V den, kdy se v Saúdské Arábii sešli vyjednávači ze Spojených států s vyjednávači kyjevského režimu na Ukrajině, aby se dohodli na 30denním příměří, jež má být nabídnuto také Ruské federaci, kyjevský režim provedl doposud nejmohutnější dronový útok na civilní cíle na ruském území. Zasáhl také obytné domy a parkoviště s osobními automobily v Moskvě.
Ruská strana takto načasovaný útok pochopila jako snahu Kyjeva ukázat, že i Rusku nabízené příměří má být jednáním z pozice síly. V Saúdské Arábii mezitím, co dopadaly drony na ruské civilisty (několik mrtvých a zraněných), se ale také údajně dohodlo obnovení amerických dodávek zbraní na Ukrajinu a obnovení navigace střel útočících na Rusko z ukrajinského území pomocí amerických navigačních systémů. Tedy činy jdoucí přímo proti příměří.
Celé to působí skoro jako jakési nové Gogolovy „Zapiski sumasšedšego“ nebo přímo jako reportáž z velké psychiatrické léčebny, ve kterou se v podstatě západní svět nebezpečně rychle proměňuje. Washington jedná s Kyjevem o příměří na linii fronty, ve vodě i ve vzduchu, což je pro ruskou stranu samo o sobě nepřijatelné, neboť Moskva správně předpokládá, že se jedná jen o další západní podvod ve stylu předchozího „pochopení“ Minských dohod. A zatímco Moskva takto správě rozumí nabídce příměří coby způsobu, jak dopřát ozbrojeným složkám kyjevského režimu oddech k doplnění sil a západní výzbroje, tak Washington přesně toto okamžitě i sám odhaluje.
Jeho postup je průhlednější než křišťálová studánka v lese. Říká Rusku naprosto srozumitelně: „Pokud příměří přijmete, bude použito proti vám, tedy na posílení vojenské síly Ukrajiny.“ Připomíná to vtip, podle kterého by někdo, dejme tomu v lednu nebo v únoru 1945, nabídnul Stalinovi příměří s Německem. Jak nebyl Stalin nakloněn žertování, v té chvíli by se nejspíš už válel pod stolem smíchem. Poražený nepřítel nabízí příměří?! A nabízí je dokonce z pozice síly! Tak to je už silné kafe…
Ozbrojené složky kyjevského režimu se už dlouho nacházejí v bezvýchodné situaci, ekonomika státu je zničená a napůl vylidněná země zadlužená na věky. A nadto kyjevský režim jménem Ukrajinců podepisuje se Spojenými státy a možná i některými evropskými bývalými koloniálními mocnostmi dohody o budoucím koloniálním využití Ukrajiny. Za těchto okolností Kyjev prostřednictvím Washingtonu nabízí Moskvě příměří, které je ihned naprosto průhledně doprovázeno obnovením amerických vojenských dodávek a satelitní navigace raket z americké strany. Zpátky na start, a to přesně ve chvíli, kdy se zdálo, že se rýsuje naděje na mírové uspořádání. Tak, takhle bláznivé zápisky by ani mistra ruské satiry, Gogola, rodem z Ukrajiny, nenapadly. Carské impérium nebylo zřejmě ani zdaleka tak bohaté na šílenství a na šílence jako současný Západ.
Západ mnohonásobně podvedl snílka Gorbačova a svým způsobem oklamal i jako medvěda tančícího Jelcina (hrál mu do taktu na saxofon Bill Clinton). S Minskými dohodami podvedl ovšem i Putina. Žádný Rus už nebude nikdy věřit jakémukoliv oficiálnímu představiteli kteréhokoliv státu Západu. Rusko může se Západem jednat, může se i na něčem dohodnout a uzavřít smlouvy. Důvěřovat a věřit mu nebude. Dronový útok na civilisty v několika ruských regionech včetně hlavního města v den jednání Washingtonu s kyjevským režimem připomněl Rusům žijícím daleko od fronty, že je válka a že kyjevský režim používá teroristických metod. Ti, kteří válkou v týlu nežijí a znají ji pouze z médií, ji teď pocítili na vlastní kůži. Válka a nepřítel přišli k nim domů. Mít nepřítele v televizi nebo ho mít doma, je nebetyčný rozdíl. Rusko díky obrovské rozloze může být ve válce, aniž se válka naprosté většiny území přímo dotkne. Malé státy (ale ve srovnání s Ruskem to může být docela klidně i Francie nebo Německo či Velká Británie) takové štěstí mít nemohou. I proto jsou jejich vládnoucí figury a figurky vzhledem k jejich nebezpečné politice hodné zásadního nesouhlasu ze strany občanů.
Tahle bezprostřední zkušenost s nepřítelem, jaký přednostně útočí na civilisty, směřuje veřejné mínění proti dohodám s kyjevským režimem a prohlubuje již tak hlubokou nedůvěru vůči Západu, dokonce nově i vůči Trumpovi, jehož první kroky v Bílém domě budily také v Rusku určité naděje.
Mohlo by se možná zdát, že Washington nasměroval Kyjev k dronovému útoku na Moskvu záměrně, aby poskytl Putinovi aktuální důvod k odmítnutí příměří s kyjevským režimem. Trump si možná uvědomuje, že Rusko chce záruky trvalého míru a nikoliv příměří k posílení pozic kyjevského režimu. A pokud je schopen vcítit se do ruské pozice, pak si třeba i uvědomuje, že se Rusko svých cílů na Ukrajině nemůže domoci jinou cestou než přinucením Kyjeva k přijetí bezpodmínečné kapitulace. A kvůli tomu musí válka – bohužel – ještě pokračovat. Rusko válku nechtělo, bylo k ní donuceno, a takto se situace nyní vyvíjí… Špatně, moc špatně. Možná – byť je to čirá spekulace – takto Trump dává Moskvě třeba čas k odkladu jednání na dobu, kdy ruská armáda vyčistí úplně celý zbytek Kyjevem okupované části Kurské oblasti (již se tak velice rychlým tempem děje) a dokončí dobytí Krasnoarmejska (ukrajinsky Pokrovsk).
Trump by byl ovšem velice špatný taktik a vojenský stratég, kdyby věřil tomu, že Vladimír Putin přijme příměří s kyjevským režimem, jaký Rusku nedává nejmenší bezpečnostní záruky a žádný výhled na splnění nejpodstatnějších ruských podmínek dlouhodobého míru. Byl by špatný psycholog i politik, kdyby si myslel, že vojensky i hospodářsky podstatně silnější Rusko přijme nabídku, jaká se stoprocentní jistotou není vysvětlitelná jinak než jako cesta k posílení vyjednávající pozice vojensky prohrávající strany konfliktu, jaká se nadto nachází v katastrofální hospodářské situaci a má jedinou vyhlídku do budoucna, tedy vyhlídku na to stát se „až do vyčerpání zdrojů“ kolonií USA, případně některých bývalých nekoloniálních mocností, jež se z chamtivosti po zdrojích nestačily vyléčit. A ani se vyléčit nechtějí…
Jednání zástupců kyjevského režimu s vyjednavači z USA navíc pozvedlo sebevědomí Kyjeva, který se dal ústy bývalého ukrajinského prezidenta, od května loňského roku samozvance Zelenského, slyšet, že Kyjev nikdy neuzná územní ztráty ve prospěch Ruské federace. Tyto výroky je dobré ihned překládat do řeči, jež obsahuje sdělení mající v celé záležitosti význam. Toto tvrzení Kyjeva nesděluje nic jiného, než že si Kyjev hodlá i nadále podržet území, jaké mu bylo přiděleno bývalým bolševickým režimem v Moskvě zcela bez ohledu na etnickou mapu. Kyjev obdržel pod svoji správu rozsáhlá ruskojazyčná území Novorossije a Donbasu, v úhlopříčce od Oděsy po Charkov a svým postupem vůči mnohamiliónové ruskojazyčné menšině obývající tato území tisíc let dokázal, že je neumí a ani nechce umět spravovat v míru, bezpečí a s respektem k tamnímu obyvatelstvu. Kyjevský režim, jenž se dostal k moci protiústavním krvavým pučem a následným zastrašení opozice, se systematicky snažil ruskojazyčné obyvatelstvo zbavit národní identity i jazyka. Nebo je chtěl cestou diskriminace přinutit k exodu ze země.
V mnohem větším měřítku tak uplatnil starší a stále trvající protiruskou taktiku z Pobaltí. Soudil a Washington s Londýnem (též unijní Brusel) jej utvrdily v tom, že Rusko nemá síly, prostředky ani odvahu se této strategii postavit a že jako mezinárodně izolované a vnitřně rozklížené politicky, etnicky i nábožensky bezmocně ponechá obyvatele Novorossije, Donbasu i Krymu Kyjevu a jeho sponzorům napospas. Že bude přihlížet skutkům Západu stejně bezmocně, jako za Jelcina přihlíželo agresi NATO proti zbytkové Jugoslávii a na odebírání orgánů teroristy z UCK zajatým Srbům (za živa) v takzvaném „žlutém domě“. Dělo se tak na území „pod ochranou“ takzvaných mírových sil!
Fatální omyl z hlouposti, chamtivosti, naivity a „vlastenectví“ pochopeného jako etnická nenávist, za který zatím nezaplatili sami pučisté a jejich režimy, ale Ukrajinci a jejich země. A zaplacená cena se každou hodinou zvyšuje. Takto osud Ukrajiny coby bezmocné kolonie jejích bývalých falešných, bezohledných, zištných a zákeřných spojenců je snad úplným vrcholem těchto novodobých Bláznových zápisků z Ukrajiny, Washingtonu, Londýna, Paříže a Bruselu. Tyhle věru nepsal satirický spisovatel, ale někdo úplně jiný…
Kdyby tato zmíněná území zůstala pod správou z puče vzešlého kyjevského režimu, a to jen pod „ochranou“ jakýchsi „mírových sborů“, byl by osud těchto lidí ještě děsivější než osud kosovských Srbů, kteří se nacházeli rovněž pod takovou „ochranou“! Existuje dostatek hrůzných svědectví o tom, jak bylo na Ukrajině zacházeno s osobami (nejenom s Rusy, ale i Ukrajinci), které neprojevily dostatečnou nenávist vůči Rusům a Rusku. Nebo se dokonce ztotožnily se separací od Kyjeva.
Otřesná svědectví byla zaznamenána i v Kurské oblasti během okupace jejích částí ozbrojenci kyjevského režimu. Spoutaná těla civilistů zastřelených ve sklepích obytných domů. Ruský požadavek těchto území má různé důvody, nicméně ochrana místního obyvatelstva je mezi nimi na předním místě. Je to ochrana před strukturami, které se zmocnily vlády v Kyjevě nelegální cestou a jednaly způsobem, jaký měl na Západě vyvolat ostrý nesouhlas a odpor. NEVYVOLAL!!! Naopak, Západu se nový kyjevský režim velice líbil. Stejně tak, jako je Západu jedno, co se dělo a děje s Palestinci a co se momentálně odehrává v rozvrácené Sýrii, kde probíhá masakr především křesťanů. Selektivní pozornost, selektivní pravda, selektivní morálka. Nic, co by zasluhovalo souhlas.
Právě tyto věci je třeba mít stále na zřeteli, pokud je řeč o takzvaných územních ústupcích Kyjeva. Kyjev neodevzdává Rusku nic, Kyjev jen vrátí to, s čím neuměl zacházet! Jeho vládnoucí režim udělal vše pro to, aby obyvatelstvo Donbasu a Novorossije soužití s Kyjevem co nejrozhodněji odmítlo. A Evropa by měla toto pochopit mnohem víc, než nakolik chápe nezřízenou chorobnou chamtivost vojensko-průmyslového komplexu USA po penězích vymámených z občanů pod záminkou jejich obrany. Nebo se Evropa už zkompromitovala?
Hranice mezi územím, ze kterého v prosinci 1917 byla zformována Ukrajinská sovětská socialistická republika (jako první stát mající v názvu slovo Ukrajina), a Ruskem byla hranicí umělou, ryze administrativní. Lenin předpokládal, že se nový sovětský systém brzy ustaví na téměř celém území bývalého carského impéria (to bylo ale cca o dva milióny kilometrů čtverečních větší než SSSR), takže hranice mezi jednotlivými republikami nepředpokládaly, že budou muset být jednou střeženy jako hranice mezi životem a smrtí. Bolševici měli sice zkušenost se západoukrajinským nacionalismem a s jeho podporou ze strany nepřátel Ruska, nicméně hranici mezi Ukrajinou a Ruskem považovali za administrativní. Ani Nikitu Chruščova při darování ruského Krymu krvavě vybojovaného Rusy na Turcích (stejně jako další území, jež dostal Kyjev od Petrohradu darem), nenapadlo, že se Ukrajina může jednou stát nástupištěm NATO pro válku s Ruskem (až bude NATO připraveno a Rusko vyčerpáno) a že na Krymu by mohla kotvit americká a britská válečná flotila. I pro něj byla hranice mezi Ukrajinou a Ruskem v podstatě jen formální záležitost. Něco jako hranice mezi Čechy a Moravou. Přitom Chruščov měl neblahou zkušenost s banderovci. Mohl předvídat. Zvláštní, jak jsou Rusové v dějinách někdy lehkomyslní, neopatrní, nepředvídaví. Bolševiky snad nikdy nenapadlo, že by se mohl Sovětský svaz rozpadnout a že jeho jednotlivé republiky dostanou ihned nabídku z Washingtonu a Londýna, aby vstoupily do NATO a připojily se takto k nepřátelům Ruska.
Ilustrácia: Ľubomír Kotrha
No, stalo se a stále se tak děje. Porozumět Trumpově nenadálému obratu ve věci Ukrajiny není snadné. Politika je nečistá věc, morálka v ní nehraje ani tu nejmenší roli. Ve hře jsou jen zájmy a cíle. A zisky! Trump nejedná s Putinem ani zdaleka jen na úzkém půdorysu Ukrajiny. Ve hře je toho mnohem víc. Aby dosáhl úspěchů doma i na různých místech ve světě, může mu být k užitku ruská podpora nebo alespoň nevšímavost. Důležitá je otázka Iránu, Izraele, nově i Sýrie, pochopitelně ve hře je Arktická oblast, zdroje, suroviny, obchod, obchodní trasy, průplavy a průlivy, podnikání Američanů v Rusku a desítky, možná stovky dalších záležitostí. Těžba nerostů! Jistě by si přál oddělit Rusko od Číny, zajímá ho také pozice Indie nebo Brazílie. Má pochopitelně na zřeteli své ego. A v ostudě nechává koupat Bidena, nikoliv Ameriku. Takže celá pravda se na veřejnost nedostane. Také pátá kolona washingtonských neokonů v EU se před ní třese a cení na Trumpa zuby.
Trump potřebuje úspěch doma, protože neokoni byli sice zbaveni velké části vlivu, nicméně zůstávají nebezpeční a unijní Brusel čeká, že Trumpova éra v Americe nejpozději do čtyř let pomine, takže vše se vrátí do vyjetých kolejí, po kterých Západ pofrčí vstříc záhubě, na které evropská pátá kolona amerických neokonů ovšem bohatě vydělá. Bude pořádat zahradní slavnost a barbecue třeba i na spáleništi Evropy, možná ve stínu ohořelé Eiffelovky. Co potřebuje Zelenskyj? Přežít a v ideálním případě si užít majetku někde v garantovaném bezpečí. Západní „spojenci“ ale nikdy negarantují nic. Toho si měl Zelenskyj ovšem všimnout už dávno.
No a co potřebuje Putin? Totéž co Rusko. Bezpečné sousedství se Západem. Tedy Ukrajinu, jaká nebude v žádném smyslu představovat nástroj poškozování Ruska. Může toho Putin dosáhnout jednáním se Zelenským? Nemůže, neboť Zelenskyj není legitimní hlavou Ukrajiny, jeho slovo či podpis nemají žádnou právní váhu. Kdokoliv kdykoliv je může zpochybnit, odvolat. Zde se může skrývat další hypotetický význam Trumpova rozhodnutí náhle změnit přístup ke kyjevskému režimu. Znovu mu dodávat zbraně a navigaci umožňující další útoky na ruské civilisty. Signalizuje tak Kremlu, aby pokračoval ve „speciální vojenské operaci“ přinejmenším do doby, než se podaří Zelenského vyměnit za jinou figurku. V rámci této „hry“ může Trump Putinovi i hrozit. Ví ale, že Rusko na válečném poli jednoznačně vítězí a že kyjevský režim i se západní pomocí se sice ještě několik měsíců, možná rok, udrží. Nicméně potom bude konec. A to definitivní! Rusko dosáhne bezpodmínečné kapitulace kyjevského režimu, což je zřejmě skutečně jediná cesta, jakou může získat na Ukrajině bezpečné sousedství.
Ukrajina řízená nějakou variací, derivací či permutací stávajícího kyjevského režimu představuje trvalou hrozbu pro ruskou bezpečnost. Ukrajina s Julií Tymošenkovou nebo dokonce s Petro Porošenkem v čele? Ani nápad. Polovina obyvatelstva ze země odešla nebo se odpojila, opozice byla umlčena, dílem uvězněna, dílem zastrašena. Tak odkud se má vzít na Ukrajině partner pro dialog? Pro mírovou dohodu, jaká by měla schopnost stát se zárukou míru? A nejde jenom o partner a pro dialog s Moskvou. Také Trumpův Washington by potřeboval mít na Ukrajině někoho, s kým se dá jednat a dohodnout. Potřebovala by to i unijní Evropa. Jenže ta, zdá se, ani neví, co potřebuje. A tak může dostat, co opravdu nepotřebuje…
„Evropa nenávidí slovanské plémě,“ napsal v roce 1876 ve svých zápiscích F. M. Dostojevkij. Nepřátelství bývalých evropských koloniálních mocností, především Anglie (Velké Británie), ale i Francie a mocnosti kontinentální, ale tradičně expanzivní směrem do slovanských zemí na Východě, tedy Německa, vůči Rusku neskončí nikdy. Tradičním nepřítelem Ruska je také Polsko, které se půl tisíciletí snažilo, většinou neúspěšně a někdy s tragickými důsledky pro sebe, přetlačit Moskvu v boji o západní oblasti starých ruských zemí, především o západ pozdější Ukrajiny. I kdyby se podařilo nějak vyřešit současnou proxy válku Washingtonu a Londýna proti Rusku, vedenou prostřednictvím kyjevského režimu, pak se bude jednat jen a jedině o dočasné řešení. Nepřátelství nezmizí. Ve zvláště intenzívní podobě trvá více než sto let. Současná válka byla „pouze“ využitím šance na porážku Ruska. Šance se připravovala tři desetiletí a puč v Kyjevě obrazně řečeno nahodil zelenou na semafor tohoto tradičního stoletého nepřátelství. Válečný vůz se mohl dát do pohybu. A bohužel se do pohybu i dal…
Někteří komentátoři, kteří nepropadli západní propagandě, se sice drží faktů a argumentují s ohledem na kauzalitu. Nicméně, málokdo překročí Rubikon jednoduchou otázkou: „Co měl Putin udělat jiného, než co udělal?“ Měl na výběr? Vždyť tolik let žádal Ameriku a Západ (NATO i EU) o jednání o nové bezpečnostní architektuře, varoval před přibližováním NATO k ruským hranicím, upozorňoval na západní vyzbrojování Ukrajiny, jež říkalo jasně, že se jedná o přípravu války proti Rusku. Sklízel jen arogantní odmítání. Rusko bylo spolu s Donbasem jedinou zainteresovanou stranou, která v Minsku jednala s cílem dosáhnout mírového řešení na Ukrajině. Ostatní lhali a podváděli. Putin vysvětloval, žádal, varoval, upozorňoval, jednal, nabízel ústupky, varianty řešení, připomínal souvislosti. Všechno marné! Co tedy měl dělat? Jednoduchá otázka, jakou si na oficiálních místech Západu nepoložil skoro nikde nikdy nikdo. Měl čekat ještě další léta a počítat mrtvé na Donbasu? Měl počkat, až se Západu podaří Ukrajinu vyzbrojit, vycvičit, zafinancovat pro válku proti Rusku, v níž měla Ukrajina sehrát roli prvního úderu s cílem Rusko oslabit, aby nebylo schopno odolat úderu druhému, který by vedlo tentokrát NATO pod svojí vlastní vlajkou? Tak co měl Putin dělat? Jednat dál? Důvěřovat nedůvěryhodným? Nebo měl otevřít hranice? Pozvat NATO do Moskvy, za zdi Kremlu? K sobě domů na zahradu? Měl vynést ze sklepení Kremlu carské poklady a rozsypat je před hosty ze Západu po dlažbě Rudého náměstí? Tak berte, vždyť o to se vám přece vždycky jednalo, jedná a jednat bude! Tak co měl dělat jiného, než co s obrovským váháním a po osmi letech marných pokusů o mírovou dohodu nakonec udělal?
Je skoro nepředstavitelné, že by Vladimír Putin přijal jako řešení uzavřít příměří s kyjevským režimem. Co bude dál v tomto příběhu, který se hraje na desítkách šachovnic simultánně, spolehlivě dokáže odhadnout asi jen málokdo. Pokud se nejedná o předem dohodnutou hru, v níž si hráči navzájem sdělují chystané tahy a jsou ochotni dokonce před publikem předstírat údiv, hořkost, zklamání nebo vztek a mstivé reakce, pak je to asi jedna z nejriskantnějších her v moderních dějinách světa.
