Dobře činí analytici, kteří od nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu neočekávají, že by se chování Spojených států ve světě posunulo od tradiční bezohlednosti k nezvyklé vstřícnosti, ne-li dokonce k nějaké míře porozumění potřebám obyvatel v různých částech světa. Americký prezident, pokud to zrovna není spící figurína, má sice velký prostor k uplatnění svého vlivu, ale vždy musí uspokojit významnou část skutečně mocných a bohatých Američanů, tedy příslušníků finančních „elit“, magnáty korporací a jiné oligarchy.
V praxi to znamená, že musí provádět politiku, která těmto „jeho“ příznivcům zajistí takové zisky, jaké oni očekávají a pro které jej v roli prezidenta podporují. Trump jako zkušený obchodník, takový Vespasianus současné Ameriky, bude zákonitě zvyšovat zisky těchto struktur, a to nejlépe na úkor a ke škodě jiných států, tedy například dalšími zásahy do „svobodného podnikání“. A zároveň bude šetřit výdaje amerického rozpočtu, a to opět v těch položkách, kterými se USA v epoše vlády Demokratů vyčerpávaly. Mimo jiné také v málo se vyplácejících investicích směřujících mimo samotné Spojené státy. Soudě podle Trumpových veřejných prohlášení ještě před nástupem do Bílého domu i v den inaugurace, nehodlá se nový prezident Spojených států ale zdržovat předstíráním respektu k právu, mezinárodnímu právu, nedotknutelnosti hranic a tak podobně.
Spojené státy budou i nadále uplatňovat dolar jako zbraň, i dále budou užívat sankcí jako donucovacího prostředku a hledět jak oslabovat konkurenční mocnosti. To všechno stálo Washington vždycky docela dost peněz. Miliardy, stovky miliard dolarů. Donald Trump iniciuje provádění určitých přesunů zájmu a korekcí, ale bude se snažit, aby náklady na americkou politiku nesl někdo jiný než Spojené státy. Tak například evropské státy NATO/EU údajně vydávají málo peněz na obranu (přesněji řečeno na odvody vojensko-průmyslovému komplexu). Měly by odvádět pět procent ze svých rozpočtů, aby byl vojensko-průmyslový komplex spokojen a státy i nadále zůstávaly v podstatě bezbranné. Co se tím vlastně říká? Spojené státy a Velká Británie vedly vůči Rusku takovou politiku, jaká nemohla vyústit v nic jiného než ve válku na Ukrajině. Válka byla jejich cílem. Když se tak stalo a válka přinesla USA obrovské zisky, poškodila evropské státy a vyhnala Rusko z evropského trhu, tak se vlastně ukazuje, že evropské státy na tuto vlastní sebedestrukci přispěly málo. Když se někdo chce oběsit, měl by si provaz hezky koupit sám. No ne?
Washington, jak spočítal Trump, zaplatil o 200 miliard dolarů na tuto svoji válku více, než všechny ostatní státy NATO, kterým Washington – spolu s Londýnem a kyjevskými pučisty – tuto válku tak hezky a nezištně zabezpečil. To nepovažuje Trump za spravedlivé, třebaže nebylo dosud vyčísleno (a ani nikdy nebude), kolik desítek procent z těchto peněz údajně vynaložených na „pomoc“ Ukrajině zůstalo hezky doma nebo uvízlo za nehty někde jinde. EU by přece měla za vlastní poškození platit mnohem více. Tato logika je logika v podstatě gangsterská, což ale nikoho nemůže překvapovat. Jen málokdo se k ní ovšem dokáže přiznat tak otevřeně jako Donald Trump. Je to od něj hezké, neboť vlk je srozumitelnější ve vlčí kůži než v rouše beránčím.
Pikantní je, že Washington déle než třicet let usilovně pracoval na vyprodukování úplně nesmyslného příběhu o ruské hrozbě. Tento příběh, jaký je nesmyslný i dnes, vlastně jakoby opravňuje Trumpovu žádost, aby Evropa platila sama za své bezpečí. Díky Washingtonu se evropské státy EU/NATO ocitají v situaci, kdy mohou na americko-britskou politiku skutečně doplatit. Tedy, ať platí vojensko-průmyslovému komplexu USA za „bezpečí“, že? Důmyslné? Jistě, jenomže Evropané by tuto logiku měli odmítnout. Měli ji odmítnout už dávno, před začátkem nebezpečné hry. Neudělali to a za chyby se platí.
„Mír prostřednictvím síly“ a „Amerika na prvním místě“ jsou slogany, jaké nevěstí vůbec nic dobrého a znějí vlastně docela výhružně. Zatímco vývoj ve světě směřuje, sice pomalu ale jistě, k multipolárnímu uspořádání, Trump dává světu na vědomí, že mnohopolární svět může existovat opět jedině pod dohledem americké síly. Vzhledem k tomu, že Donald Trump je člověk byznysu, změny, jaké plánuje, neznamenají vcelku nic jiného, než že náklady na prosazování amerických zájmů budou v ještě větší míře než doposud přeneseny na bedra vazalských států, nejvíce na členské státy NATO/EU. Vcelku sympatické, dá-li se to tak označit, na této změně může být to, že si my, na Západě, konečně přestaneme na nějaký čas hrát na slepou bábu a můžeme si dovolit hledět realitě do očí. Asi jako odsouzenec, který si nepřeje nechat si zakrýt oči šátkem, může hledět do hlavní pušek popravčí čety.
Pokrytectví oficiálního Západu patřilo skutečně k těm nejošklivějším stránkám naší existence v posledních několika desetiletích. Je jistě přijatelnější, když víme, že si už nemusíme hrát na spravedlivé, na stoupence práva, svobod a pravdy, neboť jimi nejsme. Donald Trump oficiálně deklaruje, že v právu je ten, kdo má sílu. Ne ten, na jehož straně právo skutečně stojí. A předpokládá, že nejsilnější jsou Spojené státy. Tudíž jsou nejvíce v právu. Čím méně jsou v právu, tím jsou v právu více. Opět Orwell. Svým způsobem je tato otevřenost skutečně sympatičtější než to věčné předstírání, že Západ je strážcem práva a spravedlnosti. Po rozpadu bipolárního světa toto byl nesmysl vždy. Nyní, díky novému americkému prezidentu, můžeme být k sobě i ke světu alespoň upřímní.
Trumpovy Spojené státy budou tedy uplatňovat svoji sílu a využívat všech dostupných prostředků k tomu, aby sílily a bohatly na úkor kohokoliv. A nikoho se nebudou na nic ptát. (Ostatně, neptaly se nikdy.) Nejméně se budou ptát svých vazalů. Ruskou federaci a Čínu budou muset v nějakém režimu brát v úvahu, možná ještě Indii, ale tím výčet vážně braných států či regionů světa nejspíš končí. Evropská unie jako celek k nim rozhodně nepatří. Svoji roli sehrála a dohrála; a za předsednictví Evropské komise, U. von der Leyenové, prokázala, že si zvykla na závislost natolik, že vlastně coby nesvéprávná pro Washington pozbyla smyslu. Trump bude navazovat kontakty pouze s vybranými politickými reprezentacemi jednotlivých států Evropy a každé takové zemi poskytne dostatečný prostor k tomu, aby v rámci předem dohodných pravidel se mohla tato země rozvíjet. Bude například moci i odebírat ruský plyn. Možná bude „pouze“ maličko zdaněný pro Ameriku. Z toho pohledu je evidentní, že maďarský premiér Orbán a slovenský premiér Fico zvolili, vzhledem k vývoji ve Spojených státech, asi momentálně nejvýhodnější cestu. Ostatním lídrům v členských zemích EU aktuálně usazených ve vládních funkcích právě ujíždí vlak. Stojí na nástupištích a smutně hledí na vzdalující se červená světélka posledního vagónu. Ani nezamávají…
Trumpova politika bude směrem ke světu nejméně stejně tvrdá a bezohledná, jako tomu bylo za jeho předchůdců. Bude ale otevřenější a v podstatě pravdivější a upřímnější. Spravedlivá pochopitelně nebude. To bychom žádali příliš. Trump bude jednat z pozice síly a dá si na výběr prostředků pozor pouze tam, kde by se mohl dostat do kolize, nevýhodné pozice, na pokraj velké války, ve které by Spojené státy už neměly možnost najmout si za sebe nějaké jiné „jdoucí na smrt“ (morituri). Jednání s Ruskou federací i postup vůči Číně budou pro Trumpa obtížná. Moskva neočekává, že by Spojené státy za nového prezidenta projevily nějaké porozumění pro bezpečnost Ruské federace. Tak daleko nikdo na Západě nikdy nešel. Rusové očekávají v podstatě nějakou obchodní nabídku a nepředpokládají, že by se dohoda uskutečnila v horizontu týdnů nebo několika málo měsíců. Ještě velmi mnoho lidí úplně zbytečně zemře a bude zmrzačeno.
Nejde jen o to, čeho chce v ukrajinské otázce dosáhnout Trump pro ony čtyři roky, kdy bude ve funkci prezidenta. Důležité je, co ve východní Evropě potřebují washingtonské „elity“ dlouhodobě. Má Ukrajina, ať už v jakémkoliv formátu, zůstat spojená s americko-britskými zájmy? Má ve východní Evropě, na hranicích s Ruskem, na březích Černého moře a v blízkosti Kavkazské oblasti Ukrajina (torzo Ukrajiny) fungovat podobně, jako funguje Izrael na Blízkém východě? Zdá se, že právě toto je dlouhodobým cílem washingtonských a britských „elit“. Zároveň jsou ve hře obchody, sotva čisté, které na Ukrajině uzavřeli lidé z Bidenova okruhu včetně jeho syna Huntera. Dostalo se jim sice milosti, ale tím ty obchody ze světa nezmizely.
Není doposud známo, kolik ukrajinské půdy, surovinových nalezišť, průmyslu a dalších hodnot je už v rukou amerických nebo jiných západních vlastníků. Tohle by se mohlo vypařit, pokud by součástí dohod s Ruskem nebyla také otázka uznání těchto asi docela podivných obchodů Kyjeva se západními korporacemi i jednotlivci zainteresovanými na válce na Ukrajině. A co zahlazení stop po výzkumu amerických vojenských biologických zařízení na Ukrajině? O nich západní mediální mainstream systematicky zarytě mlčí. Ruský generál poručík Igor Kirilov byl tajnými službami kyjevského režimu zavražděn hlavně kvůli tomuto „tajemství“. Washington také nesporně trápí fakt, že na Ukrajině probíhá de facto (de iure nikoliv) válka koalice cca 50 států proti státu jedinému, Rusku. A že se ona koalice v této válce ale vůbec nevyznamenala. Takto je to ohromná ostuda pro USA a celé NATO. Ani dodané zbraně z arzenálů NATO, ani deset let probíhající výcvik ozbrojených složek kyjevského režimu v zemích NATO, ani vojenská strategie NATO. Vůbec nic. Prostě fiasko.
Trump sice neúspěch může svést (a již tak učinil) na svého předchůdce, Bidena. Ale tohle tak nějak nemůže stačit před světem. Má-li být Amerika zase velká, jak slibuje Trump, nemůže zahájit tuto svoji novou velikost tak ohromným vojenským neúspěchem koalice cca padesáti států proti státu jedinému. Ani teritoriální rozšíření USA o Grónsko velikost Ameriky nezachrání. Trump bude tedy po Putinovi žádat, aby výsledek případných dohod (pokud k nim vůbec dojde) vypadal tak, že Washington nebude mít z ostudy kabát. Bude Putinovi jistě vyhrožovat dalšími útoky na ruskou ekonomiku. To jsou v podstatě jediné zbraně, jaké má k dispozici. Rozvrátit Rusko zevnitř se nedaří, porazit největší jadernou mocnost, která má navíc dostatek aktuálních zkušeností z vedení skutečné války (tohle NATO nemá), rovněž možné není. Jedině sankce, teroristické útoky na jeho energetické soustavy a lodě a větší finanční a sankční zapojení vazalů do nepřátelství proti Rusku. To jsou v podstatě jediné prostředky, jaké má Trump k dispozici. O tom, že bude na Putina tlačit, že bude vyhrožovat, o tom není pochyb. Stejně je víceméně jasné, že výsledkem jednání bude nějaké maximálně dočasné, prozatímní, velice nestabilní a stále konfliktní uspořádání, ve kterém nikdo nebude věřit nikomu, a všichni se budou chystat na novou válku.
Jsou ale i pozitivní vyhlídky. Nepochybně k nim patří opuštění mnohých progresivistických projektů, mezi nimi podpory boje proti přírodě vedeného například formou agendy LGBTQ+. Dále se Trump snaží oslabit podporu „zeleného údělu“ a elektromobility. Velice pozitivní je ale fakt, že velmi mnoho osob usazených v evropské politice a dokonale zaslepených oddaností vůči Demokratům ve Washingtonu právě přichází o podporu Bílého domu a budou muset občanům zmizet z očí. Nevědí, jak to udělat, aby zachovali službu Americe, ale zároveň vyjadřovali odpor k americkému prezidentovi. Opravdu, to je těžký úkol. A tak začínají připomínat děti, kterým se v tlačenici ztratili rodiče. V podobné situaci jsou také mnozí zaměstnanci médií hlavního proudu. Jim se také zbláznila magnetická střelka jejich kompasů. Oni ale mají většinou hroší kůži. Nikdy se nestane, aby se omluvili čtenářům, divákům a posluchačům za to, jak jim dlouho a vytrvale lhali a vedli je do trnitého houští daleko od pevné cesty. Na chvíli se třeba odmlčí, ale pak se vynoří a budou s drzým čelem a se stejným zápalem hlásat pravý opak toho, co tvrdili ještě nedávno.
Suma sumárum představuje Donald Trump v Bílém domě asi lepší řešení, než jakým by bylo pokračování clintonovsko-obamovské kliky Demokratů, třeba zase i s Nulandovou a Blinkenem na palubě. Amerika ale zůstane Amerikou. Na tom se v zásadě skoro nic nezmění. Amerika má Ameriku příliš v krvi. Co je dobré pro Ameriku, není vždy dobré pro Američany, málokdy je to dobré pro spojence Ameriky, skoro nikdy to není dobré pro vazaly Ameriky, a je to skoro vždy zlé pro nezávislé konkurenty Ameriky. Takže, zázraky nečekejme…