Dnes, 19. ledna 2025, je to 56 let, co zemřel Jan Palach. Slovenský, v Česku působící historik Michal Pullmann (v letech 2018 – 22 děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy) mi kdysi připomněl, že režimní média v kterémkoli čase vykazují jeden zákon: stávající režim vždy vykládají jako ten nejlepší, zatímco ten minulý jako nejhorší režim v dějinách. Onen zákon způsobuje, že mrtví, které umučil minulý režim, jsou vždy oficiálně „svatořečení“ – zatímco o těch, které má na svědomí ten současný, se zásadně potupně mlčí.
Protože i já v naší bouřlivé střední Evropě už taky zažívám druhý režim, mám ještě v čerstvé paměti, jak jsme se my, děti z vesnice Všetaty v šesté třídě ZŠ, teprve po pádu minulého režimu v roce 1989 dozvěděli o existenci nejen našeho obecního spolurodáka, který se jmenoval Jan Palach. Ale i o ministru zahraničí Janu Masarykovi, který pro stejné ideály zemřel v témže roce, ve kterém se Palach narodil. Anebo o scenáristovi Janu Procházkovi, otci-prosaditeli československé nové filmové vlny, který se sice (na rozdíl od Palacha, který byl ve chvíli smrti dle mezinárodních kritérií ještě neplnoletý!) na protest proti nastalému zlořádu sám nezabil, ani jím (na rozdíl od muže už v důchodovém věku, Masaryka) nebyl zabit, zato byl na vrcholu života a tvorby, ve věku pouhých dvaačtyřiceti let, vedením normalizačního režimu neustálým šikanováním dohnán ke smrtelné nemoci, kterou tělu obyčejně způsobuje duše člověka, jenž v působené trýzni už nemůže dál žít.
Nejen jejich těla, ale i jejich jména byla dvacet let minulé normalizace pohřbena s cílem, aby byla dokonale zapomenuta. Možná to bude znít chvástavě, ale velmi brzy po pátku 20. ledna 1989, kdy jsem jako jedenáctiletý Všetaťák na vlastní oči viděl, jak ty, kteří chtějí položit věnec na hrob Jana Palacha, honí za naším domem policie s pendreky po polích, zařekl jsem se, že udělám všechno pro to, aby lidé nikdy nezapomněli na lidi, kteří obětovali svůj život, aby jejich bližní viděli dál a věděli víc. A že se v té snaze, pokud možno, nebudu bát přesily. Což po 36 letech režimu, který se (dle „Pullmannova zákona“) dnes chová právě tak jako ten předchozí, plním i dnes – při příležitosti jednoletého výročí prvního z mrtvých, které chci připomenout: Gonzala Liry.
Gonzalo Lira (19. února 1968 – 12. ledna 2024)
Původem z národa Basků, jejichž nezávislost myšlení a skutků často zmiňuji, byl potomek zakladatele nezávislého Chile Josého Carrery. Sám Lira už byl ovšem druhou generací Američan, vystudovaný historik a filozof (promoval na prestižní univerzitě Dartmouth College), který se ovšem živil jako režisér, dokumentarista a spisovatel. Před lety se odstěhoval do ukrajinského Charkova, kde se oženil a měl dvě ukrajinské děti. Stejně jako symbol publicistického odporu proti současnému režimu v Rusku Alexej Navalnyj, byl i symbol odporu proti současnému režimu na Ukrajině Gonzalo Lira youtuber, ale zatímco Navalnyj měl na svém Youtube kanálu šest milionů odběratelů a Lira jen tři sta tisíc, oba měli miliony zhlédnutí. Ačkoli mnozí ideologové by řekli, že se politicky neshodovali, myslím, že je to pohled jen povrchní. Zásadní věc měli společnou: Navalnyj chtěl lepší Rusko a Lira lepší Ukrajinu.
Poprvé byl Gonzalo Lira za své příspěvky na Youtube současnou ukrajinskou exekutivou zatčen 15. dubna 2022. Propuštěn byl ovšem až 6. července 2023 na kauci ve výši jedenáct tisíc amerických dolarů. Když ale 31. července 2023 chtěl odjet ze země, byl na maďarských hranicích zadržen. Na tom by dnes nebylo nic divného, totéž se 1. prosince 2023 stalo i ukrajinskému exprezidentovi z let 2014 – 2019 (tedy prezidentu-architektu dnešní ukrajinské administrativy!) Petro Porošenkovi. Ani toho dnešní demokratická Ukrajinská republika nepustila ze země – ale aspoň ho pak propustila na svobodu! To se ale Lirovi už nepoštěstilo…
Vzhledem k tomu, že Gonzalo Lira byl o 8 let starší než Alexej Navalnyj (bylo mu 55 let) a byl také těžce nemocný, vznesl dnešní člen nastupující Bidenovy vlády, tehdy ale ještě soukromá osoba Elon Musk v prosinci 2023 dotaz k ukrajinským orgánům na jeho zdraví. Odpověď zazněla pouze v tom smyslu, že jeho odsouzení bylo zákonné. Dne 12. ledna 2024 pak bylo suše oznámeno, že publicista Gonzalo Lira zemřel v nejmenovaném ukrajinském vězení. Dvěma dětem, které po něm zůstaly (stejně jako po Alexeji Navalném), vzápětí kondolovaly americké (Bidenovo-Blinkenovo!) i chilské ministerstvo zahraničí.
Nebylo těžké zjistit na internetových vyhledávačích, kolik světových agentur, které v den jeho smrti uveřejnilo zprávy o úmrtí Alexeje Navalného, informovalo aktuálně i o smrti Gonzala Liry. CNN (16), CBS (17), NBC (17), Wall Street Journal (7), New York Times (22), Washington Post (12), Bloomberg (14) a Reuters (26) se o smrti Liry nezmínily vůbec (přičemž číslo za jejich názvem je počet zmínek o tragédii smrti Alexeje Navalného!), naopak New York Post (6) a Newsweek (8) o smrti Liry jednou informovaly. Tolik o objektivitě tiskových orgánů tentokrát v našem režimu. (Anebo že by to bylo dáno významem jejich příjmení? Navalnyj koneckonců znamená rusky Hromadný – zato Lira je španělsky jen jeden tichý hudební nástroj: Lyra.)
Oběti české „demokracie“ po roce 1989
V roce 1969 se to, co chtěli (= aby jejich činy včetně jejich jmen pronikly do sdělovacích prostředků a vzbudily nevoli proti opětovnému úbytku svobody slova a znovuobnovenému umlčování odborníků, kteří žádali nepoklonkovat východu ani západu, ale vyhlásit neutralitu a samostatné rozhodování o národních otázkách) povedlo jen Janu Palachovi, Janu Zajícovi a Evženu Plockovi. Dalších 28 českých a slovenských dobrovolných mrtvých ze stejného důvodu už normalizační policie a média utajila. Přesto se po pádu režimu historikům podařilo zjistit jejich příběhy a jména. To je pro mě výsostný vzkaz i pro dnešní režim, který zametá pod koberec tentokrát příběhy jejich následovníků, kteří udělali totéž na protest proti stále ubývající sociální spravedlnosti a svobodě po listopadu 1989. I jejich příběhy jednou vyjdou na světlo!
Na veřejnost se zatím (péčí nezávislých novinářů, kteří si uvědomují, že jejich profesí není lež a mlčení, ale pravda a osvěta) dostala jména jen některých našich občanů, jejichž smrt byla v přímé souvislosti s panujícím režimem: zemědělec Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa. Téhož roku se na protest proti šikaně v naší „zdemokratizované“ armádě stejným způsobem zabil nejmenovaný voják ve Vyškově, v roce 1996 propuštěný železničář v Táboře a 1998 ze stejných důvodů nezaměstnaný řidič sanitky v Prostějově. Před Komerční bankou (!) se v roce 1999 upálil muž v Uherském Hradišti a jiný v Mariánských Lázních, kteří se všichni loučili s tím, že neunesli asociálnost stávajícího režimu. Známe jména studentů Zdeňka Adamce (19) a Romana Mášla (21), kteří se upálili v roce 2003, zanechavše po sobě manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu.
Z nich všech se splnění svého požadavku „upozornit na nelidskost dnešní společnosti“ povedlo nejvíce Zdeňkovi Adamcovi, který se zabil stejným způsobem a na stejném místě jako Jan Palach a kterému věnoval kapitolu ve své knize českých příběhů polský nositel Evropské knižní ceny Mariusz Szczygieł a později se jeho příběhu ujal i rakouský nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke, který ho učinil hrdinou jedné kapitoly ze své knihy Zlodějka ovoce a později o něm napsal celou divadelní hru s názvem: Zdeněk Adamec. Autoři českých textů (kromě dvou výjimek, jimiž jsou Zdeňkovi věnované písničky Pepy Nose a Dáši Vokaté) o Zdeňku Adamcovi zarytě mlčí.
Údaje nezávislých novinářů z téhož roku, kdy se zabili Adamec a Mášl (2003), hovoří o stejném vzkazu i od dobrovolné odešlé ženy z Brna a mužích z Velké Chyšky na Pelhřimovsku, Jankovic na Kroměřížsku a Frýdku-Místku.
V roce 2003 (snad v souvislosti s nevítanou medializací případu Adamec) mediální statistika končí a až po letech mediálního temna navazují náhodně „uniklé“ zprávy. V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili zaměstnanec Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že byl v souvislosti s tím, že se stal organizátorem antiexekučních demonstrací propuštěn z práce, u Jaroslava Janoty DVANÁCTILETÝ NEPODMÍNĚNÝ TREST, který mu byl vyměřen ZA TO, ŽE v rozespalosti a zděšení z toho, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, PROSTŘELIL DVEŘE SVÉHO BYTU! Ten, který se bez asistence státních orgánů vloupával do jeho bytu, byl exekutor (který na to měl podle zločinného exekučního zákona 120/2001 Sb. právo), kterému se sice nic nestalo, ale Janotův trest měl očividně odstrašit exekuovanou třetinu dospělého českého národa, která už tehdy měla praxe českých exekutorů plné zuby. Janota naštěstí těsně před smrtí svůj příběh publikoval na blogu, skrze nějž se jeho apel (během hodiny, než ho poskytovatelský server stáhl!) rozšířil mezi veřejnost. Je ostudou české žurnalistiky, že jediným, kdo v českých kamenných médiích informoval o případu inženýra Janoty, byl Jaromír Soukup na TV Barrandov (od stopáže 58:25).
18. ledna 2019 se v horní části Václavského náměstí upálil další muž, o němž nám média řekla jen tolik, že mu bylo 54 let a že byl viděn s jakousi cedulí a že své motivy shrnul v dopise bratrovi. Den nato se o stejnou smrt pokusil 47letý muž, jehož sebevraždě bylo zabráněno. Další muž se zastřelil 11. března 2021 před pražským ministerstvem zdravotnictví na protest proti metodám „řešení“ covidové pandemie, které na nás byly aplikovány. 31. října 2022 se pak před úřadem vlády ČR zastřelil čtyřiasedmdesátiletý muž, který zde několik týdnů protestoval proti činům administrativy premiéra Fialy, v první řadě proti jeho postupu proti nepohodlným nezávislým médiím, které dal v součinnosti s webovými poskytovateli zakázat – což bylo opatření, které později musel zrušit, když ho orgány EU upozornily, že postupuje proti Listině lidských práv a svobod, článek 17, odstavec 1 a 2:
„Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná.“
Pro koho už ale bylo pozdě, byl šéfredaktor Svobodného rádia Mgr. Vladimír Kapal (1949 – 2024), stíhaný už minulým režimem, který neunesl to, že za dnešního režimu nejvyšší soud potvrdil jeho osmiměsíční podmíněný trest jen za to, že poskytl své nezávislé rozhlasové vysílání názoru, který byl soudem vyhodnocen jako čin popírání genocidy (paradoxně aniž jeho respondent cokoli popíral – pouze zpochybnil, zda autorství katyňské genocidy bylo skutečně sovětské). Za čapkovských okolností, které jsem výše popisoval v příběhu oběti normalizace Jana Procházky (neustálým šikanováním dohnán ke smrtelné nemoci, kterou tělu obyčejně způsobuje duše člověka, jenž v působené trýzni už nemůže dál žít) zemřel do té doby zdravý Vladimír Kapal 31. října 2024 a jeho pohřbu o osm dní později se v čele řady dalších nezávislých osobností zúčastnila i dcera a nástupkyně Jana Procházky (1929 – 1971) Lenka Procházková, někdejší spoluzakladatelka Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), kterou boj proti minulému režimu dobře vyučil, jak se nespravedlivě stíhaných a umírajících na diagnózu „čestný člověk“ zastávat i dnes. Mně i dalším žákům Lenky Procházkové, ale i jejího umučeného otce Jana Procházky, Janů Masaryka a Palacha – i Vladimíra Kapala, Gonzala Liry a Alexeje Navalného, je velkou ctí, že stát na straně spravedlnosti se od nich můžeme učit i my.
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
