Trumpova zrada

Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad změnou zahraniční politiky USA a potřebou nového détente.

Tak jak se blíží summit organizace Asijsko-pacifické ekonomické spolupráce (APEC) v divotvorném čínském městě Šen-čen, množí se i spekulace o možné separátní schůzce nové „velké trojky“ – čínského, amerického a ruského prezidenta, kteří budou na summitu přítomni. Smutné je, že v této souvislosti na Západě dominují komentáře dvojího druhu: (a) zrada Spojených států, které opouštějí Ukrajinu bojující proti ruské agresi; (b) cynické dělení světa na sféry vlivu, jakási „Jalta 2“.

Podvedená Ukrajina

Ti, kdo povzbuzovali Kyjev, aby neplnil Minské dohody, vycházeli pravděpodobně ze tří předpokladů: Rusko nezaútočí; když zaútočí, bude mezinárodně izolované; prohraje buď na bojišti, nebo v důsledku ekonomického zhroucení. Jenže Rusko zaútočilo a přes nemalé problémy na bitevním poli neprohrává, ekonomicky se nehroutí a rozhodně není izolované. Velká strategie Západu se mění v čekání na zázrak. A v nekonečné utrácení lidských životů i peněz. Evropských peněz – protože současný americký prezident zradil ideály, kvůli kterým byl svržen prezident Viktor Janukovyč a kvůli kterým se na Ukrajině vede válka.

Co vlastně Donald Trump provedl? Hledání odpovědi na tuto otázku může napomoci analogie z historie. Během studené války vedly Spojené státy svatou válku proti komunismu v pobřežním pásu Eurasie. A tak se od roku 1955 vojensky angažovaly ve Vietnamu, napřed formou poradců, pak masivním bombardováním Severního Vietnamu a od roku 1965 nasazením pravidelných pozemních jednotek na jihovietnamském bojišti. Následující graf převzatý z analýz internetové platformy Statista ukazuje množství průběžně nasazených a padlých vojáků USA v této válce. Z grafu je zřejmé, že po období růstu množství vojáků nastal kolem roku 1968 zlom. Důvodem byla potřeba změnit politiku, protože lidské a materiální ztráty se ukázaly jako nepřijatelné pro část vládnoucí elity, nemluvě o ztrátě prestiže USA v zahraničí. A veřejnost se začala bouřit. Navíc doktrína omezené války ukázala hranice svých možností a další eskalace hrozila přímou konfrontací se Sovětským svazem a Čínou. Přitom už tehdy měla Moskva jaderný arzenál, který mohl zpochybnit samu existenci Spojených států. Americká vojenská angažovanost v Indočíně se začala jevit jako ztrátová, jako něco, co překáží realizaci amerických národních zájmů. Proto tehdy na pozadí stále probíhající války ve Vietnamu začalo vyjednávání s hlavními studenoválečnými protivníky.

V roce 1972 navštívil americký prezident Richard Nixon Sovětský svaz a Čínu. V Moskvě s Leonidem Brežněvem podepsal smlouvu SALT 1, týkající se omezení strategických nosičů jaderných náloží, a dohodu o omezení systémů protiraketové obrany, ABM Treaty. V Pekingu se Nixon setkal s Mao Ce-tungem a poté spolu s Čou En-lajem podepsal Šanghajské komuniké, které mimo jiné vedlo k normalizaci diplomatických styků mezi těmito dvěma státy. To ale nikterak neznamenalo, že se Washington zřekl antikomunistické linie ve své zahraniční politice – jen začal respektovat reálie v podobě strategické rovnováhy a vlastní ekonomické a politické možnosti. Například Henry Kissinger, architekt Nixonovy zahraniční politiky, se tehdy podílel na přípravě fašistického puče v Chile v září 1973, během kterého zahynul socialisticky orientovaný prezident Salvador Allende. Válka ve Vietnamu pak skončila až v dubnu 1975 s odchodem amerických vojsk, přičemž rezignující jihovietnamský prezident neváhal mluvit o americké zradě.

Diplomacie a válka

V uplynulých letech se slovo „válka“ stalo slovem plevelným. Je nadužíváno, čímž rozmělňuje svou varovnou funkci. I z tohoto důvodu se válka začala jevit jako samozřejmost. Státníci z malých evropských států manifestují před senzacechtivými médii duchaprázdnou odvahu, když těm velkým vzkazují, že se nedají zastrašit pohádkami o možné jaderné katastrofě. Racionálně uvažující státník z jaderné supervelmoci ale musí při svém rozhodování brát v úvahu možnost záhuby své země či všeho lidstva v případné globální nukleární válce. Tak jako kubánská raketová krize, ale i války v Koreji a v Indočíně nevedly k jaderné koncovce, také válku na Ukrajině je nutné krotit tak, aby neeskalovala do jaderné obrany životních zájmů některé z mocností. Třebaže to mohou politici a komentátoři pokládat za zradu, nemorální je přehlížet nutnost vyhnout se eskalaci války na Ukrajině i za cenu nepopulárního kompromisu.

Svět nemá šťastné dny, kdy nepotřebuje diplomatické vyjednávače hledající řešení nějakého konfliktu. Bývají ale nešťastné dny, kdy je diplomacie prezentována jako pokračování války jinými prostředky. Například když je mediální svět zaplaven informacemi o brzkém vyřešení problému s jaderným programem Íránu u jednacího stolu, zatímco startují letadla a jsou odpáleny rakety. Často se v takových souvislostech objevují komentáře na téma selhání OSN, zvláště v případě, když se problém týká některého ze stálých členů Rady bezpečnosti. Jenže OSN není vládou, je permanentní diplomatickou konferencí, která odráží nedokonalost současného světa. Světa, v němž jsou si podle Charty OSN všechny státy rovny a chráněny stejnou suverenitou, ale v praxi se liší svým podílem na mezinárodním obchodu, svým kosmickým programem… a velikostí jaderného arzenálu. Proto se v některých situacích hlasy států nesčítají, ale váží. Svět se pak podobá akciové společnosti, kde při rozhodování o válce a míru mají velmoci víc hlasů-akcií než malé státy.

Riziková hegemonie

Současná globální politika vyrostla ze situace, kdy po skončení studené války Spojené státy získaly roli hegemona: nabízely liberální zdůvodnění daného stavu, výklad mezinárodního práva; jimi ovlivňované školy, média a masová kultura daný stav posvěcovaly; určovaly podobu svobodného trhu; měly bezkonkurenční armádu. Měly také pocit, že nepotřebují dohody z dob studené války, protože Sovětský svaz přestal existovat. Pořádek ve světě měly ohlídat, jak říká Národní bezpečnostní strategie z roku 2002, preemptivní války – vojenské zásahy ohnisek možného budoucího odporu. Obtížně budovaná architektura kontroly jaderných zbraní byla Washingtonem jako nepotřebná rozebrána: Spojené státy vypověděly Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany, Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu i Smlouvu o otevřeném nebi a odmítly prodloužení smlouvy Nový START týkající se strategických zbraní – to vše bez náhrady. A tak v současné době není mezi jadernými supervelmocemi žádná platná smlouva o kontrole nukleárních zbraní. Mezitím se NATO začalo roztahovat na východ, přičemž v roce 1999 ve své nové  Strategické koncepci a bombardováním Jugoslávie dalo najevo odhodlání provádět „operace mimo článek 5“ Washingtonské smlouvy. Srozumitelněji řečeno: používat vojenskou sílu nejen k obraně svých členů, ale i k agresi.

Ovšem ne vždy se hegemonu podaří zajistit sebefinancování války. To se povedlo v Iráku, kde podle platformy WarCosts.org válečné výdaje USA dosáhly 2,4 bilionu dolarů, ale kořistí bylo obsazení ropných polí. Ještě ekonomicky efektivnější bylo uchvácení kontroly nad prodejem venezuelské ropy. Naopak válka na Ukrajině (podle WarCosts.org dosavadní výdaje USA činí 175 miliard dolarů), ale i prohraná dvacetiletá válka v Afghánistánu (2,3 bilionu dolarů) či proti Íránu (za 211 dní letošního roku 43,6 miliard dolarů) se ukázaly jako ztrátové: náklady na výkon role hegemona jsou větší než zisk. A to v době, kdy je čínský hrubý domácí produkt (podle parity kupní síly) větší než HDP (PPP) Spojených států a ekonomická dynamika Číny je větší než americká. Zároveň se stalo zřejmé, že se převahu ve strategických zbraní nad Ruskem nepodaří získat. Jak pravil Richard Nixon během své návštěvy Moskvy v květnu 1972 u příležitosti podpisu smlouvy SALT 1: „V nukleárním věku, kdy neexistuje takový pojem, jako je bezpečnost zajištěná převahou síly, si velmoci vzaly toto poučení: Dohody založené na předpokládané slabosti jedné strany ji jenom nutí znásobit úsilí, aby se vypořádala se zaostáváním, zatímco dohody založené na obapolné úctě a vzájemnosti mají mnohem větší vyhlídky, že budou trvalé.“ Zdá se, že nastal čas změny.

Nový détente

Má-li dostat schůzka čínského, amerického a ruského prezidenta historický význam, nemůže být jejím cílem rozdělení sfér vlivu. To je v zásadě technicky nemožné a už vůbec by nemohlo dlouho vydržet. To, co by mohla zmíněná schůzka v nejlepším případě přinést, je stanovení nových pravidel vzájemného chování uvedených tří supervelmocí. Pravidel, která by se časem mohla proměnit na univerzální normy mezinárodního práva. Přitom je nutné mít na paměti, že malé dohody, například o zrušení sankcí na obchod s ruskou naftou, zvýší vzájemnou důvěru, otevírají cestu k tolik potřebnému uvolnění napětí, k novému détente, a následnému uzavření velkých dohod.

Jestli se někomu zdá, že na jednáních o ukončení války na Ukrajině chybí zástupci Evropy, má pravdu. Chybí tam ale především proto, že Evropa nic, co by k míru přispělo, nenabízí. Její východní politika je od počátku tamní války v zajetí duchaprázdných stereotypů, chorobných vizí vítězného konce. Je zdvojení hlasu Kyjeva – nebo je politika Kyjeva ozvěnou požadavků mocností západní Evropy? V každém případě je to politika chápaná jako hra s nulovým součtem, kdy úspěch jedné strany je prohrou pro stranu druhou. Jejím výsledkem je nebývalá série sebepoškozujících aktivit Bruselu a dalších center moci v Evropě. A nejde jen o Ukrajinu. Evropa je negativními dopady války USA a Izraele proti Íránu zasažena víc než kterýkoliv jiný region, ale její diplomacie zůstává pasivní.

Proto je třeba stále připomínat, že platnost mezinárodních úmluv, a to včetně norem mezinárodních práv, nezajišťuje soud, ale výhody, které přinášejí smluvním stranám. Proto by dobře zacílená vzájemně výhodná dohoda tří supervelmocí v Šen-čenu mohla položit základ pro stabilitu multipolárního světa – a přežít i změny v Bílém domě. Takováto vize se může jevit jako naivní sen. Ovšem v roce 1945 si také málokdo dovedl přestavit usmíření mezi Francií a Německem. Přesto právě příslušníci generace, která prožila dvě krvavé světové války, postavili zcela novou Evropu. Památná společná modlitba za mír francouzského prezidenta a německého kancléře v Remeši roku 1962 byla vyslyšena díky dohodám o využití jaderné energie, uhlí a oceli plus dalšími navazujícími smlouvami. Jen takto lze postupně vystavět mír, který není založen na riskantní rovnováze sil, ale na vzájemně výhodné spolupráci.

(Komentár uveřejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)