Lež o 11. září 2001 a jak s ní naložit 

Richard Tesařík, 2019. Foto: Wikimedia / Autor: Daniel Sedlecký

Dnes (11. 9.) je 25. výročí monumentální lži, která posloužila k vyvolání války a drastického omezení svobod (když dětem narozeným po 11. září 2001 vyprávím o míře svobody a snášenlivosti před tímto datem, nechtějí mi věřit…) Rozebírat, co a jak bylo na tom, co se v USA odehrálo před 25 lety ve skutečnosti jinak, než nám dosud lživě tlačí do hlavy mnohá česká mainstreamová média, by ale bylo nošením dříví do lesa.

Zejména poté co Michael Moore tři roky nato shrnul všechny dostupné důkazy ve filmu Fahrenheit 9/11 a ten obratem získal hlavní cenu Zlatou palmu a cenu mezinárodních kritiků za nejlepší film roku na MFF v Cannes, cenu filmových kritiků New Yorku (města, v němž se to celé stalo a jehož tradičně intelektuální publikum by nic menšího, než pravdu nepřijalo), cenu amerických filmových kritiků, a (co je podle mě nejcennější) cenu běžných amerických diváků za nejlepší film (včetně těch „zábavných“), což je podle mě nejcennější z těch všech, protože je to doklad, že gros Američanů (na rozdíl od Čechů) pravdu o 11. září přijalo:

Před 25 lety světový systém kšeftu zkrátka zase jednou narazil na své dno, a tak ve jménu poslední možnosti, jak ho opět nastartovat, války, nastavil jako normu lež (ať už se jednalo o lež o newyorském 11. září, o chemických zbraních v Iráku, či o tom, že raketu na polskou obec Przewodów vystřelili a plynovod Nord Stream zničili „Rusové“ – vzpomínáte si, jak nás naši politici tehdy bujaře povolávali do třetí světové?). Když už mi ale Michael Moore, jak Američané říkají, „ukradl show“, přemýšlel jsem, čím „oslavit“ výročí dne, kdy se normou našeho veřejného života stala lež. I napadlo mě, že bude nejlepší, když udělám to, co normálně – zvolím si jedno aktuální téma, z jehož rysů se chytím těch, o nichž jiní nepíší, a vynesu na světlo i ty jeho pravdy, které byly dosud obecnému povědomí ukryty:

Tak třeba: Minulou neděli zemřel Richard Tesařík. Z jeho textařského pera a jeho hlasem se k českému národu dostaly dnes už zlidovělé verše jako „znám taky jednu z Dejvic / ta tam toho má nejvíc“, a další „pecky“ skupiny Yo Yo Band. Tu před 51 lety založil s bratrem Vladimírem, Ondřejem Hejmou, za častého spoluautorství Ivana Hlase, kterážto čtveřice se díky jejich kamarádu z dětství na pražské Hanspaulce, spisovateli Petru Šabachovi, stala mimo jiné předobrazem puberťácké party z filmu Pelíšky. Ano, Michal, Péťa, Elien – to je budoucí Yo Yo Band! 

A na co ostatní hudebníkovi nekrologisti taky zapomínají: Richard Tesařík, správněji Richard Tesařík mladší, byl podle svých vlastních slov počat v tanku, kde ho po frontové svatbě počali jeho rodiče, příslušníci Svobodova 1. československého armádního sboru, volyňská Češka Markéta Olšanová (1923-1982) a syn pražského kloboučníka, generálmajor Richard Tesařík starší (1915-1967), jeden z pěti Čechů, který (ačkoli byl stejně jako další z těch pěti, Antonín Sochor, synem sudetoněmecké matky!) za své mimořádné zásluhy v boji s německým nacismem získal titul Hrdina Sovětského svazu.

Městský hřbitov v Příbrami. Foto: Wikimedia / Autor: Zelenymuzik

To on byl předobrazem cholerického tatínka z hanspaulského činžáku pro vyvolené (kde rodiny zakladatelů Yo Yo Bandu bydleli právě kvůli rodičovským zásluhám), který se ve filmu Pelíšky rozčiluje:

„Já tenhle byt dostal za boj proti nacismu!“

Neměla to být poslední věta, která ho jako postavu proslavila. Protože jeho stejnojmenný syn Richard byl doslova otcovou kopií, tvůrci Pelíšků, scenárista Petr Jarchovský („dvorní adaptátor“ knih Petra Šabacha do filmové podoby) a režisér Jan Hřebejk ho hned ve svém dalším filmu Musíme si pomáhat, obsadili do „otcovy“ role, pročež od něj národ vlastně zná ještě jednu jejich společnou (v případě Richarda mladšího výjimečně nezpívanou) větu:

„Prověříme si to – já jako zástupce naší zahraniční armády, Sergej jako zástupce sovětský armády a vy jako představitel domácího odboje…“

Už na zmíněném filmu Musíme si pomáhat z roku 2000 (v němž historickou pravdu o době, kdo byli Češi osvobozeni od nebezpečí své národní likvidace, do jisté míry nahradila dnešní propagační doktrína, která fakt, že byli i dobří Němci ukáže, zato dobrý Sovět pro ni neexistuje) je patrná neúprosnost doby, kdy už žili jen poslední vědomí pamětníci nacistické války. Dnes, 81 let po ní, už umírají i děti, které ona válka „vytvořila“: V roce 2019 odešla Táňa Fischerová (její rodiče se seznámili v terezínském ghettu), v roce 2021 Miroslav Žbirka, 2023 Yvonne Přenosilová, 2024 Josef Laufer, letos Richard Falbr (tedy děti čs. zahraničních vojáků a žen, které si přivezli ze zemí, kde operovali) plus Ivan Štampach (syn amerického osvoboditele Plzně a Češky) – a nyní Richard Tesařík-syn… 

Myslím, že pro uctění těch odešlých pamětníků války, kdo se proti lžím a polopravdám o té druhé i hysterickému volání po vzniku té třetí už ozvat nemohou, by (po 41 letech režimní verze, že od nacismu nás osvobodila jenom Rudá armáda, kterou posledních 36 vystřídala režimní verze, že nás ve skutečnosti osvobodila jen americká armáda se vzdušnou podporou perutí RAF) pro začátek stačilo odpovědět na otázku, kdo nás bez ohledu na ideologické verze otesánkovských velmocí OPRAVDU osvobodil od nacismu:

Věřte nebo ne, ale hlavní podíl na vytržení zotročených národů z tenat Hitlera, Mussoliniho, Tódža a jejich lokálních spoluvůdců je historiky přiznán celkem PĚTI velmocem (SSSR, USA, Číně, Británii a Francii), a pokud jde o země, jejichž vojenské jednotky za války operovaly proti Německu (jehož sedmiletá nadvláda 1938-1945 stála naši tehdy desetimilionovou zem přes půl milionu zabitých předválečných občanů!) přímo na našem (československém) území, byly to (kromě čs. zahraničních jednotek) na zemi: Sovětský svaz, Rumunsko, Polsko, USA, Belgie a Francie, a ve vzduchu: Velká Británie, Polsko, Rumunsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, SSSR, USA a Jižní Afrika. 

Nu, je to sakumprásk „jen“ výčet tuctu zemí (i když ze všech světadílů), ale ať se mi napíše Slovák či Čech, který během neustálého přihřívání polívčičky sebestředných velmocí někdy slyšel úplný počet těchto zachránců našeho holého národního života… Takovou moc má mediální polopravda alias lež – dokáže tomu, jemuž šlo o život, dokonce zabránit v tom, aby se dozvěděl, kdo mu ho vlastně doopravdy zachránil.

Zdroje: Seznam.cz, Deník N, ČSFD.cz, FDb.cz, Wikipedia, rodokmen Richarda Tesaříka od genealoga Mgr. Zdeňka Hornera

(Vyšlo na krajskelisty.cz)