Voliči ponížili novináře tím, že je neposlechli

Povolební atmosféra ve společnosti není o moc klidnější, než byla ta předvolební. Anebo, jinak řečeno, je zde stále stejné politické dusno. Důvodem je nechuť poražených smířit se s porážkou. Frustrace poražených novinářů je přitom ještě patrnější, než zklamání politiků. Zatímco poražené politiky volič pouze nezvolil, když upřednostnil politiky s lepším programem, poražené novináře volič ponížil, když jejich volební nápovědu ignoroval.

Čeho jsme po volbách svědky, je politický boj. V poklidných dobách, kdy se v politice u moci střídají strany, které se ničím podstatným neodlišují, může střídání u moci probíhat noblesně. My se ovšem v poklidné době nenacházíme. Poražené strany střídají strany, od kterých většina občanů poptává radikální změnu stylu a zásadní změnu kurzu.

Více než jindy dnes platí, že předvolební kampaň začíná den po volbách. Poražení novináři a jejich politici určitě nedají svou kůži lacino a nevynechají žádnou příležitost vítězům namydlit schody. Budou škodit, kde se dá a proti nové vládě a jejím voličům, čili proti republice, se spojí i s ďáblem. Vítězná většina občanů ovšem od svých politiků rovněž očekává politický boj. Na nějaké gentlemanství není čas a ani k němu není důvod. Poražené je třeba na každém kroku důsledně porážet, brát je jako překážku, kterou je třeba odklidit z cesty.

Představa, že by v zájmu občanů mohla příští vláda s opozicí táhnout za jeden provaz, platí, pokud máme na mysli, že každý táhne jiným směrem. Při tomto přetahování nelze dát konkurenci ani centimetr zdarma. Byla by to zrada voličů. Vláda a opozice si nebudou mít co říct a jakýkoli jejich kompromis by jak voliči vítězů, tak voliči poražených nelibě nesli. Jediné, co dává smysl, je ostrý politický střet, při kterém se neberou rukojmí ani remíza. Má-li se něco vyřešit, stane se tak pouze, když vítěz bere vše.

V praxi z řečeného plyne, že vládní koalici čeká tvrdá konfrontace s poraženými politickými stranami, s prezidentem a Senátem, s korporátními a především „veřejnoprávními“ médii, s politickými „neziskovkami“, fanatickými herci a obecně s mocnou probruselskou pátou kolonou. Boj to bude těžký, a pokud v něm chce vládní koalice uspět, nesmí ztratit své voliče. Ti doufají, že Babišův tým s poraženými progresivními pseudodemokraty ve vší slušnosti zamete, aby tady nemohli sabotovat nápravu poměrů směrem k nějaké rozumné anebo alespoň rozumnější správě věcí veřejných.

Pak tu jsou ti poražení novináři, experti na špinavosti všeho druhu. Nabízí se vůbec se s nimi nebavit, protože z nich není užitek a ani jim není pomoci. Pokud ale budou mít politické ambice, hozenou rukavici je třeba zvednout. Bránit demokracii před mediální svévolí je legitimní i žádoucí.

Nejtěžší politický střet se dá čekat s Bruselem. Bude to zápas s arogantní byrokracií, s nerealistickými ideologiemi, a také zápas s evropským militarismem. Do této války je třeba najít v Evropě spojence a obrnit se trpělivostí. Bude to hybridní válka s umírající kobylou, co kolem sebe kope v posledním tažení. Bude to válka, která nebude mít vítěze, protože bod, kdy ještě šlo Evropu zachránit, jsme dávno minuli. Ale i válka za minimalizaci škod má smysl.

(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz)

Foto: Archív I. H.