, započali a nepřestali s ní po další tři roky. Ta předscéna trvala v kavárně, na nádraží, skrze internetovou a papírovou poštu, ať už na druhém konci linky byla postel, nemocnice – ale i pódium.
Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že ohromná moc Vladimírovy gravitace nebyla dána pouze tím, že jeho vzduchem, vodou, zemí i ohněm byl jazyk, z něhož v souladu se svým původním povoláním dokázal udělat brizantní výbušninu (přesně jako Čapkův inženýr Prokop z Krakatitu, který dokázal i princezninu pudřenku odpálit poté, co mírně přeskupil její vlastní prvky. Vladimír dokázal lidi odpálit i pomocí mnohem prostšího materiálu – a stačilo mu k tomu někdy přeskupení pouhých dvou slov…)
Vladimírovu přidanou hodnotu jsem cítil následovně: Že byl někdo tak rovný chlap, jenž udělal jen to, co uznal za čisté, i za cenu dvacetileté lopaty, a „když se to obrátilo“, a mnozí od lopat stáli ve frontě na různé kompenzace (zejména politické), Vladimírovy stále stejné boty zůstaly sedět doma u kafe s rumem a milovaných slov – to vše znamenalo cosi víc, než ztracená světla ramp uměleckých a vesmírně víc, než politických. Tak jak je pod máslo potřeba chléb, bez něhož by ona mléčná potravina byla jen jalovou patlaninou na talíři, je charakter fundamentem, potřebným pod talent. Talent sám může oslnit, inspirovat jiné talenty (jako se to dělo mně v konjunkci s Vladimírovým talentem), co v nich ale neposílí, je charakter. To říkám jako člověk, který si váží dobrých umělců, ať v životě dělali cokoli a jezdili podporovat Majdany kamkoli (Bratislava v tomto smyslu v dějinách českých aktivistických umělců věru není destinací první ani poslední). Ale jako muž, který to měl s charakterem ve své původní rodině všelijak, jsem měl dialog s rovným chlapem, jakým byl Vladimír, zapotřebí ještě víc: potřeboval jsem ho jako sůl.
Važme si všeho, co dostáváme od dobrých umělců, ale nade vše si važme dobrých umělců, kteří pro nás navíc mají – i tu sůl charakternosti.
Zdroje: Jiří Plocek: Zemřel Vladimír Fux (Divadelní noviny 4. února 2015,) Michal Pullmann: Konec experimentu, Jaroslav Smoljak a Zdeněk Svěrák: Veselé příhody z natáčení, Vladimír Fux: Z českých luhů do háje, autorovy rozmluvy s Michalem Pullmannem a Vladimírem Fuxem
Původní text vyšel v deníku www.krajskelisty.cz