Historička Veronika Sušová-Salminen píše o důsledcích, okolnostech i rizicích americké vojenské intervence ve Venezuele.
Nový rok začal šokem. Spojené státy americké vojensky intervenovaly ve Venezuele, zatkly jejího prezidenta s manželkou a odvezli je na území USA, kde je hodlají soudit za narkoterorismus. Je nepochybné, že se jedná o vážné porušení suverenity Venezuely, a to nehledě na kvalitu Madurova režimu či celkový kolaps chavismu, ke kterému došlo krátce po smrti Hugo Chaveze. Politická změna a demokratizace nemůže být vnucena zvnějšku, pokud tedy věříme, že suverénem je lid.
Spojené státy pod vedením Donalda Trump definitivně potvrdily, že již nejsou ochráncem (kolabujícího) mezinárodního práva a že žádný „světový řád založený na pravidlech“ neexistuje. Ovšem nejde o nic nového. Intervence ve Venezuele navazuje na dlouhou řadu amerických násilných intervencí v Latinské Americe, které sahaly daleko před dobu studené války (například americká vojenská intervence v Mexiku v době mexické revoluce v letech 1914 a 1916-17). Trump znovu oživil Monroeovu doktrínu, která je fakticky americkým prohlášením o vlastní sféře zájmu na západní hemisféře. Dějiny amerických intervencí v Latinské Americe jsou krvavé a velmi nevybíravé z hlediska demokracie nebo lidských práv. USA v těchto intervencích vesměs figurují dlouhodobě jako agresivní, konzervativní a nedemokratická velmoc. Intervence ve Venezuele je výstřelem z kanonu, který ohlašuje, že Američané jsou zpět a sféra vlivu je platným zahraničněpolitickým konceptem.
Trump navázal také na bushovskou a neokonzervativní politiku intervencí, kterou nejvýrazněji reprezentovala invaze do Iráku v roce 2003. I v tomto případě se jednalo o nelegální krok, který neměl oporu v mezinárodním právu a vedl k jeho faktické dlouhodobé erozi. Tato intervence měla souvislost jednak s americkou politikou hegemonie v západní Asii (na Blízkém východě), jednak s místní ropou a ropným trhem obecně. I tady je zásadní podobnost – Venezuela má totiž největší zásoby ropy na světě.
U ropy se zastavme. Velké zásoby ropy ve Venezuele se staly jedním z pilířů chavistické revoluce v prvních letech 21. století. Znárodnění ropy a zisky z jejího prodeje financovaly velkorysé sociální programy v zemi, kterou charakterizovaly velké sociální nerovnosti. Bohužel spoléhání se na rentu z ropy, bez dalších investic a diverzifikace, se stalo Venezuele osudným. V první dekádě 21. století došlo k postupnému kolapsu ropné produkce jako zdroje ekonomického a sociálního rozvoje Venezuely. To se promítlo do politické krize a také do posilování autoritářských tendencí chavistického a post-chavistického režimu. V jeho jádru ležela nacionalizace nerostného bohatství a masová redistribuce zisků z ropy – v kontextu dějin země, kontinentu i zájmů amerického kapitálu se jednalo ve své době o revoluční krok.
USA nyní daly najevo, že venezuelskou ropu hodlají získat zpět pod svou kontrolu a že budou „řídit“ zemi do doby, než dojde k přechodu vlády: nepochybně k přechodu, který bude odpovídat americkým zájmům. Tedy v případě, že v zemi nedojde k občanskému konfliktu a celkové destabilizaci. Příklad Guatemaly, kde po americké intervenci na konci 50. let 20. století pokračovala občanská válka celých 36 let a stála životy asi 200 tisíc lidí, je krutým mementem.
Americká vojenská intervence ve Venezuele je ale také součástí konkrétního kontextu mezinárodní politiky a mezinárodního systému. Ukazuje se, že Donald Trump pokračuje v politice amerického unilateralismu, která po skončení studené války stála na představě USA jako jediné supervelmoci a jediného suveréna (který určoval pravidla ostatním a zároveň je sám porušoval). Americký unilateratismus nakonec zničil všechny přísliby, které světu nabízel konec studené války. Nezabránil ale strukturálním změnám v mezinárodní ekonomice, v obchodě a nakonec i politice, které přinesla globalizace. Nakonec vedl k oslabování autority i měkké moci samotných USA a ke vzpouře velmocí jako Rusko nebo Čína proti americkým pravidlům, která díky politice USA ztratila univerzální resonanci.
Rusko v roce 2022 vojensky intervenovalo na Ukrajině – naprosto s rozporu s mezinárodním právem, stejně jako dnes i včera Spojené státy, které ostatně byly pro Putina „vzorem“ (když oni můžou, proč ne my?). Celá ukrajinská anabáze byla vzpourou proti západnímu pokrytectví. Západ v čele s USA se tehdy shodl na tom, že to „Rusku nesmí projít“ a že musí být „strategicky poraženo“. Vsadil na pokračování pokrytecké politiky. V evropském kontextu se celou dobu mluví o nepřijatelnosti anexí, vnějšího vměšování a především sfér vlivu. Prezident Spojených států nyní neotřele požaduje od Dánska Grónsko a prozradil, že Spojené státy mají i nadále svoji sféru vlivu v Latinské Americe. Dá se říct, že Ukrajina byla právě poražena ve Venezuele.
A ne, není to Trump, je to dlouhodobý vzorec americké zahraniční politiky. Trump si jenom nebere servítky, protože to neumí a zároveň čelí dlouhodobé erozi americké měkké moci, která pramení z chyb jeho předchůdců, americké arogance a ze změn ve světě. Prostě musí, a troufá si, „zašpinit si ruce“.
Probudili jsme se do tvrdé reality. Sféry vlivu velmocí nikam nezmizely a nadále formují politiku velkých států, v čele s USA. Velmoci si i nadále udělují výjimky, které stojí na jejich vojenské kapacitě a anarchismu mezinárodních vztahů, a nerespektují mezinárodní právo a pravidla. A co hůře: dnes nemůžeme důvěřovat hlavnímu spojenci, na kterém ale stále značně závisíme.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
