Ukrajinským nacionalistům vadí už i Puškin v Oděse

Západ nevěnuje téměř žádnou pozornost odstraňování památníků vítězství nad nacismem, které probíhá na ukrajinském území už nejméně od roku 2014. Stejně tak jej nijak neirituje přejmenovávání ulic a náměstí ukrajinských měst jmény vůdců nacistického banderovského hnutí a budování památníků právě k uctění osob. Tímto obrazoborectvím se ovšem aktivita ukrajinského nacionalismu nevyčerpává ani zdaleka. Vadí i ruské kulturní osobnosti, včetně těch úplně největších a celosvětově uznávaných.

Nyní se aktuálně úřady v Oděse chystají zbavit se památníku básníka Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837). Nebudeme zde věnovat pozornost tomu, co přijde na mysl úplně každému kulturnímu občanu v Evropě i na celém světě, tedy že mazat paměť na veliké osobnosti národní a evropské kultury je neuvěřitelná hloupost a projev barbarství. Ale zmíníme spíše několik souvislostí, které možná i mohou objasnit důvody, pro které se ukrajinští extrémní nacionalisté tak zuřivě a přitom zoufale snaží vymazat z ukrajinské existence všechny stopy ruského vlivu.

Je to ve skutečnosti jednání sebedestruktivní. Co zbude z ukrajinské kultury, když se z ní vymaže všechno ruské, jež se na západních teritoriích historického ruského státu, nota bene už od časů Kyjevské Rusi, se vším místním, kterému se pojmu „ukrajinské“ dostalo až mnohem později, mísilo a propojovalo? Současný zápas se vším ruským na Ukrajině rozbije ukrajinskou kulturní identitu stejně důkladně, jako ji rozbíjí válka.

Západní nepřátelé Ruska toto počínání ukrajinského nacionalismu podporují, neboť by si přáli nahradit Rusko právě Ukrajinou. Ale ne tou tradiční Ukrajinou, která je při pohledu zvnějšku od Ruska a Běloruska v podstatě k nerozeznání. Ale Ukrajinou novou. Neruskou, nereligiózní a nepravoslavnou. Od samotného znovuvzkříšení nacionalismu s antiruskou orientací pátrají místní nacionalisté po identitě, jaká by je vyvázala nejenom ze závislosti na ruské kultuře, dějinách, jazyku, literatuře, identitě, ale vůbec zbavila je příslušnosti k východoslovanské národnostní větvi. Jakákoliv jiná identita než východoslovanská, tak snadno zaměnitelná s ruskou, je jim vítána. Byli by raději Marťani než Rusové ze západních oblastí ruského impéria, kterým se v různých dobách říkalo různě. Litevští Rusové, Malorusové, Novorusové, kozáci, Záporožci, Okrajinci, Ukrajinci. Poláci je většinou považovali za Rusíny nebo jednoduše za Rusy, a jednali s nimi velmi velkopansky. Proto byly polsko-ukrajinské „líbánky“ z let 2022 a 2023 skutečným festivalem falše a pokrytectví. Na obou stranách. Dnes „honeymoon“, zdá se, skončily.

Po rozpadu Kyjevské Rusi se část západních ruských teritorií stala Litevskou Rusí, a takto se ocitla v perimetru polského státu, jenž s Litvou v 16. století splynul v personální unii. Nejméně polovina území té Ukrajiny, kterou bez ohledu na etnické hranice vrhnul na mapu východní Evropy V. I. Lenin pod názvem Ukrajinská sovětská socialistická republika, nesla od 18. století označení Novorossija. Patřila sem Oděsa, Dněpropetrovsk, Poltava, Charkov a další města. Stále, po celé dějiny, jsou tato západní území původního historického ruského státu a pozdějšího carského impéria, navzdory tomu, že jejich kusy v různých časech připadaly Litvě, Polsku, Uhrám, Německu, Rumunsku, dokonce nakrátko i Československu, stále tak nějak s ruským nátěrem. A tenhle nátěr nacionalistům ohromně vadí. Nenávidí ho z celé duše, neboť narušuje jejich urputnou snahu LIŠIT SE od Moskalů. Dokud je Rusko na Ukrajině přítomno doslova na každém kroku, v jazyce, ve zvycích, v literatuře, architektuře, v dějinách, a dokonce i v sochách, tak Ukrajina nemůže být plně nezávislá. Pořád ten nenáviděný ruský protektor, ruský nátěr překrývající úplně všechno, co mělo být jen a jedině ukrajinské.

Připomíná to nepříjemné pocity ženy, která se před třiceti lety rozvedla s manželem, dokonce si vzala zpět dívčí jméno, ale všichni lidé ji na ulici zdraví příjmením jejího dřívějšího manžela. Kterého ona nyní – a možná právě kvůli tomu příjmení – z celé duše nenávidí. Nejraději by mu za to vyškrábala obě oči, ale pořád je mezi lidmi známá pouze prostřednictvím tohoto jeho nenáviděného příjemní.

Když přicestuje Ukrajinec do ciziny, třeba na dovolenou, do hotelu, ve kterém mluví recepční rusky, pak i on zvolí ruštinu jako dorozumívací jazyk, protože – to je prostě marné – byl v ruském jazyce vychován a mluví se mu v něm snáze než anglicky. Nejméně devadesát procent obyvatel Ukrajiny mluví rusky. Včetně těch, kteří se tváří, že nerozumí a nemluví. Nerozumí a nemluví jen proto, že nenávidí.

A tak, „chudák“ Alexandr Sergejevič Puškin, kterého zastřelil při čestném souboji jistý Francouz, a to kvůli Puškinově ženě, tento symbol evropského romantického básnictví, podobně jako lord Byron, ultranacionalistům na Ukrajině tak vadí, že jeho socha v Oděse musí pryč. Jeden z iniciátorů odstranění tohoto památníku údajně pravil, že „teď má Ukrajina jiné hrdiny“. Ano, známe je nejenom podle jména, ale i podle jejich činů. Nejspíš i jim bude brzy aplaudovat kanadský parlament v Ottawě.

Puškin přitom právě v Oděse pobýval ve 20. letech 19. století hned několikrát. Právě tam, ubytován v jednom hotelu, začal psán Eugena Oněgina, slavné dílo, ke kterému jej Oděsa dost možná inspirovala svým kosmopolitním kulturním charakterem. Dílo později zhudebnil v neméně slavné opeře Petr Iljič Čajkovskij, jehož památníky tamní rusofobové jistě stačili zlikvidovat také. Puškin psal rovněž pohádky pro děti. Tyto pohádky nejspíš ukrajinští bojovníci za národní očistu od všeho ruského dají na index. A tak se děti v Kyjevě nebo v Oděse nebudou moci potěšit například velice známou pohádkou O zlaté rybce. V českém prostředí ji maličko upravil Jan Werich, a tak v českých zemích obě verze spolu maličko splývají.

Puškin tedy pobýval v Oděse, měl Oděsu rád. To město je vůbec velmi spojeno s ruským uměním. Známe Oděské povídky Isaaka Babela (1890 – 1940), který se v Oděse narodil. Psal ale rusky. Tak co s ním? Rusky psal také další rodák z ukrajinské oblasti ruského impéria, Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852). Gogol pocházel z Velkých Soročinců, ale běda, napsal Petrohradské povídky. Co tedy s Gogolem? Taky pryč s ním? On rovněž napsal Tarase Bulbu, což je oslava kozáckého boje za svobodu. Ovšem nikoliv jejich boje proti Rusům, ale proti Polákům. Prostě, Gogol bude pro ukrajinské nacionalisty asi neudržitelný. Ti raději s čertem než s Moskaly. Také Michail Bulgakov (1891 – 1940) všude ve slovnících a literárních sbornících figuruje jako ruský spisovatel. Přitom se narodil v Kyjevě. Dovolil si ovšem zemřít v Moskvě. Nepomohl si před ukrajinskými hypernacionalisty ani svojí Bílou gardou. Touha zničit Rusko v průběhu občanské války, z tohoto románu tak nějak nezaznívá. Inu, ani velký spisovatel nemůže myslet na všechno.

Ale máme i další sporné umělce. Tak například skladatel Sergej Prokofjev (1891 – 1953), autor nádherného baletu Romeo a Julie. Prokofjev se narodil taky na Ukrajině, ale nebránil se být považován za ruského skladatele. A fenomenální klavírista, Vladimír Horowitz (1903 – 1989), svého druhu žák a přítel velkých ruských skladatelů Rachmaninova a Skrjabina, jenž se narodil přímo v Kyjevě, si dovolil přicestovat po přibližně šedesáti letech exilu do „své staré vlasti“, kde uspořádal koncerty. Ovšem stalo se tak v Moskvě a v Leningradu. Bylo to v roce 1986. Na prvním z těchto koncertů, v Moskvě, vládlo dojetí na obou stranách. Aplaus Moskvy pro tohoto rodáka z Kyjeva, který přijel do Moskvy coby do „staré vlasti“, nebral konců. Za Horowitzem tehdy přišla také Skrjabinova vdova, pochopitelně již stará paní, a oba spolu hovořili, jak jinak než rusky.

Kdo si tak ukrutně přál zničit vztahy mezi obyvateli západních a východních částí starých ruských území? Mezi obyvateli nynější Ukrajiny a Rusy? Mezi dvěma úzce propojenými větvemi východních Slovanů? Vyčistit celý slovanský východ od Slovanů si snad naposledy přáli němečtí nacisté! Copak našli pokračovatele?! Až nastane čas, mělo by se právě toto důkladně vyšetřit!

Alexandr Sergejevič Puškin, jehož dávný předek pocházel z Afriky, tedy s největší pravděpodobností opustí piedestal v přístavní kosmopolitní Oděse, ve městě tak inspirativním, záhadném a snovém. Kdo přijde na jeho místo? Raději nevědět!

Snímky: www.wikimedia.commons