Tomáš Koloc: Na začátek bych měl asi vysvětlit, že se léta potkáváme na sociální síti, kde jsme si zprvu psali o vašem tatínkovi, režiséru a herci Miroslavu Macháčkovi (1922 – 1991, kterého široké čtenářské publikum bude znát z jeho hlavních rolí ve filmech Skalpel, prosím, …a pátý jezdec je strach, Dva lidi v zoo nebo jako pošťáka z filmu Sedím na konári a je mi dobre). Já jsem pak dlouho plánoval s vámi udělat rozhovor k jeho předloňským stým narozeninám, ale pak jsem musel konstatovat, že k tomu, co bylo řečeno v jiných rozhovorech, už nemám co dodat. Tak jsme se potkali až dnes, kdy jste mě pozvala do Divadla v Řeznické na monodrama Jeden německý život – o kterém jsem předem nevěděl mimo jiné to, že v něm dokážete být skoro hodinu a půl na jevišti zcela sama. Jak to můžete zvládnout?
Kateřina Macháčková, 2009.
Kateřina Macháčková: Máte asi na mysli, jak to můžu zvládnout v 74 letech. No zaplaťbůh, jsem ještě aktivní do té míry, že tu hru, ve které nejsou žádné zvláštní fyzické efekty a při níž se hlavně sedí, zvládnu.
TK: Hru napsal britský dramatik Christopher Hampton, od něhož jsem (ve skvělé slovenské inscenaci Stanislava Párnického) viděl hru Povídky z Hollywoodu, ve které na fiktivních amerických příhodách rakouského dramatika Ödöna von Horvátha (který ve skutečnosti zemřel v Paříži, ještě než stačil odjet do USA) ukázal emigrantský Hollywood druhé světové války – a vlastně i Hollywood všech dob jako takový. S přesným návodem, co a jak tam psát, aby se to trefilo jak do prodejnosti co největší mase diváků, tak do dobového vkusu producentů. Což mnozí nejlepší výborní autoři nezvládnou. Někteří i proto, že ani nechtějí. Co by ale čtenáří měli vědět o Hamptonově Jednom německém životě?
KM: Podle vzpomínek Berlíňanky Brunhilde Pomselové, která žila v letech 1911 – 2017, byl těsně před její smrtí natočený dokumentární film, a podle něj v roce 2019 pan Hampton napsal hru, kterou jsme o dva roky později začali hrát i my. Je to příběh ženy, která na konci života vzpomíná, jak se stalo, že ze zaměstnankyně rozhlasu postupně stane sekretářkou ministra propagandy Josepha Goebbelse. Prožije hladký vzestup a pak postupný pád, jehož hloubku si těžce přiznává až na konci života.
TK: Právě reflexe hlavní hrdinky, které jako by byly pořád milimetr od skutečné holé pravdy (již by neuneslo její svědomí) jsou na tom nejsilnější a v těch poznávám pero Christopha Hamptona. Mnohé z nich jsou zároveň nadčasové i aktuální. Díky vaší laskavosti se mi dostal do rukou text hry, a tak jsem si opsal ty, co mě nejvíc zaujaly:
„Šla jsem na místní pobočku, tam byla fronta nejmíň sto lidí. Ale šlo to rychle, a já vstoupila. A víte co: ani jeden člověk se mě za celou dobu nezeptal, jestli jsem ve straně. Takže jsem se vážně nemusela obtěžovat… Ale v rozhlase nastalo velké pozdvižení, spoustu členů správní rady, vedoucích redaktorů a technických ředitelů a jejich sekretářek vyhodili na ulici…“
„…k válce jsme všichni přistupovali bezstarostně… Teprve když… se v novinách začaly objevovat ty nekonečné seznamy obětí…“
„Co přesně jsem na ministerstvu propagandy dělala? Jak to mám vědět, to bylo před šedesáti lety. Takže nemám tušení, nepamatuju se. Nic zajímavého, to vám můžu říct. Každopádně já tomu žádnou důležitost nepřikládala. Přišla jste tam, sedla si, něco naťukala, někdo mi něco žvanil do telefonu. Směla jsem používat jen modrý inkoust, zelený byl vyhrazený pro ministra a červený pro soukromého tajemníka. Zvěrstva nepřítele musel člověk znásobit, takže když agenturní zpráva říkala, že Rusové v nějaké vesnici znásilnili dvacet žen, museli jsme uvést, že jich bylo nejmíň třicet. A pořád dokola říkali, že zatímco tisk v minulosti všechno falšoval, my jediní vám říkáme pravdu…“
„Naše vina byla naše blbost, to přiznám, lidi byli hloupí a povrchní, třeba já, když jsem byla mladá, jsem si říkala, jsem holka, proč bych se měla zajímat o politiku. Ale jak chcete lidem zabránit, aby takhle uvažovali? Lidem je to jedno… Ale dneska by lidi nebyli tak blbí, aby naletěli na takové nesmysly, jako jsme naletěli my. Všechny ty kecy, to by jim dneska už neprošlo. – Nebo prošlo…?“
KM: Ano, je to velice silná a aktuální hra. Mojí hrdince bylo za války 30 a viděla tu válku jakoby z povzdálí a hlavně byla, jak říká, „elita“. A ta ty věci vždycky víc vytěsňuje. Až postupně potom prohlédala během očistce, který trval 60 let. Do určité doby si některé věci nepřipouštěla, první reflexe podle mě začala, když se odehrála vražda Goebbelsových dětí, které milovala a pak po Norimberském procesu. To byly pro ni ty šoky. Do jaké míry si člověk připustí či nepřipustí vinu, to sice můžeme vnímat, ale nakonec je to stejně na ní, protože tohle musí každý sám za sebe. Do vězení šla po válce ve 35, vrátila se ve 40 a pak už žila sama – nikoho neměla. Lidově řečeno: po…nej život! Pro naši generaci je to velice silný příběh, ale možná k němu teď budou postupně dozrávat i mladší. Ostatně tu hru režíroval Radim Špaček, kterému je 50.
TK: Vaše hrdinka tam taky říká: „Každý měl tolik vlastních starostí, že o Židy se nestaral. Bylo to, jako by celá země byla pod nějakým poklopem.“ Totéž mi vyprávěly moje babičky, které tu dobu zažily. Starší z babiček byla tehdy na totálním nasazení, sice v Praze, ale byla tam taková pracovní doba, že se denně zvládla jen vrátit domů a vyspat. Vyprávěla mi, že jí její paní domácí nechtěla dovolit udělat dezinsekci bytu, kam od sousedů vlezl nějaký hmyz. Pak domácí pár dní nebyla doma, tak byla šťastná, tajně udělala dezinsekci – a pak se babička (která sama byla vedena jako „čtvrtinový židovský míšenec“) překvapeně dozvěděla, že se paní domácí už nevrátí, protože byla povolána do transportu…
KM: Ano – „celá země byla pod nějakým poklopem“. Ale později si člověk uvědomí tu propagandistickou masírku. To my tady přece známe. Pracovala jsem na vydání zápisků svého táty. On taky věřil minulému režimu. Nicméně v osmašedesátém po okupaci prohlédl, ale neangažoval se přímo v disentu. Jenže svými inscenacemi říkal mezi řádky pravdu, a tím byl taky nebezpečný. To je taky politikum. Takže i to si s ním vyřídili.
TK: Co myslíte, že se svou hrdinkou máte společného vy osobně?
KM: V roce 1971, brzo po škole, si mě vybral náš pedagog Vladimír Dvořák do televizní inscenace „Jak to bylo v únoru“. Ne že bych protestovala, ale o pauze jsem řekla: „To je ale s…čka!“ a měla jsem zrovna poblíž mikrofon, takže od té doby jsem v dramatické redakci nesměla. Ale dělala jsem v pořadech zábavných a hudebních, v televizních inscenacích operet. V rádiu jsem zas nesměla být dvacet let kvůli tátovi. Do toho osobní věci, manželství s Petrem Svojtkou (Pozn. TK: 1946 – 1982, například hlavní mužská role prince v Kachyňově výpravné Malé mořské víle). Rozvod. Žádný velký „odboj“. Ještě válku v Jugoslávii jsem nevnímala tak citlivě, jako to, co se děje teď.
Myslím, že na pravdu mám čuch, ale musím se na ni zaměřit. Jenže taky, stejně jako moje hrdinka žiju v trochu jiném horizontu. Svých rolí a toho kolem nich. Divadlo je taky mikrosvět, takže jsem léta spoustu věcí nevnímala. Taky proto, že se svými vrstevníky jsem se rozklížila, už když jsem kvůli angažmá rodičů chodila na základku. Od těch dob jsem byla trochu samotář. Pubertu jsem fakticky prožila někdy po čtyřicítce.
TK: Mohu-li se vrátit zpět k vašemu tatínkovi; jeho (vámi redigované) Zápisky z blázince, které se odehrávají v Bohnicích roku 1975, jsem četl o čtvrt století tamtéž; v pavilonu 23, kde se léčí deprese a úzkostné poruchy (a kde jsme se postupně „sešli“). Bylo mi dvacet a přežít mi tam pomohl (tehdy už osm let mrtvý) „spolupacient“, Miroslav Macháček.
KM: Tak to jsem ráda, že jsem ty zápisky našla a vydala. On si myslel, že tam jde z protekce, že tam bude v bavlnce, ale šel tam vlastně na výzkum, který na nich zkoušeli. Řada zápisků byla nečitelných, protože si postupně uvědomil, že psát vše otevřeně je nebezpečné nejen pro něj (mj. tehdy komunikoval s lidmi, kteří byli v nemilosti, s Lumírem Čivrným, Evaldem Schormem), a tak začal psát ve zkratkách…
TK: Probouzela práce na zápiscích vašeho otce váš „čuch na pravdu“?
KM: Částečně. Ale jaksi přemýšlivá jsem byla vždycky. K tomu jsou u nás i dobré vnější podmínky a já jsem taky prožila takový „jeden český život“. Dědeček se zabil v bytě, kde jsem v dětství žila u své babičky. V třiapadesátém ho vyhodili z finančního úřadu a měl jít do výroby. Oběsil se na narozeniny své oblíbené dcery: mojí mámy. Mě se od jisté doby každých půl roku ptali, jak se stýkám s otcem. I můj exmanžel Petr Svojtka umřel za podivných okolností. To všechno vás dřív nebo později donutí k přemýšlení o životě.
TK: Monodrama, které jste právě dohrála, na mnoha rovinách pojednává o válce a jejích následcích. Vy jste jako jedna z (k dnešnímu dni) 18872 lidí podepsala protiválečnou výzvu diplomata Jana Kavana, Václava Hořejšího, Matěje Stropnického Mír a spravedlnost. Já jsem se k tomu odhodlal až pár dní po vás, vaším příkladem k tomu povzbuzen. Co k tomu vedlo vás?
KM: Především ne aktivismus. Já nejsem aktivistka ani propagátorka něčeho. Táta mojí babičky, která mě vychovávala, padnul v roce 1915 v Haliči. Když jsem byla ve třetí třídě, byla jsem na výstavě o atomové bombě a hned pak začala karibská krize, kdy se čekala atomová válka. Že nakonec nenastala, vnímám dodnes jako štěstí. Od té doby chci mír. A to na všech úrovních.
Mír je nejen o tom, že nechceme, aby na frontě zemřeli naši blízcí, ale ani blízcí těch na druhé straně. Že nenadáváme těm, kdo mají jiný názor a nenadáváme ani na ně. Bohužel v naší společnosti vnímám zejména pravý opak. A to už od covidu…
TK: Víte, co je na vás zajímavé? Herci většinou často dostávají role podle toho, jaká je jejich povaha v soukromí. Většina vašich rolí jsou vyloženě poddajné ženy, jako všechny vaše klamané manželky (počínaje Marií Královou ze Života na zámku, přes Lenku Joštovou v Páralově bigamistickém Katapultu až po Jiřinu Novákovou z Dynastie Nováků) a i ta Hyacinta z Molièrových Scapinových šibalství (inscenace, která – v titulní roli s Vladimírem Menšíkem – je hitem dnešního Youtube) je dívka totálně bez názoru. Vaše skutečná povaha je ale opačná…
KM: Holt když tak vypadám, tak to musím hrát…
TK: Jak ale vidím třeba repertoár Divadla v Řeznické, už se to také trochu mění.
KM: Narážíte asi na to, že tu hraju ještě jednu hru, podle života americké psycholožky, „Show doktorky Ruth“ (mimochodem taky režírovanou Radimem Špačkem). A taky podle skutečné postavy, docentky Karoly Ruth Siegelové, narozené ale až 1928. Ta byla na rozdíl od Brunhilde Pomselové z „Jednoho německého života“ naopak židovské dítě, evakuované z Německa před válkou podobným transportem, jakým byly u nás zachráněny Wintonovy děti. Celá její rodina zahynula v Osvětimi. V Americe je celebrita, měří metr čtyřicet a stala se z ní sexuální terapeutka, hrozně pomohla třeba v době AIDS. Taky vypráví ten svůj smutný příběh, ale s velkou duchaplností to všechno stříhá do srandy. A i jiné věci, které dělám, se podle mě klišé, o němž jste mluvil, vymykají. Ve Werichově vile hraju třeba George Sandovou s Martinem Dvořákem, který tančí Chopina, taky v „Nejstarším řemesle“, které režíroval můj syn v Divadle Radka Brzobohatého, což je hra o starých prostitutkách.
A taky učím na konzervatoři. Snažím se tam předat, co jsem se naučila od režisérů Jana Grossmana a Otomara Krejči, o tom jak hrát situace a charaktery. Což je – ač to byl ve své době vrchol avantgardy – dnes už styl spíš tradičního divadla. To bych nemohla dělat, kdybych nebyla aspoň trochu svéhlavá. A taky třeba nechodila do Divadelního ústavu pro materiály ze zlaté éry československého divadla, které v dnešní konkurenční době asi někomu vadí, a tak se den ze dne ztratily z veřejně dostupného (nejen webového) prostoru…
TK: Říkáte, že jste se učila od Krejči, Grossmana – a co od Macháčka?
KM: S ním jako režisérem jsem nedělala nic. Snad jsem po něm něco podědila já i můj syn režisér Petr Svojtka (mladší). A snad i přes tu tátovu pozůstalost, ty knížky, se k tomu člověk nějak dostane. Obecně, mám pocit, že člověk s postupujícím věkem víc přemýšlí, dospívá, a tomu, co má opravdu cenu, konečně dává vyšší hodnotu…
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
Foto: Wikimedia.org | Kamacha – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0
