Sankce, nejúžasnější výdobytek moderní války

Anglosasové naučili svět, že na prvním místě v žebříčku hodnot jsou zisky. Takto ekonomika, obchod a nekonečný „růst růstu“ (pojem filozofa Václava Bělohradského) zakryly obzor a vytěsnily z něj starší hodnoty, které ve vztazích mezi státy, národy i jednotlivci dokázaly alespoň částečně potlačit bezohlednost a agresivitu, jež jsou zřejmě neodstranitelným dědictvím přírodních zákonů, které ovládají každou živou hmotu, člověka nevyjímaje.

Smysl pro čest, rytířství a šlechetnost, odvaha, věrnost zásadám a jednou danému slovu, a tak podobně. Kdo by v současné politice hledal něco podobného, byl by zklamán. Hledal by marně. Obchod, peníze, zisky, ty děti tužeb, spolehlivě likvidují případné dobré úmysly jednajících stran. Číhá se na chyby, odhalují se slabá místa, škodí se, kde se jen dá, lže se a přitom se slídí po příležitostech, jaké umožní někomu hodit pod nohy klacek nebo namazat schody, jinému něco ztížit, případně nasypat sůl do očí a dalšímu dokonce bez skrupulí sebrat něco, co jeho jest. Jestliže se svět, či jeho část, dopracovaly do takového stavu, ve kterém neexistuje prostor pro vstřícnost, pochopení, dobré skutky, solidaritu, čest a pro dodržování slova i dohod, pak je v takovém světě dvojnásob obtížné vést války.

Tradiční válka, jak ji známe ze starších dějin, předpokládala, že se na bitevním poli srazila dvě vojska a v nastalé bitvě zvítězilo vojsko lépe vyzbrojené, zkušenější, odhodlanější, odborně vedené zdatnými veliteli, třeba samotným králem. Nebo zvítězilo prostě vojsko o hodně početnější. Občas došlo k nějaké zradě, jako u Thermopyl, nebo naopak v nouzi nejvyšší přispěchal na pomoc spojenec, jenž se zpozdil kvůli tomu, že cesty byly rozbahněné a vozy i koně se bořili do bláta.

To už ale není pravda. Králové, knížata, prezidenti a ministerští předsedové už dávno nebojují. Museli by je nejenom vsadit na koně, ale také přivázat k sedlu, aby je kůň v zatáčce neztratil z dohledu. Vedou ze svých kanceláří a salónů ale zákulisní jednání s cílem nepřítele izolovat od spojenců, odříznout jeho armády od zásobovacích cest. Snaží se království nepřítele rozložit nějakou importovanou vnitřní zradou a za tím účelem vysílají do země záškodníky nebo si je najímají z domácích zdrojů. I potenciální záškodník z domácího chovu slyší na peníze. I on vyznává zásadu nekonečného „růstu růstu“.

Moderní časy ovšem vnesly do válek další nové prvky. Tak je například možné vyslat mezi spojence signál, že by bylo záhodno nepříteli zničit některé jeho cenné civilní, přitom zcela nevojenské zařízení. Signál je vyslán směrem, na kterém nemůže nebýt zachycen. A takto vstupuje do válek, jež už se ctí a rytířstvím nemají vůbec nic společného, prvek nájemného terorismu. Jedna bojující strana si může dokonce najmout tisíce teroristů, kteří nepřátelskému království otevřou novou horkou frontu. Inu, pokrok nezastavíš! Časy jsou tak plebejské, řeklo by se kupecké, že si nelze představit možnost, která bývala v dějinách docela častá, a sice že by se panovníci rozhodli sami svést souboj a šetřit tak krve svých vojáků. Opravdu, jen těžko si představit v podstatě úplně kteréhokoliv ze současných vrcholových politiků, jak se s bodcem zdobeným šátkem některé přítomné dámy a na koni řítí tryskem proti soupeři s touž výbavou a snaží se jej vyhodit ze sedla. Naše časy vyhazují ze sedel také, ovšem jen nějakou intrikou, prostě zákeřně, ze zadu, nikoliv čelem. Naše časy nejsou opravdu časy čestných soubojů.

Ale výčet těchto inovací by zdaleka nebyl kompletní, kdybychom zapomněli na to, že jedna bojující strana může naprosto nepokrytě ukrást soupeřící straně její peníze. Přímo z banky. A neříká se tomu bankovní loupež! A nejenom to, ona může dokonce i krást úroky z oněch peněz uložených v bance. V dřívějších válkách se podnikaly různé námořní blokády, potápěly se nejenom bitevní, ale i obchodní lodě. Stávalo se, že se někdo dokonce vplížil do tábora nepřítele, a tam, ve skvostně zdobeném stanu zcizil truhlici zlaťáků a k tomu přibral i polovinu sultánova harému. Dokonce i s eunuchem. Ano, jistě, i takové věci se děly. Ostatně už Agamemnon takto okradl dokonce svého spojence, Achillea, a to o jeho kořist, trojskou krasavici Bríseovnu. Okrádání spojenců tedy dějiny znají také. Ovšem ukrást peníze v míru uložené v bankách, tak tomu se říká vskutku již mistrovské dílo nových časů.

Ovšem nejúžasnějším výdobytkem moderní války jsou takzvané sankce. Pojem „sanctio“ pochází z latiny a s jeho výkladem a uplatněním se setkáváme v Římském právu, stejně jako v právních věcech pozdějších staletí, také ve středověku. „Sanctio“ má několik významů. Mimo jiné se jedná o výhrůžku klatbou, ale v zásadě je to donucovací předpis, pohrůžka nějakým trestem nebo i takzvané „sanctio legis“, tedy utvrzení nějaké smlouvy.

Základem sankčních procesů (udílení sankcí) byl ale předpoklad, jaký v současné době už absolutně neplatí. Předpokládalo se totiž, že sankce udílí někdo, kdo má k takovému jednání oprávnění. A nešlo přitom o oprávnění dané pouhou vojenskou silou a uzurpací moci, ale o oprávnění v plném smyslu PRÁVA. Nečekalo se, nepředpokládalo, že by mohl trestat podle PRÁVA někdo, kdo by sám zasluhoval trestu. Lupič soudce nesankcionoval. Mohl ho proklít, ale sankcionovat to teda ne. Do této podoby se dostala teprve sankční politika uplatňovaná Spojenými státy, respektive vládnoucími strukturami této země. Spojené státy, které používaly chemické zbraně během své agrese ve Vietnamu, nebo které útočily na civilní infrastrukturu zbytkové Jugoslávie, které organizují krvavé převraty v různých zemích a v jiných pro změnu zakazují občanům ve volbách volit podle jejich vlastního svobodného uvážení, tak tyto Spojené státy si uzurpovaly právo trestat jiné. A tuto politiku nazývají sankcemi, což je už úplný vrchol vší drzosti.  

Ovšem tím festival hrůzy současné mezinárodní politiky nekončí. Úplným „top“ v žebříčku „inovací“ tohoto druhu je skutečnost, že státy, které se vždy považovaly za svobodné, demokratické, vysoce kulturní a vyspělé, a to rovněž v právním smyslu, proti této americké politice sankcí, ke kterým nemá Washington nejmenšího práva, neprotestují. Dokonce ji podporují. Ba, a to je vskutku už příliš, Spojené státy následují. Asi podobně jako některé děti následují příkladu uličníka, který rozbije sousedovi okno kamenem. Také ony děti, jež v uličníkovi spatřují svůj vzor, se shýbnou k zemi, vezmou do své maličké ručky kámen a hodí jej na vedlejší okno. To jen zaduní, neboť ručka byla malá a kamínek pouhý oblázek. Ale: „Verba movent, exempla  trahunt“ (Slova hýbou, příklady táhnou.)

Je zvláštní, že v současné době na Západě netáhnou alespoň občas i dobré příklady. Vše by bylo jistě o mnoho snazší…

(Celkovo 301 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter