Ruský prezident Vladimír Putin sdělil kyjevskému režimu a Ukrajincům (což není jedno a totéž) ruskou nabídku podmínek, které by mohly být základem jednání o míru (nikoliv o příměří). Své sdělení adresoval také do Washingtonu, Londýna, Bruselu, Berlína a Paříže, tedy všude tam, kde převládá snaha ve válce probíhající na Ukrajině pokračovat co nejdéle, neboť cíle Západu se s potřebami Ukrajiny nekryjí snad ani v jediném bodě.
Vladimír Putin se o ruských podmínkách, jaké by mohly ihned ukončit ozbrojený konflikt, vyjádřil jasně. Základní rámec ruských podmínek k uzavření míru zůstal konstantní od začátku takzvané „speciální vojenské operace“ z února 2022 a odpovídá základním potřebám ruské bezpečnosti. Jsou to (1) neutrální status Ukrajiny a závazek neúčasti v žádném vojenském bloku a nerozmístění cizích zbraní a vojáků na ukrajinském území; (2) ochrana práv národnostních menšin na území Ukrajiny, nejenom menšiny ruské; (3) demilitarizace; (4) denacifikace.
Oproti podmínkám kladeným na počátku „speciální vojenské operace“, kterou Rusko zahájilo po osmi letech války na Ukrajině svým přímým zapojením se do konfliktu mezi kyjevským režimem a obyvateli Donbasu, Vladimír Putin nyní konkretizoval i podmínky týkající se územních změn. Rusko žádá uznání (tedy i mezinárodní) připojení Luhanské lidové republiky, Doněcké lidové republiky, Chersonské oblasti a Záporožské oblasti k území Ruské federace. Pochopitelně totéž platí i o Krymu. Rusko míní tyto regiony v jejich administrativních hranicích, tedy nikoliv s ohledem na linii fronty. Připomínáme, že Rusko po celých osm let trvajících bojů mezi Kyjevem a Donbasem (2014 – 2022) dvě separatistické republiky na východě Ukrajiny neuznalo. Namísto toho bylo Rusko jedinou zainteresovanou stranou v konfliktu (Západ, kyjevský režim a Ruská federace), která se snažila pomocí jednání o urovnání konfliktu vyhnout válce. Především Západ tato jednání bojkotoval a totéž přikázal Kyjevu.
Podíváme-li se na situaci Ukrajiny a jejího obyvatelstva, jak se jeví v souvislosti s následky téměř dva a půl roku trvající války (od února 2022), a především ve světle velmi špatných vyhlídek do blízké i vzdálenější budoucnosti, nelze tuto ruskou nabídku považovat za a priori nepřijatelnou. Tedy, bereme-li tedy v úvahu obyvatelstvo Ukrajiny, její zemi, ekonomiku a vůbec celkovou situaci. Pochopitelně se ruská nabídka směrem ke kyjevskému režimu jeví jako výzva ke kapitulaci, neboť v důsledku přistoupení na mírová jednání na tomto ruském základě Ukrajina ztratí jistou část území. Na straně druhé získá šanci na zachování samotné existence, což při pokračování konfliktu a další eskalaci na základě přání Západu nacházejícího se pod diktátem Washingtonu není vůbec zaručeno. A pochopitelně se takto vyhne dalším pohromám. Na prvním místě zbytečnému umírání a ničení hodnot. Prostě tomu, co válka přináší.
Jistě, výzva ke kapitulaci to v jistém smyslu skutečně je, ale otázkou je: Pro koho na Ukrajině a pro koho na Západě? Vyprovokovaná úplně zbytečná válka někomu přináší zisky a jinému (většině obyvatel Ukrajiny) jen neštěstí. Tak, jak to ve válkách bývá. Ukrajinci nemohou nevědět, že nebojují za Ukrajinu, neboť Ukrajinu přece už tři desetiletí měli jako samostatný stát. Nemohou alespoň netušit, za koho a za co vlastně v této zbytečné válce bojují. A propos, Holanďané mají přísloví, která praví: „Co je pro jednoho chléb, je pro druhého smrt.“ Nahraďme slovo chléb mocí, zisky, kariérou a přísloví bude platit i pro Ukrajinu a pro Washington.
Zatímco pro ukrajinské obyvatelstvo představují Putinovy podmínky míru sice jistou, připusťme nemalou ztrátu, ale vykoupenou nadějí, že všechno tohle utrpení skončí v podstatě okamžitě a Ukrajina zůstane velkým evropským státem s nadějí budovat si svoji budoucnost. Třeba už ve světě, ve kterém konečně zmizí diktát arogantního a bezohledného hegemona a bude nahrazen komunikací rovnoprávných partnerů na základě vzájemného respektu a obnoveného mezinárodního práva. Pak pro kyjevský režim jsou podmínky ruského prezidenta absolutně nepřijatelné. Právě zde se odhaluje zásadní rozdíl mezi kyjevským režimem a obyvatelstvem Ukrajiny. Podobný rozdíl ovšem panuje mezi vládami a občany většiny států takzvaně demokratického Západu. Pro bývalého prezidenta Zelenského a lidi, kteří postupně od krvavého převratu v roce 2014 utvářeli kyjevský režim (oligarchy, nacionalisty) by přijetí těchto podmínek znamenalo konec vlády v Kyjevě a dost možná i konec existenční. Jedna z podmínek Kremlu totiž zní“ „denacifikace“. A Kreml považuje kyjevský režim za neonacistický, „banderovský“, zároveň „prestúpnyj“, tedy zločinný. Oficiální místa v Rusku se těmto pojmům dlouho vyhýbala ve snaze udržet možnost jednání se Zelenským, ale v poslední době se v projevech nejvyšších představitelů objevují čím dál častěji.
Kyjevský režim dostal během takzvané ukrajinské krize několik šancí k uhájení docela snesitelných podmínek míru, jednak s ruskojazyčným obyvatelstvem na Donbasu a potom (po únoru 2022) i se samotnou Ruskou federací. Především mohl přijmout druhou sérii Minských jednání jako řešení a východisko z krize a vyhnout se tak eskalaci konfliktu a zatažení Ruska do něj. Tehdy kyjevský režim na doporučení Berlína a Paříže (nepochybně s dobrým vědomím Washingtonu) tuto naději na vyřešení celého problému zahodil. Kdyby ji přijal, „ztratil“ by sice možnost stát se členem NATO (musel by zůstat věrný ukrajinské ústavě), ale na druhé straně by mu zůstaly obě separatistické republiky na Donbasu. Pouze by ztratil Krym. Donbas by měl jen širokou autonomii. Režim by byl ale povinen odstranit prvky extrémního nacionalismu zaměřeného proti Rusům a Rusku, tedy rezidua banderismu. A to by byl pro Zelenského obklopeného obdivovateli lidí, jaké dokonce obdivuje i kompletní kanadský parlament včetně premiéra Trudeaua potleskem ve stoje (kanadští hokejisté ovšem na MS v hokeji hráli), jistě problém. Co s ideologií, která stála u kolébky nového režimu na Ukrajině? Jak ji zahodit kvůli míru? Nota bene, když tato ideologie nijak nepřekáží v podpoře Západu? A kdo všechno by kvůli tomu musel odejít? Prostě, celá řada nepříjemných problémů.
Druhá šance na vyřešení krize a na ukončení války na ukrajinském území se Kyjevu nabízela během takzvaných Istanbulských jednání cca dva měsíce po zahájení „speciální vojenské operace“. Tedy už po vstupu Ruska na pozvání Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, které Rusko požádaly o pomoc, do této v podstatě „občanské války“.
Delegace kyjevského režimu nejprve dohodu s Ruskem podepsala, ale vzápětí na to opět uposlechla přání Washingtonu tlumočené britským premiérem, Borisem Johnsonem, jež spočívalo v potřebě ve válce pokračovat. Istanbulská dohoda nabízela Kyjevu už méně než předchozí dohoda z Minsku, ale stále ještě mohla Ukrajina dosáhnout míru bez velkých územních ztrát a v situaci, kdy bylo mnohem méně mrtvých a raněných a také škody nedosahovaly tak obrovské výše. Tehdy Ukrajina měla před sebou ještě možnost zotavit se z válečných ran poměrně brzy. Neudělala to. Západ jí to nedovolil a také kyjevský režim byl v té době už dokonale svázán s jediným modem své vlastní existence, a ten spočíval v prodlužování války. Řečeno možná trochu cynicky, ale nejspíš podle pravdy: „Kyjevský režim existuje, dokud trvá válka.“
Předtím, než se zrodily oba po sobě jdoucí kyjevské režimy s rodokmenem napsaným krvavým protiústavním pučem na Majdanu a upálením lidí v Domě odborů v Oděse (obě události v roce 2014), bylo obyvatelstvo Ukrajiny rozděleno v podstatě do dvou skoro antagonistických skupin. První stranila udržování vzájemných vztahů s Ruskem, a tudíž nepodporovala diskriminační procesy namířené proti Rusům. Soudila, že nic nebrání tomu, aby neutrální Ukrajina zůstala otevřená na Západ i na Východ a nebyla toho názoru, že ekonomické neúspěchy je nutné řešit pouze sázku na dotace z EU a z USA. Druhá skupina naopak podporovala nacionalistické hnutí. Ukrajina se totiž nacházela v situaci, kdy na ni doléhalo čtvrt století trvající rabování země místní oligarchií, která z potenciálně bohaté země otevřené prosperitě učinila zemi hospodářsky se nacházející ve velmi špatném stavu. Za této situace se dobře poslouchaly sliby Západu (EU i USA), že Ukrajinu Západ zasype „dotacemi“, tedy lavinou dolarů a eur. Že zkrátka přijdou obrovské investice a že se bude jednat o altruismus. Tato písnička zněla líbezně zejména oligarchům, kteří se těšili na další výprodeje ukrajinského bohatství na Západ, ze kterých měli oni prospěch. Ostatně za Jelcina, Chodorkovského, Berezovského a dalších „politiků“ a oligarchů se podobnou cestou vydávalo i Rusko a byla z toho na jedné straně veliká radost u Billa Clintona, v Rusku ale hospodářský rozvrat, bída a málem „smuta“. Tak se tedy Ukrajina rozdělila na dva tábory. Jeden zůstával realistický, druhý hledal viníka za hospodářský neúspěch Ukrajiny a toho viníka samozřejmě objevil. Objevil ho, nikoliv u místních zlodějů, ale v Rusech a v Rusku. Tak jako „viníka“ objevili Němci před válkou v židovské populaci. Nenávist vůči Rusům se tedy mohla rozproudit a ve Washingtonu a v Londýně zbystřili zrak…
Dnes nemáme tušení, jak válečné hrůzy na Ukrajině proměnily vztah Ukrajinců k Rusům. Stejně jako nevíme, jakou skutečnou podporu má stávající kyjevský režim. Jisté je, že opozice byla už dávno dána pod zámek a vyjádřit na Ukrajině vlastní názor je dost možná ještě složitější než v kdysi demokratických zemích Západu.
Zmínili jsme se, že Putinova nabídka základního rámce pro jednání o míru směřovala také do Washingtonu a do dalších center Západu. A zde pochopitelně byly tyto nabídky odmítnuty okamžitě, ještě dříve, než si je kdo dočetl do konce. Kreml to pochopitelně nepřekvapilo. Počítal s tím. Jestliže tyto podmínky odmítne Washington, Ukrajině nezbývá nic jiného než ve válce pokračovat. Aby se mohli Ukrajinci svobodně rozhodnout, zda je pro ně výhodnější ukončit krveprolití a udržet si větší část území, dokonce i s Oděsou a Charkovem, nebo pokračovat v krveprolití a riskovat, že příští základ jednání bude pro Ukrajinu zase o něco méně výhodný, ne-li již zcela zničující, museli by mít vládu nezávislou na Washingtonu. Takovou vládu nemají. (Šťastný ten, kdo ji má v Evropě!) Mají na Ukrajině dokonce vládu, jaká je si dobře vědoma toho, že existuje jen, dokud trvá válka. Dobře si uvědomuje, že válku s Ruskem Ukrajina vyhrát nemůže, takže její trvání na pokračování ve válce je v podstatě jen čiré osobní zoufalství a prodlužování agónie.
Washington nemůže přijmout ruské podmínky jednoduše proto, že také on vsadil na Ukrajině velmi mnoho, skoro snad i všechno. Kapitulace, kterou Putin doporučuje Ukrajině, je také kapitulací americké planetární hegemonie spočívající v diktátu všem zemím světa. A je důkazem, že NATO jako spojenec nefunguje, což znamená, že peníze, které inkasuje takzvaně na obranu (ve skutečnosti na obohacení již tak hodně bohatých oligarchů), jsou peníze vyhozené. Washington a Londýn dělaly celá desetiletí všechno možné, aby dostaly Rusko do „lokálního“ konfliktu, do kterého se okamžitě a na všech frontách měl zapojit (a také zapojil) celý „kolektivní Západ“. Válka s Ruskem byla pro Washington a Londýn cestou k možnosti pokusit se o „konečné řešení ruské otázky“. Někteří komentátoři soudí, že USA na Ukrajině příliš nezáleží. Jistě, na Ukrajině a Ukrajincích Washingtonu nezáleží ani v nejmenším. Však také nevede válku za Ukrajinu a pro Ukrajinu a Ukrajince. Vede válku za co největší stupeň poškození Ruska. Jedině do této své války investuje peníze a energii. A jako vedlejší efekt, bonus, je mu poškození Evropy, která se takto stává ještě bezmocnější a vlastně směšnější a ubožejší. Evropa sama sobě ničí nejlogičtější a nejvýhodnější projekt Eurasie. Z eurasijské spolupráce měl Washington velký strach. Vzal by mu evropskou kolonii.
Na Ukrajině se nebojuje za bezpečí evropských členů NATO/EU, to je jen slogan vyvolávající strach Evropanů, ale bojuje se za udržení americké hegemonie, která má kvality diktatury amerických plutokratických elit. Vzhledem k tomu, že Amerika neumí, prostě nedokáže (asi to nemá v genech), žít ve světě rovných vztahů, ale zvykla si na dominanci, pak je válka probíhající (zatím jen) na Ukrajině pro Washington stejně důležitá, jako je pro Rusko životní potřebou zajistit si bezpečí v nejbližším okolí a jistotu, že nebude v blízké době napadeno ze strany NATO. V opačném případě může být Rusko rozděleno, kolonizováno a rozkradeno.
To, co se odvíjí v mediálním prostoru Západu, působí dojmem absolutního hlupství. Ale je to omyl. Ač mluví nesmyslně, dokonce místy šíleně, lidé, kteří řídí většinu států Západu, vědí velice dobře, jaká hra se hraje. Možná si neuvědomují všechny důsledky a někteří jsou skutečně už od pohledu až obdivuhodně nevzdělaní a neinteligentní, ale vcelku většinou vědí, že se dopouštějí absurdních skutků. Jenomže, právě o tyto skutky a o jejich obhajobu vedenou slovy v přesně opačném významu, oni sami opřeli svoji nezaslouženou kariéru. Kdyby jednali v souladu s právem, morálkou, pravdou a fakty, kdyby měli páteř, pak by nemohli vykonávat svoje funkce. A dost by zchudli. Jejich logika spočívá v deformaci Descartova výroku, jaký by v jejich případě nejspíš zněl: „Lžu, tedy jsem!“
Můžeme se jistě zeptat, proč Vladimír Putin právě nyní zopakoval a upřesnil ruské podmínky, které by se mohly stát základem jednání o míru (nikoliv o příměří) mezi Ukrajinou a Ruskou federací v této ve skutečnosti válce Západu proti Rusku. Pochopitelně byl si dobře vědom toho, že Západ a kyjevský režim jeho nabídku k jednání o míru (vcelku doporučení kapitulace přijatelné „pouze“ pro občany Ukrajiny) odmítnou. Takže, proč?
V jednom plánu se může jednat o odpověď organizátorům „konference míru“ ve Švýcarsku 15. a 16. června), jaká se co do formy měla původně stát jakýmsi hybridem Mnichovské konference z roku 1938 o Československu a Norimberského tribunálu bezprostředně po válce o Německu. Rusku se mělo dostat velice arogantního ultimáta, aniž by se k němu mohlo vyjádřit (tolik efekt Mnichova), a být mu zároveň oznámen rozsudek (samozřejmě co nejkrutější), tolik efekt Norimberku. Jedna česká ekonomka už před dvěma lety vtipně charakterizovala rozdíl mezi Západem a Ruskem ve věci Ukrajiny. Napsala: „Zatímco Západ hraje žravou dámu, Rusko hraje šachy.“ Ona švýcarská „konference“ je mrtvě narozeným dítětem, neboť se jí nezúčastní ti, které si Washington ve Švýcarsku (kdysi neutrální zemi) přál mít. Naproti tomu Rusko oznámilo své podmínky, zároveň zpochybnilo legitimitu Zelenského, a konečně opět, do třetice, přeneslo odpovědnost za pokračování krveprolití na Západ a na kyjevský režim. Západní vědomý podvod s Minskem II a západní zákaz Kyjevu realizovat Istanbulskou dohodu byly první dva případy.
Ukrajina stále doplácí (vždy doplácela) na svoji geografickou polohu a na skutečnost, že si jejího nacionalismu vystupujícího proti Rusku periodicky všímají právě ty mocnosti, které se snaží vést válku proti Rusku. Během posledního století se tak stalo již třikrát. Kdyby se Washington nerozhodl využít velkého ukrajinského území i původně početného obyvatelstva (po všech stránkách velice podobného Rusům) proti Ruské federaci, nikdy by se na Ukrajině neprosadil nenávistný protiruský trend spojený s rozsáhlou diskriminací ruskojazyčného obyvatelstva. Existoval by, jako existoval velmi často, zůstával by ale spíše v latentní formě, nedospěl by k potřebě násilného „zúčtování“. Nemít za zády Západ, který bojovné nacionalisty velice povzbuzoval, ukrajinští nacionalisté by se do otevřené války s Rusy na Východě nepustili. Odhadli by rizika. Donbas by neměl důvod vystoupit ze svazku s Ukrajinou. Nevznikla by občanská válka, v níž Donbas požádal Rusko o pomoc.
Západní propaganda, podle níž Rusku nestačí rozloha celé Jižní Ameriky a Putin se touží vyrovnat Ivanu Hroznému, který zdvojnásobil území své říše, nebo Petru Velikému či Kateřině Veliké, kteří se také zasloužili o rozmach ruského impéria, tak tato propaganda nemá oporu v důkazech, že Putinovy kroky jsou iniciativní a nikoliv pouhou reakcí na obkličování Ruska ze strany NATO. Žádný důkaz toho druhu prostě neexistuje, propaganda pouze produkuje strach, který by měl mobilizovat především obyvatelstvo východního křídla NATO, aby se v případě, že dostane povel z Washingtonu, vydalo „táhnout na Rusa“.
