Zkušený a moudrý politik hodný toho jména, jací jsou na Západě až na převzácné výjimky k nalezení už jen v učebnicích dějepisu, za všech okolností zvažuje svoje slova. V éře vrcholící vlády liberálně progresivistické oligarchie, jež se dnes nachází ve fázi křečovitého nenávistného zmítání, vážili politici zemí EU/NATO svá slova a skutky velmi málo, skoro vůbec ne. Nyní zvolna nastává čas, aby zaslouženě sklízeli, co sami sobě zasadili. Bohužel velmi mnoho toho „zařídili“ i svým spoluobčanům.
V prosinci roku 2022, ve vrcholící kampani před prezidentskými volbami v Česku, vyslovil prezidentský kandidát, generál ve výslužbě Petr Pavel názor, podle kterého je Donald Trump „opravdu odpudivá bytost“, jaké by on ani ruku nepodal. A je neuvěřitelné, s jakou jistotou předpokládali lidé nacházející se ve vysokých funkcích v zemích EU v roce 2024 volební vítězství Joe Bidena (později Kamaly Harrisové), tedy pokračování toho, co se na Západě historicky znemožnilo každým skutkem, každým slovem, každým nápadem, jenž nebyl nikdy myšlenkou hodnou zaznamenání.
Donald Trump ale navzdory dvěma pokusům o atentát ve Spojených státech ve volbách zvítězil, a tak do Bílého domu usedl. Dokonce, k velké nelibosti liberálně progresivistické oligarchie, jež nikdy nechce pustit z rukou kormidlo moci, začal plnit předvolební sliby. A jelikož si Trump, jak se zdá, také dobře pamatuje (podobně jako František Josef I.), kdo a jak se o něm kdy vyjádřil a nakolik se angažoval na straně politiky jeho předchůdce, nezbývá českému prezidentu, Petru Pavlovi, nic jiného než držet i nadále ztracenou kvótu. Snad – doufejme a věřme – bude ztracena již navždy. Stal se tak hlavním řečníkem na nedávné manifestaci (23. 2. 2025) „podpory Ukrajiny“ a politického kursu směřujícího nezadržitelně do neštěstí. Na této manifestaci opět několik dalších českých herců pozbylo dříve zasloužené obliby u svých diváků, když se veřejně pochlubilo úrovní své orientace ve faktech a souvislostech.
Staroměstské náměstí v centru Prahy, města majícího cca 1,3 miliónu obyvatel, tak díky navigaci v mobilním telefonu či návodu od přátel našlo několik tisíc osob. Nehledali Orloj, ani památník Mistra Jana Husa. Hledali tuto akci. No, a našli ji… Ale jejich množství nejeví se být úplně špatnou statistickou zprávou o kognitivních schopnostech národa. Ponechává naději víře, že v letošních podzimních volbách by se nutně nemuselo zopakovat oněch deset ran egyptských s fialovým nátěrem, jež Hospodin seslal na země české prostřednictvím předvolebního vypnutí soudnosti nemalé části voličů. U mnohých z nich při pohledu alespoň do peněženky či do ledničky soudnost opět naskočila. O těch, které oněch deset ran i s kobylkami, jež, jak stojí psáno, pokryly zemi, spíše vykrmilo, soudnost nehrozí. Co se dá dělat. Takový je už život. C´est la vie!
Mainstreamová média se během oné pražské manifestace marně snažila „pokropit“ náměstí kamerovými záběry tak, aby akce vyhlížela jako masový protest všeho lidu. Nepodařilo se. Vzhledem k tomu, že Staroměstské náměstí už vidělo, v roce 1621, popravu 28 českých pánů, vůdců stavovské opozice po Bílé hoře, jsou jeho starobylé budovy i věže Týnského chrámu tyčící se nad náměstím asi už zvyklé na jakoukoliv truchlivou podívanou. A Jan Hus ze svého pomníku také viděl ledacos. Dějiny někdy kráčejí prapodivnými cestami. A propos, bylo by zajímavé, zjistit, kolikpak lidí se na popravu českých pánů z příkazu cizáckého císaře tehdy přišlo podívat? Tak tomu bývá, když se poslouchají cizí páni a když se stále ještě nepodařilo dosáhnout toho, co chvíli, na sklonku roku 1989, vyhlíželo na dosah. Tedy aby se uskutečnilo přání J. A. Komenského obsažené v jeho Kšaftu: „…věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých se k tobě zase navrátí, ó lide.“ Komenského větu z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské citoval už T. G. Masaryk při vzniku Československa v roce 1918. A mnohokrát byla opakována právě v čase takzvané „sametové revoluce“. Píše se rok 2025 a „lid český“ stále čeká a čeká a čeká…
A propos, jen čistě na okraj, v sobotu 21. února 1948 si na Staroměstské náměstí přišly poslechnout Klementa Gottwalda hovořícího k lidu z balkónu paláce Kinských desítky tisíc lidí. A o čtyři dny později se pro změnu na Václavském náměstí sešel lid v počtu vysoko převyšujícím sto tisíc hlav. Jak je vidět, prostorná pražská náměstí jsou zvyklá vítat lid, ať už je lid prodchnut či případně i nakažen jakoukoliv ideou. Takové už bývají lidské dějiny.
Svým výrokem o Donaldu Trumpovi si Petr Pavel ovšem zavřel dveře do Bílého domu důkladněji, než například polský prezident Duda či italská premiérka Meloniová, kteří sice radostně sledovali každý Bidenův pohyb a vyseli mu na rtech, a Meloniová se jej dokonce mateřsky ujímala ve chvílích, kdy starý pán ztratil orientaci v terénu a vykročil směrem do neznáma. Dbala o to, aby se neztratil též v prostoru fyzickém, když už se ztrácel v prostoru myšlenkovém. Nicméně na adresu Donalda Trumpa nic ošklivého ani jeden z nich neřekli. Jejich kontrolka tedy zablikala přece jenom včas a zřetelněji. A též i kontrolka jejich poradců měla zabudovánu funkční baterku. A jelikož znovu převléknout uniformu již bývalý generál, později prezident, nemůže, je nucen pokračovat v křížové cestě, třebaže ukazatele stojící podél chodníčku už ukazují opačným směrem. Co na to jeho poradci, kteří se nikdy v ničem neosvědčili? Také jim jde ze všeho hlava kolem? A tak se prezident Pavel vydal na jižní Moravu, aby pohovořil s dětmi, žáky základní školy. Těmto jedenácti- či dvanáctiletým dítkám napsaly správné otázky hodné paní učitelky, takže to vypadalo, jako by se děti zajímaly o politiku a zahraniční vztahy, a dokonce sledovaly jen ty správné foltýnovské informační zdroje. A hodný pan prezident na otázky též správně odpověděl. Nic nového pod Sluncem. Jak se ty historicky znemožněné režimy sobě navzájem podobají…
Svým způsobem bývalý generál tak trochu připomíná či připomínat může jednoho japonského vojáka, kterého zapomněl jeho generální štáb informovat o tom, že je už po válce. Takto on, vzorný voják-kamikadze, držel svoji kótu až do začátku sedmdesátých let minulého století. To není vtip, to se skutečně stalo. Příměr možná pokulhává v jednom podstatném bodě, a sice v tom, že zatímco Japonsko tehdy válku prohrálo (znovu ji prohrálo, když ztratilo odvahu byť i jen připomenout USA, že to byla Amerika, kdo na ně svrhnul dvě atomové bomby), nepřátelé Donalda Trumpa v USA i v zemích EU zatím ještě nekapitulovali. Naopak, ve strachu, že budou hnáni k odpovědnosti, hodlají kousat a škrábat, dokud to půjde.
Podobnou neopatrností či čirým nerozumem, jaký projevil Petr Pavel svým výrokem na adresu budoucího amerického prezidenta, si velice zkomplikovala život také hlava kyjevského režimu na Ukrajině, Volodymyr Zelenskyj (do května 2024 prezident), který při návštěvě USA během americké prezidentské předvolební kampaně otevřeně podpořil Joe Bidena a Kamalu Harrisovou. Také on tedy vsadil všechno na špatnou kartu, špatného koně či jako zoufalý hráč v ruletě položil všechny své zbývající žetony na jedno jediné políčko. A ono – hle – zlomyslná kulička se zastavila na políčku jiném. S takovou nezbude ani na spropitné pro croupiera. Lidé tohoto typu jsou v podstatě hazardní hráči. Kdyby ale oni hazardovali jen sami se svými osudy, byla by to jejich soukromá věc. Jenže tak tomu, bohužel, není. Oni hazardují a jiní lidé platí.
Kdyby Volodymyr Zelenskyj v mládí čirou náhodou narazil na epigramy Havlíčka-Borovského, našel by mezi nimi jeden, který radí Vaškovi (na jméně nezáleží) „nechodit s pány na led“, neboť když se led prolomí, pán se pod ním neocitne. Ke dnu jde Vašek rodu prostého. Velmoci hrají úplně jinou ligu než státy nacházející se v roli objektů cizích plánů, strategií, zájmů a cynických zisků. Velmoci se mohou navzájem srazit v boji, ale když pochopí, že jedna druhou nepřemohou, nakonec spolu vypijí sklenku dobře vychlazené vodky nebo whisky s ledem. Když v akkadské verzi Eposu o Gilgamešovi bohyně Aruru na příkaz boha Ana stvořila impozantního siláka jménem Enkidu, aby bojoval s králem v Uruku, Gilgamešem, též silákem, nakonec se ti dva stali přáteli. A když bohyně Inanna na Enkidua žalovala, že ji urazil, a bohové hrdinu potrestali smrtí, Gilgameš nad tělem přítele převelice truchlil. A vida, že i takový obr může zemřít, vydal se hledat nesmrtelnost. No, ale to je jen báje, zatímco my tady, na Západě, žijeme skutečnost, která vyhlíží, jako by se bohové navzájem vsadili, kdo z nich lidem vnutí úplně nejbláznivější a nejzvrácenější ideologii.
Na úvodnej snímke Zuzana Čaputová a Petr Pavel, Bratislava, 13. marca 2023. Foto: Michal Majtán
