Stupidní pokrok

Pojišťovna Allianz si povšimla, že třetinu automobilových nehod způsobuje v současnosti nepozornost za volantem. Viníkem nepozornosti je pokrok. Automobilky nahrazují fyzická tlačítka dotykovými displeji a pojišťovna testováním prokázala, že řidiči rozptýlení lovením ikon na displeji za jízdy jsou na silnici nebezpečnější než ti, co mají v krvi 0,8 promile alkoholu, tedy tři dvanáctistupňová piva nebo několik panáků. 

Displeje nad tlačítky vítězí proto, že jsou levnější. Automobilky je ovšem prezentují jako pokrok. Vrátit se k tlačítkům by bylo zpátečnictví a bezpečnost či praktičnost není pro zpátečnictví omluvou. Vedle pokroku žádoucího jsme tedy občas obětí pokroku nežádoucího, anebo dokonce stupidního. To samozřejmě není nic, co bychom právě zjistili. Jde o konstatování banální. Kam se podíváme, je to odjakživa samý „dobrý sluha, ale špatný pán“. Problém s pokrokovými displeji je ovšem speciální. Složité svítící, blikající a komunikující palubní systémy vnesly do auta vánoční atmosféru. Automobilky rafinovaně vnucují klientům ideu, že automobil je víc než jenom prostředek, kterým se dopraví z bodu A do bodu B. Zářící displeje z auta neudělaly jenom vánoční stromeček. Jsou také hračkami pro dospělé. Vyžadují interakci. Dávají řidiči dobré rady, napomínají ho, informují, varují i baví.

Že řidičům chybí v nových autech nějaká praktická tlačítka, je sice pravda, ale současně je nepravděpodobné, že by se dnes prodala auta bez zářících displejů, které jsou pastvou pro oči. Reakcí na havárie způsobené nepozorností nebude vzpoura proti dotykovým displejům, ale zvýšení pojistného a tlak na autonomní řízení, které umožní řidiči zcela se věnovat komunikaci s obrazovkou. Pokrok v tomto případě logicky směřuje k eliminování lidského řidiče coby rizikového faktoru.

To ale neplatí pouze u řízení. I u jiných tradičních lidských dovedností se za nepozorného, omylného, tudíž nespolehlivého člověka rýsují pokrokové alternativy. Pokrok dnes provází zjištění, že bez člověka vše funguje lépe, rychleji a spolehlivěji. Teď jde ale o to, zda díky pokroku zjišťujeme o člověku nepříjemnou pravdu, že je zbytný, nepotřebný a nikdy nepatřil za volant, anebo zda se člověk zbytným, nepotřebným, překážejícím stává vinou pokroku. Ani toto dilema není zcela nové, u pokroku odjakživa platí „jednou pomáhá, jindy škodí“. Je ale přirozené, že nás tíží aktuální pokrok, dotýkající se nás teď a tady, čili pokrok, který z člověka dělá blbce.

Pokrok je lidský výmysl. Jsou to vynálezci, inovátoři a programátoři, kteří posílají člověka na nebezpečnou trajektorii, kdy ho nebude třeba pro jeho specifické dovednosti a kdy bude nutné nějak ho zabavit, aby pokroku, který se obejde bez něj, nepřekážel. Jsou to lidé, přesněji ti nejkreativnější, nejchytřejší z lidí, kteří pod člověkem podřezávají větev. Činí tak ze dvou důvodů: Jednak ve víře, že člověk ocení, když se po něm nic nebude chtít a může naložit se svým životem svobodně. Třeba jen tak zevlovat, poflakovat se a bavit. Druhý důvod je pragmatický, pokrok generuje zisk. Díky pokroku se na člověku šetří a vydělává.

Existuje řada starších literárních dystopií, které se dnes stávají skutečností. Někteří spisovatelé nechali v temných předpovědích i prostor pro naději. U Bradburyho je to skupinka bývalých profesorů, kteří v hlavách uchovávají knihy, které se naučili nazpaměť s tím, že se jednou snad budou hodit. Huxley vsadil na rezervaci, obývanou divochy, u kterých je naděje, že je obyvatelé „krásného nového světa“ nechají na pospas normálnímu životu. Pokrok je odjakživa provázen nadějí, že člověk najde cestu z bludiště, vyvázne z pasti, nepodlehne svodům a nástrahám povrchní modernity. Dříve nebo později dojde na restart, kdy se nějakým fyzickým tlačítkem vypnou dotykové displeje. Snad to nebude tlačítko jaderné.

(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz)

Foto: Archív I. H.